Evropské volby

Tento článek píšu ve chvíli, kdy Češi už odvolili, nemohu tedy nikoho ani motivovat k volbám jít ani ovlivnit jeho rozhodnutí. V Čechách už rozhodnutí padlo, v Evropě padne až zítra. Možná proto si prostý volič myslí, že stejně nemůže nic ovlivnit. Nakonec stejně rozhodne 80 milionů Němců, či šedesát milionů Italů nebo Francouzů. Je tu jakýsi pocit, že člověk stejně nemůže nic ovlivnit a to se zrcadlí v účasti na volbách. Nejen v Česku.
Tak nějak jako by si lidé neuvědomovali, že nevolí proti Němcům, Britům, Francouzům, ale právě naopak, že volí společně s nimi, že volí směr, kterým se Evropská unie má ubírat. Zda bude Evropa v následujících letech víc sociální nebo víc egoistcká, ale hlavně, zda ještě vůbec bude! Proto volí buď sociální demokraty nebo pravicové strany nebo strany liberální. A volí buď strany, jež chtějí Evropskou unii zachovat nebo ty, které ji chtějí zničit. A těch je víc než dost. Na kritice Evropské unie se dají lehce získávat hlasy, nespokojených voličů je vždy dost a je jen třeba jim vysvětlit, že za jejich osobní neúspěch můžou Řekové či Italové, eventuálně Španělé. Populisté vždy mají potřebu občany chránit a nejlépe se chrání před někým, kdo toho občana neohrožuje a kdo se nemůže ani pořádně bránit. EU je tedy víc než vděčný cíl.
Ne že by byla Evropská unie ideální útvar, to v žádném případě, ale upřímně, kdo je už dokonalý? Přebyrokratizování unijních struktur dráždí i mně a že Řekové neměli v Eurozóně co hledat, vědí dnes už všichni. Udělalo se hodně chyb a za chyby se platí. Růst Unie byl příliš rychlý a snaha suverénní státy zfederalizovat příliš násilná. Švýcaři potřebovali k tomu, aby se z volné konfederace kantonů stala federace, víc než pět set let. Teď jim to funguje, protože lidé dostali dost času, aby se myšlenka spolužití usadila pevně v jejich hlavách. I když to nebylo vždy snadné. Jenže v Evropské unii jako by se každý politik snažil zapsat se do dějin sdružování, i když na to měl jen jedno volební období. Samozřejmě, že prostí lidé nedokázali držet s tímto vývojem krok, politici jim ale nenabídli čas na oddech. Nedůvěru ve fungování Unie prohloubila hospodářská krize roku 2008 a určitě i bezmocnost Unie tváří v tvář konfliktům u jejího vlastního prahu – v současnosti na Ukrajině či v devadesátých letech na Balkáně. Jenže pokud bychom chtěli rušit vše nedokonalé, moc by nám toho na světě nezbylo.
Evropská unie znamená především jedno – záruku míru. Její členové mezi sebou nesmějí vést ozbrojené konflikty a v podstatě ani hospodářskou válku. Když slyším od přestavitele naší strany Svobodných, že chtějí místo Unie samostatné národní státy, které budou spolupracovat na přátelské a mírové bázi, nezbývá mi, než se hořce pousmát. Zvlášť když vím, kolik je v této straně pohrobků Hitlera a jeho SS, kteří způsobili Evropě a celému světu největší utrpení v dějinách. Evropa suverénních států tu už byla a nikdy se příliš neosvědčila. Teprve když si Konrád Adenauer s Charlesem de Gaullem dokázali podat ruku a položili kámen k evropské integraci, strašidlo dalšího válečného konfliktu zmizelo. Suverenita svádí každého diktátora, aby vyvolal válku se sousedem, když mu teče do bot ve vlastní zemi. Za války je totiž kritika vlády velezradou.
Doufám, že nechceme křísit duchy nacionalismu, ostatně na ty doplatí vždy napřed ti malí – a Česko není v Evropě z největších. Hraniční kontroly, cla, vstupní víza atd. chtějí snad opravdu jen ti, kteří dojdou nejdál do své hospody. Mladá generace, zejména pak ta vzdělaná, je mobilní a myslí jinak. Netvoří ještě většinu, ale právě ona by měla rozhodně jít k volbám. Možná si právě tito světoběžníci, kteří jsou v pondělí v Praze, ve středu v Londýně a v pátek ve Stockholmu, aby se přes Oslo vrátili v neděli zpět a v pondělí šli do práce, uvědomují potřebu podílet se na utváření zastupitelského sboru v Bruselu. Ti, kdo nemají tušení, co se tam děje, by měli možná raději zůstat ve své hospodě.
Evropa má totiž mnoho společného. A není třeba hledat rozdíly, tedy to, co nás rozděluje, ale spíš to, co nás spojuje. Současná Evropa stojí na několika pilířích. Je to křesťanství, samozřejmě rozdělené už po staletí na katolické, protestantské a ortodoxní křídlo, uznávající ale přesto stejné hodnoty. Porovnejte s hodnotami islámu či hinduismu a musí vám ta spolunáležitost k jedné kultuře být jasná. Pak je to samozřejmě řecko-římský kulturní a právní systém, z něhož vyrostly všechny kultury na evropském kontinentě. Ano samozřejmě, my jíme vepřovou se zelím a pijeme pivo, Ital jí ke svým těstovinám s plody moře víno, Rakušák miluje svůj vídeňský řízek a Španěl svou paelu. Angličan zase pojídá své „fish and chips“ (přes veškerou kritiku jsou i tyto poživatelné i pro Čecha). Ale naše kultury se prolínají a vzájemně ovlivňují, až už prostřednictvím výměny prvků národních kuchyní, literatury, filmů, či činností poslanců v bruselském parlamentu. Ať se nám to totiž líbí nebo ne, právě tam se přijímají nejdůležitější zákony. Ty rámcové, v jejichž rámci se musí pohybovat zákony přijímané parlamenty národními. Dělat tedy z bruselského parlamentu odkladiště starých doma nepoužitelných politiků je tedy největší hloupost, které se může ten který národ dopustit.
Jistěže, Unie znevýhodnila naše zemědělství redukcí dotací, protože měla z vysoce výkonného zemědělství nových členských zemí strach. Nezapomínám ani na lumpárnu s likvidací českých cukrovarů, když zákaz dotací cukrovarnictví přivedl toto ke krachu a to vše se stalo jen na nátlak cukrovarnické loby, pracující s cukrovou třtinou, jež se potřebovala zbavit nepohodlné konkurence, aby pak mohla zdvihnout ceny. Právě proto je třeba, aby Čechy v Bruselu zastupovali chytří lidé, schopní a ochotní lobovat za svou zemi, chytré hlavy schopné pohybovat se v kuloárech a blokovat nevýhodná rozhodnutí. Ne takové, kteří tam prospí svůj mandát a konzumují za to nepřiměřený plat. TOP9 a ANO to zřejmě pochopili, jak Luděk Niedermayer tak Pavel Telička tyto předpoklady splňují. Sociální demokraté to ještě nepochopili, jejich kandidát Falbr skutečně není zárukou dynamiky a diplomatického umění. Ale dejme soudruhům čas, oni jsou vždycky trošku pomalejší, ale nemyslí to špatně. Někdy nemyslí vůbec. Samozřejmě se naskýtá otázka, nakolik má Bohuslav Sobotka svou stranu pod kontrolou, když nedokáže prosadit ani změnu kandidáta na volební listině.
A mimoto samozřejmě spolurozhodují o tom, zda se Evropa vydá na cestu levicovou, pravicovou, extrémně pravicovou či dokonce komunistickou. Protože právě poslanci v Bruselu určují koridor, v němž se pak členské země musí pohybovat. Ať se jim to pak líbí, či – což je časté – nelíbí. Změnit to ale můžou jen jejich zastupitelé v Bruselu. Hrát uražené děcko a hrozit vystoupením podle hesla „nehrám, nehrám“ toho moc nepřinese.
Chci se i nadále moci po Evropě volně pohybovat aniž bych musel stát fronty na hranicích a nechat se prohlížet od pohraničníků, kteří se třeba právě špatně vyspali. Nechci se zase bát převézt přes hranici dvacet vajíček, které mi darovala maminka od jejích slepiček anebo skvělou svíčkovou koupenou u kamarádky Jarky.
Chci se cítit stejně dobře v Praze jako ve Vídni Lisabonu či Paříži bez pocitu, že bych tam byl skutečným cizincem. Protože my Evropané nikde v Evropě cizinci nejsme, pokud se tak necítíme sami. Na to máme všichni příliš mnoho společného.
Takže zítra vyrazím k volbám a budu napjatě sledovat, jak to dopadlo. Přes křik populistů, volajících po zrušení spolunažívání evropských národů pod jednou střechou doufám, že to dopadne dobře. Pokud do střechy zatéká, je třeba ji spravit a ne bourat dům. Holanďané ukázali jako první, že když jde do tuhého, mají rozum. Doufám pevně, že nebyli jediní.