Je tomu právě 170 let, kdy se stalo v Čechách a na Moravě něco naprosto převratného – objevila se první poštovní známka. Tedy objevila se už prvního června 1850, ale Trianon jsem si nemohl nechat ujít a tak se o tomto převratném vynálezu zmíním až dnes. Jako filatelista, který se těmi miniaturiními obrázky zabývá už bezmála dvacet let, si takový článek nemůžu odpustit a budu doufat, že ne-filatelisty příliš neznudím. Ostatně časově správně k druhému z oněch termínů, které reformu pošty zahájily.
1. června 1850 byla vydána první známka
1. července 1850 byl založen německo- rakouský poštovní spolek
Tyto dvě události byly pravou revolucí ve výměně informací a v intenzifikaci mezilidských kontaktů v celém Rakousku-Uhersku a současně i v Německu.
Poštovní služby samozřejmě existovaly už dávno. Rodina Thurn und Taxis byla už císařem Maxmiliánem I. pověřena vybudováním poštovní sítě v celém tehdejším německém císařství, ovšem doručovala se původně jen státní pošta, až později směly dostavníky doručovat i poštu soukromou – ovšem za vysoké poplatky a velmi pomalým postupem.
Až do roku 1840 (ve Velké Británii) a 1850 (v Rakousku) platil poštovné příjemce dopisu. Poštovné bylo závislé od toho, kolika poštovními stanicemi dopis prošel, protože každá si zaúčtovala určitý poplatek – pokud tedy dopis přišel zdaleka, byl pořádně drahý a příjemce si několikrát rozmyslel, zda ho přijme, nebo ho pošle zpět. V konzervativním Rakousku trval tento archaický systém až do roku 1842. A to přesto, že počet poštovních úřadů masívně rostl a s nimi i zastávky poštovních zásilek a výška poplatků. Až v roce 1842 byl vyjmenován do funkce Oberpostverwaltera, tedy nejvyššího správce pošt Heinrich Otto von Ottenfeld, konečně člověk s odvahou k reformám. Především to byl člověk, kterému nešlo jen o to, vymačkat z lidí co nejvíc peněz do státní kasy, ale o zákazníky pošty. Pochopil, že rychlejší poštovní styk je výhodný i pro hospodářství země.
Proto v roce 1842 změnilo Rakousko poplatky radikálně a od tohoto roku platily tarify za rakouské míle, které zásilka urazila – bez ohledu na to, kolik poštovních úřadů jí leželo v cestě. Současně začal vyjednávat oberpostverwalter s okolními německými státy o koordinaci poštovního styku. Až do roku 1842 musela být pošta dopravena až na státní hranici a ofrankována, aby státní pokladně neunikl ani jediný krejcar. A za hranicí pak vybíraly poplatky zase sousední německé státy. V roce 1842 uzavřelo Rakousko smlouvu s Bavorskem o společném poštovním styku, kdy se vzdálenost počítala v mílích bez ohledu na to, kde a kdy překročila státní hranici, což poštovní styk výrazně zjednodušilo. Poměrně rychle se připojilo i Bádensko, Thurn und Taxis a Prusko. Úspěch tohoto projektu byl podnětem, že v roce 1847 začaly německé státy a Rakousko jednat o založení německo-rakouského poštovního spolku, který by umožnil oběh pošty v celém tomto prostoru bez byrokratických omezení.
Revoluce 1848 znamenala přerušení těchto jednání. Teprve, když revoluční bouře odezněly, sešli se zástupci německých států a 6. dubna 1850 se německé státy sjednotily na myšlence založení jednotného německo-rakouského poštovního spolku se zakládajícím datem 1. července 1870. Bylo to Rakousko, Prusko, Sasko a Mecklenbursko-Pomořansko. Badensko Würtenbersko, či Hannoversko přistoupily ke spolku během následujících třech let. Zajímavá byla i myšlenka poštovného, protože to muselo být za těchto podmínek sjednoceno, i když se v každém státě používala jiná měna. Cena poštovného byla stanovena v tzv. „rýnském krejcaru“. Rakousko se přizpůsobilo, i když jeho krejcar měl nižší nominální hodnotu a tím pádem to znamenalo pro stát určitou ztrátu. Tři krejcary byly stanoveny jako ekvivalent jednoho stříbrného groše. Pokusy vytvořit pro poštovní styk takzvanou „Conventionsmünze“, čili jakousi „směnnou minci“, byly pochovány a poštovné bylo stanoveno jednotně na:
Do 10 mil – 3 krejcary nebo 1 stříbrný groš
Do 20 mil – 6 krejcarů nebo 2 stříbrné groše
Do 30 mil 9 krejcarů nebo 3 stříbrné groše.
Až po této dohodě se mohl objevit projekt, který byl se založením tohoto spolku spojen – vydání poštovních známek. Jedině Bavorsko si trouflo vydat své první známky už v roce 1849, všechny ostatní státy čekaly na konečné rozhodnutí a pak začaly tisknout známky. Tím totiž definitivně přešla povinnost platit poštovné z příjemce na odesílatele a státu nemohly ujít poplatky za nepřijaté poštovní zásilky.
1 června 1850 tedy uzřely světlo světa první rakouské známky. S motivem císařského orla s nápisem „K.K.Post Stempel“ v pěti hodnotách 1 krejcar (žlutá), 2 krejcary (černá) 3 krejcary (červená) 6 krejcarů (hnědá) a 9 krejcarů (modrá). Původně plánovaná hodnota 12 krejcarů se při stanovených poplatcích nakonec ukázala jako zbytečná a známka nebyla vydána. Dnes představuje orazítkovaná, tedy poštou prošlá 12 krejcarová známka rakouského „Modrého Maurícia“.
Protože k Rakousku patřila v té době i severní Itálie pod jménem na Vídeňském kongresu vytvořeného „Království Lombardsko-benátského“, objevily se známky i v měně tohoto „království“, Panovníkem tohoto pseudostátu byl automaticky rakouský císař. (Podobná situace vznikla po vídeňském kongresu i v Polsku, kdy bylo vytvořeno Polské království, jehož panovníkem byl automaticky ruský car. – tolik k šikovnosti diplomatického génia Metternicha).
Kurz italské měny k rakouské byl pevně dán 1:5 a tak měly italské známky se stejným motivem a s německým textem hodnoty 5, 10, 15, 30 a 45 centů. Samozřejmě, že Lombardsko-benátské království patřilo k onomu německo-rakouskému poštovnímu spolku a platily zde stejné tarify.
Protože vydání prvních známek provázely obvyklé porodní bolesti a docházelo ke spoustě nedostatků, je jen těchto pět prvních známek vděčným objektem sběratelů známek. Kromě legendární první známky světa „Black penny“ neexistuje další známka, o které by bylo napsáno tolik publikací, jako o rakouské modré známce s hodnostou 9 krejcarů na ručním papíru typ I. Publikace o této jediné známce nesou jména věhlasných filatelistů S.Katschera, C.J.Robertsona, P.Striztla a jejich výzkum rozvinuli dále Karl Frey, Franz Magistris a Otto Vötter. Laici se teď určitě chytají za hlavu, co mohlo být tak zajímavého na jediném kousku papíru?
Všechny známky byly vyrobeny v Rakouské státní tiskárně. Přesto existuje nespočetně variant a tiskových chyb. Už jen skutečnost, že známky byly tištěny na dvou druzích papíru na ručním a na strojním, zvyšuje zajímavost produktu. To ovšem nestačilo – rozlišujeme tři tloušťky tohoto papíru – normální, hedvábný a kartónový. A abychom se my filatelisté nenudili, existuje ještě „gerippter“ a „gestreiftes“ papír a navíc na určitých hodnotách najdete i vodotisk.
A bylo ještě hůř. Původně chtěla rakouská pošta nechat první známky v oběhu jen velmi krátkou dobu, nakonec byly používány osm a půl roku. Protože první tisk byl hodně nedokonalý, snažila se Rakouská státní tiskárna v následujících letech vylepšit tisk, zejména v znázornění hodnotových čísel a výraznější kresbě erbu, a tak vznikly tři hlavní typy známek, Typ I, II a III a ty se dají ještě dál rozdělit do řady podtypů a až c. Kromě toho samozřejmě docházelo k nedostatkům tisku a vznikaly nespočetné „tiskové chyby“, které jsou opět vděčným objektem sběratelské aktivity a stojí často hodně přes 1000 Euro. Další zvláštností byly takzvané Ondřejské kříže na místech v blocích, kde známka z tiskových důvodů chyběla, pokud jsou tyto kříže přímo připojeny k známce, je jejich cena obrovská.
V prvních letech byly známky tištěny na blocích bez zoubkování. Tuto techniku, ulehčující odtrhávání jednotlivých zámek ještě tiskárna neovládala, známky tedy musely být z bloků odstřihovány, mají tedy často nepravidelné okraje.
V roce 1852 měl jistý maďarský poštmistr z Homonna toho stříhání dost a začal zámky ručně zoubkovat, aby je pak na úřadě mohl ručně odtrhávat. Na podzim 1852 ho přeložili do Tokaje. Zda byl tento poštmistr přeložen za odměnu, za trest nebo jen náhodou, se mi nepodařilo zjistit, v Rakousko-uherském konzervativním císařství byla ale každá soukromá iniciativa, zejména pokud používala zdravý rozum, nemilosrdně trestána. Tato tradice se dochovala dodnes. Ovšem zarputilý úředník se svou iniciativou nepřestal ani v Tokaji a tak existují zoubkované exempláře i z této destinace. Přesto očividně k dalšímu přeložení zlobivého úředníka nedošlo – možná byl poslán do penze, aby byl nastolen opět stříhací pořádek. Exemplář těchto známek s v podstatě ilegálním soukromým zoubkováním přijde dnes na pěkné peníze.
Až v roce 1856 přišly první oficiální – teď už státem povolené – pokusy o zoubkování, pokusy byly provedeny na jednokrejcarové známce na strojním papíru v typu III se zoubkováním 18,5 zoubku na centimetru. Očividně bylo toto zoubkování posouzeno jako příliš náročné, u budoucích známek, které už byly vydávány v zoubkované formě, se používalo zoubkování od 9 do 13,5 zoubku na centimetru.
Takže pokud by měl někdo chuť a spoustu času, může se sbíráním jen těchto prvních známek, které se na území Čech a Moravy objevily právě před 170 lety, zabývat. Bude ale muset sáhnout hluboko do kapsy, zejména pokud by chtěl sbírat známky nepoužité, tedy nerazítkované. Cena jednotlivých kusů se pohybuje v nejlepším případě v stovkách eur, ale jsou i podstatně dražší exempláře.
Razítkované jsou zato mnohem přístupnější – a pokud někoho zajímají i poštovní úřady, které dopisy frankovaly a orazítkovaly, je to ještě napínavější.
Bohužel – pro filatelisty – po 170 letech se zdá, že známky dosloužily. Dostat dopis s nalepenou známkou je už skoro rarita, tento tradiční poštovní produkt byl nahrazen strojními razítky. Věřte nebo nevěřte, jsou lidé, kteří sbírají i tato razítka.
Ale kouzlo zašlého umění – poštovní známka je uměleckým dílem na minimálním formátu – nedokážou tato razítka nahradit. Otázka je, jak dlouho ještě vynález reformy poštovního styku z roku 1850 bude sloužit.
