Případ pro psychoanalýzu

Tím případem jsem já. Aspoň jsem o tom přesvědčen odnedávna. Myslím, že by se na mně Sigmund Freud vyřádil, raději ani nechci vědět, k jakým výsledkům by dospěl.
Proč si to myslím? Pokusím se vám vylíčit sny mé služby zhruba před měsícem – jak na potvoru si je pamatuji!
Byl jsem ve službě. Podařilo se mi usnout okolo půl dvanácté v noci poté, co jsem prošel oddělení, rozdal tabletky na spaní, zabezpečil na intenzívce další postupy podrobnými návody co dělat, když…
Usnul jsem a měl jsem hrozný sen. Byl jsem zavřený v kleci u nějaké zlé čarodějnice. Ve vedlejší kleci byl ještě jeden člověk. Toho z klece vybrala a odvlekla jej ke dveřím vedlejší místnosti a hodila jej dovnitř. Poté se odtud ozval hrozný nářek a ten neustával. Trval celé dny (aspoň tak to v tom snu vypadalo). Nevěděl jsem, co se tam děje, věděl jsem ale, že mě čeká stejný osud jako toho nešťastníka. Podařilo se mi uniknout z oné klece a otevřel jsem dveře do místnosti, odkud se ozýval onen nářek. Uviděl jsem obrovského zmutovaného ptáka, který onoho nešťastníka žral zaživa. Bestie se po mně ohlédla a já jsem prchal. Podařilo se mi uniknout z oné budovy, prchal jsem přes mokrá pole, mlhou do vesnice, kde právě přijížděl autobus. Naskočil jsem do něj a nechal se odvážet pryč, co bezpečí.
Na další zastávce náhle přistoupila ona čarodějnice. Rozhlédla se po autobuse, uviděla mě a vydala se neomylně ke mně…
V tu chvíli mě probudila kolegyně, aby mi sdělila, že má v ambulanci mladou ženu, pravděpodobně s mozkovou příhodou. Ani nevěděla, jak RÁD jsem běžel do ambulance vyšetřovat. Diagnóza se potvrdila, vybavili jsme převzetí pacientky na neurologii v Grazu a zorganizovali převoz rychlou. Vrátil jsem se na pokoj a znovu se pokusil usnout. Podařilo se mi to. Nebylo to dobře.
Jestli jsem si myslel, že to už s mými sny horší být nemůže, tak mohlo.
Byl jsem v přednáškovém sále s naší landesrätin, čili štýrskou ministryní zdravotnictví. Na stěně jsem měl mapu Štýrska a snažil jsem se jí vysvětlit měřením kilometrů vzdušných i pozemních cest, že přirozeným centrem štýrského jihu je město Leibnitz, u kterého stojí má nemocnice a ne Deutschlansberg v horách na hranici s Korutanami. A z jejího výrazu jsem poznal, že vůbec nic nechápe a že mluvím do prázdna. Chtěl jsem se vrátit do oné klece k zlé čarodějnici a nechat se raději sežrat tou hroznou obludou, jenže to nešlo. Musel jsem vysvětlovat dál, než mě vysvobodil můj budík. Ještě že jsem si ho natočil už na šestou, jinak bych to možná ani nepřežil.
Ani nevíte, jak rád jsem se probudil!
Jenže mám pocit, že něco není v pořádku. Takové sny nesvědčí o zdravotní vyrovnanosti a možná bych toho psychiatra přece jen měl vyhledat. Rozhodně z toho usuzuji, že mi nesvědčí noční služby. To ale vím i bez těch snů, ale nic s tím nenadělám, čeká mně jich ještě víc než 600 (slovy šest set). V příští službě se určitě budu bát usnout. Možná mě pacienti stejně nenechají. Ale, upřímně – může to být ještě horší…?