Asi nám opravdu nic jiného nezbývá. Svět se mění, nemusí se nám to líbit, ale zastavit se ta změna očividně nedá. Je jedno, že se Guth-Jarkovský obrací v hrobě, současným hlasatelům morálky je stejně ukradený, přesněji nevědí vůbec, kdo to byl.
Seriál „Most“ má úžasnou sledovanost, televize Barrandov taky. Co mají ty dvě věci společného? To vyjádřil rómský herec, který ztvárnil v seriálu Frantu „Když může mluvit sprostě pan prezident, proč bychom nemohli my?“
Trefil hřebík na hlavičku. Prezident je demokratický zvolený reprezentant státu, morálka, kterou hlásá, je obrazem vůle většiny národa. I jeho slovní vyjadřování, i jeho konzum alkoholu i cigaret. To vše je jeho působením legalizováno a povzneseno do akceptovatelné úrovně. Tečka!
Kdysi se bouřila římská nobilita proti skutečnosti, že se volební kampaň jistého Gaia Julia Césara zvrhla natolik, že jeho protivník Bibulus býval při opuštění svého domu chátrou poléván výkaly, až si vůbec netroufal vyjít na ulici. Výsledek se ale dostavil. Kdo zná jméno Bibulus a kdo César? Můžeme se sice pohoršovat, krčit nos či obočí, ale slova „ty vole“ a „ty píčo“ budeme zřejmě slýchávat ve veřejných prostorách stále častěji. Jestliže je dříve určitá část obyvatelstva používala, přesto se za ně tak nějak skrytě styděla, měla pocit, že je to sice součást jejich identity, ale že se na to na veřejnosti tak nějak nesluší. Teď ten pocit mizí, výše jmenované věty jsou politikou i „uměním“ legalizovány, staly se tedy součástí každodenního života a musíme se s tím smířit. Protože proti tomu nic nenaděláme.
Jako s mnohými jinými věcmi, které jsou ještě mnohem bolestivější. Před nedávnem jsem četl v rakouském tisku oslavný článek maďarského žurnalisty na Viktora Orbána a jeho politiku. Podle něho existuje v Maďarsku stále ještě nezávislá žurnalistika, i když už nemá místo v novinách a v televizi (ale internet ještě není cenzurován), jsou zde svobodné volby, i když se volič o opozičních politicích mnoho nedozví, ekonomika roste a prosperuje díky dotacím z Evropské Unie a není pravda, že je současná vláda korupční, i když onen novinář připouští, že pokud člověk současné vládce zná, může pohádkově zbohatnout. To mi připomnělo výrok Václava Klause, že ani v České republice nikdy korupce nebyla, že byli jen šikovní lidé. Viktora Orbána se tedy nezbavíme, očividně se už s jeho politickou nezranitelností smířila i intelektuální vrstva a je ochotna mu sloužit. A podporovat jeho kampaně, kdy našel protimaďarské spiknutí dokonce už i ve spolku Georga Sorose s Jeanem- Claudem Junckerem a štve proti nim na předvolebních plakátech. Bezmocná Evropa jeho řádění jen přihlíží. Vzpomněl jsem si na knihu Michela Houellebecqua „Podrobení“. Intelektuálové nejsou jednotná skupina, která by ve společnosti udávala tón. Vždy se najde podstatná část z nich ochotná sloužit jakékoliv moci – mají příliš mnoho co ztratit, pokud budou odporovat a snadno získat kolaborací. Viktora Orbána se tedy nezbavíme – musíme si na něho a na jeho způsob politiky zvyknout. Pokrčit rameny a dívat se jinam.
Vladimír Putin má podporu v ruském obyvatelstvu okolo 80 procent a ta neklesá. Dobyl pro Rusy, kteří se nikdy nevzdali svého imperiálního myšlení Krym, vyhrál válku v Sýrii, poslouchají ho satelity na východní Ukrajině, v Jižní Osetii nebo v Abcházii. Opozice sedí na rozdíl od Maďarska, kde se přece jen může procházet svobodně po ulici, ve vězení, odpor proti zvýšení věku odchodu do důchodu byl jen bouří ve sklenici vody, Rusové si svého Vladimíra nenechají vzít. A on a jeho lidé se budou dále míchat do všech evropských a amerických voleb aby je ovlivnili v zájmu Ruského impéria, v příštích měsících musíme počítat s velkou aktivitou před evropskými volbami, Rusko má eminentní zájem, aby vyhrály strany EU nepřátelské a konečně tento experiment vzájemné mírové spolupráce na kontinentě ukončily. Musíme se na to zvykat, změna na moskevském trůnu se očekávat v dalších několika desetiletích nedá.
Erdogan v Turecku sice likviduje ekonomiku, útočí na banky, na prodejce potravin. Nejnověji nechal prodávat ze státních zásob státem dotované potraviny, aby mohl obvinit privátní prodejce z předražování a ožebračování jeho voličů. Že tím ony privátní obchody poškodí či dokonce zničí, je mu jedno, jde o moc a o její upevňování. Je možné, že to v Turecku nakonec skončí jako ve Venezuele, ale Erdogan zůstane u moci (ostatně ani Maduro se navzdory sociálně ekonomické katastrofě ve své zemi stále ještě drží u moci a dokáže stále mobilizovat davy svých příznivců, kteří jsou ochotni za ideu komunismu i hladovět). Erdogana se nezbavíme, musíme si na něho, na jeho útoky proti evropským hodnotám, na jeho štvaní tureckých menšin v evropských státek proti jejich systémům a demokracii zvykat. Jiné už to nebude. Čím hůř se bude dařit Turkům v Turecku, o to víc bude jejich sultán potřebovat odvést pozornost a obviňovat z neúspěchů zahraniční nepřátelské síly. Spiknutí potřebuje každý diktátor stejně jako válku. Erdogan má sice Güllena a Kurdy v Sýrii, proti kterým už hoří netrpělivostí zahájit „svou“ válku, ale ani to mu nemusí vystačit navždy. Kurdy nikdo chránit nebude, musíme si zvyknout, že jsou chudáci, prostě se špatně narodili, kdo jim za to může? Ostatně naši občané si už zvykli, návštěvnost Turecka českými turisty už zase stoupá, koho by zajímala politická situace v zemi, když je dovolená u moře levná.
Saúdskoarabský princ může nechat rozsekat na kousky svého kritika novináře a přečká to ve své funkci, samozřejmě i díky podpoře nejmocnějšího muže planety, který by s novináři nejraději dělal totéž, ale bohužel nemůže. Muhammad bin Salmán teď cestuje po Asii, uzavírá smlouvy s Pákistánem, Indií a Čínou, místní politici mu padají kolem krku a indický premiér dokonce porušil protokol, když mu přijel naproti až na letiště. Jde o peníze a ty nemají morálku. Musíme si zvykat, že o peníze jde vždy až na prvním místě.
Donald Trump se vyhřívá v přízni svých voličů a jeho základna se nezmenšuje, dá se tedy očekávat, že bude zvolen americkým prezidentem znova. Jeho popularita je naprosto porovnatelná s popularitou Baraka Obamy po dvou letech vládnutí a na rozdíl od Obamy uhájil v prvních parlamentních volbách senát, Obama ztratil hned obě sněmovny. Jedno, co Trump dělá, jedno co říká. Sexismus? Otevřené lži – tedy pardon „alternativní pravdy?“ Koho to zajímá. Dobré mravy už dávno nejsou něco, co by se od politiků naší doby nutně očekávalo a vyžadovalo. Zřejmě jediná věc, na které se s Vladimírem Velkým v Helsinkách dohodl, je zrušení smlouvy o zákazu raket středního doletu. Opět se objeví SS 20 a Pershingy? Jistě, proč ne, Evropu nenávidí Putin a Trump zhruba stejnou měrou a obětovat ji neváhá ani jeden z nich. NATO se teď rozdělí na dvě bezpečnostní zóny. Tu americkou, chráněnou protiraketovým deštníkem a tu evropskou, vydanou na milost. Evropané si za to můžou sami, proč neposlouchají? Měli se smířit s americkými cly na své zboží, ale v žádném případě si neměli dovolit proclít zboží americké. Jestliže jim americký prezident přikáže, že musí přijmout stovky bojovníků IS zpět na své území, jsou to přece povinni učinit. ON to přece řekl! A obávám se, že nakonec evropští politici padnou na kolena a skutečně si do Evropy stovky teroristů přivezou. Amerika očekává, že se v Evropě budou dít zlé věci podle pravidla, že čím hůř nepříteli (a Trump označuje Evropu otevřeně za nepřítele) o to lépe nám. Musíme si na to zvyknout, zřejmě na dalších šest let. Po nich už bude svět vypadat zcela jinak než dnes, nezapomínejme, že politici po znovuzvolení ztrácejí poslední zbytky sebekontroly, protože znovuzvolení považují za potvrzení, že vše dělali správně a že jsou geniální a nenapadnutelní.
I pan prezident na pražském hradě navzdory všem medicínským předpokladům bude další roky sedět na hradě, na zámku v Lánech a v televizi Barrandov a plivat nenávist a sprosťárny. Musíme si na to zvyknout, jinak už to nebude.
Otázka je jen, proč tomu tak je. Odpověď je poměrně snadná. Současní politici, ať už se jedná o Trumpa, Putina, Zemana, Orbána, Stracheho nebo Salviniho se starají pouze o svou klientelu, zbytek obyvatelstva je jim dokonale ukradený. Matematika nepustí, tito lidé je volili, a pokud tedy budou dělat politiku, která se jejich voličům líbí, vyhrají i příště. Politik si může dovolit v podstatě vše, co mu dovolí jeho voličská základna. To, co bývalo v minulosti časté, že politik po určitém skandálu odstoupil ze svých funkcí, bylo jen důsledkem faktu, že tehdy lidé ještě mysleli morálně a klesající hodnoty popularity onoho politika či dokonce jeho strany ho nutily vyklidit pole. Jenže časy se změnily. Korupce, krádeže, sprostá mluva, pomlouvání a lhaní, na to všechno jsme si už zvykli, všeho je – i díky internetu – nadbytek, otupěli jsme, začíná nám být všechno jedno.
Druhým faktorem jsou „uprchlíci.“ Pod zástěrkou šíření strachu z nich si můžou politici dovolit skoro všechno, aniž by utrpěla jejich popularita. Stačí upozorňovat na nebezpečí pramenící z přistěhovalců, kteří jsou teroristé a hlavně – chtěli by si ukousnout z našeho koláče. V davech přišelců z předního východu objevili politici pravý poklad, zbraň, kterou můžou kdykoliv použít a které nikdy nedochází munice. Na tom nemění nic fakt, že z jejich voličů skutečného uprchlíka ještě nikdo neviděl. Strach z neznámého je totiž mnohem silnější než strach z něčeho, co už známe.
Přiznám se, že i já propadám rezignaci. I typický představitel české intelektuální vrstvy Karel Šíp dělá „Mostu“ reklamu tím, že pozývá do své „Všechnopárty“ jednoho herce z tohoto seriálu za druhým. A tím dělá toto dílko i s jeho vyjadřovacími prostředky „salónními.“ Abychom si rozuměli, neupírám autorům seriálu nápad a poměrně kvalitní příběh (i když tempo mi připadalo poněkud pomalé, ale to je pro diváka zřejmě spíš pozitivní). Kvalita byla samozřejmě mnohem vyšší, než byly „Kameňáky“. Jenže Kameňáky prostě nikdo nemusel brát vážně, Most ano. V tom je ten problém. A zatímco Kameňák se otevřené vulgaritě snažil vyhýbat, Most jako by ji přímo vyhledával. Proč musí herečka místo „Nejsem blbá,“ říct „Nejsem piča.“ ? Dobrá, Šíp prostě plave s proudem, což mu zřejmě není možno vyčítat, spíš mě děsí, kterým směrem se ten proud žene. Je možná sympatické, že se tvůrci seriálu snaží najít přístup k lidem, kterým zatím televize a její prostředky nic neříkala a snažit se jim předat nějaké poselství k jejich polepšení. Jenže způsobem, jak to dělají, legalizují způsob života, který zobrazují a posouvají ho do hranice „normálnosti.“ Sledovanost stoupá a hranice akceptovatelného se přestavují. Takových rezignujících, nebo přizpůsobujících se, bude přibývat. Zvykáme si. Zvykáme si, že se určité věci nedají změnit. Rozhodující jsou peníze, je to počet diváků, peníze, které jsou ochotny platit firmy za reklamu na pořad napojenou. Vše ostatní je vedlejší. Umění, místo aby se snažilo člověk povznášet a vychovávat, se snaží zalíbit nejpočetnější skupině a sestupuje k ní. Kam až to je možné? Kam až to půjde? Tato snaha je přijímána s povděkem a radostí. Teď už se člověk za sprostosti na veřejnosti nemusí stydět, on je ten správný a ti posraní intelektuálové, kterým se to nelíbí, se můžou jít vycpat. Nebo ne?
Doufám přece jen, že se nedočkám doby, až bude normální místo: „Paní doktorko, mám obavu, že mám problémy s hemeroidy“ „Hele, doktorská píčo, bolí mě prdel.“
Jsme od toho okamžiku ale opravdu hodně vzdáleni?
Budu se aspoň snažit ze všech sil, aby tento okamžik přišel co možná nejpozději. Ještě pořád cítím jakousi vnitřní povinnost bojovat. Ještě jsem si nezvykl!