Největší šílenství lidstva začalo právě před sto lety a trvalo s dvacetiletou přestávkou na oddych bezmála 31 let. Dnes si to vlastně ani nedokážeme představit, že se byli lidé schopni zabíjet ne po stovkách, po tisících ale po miliónech, aniž by vlastně věděli, proč to dělají. Bylo třeba vyhrát válku. Ale proč? Proč ta válka vlastně byla?
Samozřejmě za ní byly strategické zájmy, především zájmy ekonomické. Velká Británie a Francie si zajistily v osmnáctém a devatenáctém století rozsáhlé koloniální državy. Co začalo jako misijní činnost, změnilo se v běhu času na důležitý hospodářský faktor. Kolonie byly poslušný odběratel zboží bez ohledu na jeho kvalitu a cenu a dodavatel surovin za ceny, které diktovaly mateřské země. Tyto koloniální trhy byly uzavřeny systémem cel a proto pro jiné státy nedosažitelné.
Což muselo nejvíc vadit Německu. To díky své rozdrobenosti, kterou dokázalo překonat až v roce 1870, mělo velký handicap při dělení světa a dostalo se na ně jen pár drobků- jako například dnešní Nanibie, Tanzánie, Togo a Kamerun. Co to bylo proti Francouzské západní a rovníkové Africe sahající od Alžírska až k Pobřeží Slonoviny a do Gabunu či na Madagaskar a Francii patřila i celá Indočína s dnešním Vietnamem, Laosem a Kambodžou a v Jižní Americe mělo francouzské Impérium aspoň francouzskou Guayanu. Ale ani Francie se nemohla měřit s impériem Anglickým, obsahujícím celé císařství Indické, téměř kompletní řadu držav v Africe spojující sever s jihem od Egypta až po jižní Afriku (v cestě stála jen ta proklatá německá Tanzánie) a v nekonečném množství ostrovů v Pacifiku a v Indickém oceánu, zajišťující anglické flotile bezpečné přístavy kdekoliv na světě. Někde stačilo mít jen otevřená dvířka, jako například Honkong jako bránu do na obrovský čínský trh. Rusové expandovali do střední Asie a na dálný východ, jen Německo a Rakousko přišly zkrátka. To je spojovalo víc než společný úřední jazyk. Jediný prostor, který byl ještě volný, tedy před krátkou dobou vyklizený jinou velmocí, osmanským Tureckem, byl Balkán. A Turecko, toužící po modernizaci a po evropském zboží, bylo velkou příležitostí pro německý průmysl, který se zalykal vlastní nadprodukcí a omezeními možnost jejího vývozu. Že nakonec válku začalo Rakousko, které vlastně nemělo co získat, je paradoxem, jaké píší dějiny hodně rády.
Svět v roce 1914 nezažil „pořádnou“ válku už 43 let, tedy skoro dvě generace (posledními velkými vojenskými střetnutími byla občanská válka v Americe 1861 – 1865 a německo-francouzská válka v roce 1870). Dvě generace tedy už žily v míru, pamětníci posledních válek už zemřeli nebo byli starci nad hrobem (průměrný věk byl tehdy mnohem nižší než dnes) a neměli už do dění moc co hovořit. Navíc ony poslední války, které vedlo Německo proti Rakousku v roce 1866, a proti Francii v roce 1870, byly spíše svůdnou vzpomínkou. Obě byly rozhodnuty rychle, za cenu malých ztrát, zato přinesly vítězům hodně slávy. Zničující americká občanská válka, která byla v podstatě první moderní válkou, v níž rozhodovalo vyčerpání zdrojů a ne statečnost či strategické schopnosti, byla daleko a Evropanům toho mnoho neříkala.
Životní úroveň v posledních desetiletích před rokem 1914 stále stoupala, až na velkou hospodářskou krizi v devadesátých letech devatenáctého století se lidem dařilo v podstatě stále lépe – vlastně poprvé v historii víceméně dobře – aspoň tedy většině z nich. Sociální demokracie a odborové hnutí vybojovalo přerozdělovací systém, který výrazně zvedl koupěschopnost obyvatelstva, zavedl placenou dovolenou, život se výrazně zlepšil – a lidé měli pocit, že se nudí, hlavně ti mladí. První světové válce se někdy říkalo, že vznikla z nudy a blahobytu. Není to samozřejmě pravda, za jejím vznikem stály strategické hospodářské zájmy, ovšem fakt, že její výbuch vyvolal mezi obyvatelstvem spíše nadšení než strach a skepsi, se dá tomuto fenoménu připsat. Josef Švejk a česká „Simulantenbande“ byla spíše výjimkou. Rakouská mládež byla asi opravdu jediná, které se do války příliš nechtělo, za to byla odměněna právem tuto válku zahájit.
Když to celé šílenství začalo, bylo skoro ve všech zemích přivítáno s euforií, jako jakési osvobození z nudy denního života a možnost vykonání hrdinství a sklizení slávy. Ani Kongres socialistické internacionály, vlastně mezinárodní sdružení dělníků, na které čekalo největší utrpení a lidské ztráty, si nedovolil se proti válce postavit. Schválil ji a podepsal si tak svůj vlastní rozsudek smrti. Napětí totiž rostlo už několik desetiletí. Proti sobě stály už dvacet let dva útvary – trojspolek Německa, Rakouska a Itálie proti Trojdohodě Francie, Velké Británie a Ruska. Jestliže disponovala Trojdohoda mnohem větším hospodářským a lidským potenciálem, byla mnohem méně kompatibilní než Trojspolek. Francie s Velkou Británií byly přes 600 let znepřáteleny na život a na smrt a vedly proti sobě nesčetně válek, než francouzská císařská garda vykrvácela u Waterloo pod palbou britských děl. Že se byly tyto dvě země ochotny spojit proti společnému ohrožení, které v druhé polovině devatenáctého století začalo představovat expandující Německo, se podobalo tak trochu zázraku. A zaostalé Rusko daleko na východě bylo v tomto klubu stejně jen trpěným členem z nutnosti, protože kulturně, ekonomicky ani politicky nemělo ostatním dvěma spojencům co nabídnout – kromě otevření druhé fronty na východě v případě, kdyby se Německo skutečně chtělo do válečného dobrodružství pustit. Že na to frustrované a celními bariérami rozhozenými po celém světě omezované Německo myslí, dávala najevo stavba vojenského námořnictva a ponorkové flotily. Trojspolek Německa, Rakouska a Itálie se taky jevil mnohem homogennější, tyto tři země spojovaly společné zájmy i společná frustrace, (I Itálie byla až do roku 1870 rozdrobená a tak přišla při dělení kolonií zkrátka, Libye a Somálsko ji naprosto neuspokojovaly). Německo a Rakousko spojoval pak i společný jazyk. I kulturní rozdíly byly mnohem menší než u Trojdohody. Snaha anglického krále Eduarda VII. tento spolek roztrhnout, kdy se při své návštěvě v Bad Ischlu snažil v roce 1907 několik týdnů přesvědčit rakouského císaře Františka Josefa o potřebě izolace Německa, byla marná, vazby mezi Rakouskem a Německem byly už příliš silné, Rakousko už pečovalo víc o zájmy německé než vlastní. Napětí tedy panovalo už dlouho, vybíjelo se zatím v lokálních konfliktech, jako byly dvě balkánské války 1912 a 1913, kterých si západní svět sotva všiml. (Balkán byl tehdy stejně jako dnes oblastí, kam se člověk raději nedívá) Jenže myšlení lidí bylo na konflikt připraveno, přesněji řečeno, přestalo se ho bát.
Svět se podobal sudu se střelným prachem a stačila jen malá rozbuška, aby explodoval. Tou se stalo několik výstřelů v Sarajevu, které ukončily život Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky. Záminka byla tu, touze lidí po dobrodružství a hrdinství mohla být dána volná cesta.
Vše šlo ráz na ráz. 28 července – tedy v pondělí před sty lety vyhlásilo Rakousko válku Srbsku. V představě rychlého a snadného vítězství, které mělo otevřít Rakousku a Německu cestu do Turecka a na lákavé středoasijské trhy. 30. července vyhlásilo Rusko všeobecnou mobilizaci. 31. července následovalo všeobecná mobilizace v Rakousku-Uhersku. Belgii, Švýcarsku ( že se Švýcarsko do první světové války nezapojilo, mělo důvod jen v tom, že se Švýcaři nedokázali dohodnout, proti komu mají bojovat. Francouzské kantony chtěly bojovat proti Německu, německé proti Francii, italské pak ještě nebyly rozhodnuty a tak nakonec Švýcaři nebojovali vůbec, což zemi nesmírně prospělo) a Holandsku.
1.srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, Francouzi pak válku Německu a Italové dostali v poslední chvíli strach, vyhlásili neutralitu a vyčkávali, ke komu bude lepší se přidat. 3. srpna vpochodovala německá vojska do Belgie, čímž si už navždy zasloužila nálepku agresora, a 4. srpna vyhlásila Velká Británie válku Německu a Rusko Francii a Velké Británii. Během jednoho týdne stála celá Evropa ve válce, o níž ještě před dvěma měsíci neměla tušení. Zítra to tedy bude přesně sto let, kdy bylo neodvolatelně zaděláno na největší šílenství, do kterého se svět kdy měl pustit.
Po masakrech v belgických městech Dinantu a v Loevenu si pak Němci definitivně vysloužili nálepku krvežíznivých barbarů, proti nimž se musí spojit celý svět, což mělo velký ohlas především v britských koloniích a dominiích, kde se začali masově hlásit dobrovolníci do britské armády. (V Loevenu došlo pravděpodobně omylem ke střelbě mezi dvěma německými patrolami, jenže střelba byla přisouzena belgickým ostřelovačům. Zato Němci vypálili celé město, zmasakrovali skoro tři sta civilů a zbytek obyvatelstva přinutili město opustit.) Protože přitom byla zničena celá čtvrť prastaré university, bylo neštěstí pro Němce hotovo. Až do roku 1918 se loevenským masakrem argumentovalo jako důvod nutnosti zničení německé vojenské síly.
V podstatě ale nejen v Británii, ale ve všech zemích se hlásili mladí muži nadšeně a euforicky do války – aniž by tušili, co je čeká. Poslední válka v roce 1871 trvala přece jen několik týdnů, než se francouzský odpor zhroutil. Jestliže Němci nechápali, proč by tomu mělo být tentokrát jinak, Francouzi zase prahli po pomstě a věřili, že s podporou Británie a Ruska se jí i rychle a slavně dočkají. Od roku 1870 se ale něco málo změnilo. Vlastně to byl jen jeden vynález, původně britský, který tak úžasně pomohl k potlačování černošského odboje v Africe – a to byl kulomet. Už od osmnáctého století nerozhodovaly o výsledku bitev šermířské schopnosti vojáků, či spolupráce pikanýrů a mušketýrů při odrážení jezdeckých útoků, ale jen rychlost palby. Zda dokázali vojáci vystřelit dvakrát nebo třikrát za minutu bylo pro vývoj vojenského střetnutí naprosto rozhodující. Automatické pušky opakovačky se zadním nabíjením použité v prusko-rakouské válce zrychlily podstatně střelbu. Oslabily sice její přesnost, ale poprvé dokázaly zastavit tradiční bodákové útoky, jak se ukázalo v bitvě u Hradce Králové. Když byly ale takovými zbraněmi vyzbrojeny obě strany, jako tomu bylo v americké občanské válce, stala se válka poprvé skutečným masakrem a válku mohla vyhrát jen ta strana, která mohla nabídnout víc „kanonenfutter“. A pak vynalezl Brit amerického původu Hiram Stevens Maxim v roce 1883 aickou zbraň s aickým vyhazováním nábojnic – udeřila porodní hodina kulometu. Maxim byl universální vynálezce, kromě svého epochálního vynálezu na zabíjení lidí objevil i kulmu, či pastičku na myši. Z Ameriky emigroval rozladěn řadou prohraných patentních sporů s jiným universálním vynálezcem Tomášem Alvou Edisonem. Onen vražedný vynález mu přinesl šlechtický titul od královny Viktorie – ten se dal totiž s velkým úspěchem nasadit proti Arabům v Súdánu či proti černochům na jihu Afriky, ani Búrové nedokázali této strašné nové zbrani čelit. Byl to kulomet, který definitivně zafixoval a stabilizoval britské koloniální impérium. Kulomety změnily naprosto charakter války, přímý útok na nepřátelské pozice byl odsouzen předem k neúspěchu anebo byl úspěch (často jen částečný a dočasný) vykoupen obrovskými ztrátami, které prakticky znemožňovaly územní zisky udržet. Během krátké doby se tak natáhla souvislá fronta od švýcarské hranice až po Severní moře – a nebyla k prolomení.
Němci byli v září 1914 blízko úspěchu, téměř se jim podařilo zopakovat rok 1870, ale byly to právě britské jednotky, které zastavily německý postup na řece Marně a velitel německého generálního štábu von Moltke už tehdy prohlásil „prohráli jsme válku, je třeba začít vyjednávat o míru, dokud je naše situace výhodná“. Nikdo ho neposlouchal, i když někdy mohou mít i generálové dobré nápady. Von Moltke správně pochopil, že Německo nemá zdroje na vedení dlouhodobé války a hlavně není schopno takovou válku vyhrát. Za to byl hned 14. září 1914 odvolán a nahrazen generálporučíkem Erichem von Falkehayn, který tolik nepřemýšlel.
To, že byl von Moltke nepochopen, mělo stát životy miliony lidí, hlavně mladých mužů na obou stranách. Generálové si s novou situací zákopové poziční války prostě nevěděli rady. Byl to naprosto nový fenomén, který neznali. Znali jen taktiku čelních útoků a ty pravidelně a naprosto zbytečně opakovali za cenu nesmírných lidských ztrát. Generál Joffre tak poslal na smrt miliony Francouzů – zcela nesmyslně v představě, že „nicnedělání a zahálení v zákopech podkopává morálku vojska“. Když jsem viděl jeho bustu v pařížské Invalidovně, kde je představen jako HRDINA!!!, udělalo se mi špatně od žaludku. Ale to je můj problém, mám prostě příliš mnoho informací.
Při marných pokusech o prolomení fronty u Verdunu zahynulo na 700 000 lidí, při spojenecké ofenzívě u Sommy 1 000 000, slovy 1 milion!!! lidí – odměnou byl posun fronty o 12 kilometrů v délce 40km! Z britského expedičního sboru, který přistál v srpnu 1914 ve Francii, bylo na konci roku bojeschopných 10, slovy deset! procent. Zbytek byl buď mrtev nebo nenapravitelně zmrzačen. Stejně krvavé masakry se odehrávaly na východní frontě v Prusku, kde vykrváceli Rusové a v Karpatech – kde ztratila rakouská vojska tolik mužů, že se z toho už nikdy nevzpamatovala. Ale bojovalo se i na Balkáně (Srbové sice odrazili rakouský útok, pak ale museli před Němci ustoupit až do Řecka, první světovou válku nepřežilo z pětimilionového obyvatelstva Srbska 25 procent!) A bojovalo se i v Turecku, protože Turci vstoupili do války po boku strategického spojence Německa a tehdejší ministr obrany Británie Winston Churchill dostal šílený nápad, že by dobytím Dardanel přinutil Turecko ke kapitulaci a Rusku uvolnil mořské cesty do Středozemního moře. U Gallipoli vykrvácely desítky tisíc Britů, Australanů a Novozélanďanů aniž by čehokoliv dosáhli, na straně vítězů zde sklidil své první vavříny generál Mustafa Kemal Paša, jenž se později stal Atatürkem a zakladatelem moderního tureckého státu.
Itálie se rozhodla vstoupit do války až 23. května 1915, a to na opačné straně, než se očekávalo. Přidala se k Trojdohodě a napadla svého někdejšího spojence – Rakousko. Jedenáct krvavých italských ofenzív na řece Soči v dnešním Slovinsku přineslo smrt statisícům – opět aniž by se čehokoliv dosáhlo. Když pojedete úzkým údolím této řeky se strmými svahy na obou stranách, pochopíte proč. Jen šílenec mohl poslat vojáky do ofenzív do neschůdných kopců proti zakopanému nepříteli s kulomety a děly. Přesto dokázali Italové Rakušany dostat pod tlak a těm nezbylo, než si pozvat na pomoc šest německých divizí a použít otravné plyny, aby prorazili italskou frontu. Podařilo se to u Caporetta (dnešní slovinské městečko Kobrid), vyznamenal se tam tehdy mladý poručík Erwin Rommel, na kterého čekala hvězdná kariéra. Italové bez plynových masek byli lehkou kořistí, fronta se dočasně posunula až k řece Piávě, ale tam ustrnula na další tři roky.
Bezmocnost při pokusech zdolat nepřátelské zákopy přinášela stále nové vynálezy, které měly zdokonalit zabíjení nepřátel, ale i ochranu vlastních vojáků. Poprvé v historii se odehrávaly boje ve vzduchu. Letectvo mělo původně jen výzvědnou a pozorovací funkci,(tuto přebrala od kavalerie, která se tím stala víceméně zbytečnou), ale když začaly nepřátelská letadla výzvědné letouny a vzducholodě sestřelovat, musely se tyto bránit. Původně se s boji ve vzduchu vůbec nepočítalo, ale pak byl jednoduše přimontován kulomet na letadlo a začalo zabíjení i ve vzduchu. Co začalo jako určitá forma rytířských turnajů (zvlášť slavný byl německý „červený baron“ Manfréd von Richthofen a jeho bratr Lothar) skončilo opět nelítostným vražděním ve výškách (zejména když britské velení odmítalo vydat svým pilotům padáky v obavách, že by předčasně opouštěli drahocenné letouny a nechalo je zbytečně umírat). Pak někoho napadlo, že by se z letadel daly dobře shazovat bomby na nepřátelská postavení. Pak přišly tanky. Byly odolné proti kulometné palbě a tím pádem schopny prorazit nepřátelskou frontu. Sice se při prvním použití na Sommě všechny až na jeden pokazily, psychologický účinek byl ale obrovský.
Poté, co se na východě zhroutilo carské Rusko a bolševici uzavřeli s Německem potupný ale přece jen mír (znamenal mimo jiné dočasný vznik samostatné Ukrajiny v dnešních hranicích a její německý protektorát, jak jsem psal ve svém článku o historii této země), mohli konečně Němci přesunout všechny své síly na západní frontu. Ale i to stačilo jen na částečné úspěchy. Válku rozhodl vstup Spojených států amerických do války, jehož podnětem bylo potopení lodi Lusitanie německou ponorkou. Proti takové převaze nemohli už Němci vzdorovat a jejich generálové se v podstatě rozumně rozhodli kapitulovat, ještě když jejich jednotky stály na nepřátelském území. Co ovšem následovalo, byla orgie pomsty. Německo bylo poníženo, zatíženo nesplatitelnými reparacemi, muselo se vzdát území Alsaska a Lotrinska i území na východě, kde vzniklo nové Polsko. Velké části území na západě byly obsazeny jako záloha na reparační platby Potupný mír v pavilónku Trianon ve versailleských zahradách byl podnětem k novému konfliktu. Neuplynuly ani tři roky a v mnichovských pivnicích už řečnil před velkým obecenstvem bývalý desátník německé armády, ovšem rakouský občan – Adolf Hitler a volal po pomstě. A byl vyslyšen. Šílenství masového vraždění mělo vstoupit do své nové, ještě hroznější fáze.
To vše začalo před sto lety z pouhé bezstarostnosti a entuziasmu. Předpokládalo se, že při tehdejší provázanosti národních ekonomik a stavu válečné techniky je stejně dlouhá a velká válka nemožná. Pokud vám to připomíná některé úvahy a výroky politiků ze současnosti, není to podobnost náhodná. Podobně totiž mysleli lidé vždy. I dnes ale panuje na světě napětí, dané tentokrát počínajícím nebo aspoň hrozícím nedostatkem přírodních zdrojů a boje o každý ostrůvek v moři, pod kterým by se mohlo nacházet ložisko ropy, jsou na denním pořádku. Poučilo se lidstvo na těch sto let? Na první pohled to tak opravdu nevypadá, právě sto let od začátku první světové války zuří na světě tolik válečných konfliktů jako snad ještě nikdy od roku 1945. Lidé umírají v Sýrii, Gaze, Iráku, Libyi, na Ukrajině, občanská válka zuří i v Somálsku (tu už nikdo ani neregistruje), v Mali či v Nigérii. Přesto je něco jinak. Evropská Unie přece jen znamená stabilitu v centru starého kontinentu, je to dostatečně robusní struktura, aby zabránila celoevropskému konfliktu. Asie či Afrika ovšem takovou strukturu nemají a zde je situace mnohem labilnější (Liga arabských států nemá zdaleka tak pevnou strukturu a schopnost sledovat společnou politickou linii. Sice i v Evropě při posledních volbách získaly na síle strany nacionalistické, toužící po rozpadu této struktury a zavedení národních autoritativních režimů, nemají ale sílu, aby proces integrace zvrátily. Jejich pokusy vytvořit v evropském parlamentu vlastní frakci selhaly, je už v jejich národním charakteru, že nejsou připraveny na spolupráci s jinými národy. Není je třeba brát příliš vážně, jejich voliče ale ano. Pokud si politici myslí, že se bláznovství roku 1914 už nikdy nemůže opakovat, dokazují právě to, že nic nepochopili. Ani v roce 1914 si nikdo nedokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát. Jen pár jestřábů v generálních štábech spřádalo svoje sítě a toužilo po slávě vítěze a po svých památnících. Myslíte si opravdu, že dnes takoví jestřábi nejsou?
Rozdrobení Evropy znovu na národní se žárlivostí a tlumenou nenávistí se pozorující státy by byl první krok do záhuby.