Když se na souseda řítí katastrofa, nemělo by to člověka nechávat v klidu, protože to může nepřímo postihnout i jeho. Navíc jsem na Slovensku 11 let žil, znám poměrně dobře místní poměry a o to víc sleduji s obavami blížící se parlamentní volby. Ty se mají odehrát 30.září 2023 a jejich výsledek může dlouhodobě nebo dokonce trvale změnit jak politické klima v zemi, tak i směrování Slovenska a jeho politické uspořádání. To, co se tam odehrává a co ukazují předvolební průzkumy, neslibuje nic dobrého. Nicméně co na první pohled vypadá katastrofálně, nabízí při bližším pohledu přece jen určitou naději. Možná dokonce větší než v Česku
Voleb na Slovensku se hodlá zúčastnit celkem 24 politických subjektů, což jen potvrzuje roztříštěnost slovenské politické scény, kde rostou nové strany jako houby po dešti, a především před volbami se tvoří nové subjekty, které hodlají nahradit ty strany, které už voliče zklamaly. Udržet se na politické slovenské scéně dlouhodobě je umění. Umění, které ovládá nejlépe nestor slovenské politiky s přezdívkou „karpatský kmotr“ Robert Fico. Zdá se, že není síly, která by mu vítězství v nastávajících volbách mohla vzít. Navzdory všem skandálům, navzdory faktu jeho provázanosti se slovenským kriminálním podsvětím, a dokonce vazbami na italskou Ndranghetu. Dokázal okolo sebe shromáždit protestní voliče, lidi naštvané, zklamané, lidi podléhající dezinformacím a lidi toužící po stabilitě a nepřemýšlející o tom, zda je to bude stát osobní svobodu. Ovšem jakkoliv Fico v průzkumech vede a shromáždil ve voličstvu své strany protestní voliče, jeho preference nikdy nepřekročily 20 procent a podle posledních srpnových průzkumů poklesly dokonce na 17,8 procent. Možná proto radikalizuje své výroky, v poslední době označil Gustáva Husáka za jednoho z největších Slováků a otevřeně začíná adorovat komunistickému režimu. Snad aby přivábil k volbách důchodce, kterým se dávná doba komunismu už ve vzpomínkách nezdá být až tak strašná. Byli tehdy přece mladí a už proto jim tehdy bylo dobře. Ficova pravá ruka Blaško ohromil obhajováním dávno vyvrácené verze, že Slovenské národní povstání vedla komunistická strana. Návrat ke komunismu se stává programem. Ostatně komunismus a fašismus si jsou svou totalitní podstatou velmi blízko.
Ale není to jen Fico. Hned několik dalších stran je vysloveně fašistoidních nebo fašistických a některé z nich mají dobrou šanci být v příštím slovenském parlamentu zastoupené.
Je to například fašistická „Republika“ Milana Uhríka, která požaduje vystoupení z EU a z NATO a příklon k Rusku. Preference této strany překročily deset procent.
Nezadá si s nimi příliš ani „Slovenská národná strana“ Andreje Danka. I ta požaduje okamžité zastavení pomoci Ukrajině.
Pak jsou to Kotlebovci, „Ľudová strana Naše Slovensko“ už tradiční extrémně pravicová strana, jejíž předseda byl dokonce už jednou hejtmanem Banskobystrického kraje. Tentokrát se ale pohybuje daleko pod prahem zvolitelnosti.
Tyto tři strany jsou jednoznačně na pravém okraji politického spektra, mají ale šanci na poměrně slušný úspěch.
Na extrémní levici se zase nacházejí „Vlastenecký blok“ Ivana Stanoviča a „Komunistická strana Slovenska“ pod vedením Jozefa Hrdličky.
Na rozdíl od pravicových extrémistů mají levicoví o hodně menší šanci domoci se zastoupení ve slovenském parlamentu. Ovšem se Smerom Roberta Fica jsou pravicoví extrémisté ochotni vytvořit parlamentní většinu a s tím i vládu. Když totiž uvážíme, že milion Slováků nehodlá jít k volbám, je prakticky většina voličů pro změnu systému z demokratického na autoritativní typu Viktora Orbána. Fico se ostatně netají tím, že je pro něj Orbán vzorem. Pro Fica je existenčně důležité získat moc, vyřadit nezávislou justici a ovládnout sdělovací prostředky. Má másla na hlavě tolik, že mu hrozí trestní stíhání ze všech stran. Zatím to jeho lidé v policejních složkách dokázali uhrát do ztracena, otázka ale je, zda to půjde natrvalo. Stejně jako Netanjahuovi v Izraeli nebo Trumpovi v USA mu jde nejen o politické přežití ale i o osobní svobodu. Do tepláků se nechce ani jednomu ze vzpomenutých pánů.
Demokratické strany se naproti tomu pohybují – s jednou výjimkou – na hranici volitelnosti. Je to samozřejmě důsledek katastrofálního působení Igora Matoviče ve vládě po posledních volbách. Matovič se prezentoval jako důsledný bojovník proti korupci, což jeho straně OLANO přineslo v posledních volbách překvapivé vítězství. Jako předseda vlády se ale ukázal naprosto nepoužitelný, očividně trpí duševní poruchou a způsobil tak úplný krach důvěry ve vládu ale s tím i v demokratické instituce.
Nejsilnější z demokratických stran a jediná, která by mohla hrát podstatnou úlohu je „Progresívne Slovensko“ europoslance (od roku 2019) Michala Šimečky. Michal Šimečka je vnuk disidenta a filosofa Milana Šimečky a syn publicisty Martina M. Šimečky, který prodělal bohatou kariéru v novinách s demokratickým obsahem, ať už to byl deník SME, Respekt nebo v současnosti Denník N. Michal Šimečka založil „Progresívne Slovensko“ v roce 2017, jednou ze zakládajících členek byla i Zuzana Čaputová. Ve volbách 2020 ale dostali jen 6,97 procent hlasů a nestali se součástí vládní koalice – což pro ně možná bylo i dobře. PS se pohybuje v průzkumech na druhém místě, v srpnovém průzkumu některých agentur dohnalo dokonce SMER, ovšem otázka je, zda to není jen zbožné přání. Vyjádření Michala Šimečky že myslí na reformu – rozuměj snížení – důchodů před volbami určitě straně nepomohlo.
Ostatní prozápadní strany jsou vedeny převážně obskurními figurkami s velmi pohnutými životopisy.
Oľano má bohužel v čele Igora Matoviče, kterého po jeho působení ve vládě sotva může volit člověk se zdravým rozumem.
Eduard Heger, poslední předseda vlády před ustanovením vlády úřednické se od Matoviče odpoutal a založil svou stranu „Demokrati“ příliš pozdě, než aby získal vlastní identitu. I když se jedná o očividně slušného člověka a přesvědčeného demokrata, jeho strana se pohybuje pod hranicí zvolitelnosti.
Strana „Sme rodina“ předsedy slovenského parlamentu Borisa Kolára je podivné uskupení, jejíž předseda zplodil s dvanácti ženami už třináct dětí. (Možná dokonce šestnáct s patnácti ženami, otázka je, jestli se v tom vyzná aspoň on) Prostě je to velká rodina. Kromě toho mu určitě neprospěly skandály, kdy si během svých oblíbených aktivit na zadním sedadle auta při nehodě zlomil krční obratel a jeho přítelkyně a matky jeho dětí pak obtěžovaly svými požadavky zdravotnický personál.
Svoboda a Solidarita Richarda Sulíka byla skoro ve všech posledních vládách – a každou, ve které byla, i potopila. Sulík je neobyčejně „úspěšný killer“ vládních koalic. Nejhorším jeho skutkem bylo povalení vlády Ivety Radičové v roce 2011. Jediné slovenské vlády, která v posledních desetiletích za něco stála. Ale Sulík byl protievropský, a proto odmítl schválit rozšíření záchranného balíčku EFSF. Sulík se do parlamentu zřejmě znovu dostane, vzít ho ale do vládní koalice by se rovnalo politické sebevraždě.
KDH s předsedou Milanem Majerským se pokusí dostat do parlamentu, v roce 2020 zůstalo s 4,65 procenty před branami. Jestli k tomu pomůže aktivizace zkamenělin typu Františka Mikloška je hodně velká otázka. Zatím se zdá, že by mohli mít úspěch. Jejich preference se pohybují okolo šesti procent. Ovšem KDH byla vždycky nevypočitatelná a její priority se západní Evropou nijak nesouzní.
Stranu „Za Ľudí“ založil kdysi prezident Kiska, nyní ji vede Veronika Remišová. V roce 2020 se veškeré dezinformace orientovaly právě proti této straně, což nečekaně pomohlo Oľanu k vítězství ve volbách. Do parlamentu se snaží dostat ve volební koalici s Oľano a Kresťanskou Úniou, kterou vede Anna Záborská. Bez Kisky totiž na samostatný vstup do parlamentu nemá. Společně ovšem potřebují 7 procent a pohybují se jen těsně nad touto hranicí. Právě jejich vstup do slovenského parlamentu se ale může ukázat jako klíčový.
Nevypočitatelným, a proto nejistým prvkem na slovenské politické scéně je „Hlas“ Petra Pellegriniho. Ten se po aféře kolem vraždy Jána Kuciaka distancoval od Fica a vytvořil vlastní stranu, jakýsi „SMER light“. Podpora strany postupně klesá, do parlamentu se ale zřejmě dostane. Většina voličů dala přece jen přednost Ficovu originálu před Pellegrinovou kopií někdejší vládnoucí strany, část jeho voličů pak přešla k Progresívnemu Slovensku, když pochopili, že Pellegrini Fica neporazí.
Pochopit slovenskou politickou scénu není úplně snadné. Je mladá, Slováci o svém osudu samostatně rozhodují teprve třicet let. Mají za sebou celou řadu politických traumat, Mečiara, Dzurindu s aférou „Gorila“, Fica. Politický vývoj na Slovensku má ale svá pravidla a své důvody. Pokusím se je krátce načrtnout tak, jak jsem jim porozuměl já.
- Rusofilie je na Slovensku nepochopitelně silná. Bez ohledu na okupaci z roku 1968 nebo řádění Rusů při osvobozování Slovenska v letech 1944–1945. Jejich chování na východním Slovensku pomohlo Němcům na celou zimu zastabilizovat frontu na Liptově. Většina Slováků ve válce na Ukrajině už přesto přešla na ruskou stranu. Fico neváhá hlásat, že válka na Slovensko vždycky přišla ze západu a mír z východu a naznačuje tím „mírotvornou úlohu Ruska“. Kořeny má tato nepochopitelná sympatie v tradičním panslavismu. Ten pochází ještě z devatenáctého století, kdy ho hlásal Svetozár Hurban Vajanský a nakažen jím byl i Ľudovít Štúr. To byla doba, kdy slovenskému národu hrozil pod tlakem maďarizace zánik a tito bojovníci za slovenský jazyk a kulturu viděli spásu jen ve „velkém bratru na východě.“ Tato tradice se nějak nedaří vymýtit, momentálně je jejím přesvědčeným průkopníkem někdejší předseda slovenské vlády a KDH Ján Čarnogurský. Jestliže se Fico stal proruským z vypočítavosti, Čarnogurský to dělá z přesvědčení a je ochoten dokonce jít podpořit demonstrace komunistů, i když byl jako disident komunisty pronásledován. Otázka je, nakolik je touto ideologií nakaženo celé KDH. Tedy, stejně jako otázka v Česku, kolik Klause je v současné ODS, je i otázka, kolik Čarnogurského je v současném KDH. Slováci si vypěstovali mýtos malého utlačovaného národa (od Maďarů, od Čechů, teď od EU) a malý národ touží být součástí něčeho velkého a respektovaného – například velké slovanské rodiny pod vedením mocné atomové velmoci Ruska.
- Slovenský fašismus je u části obyvatelstva stále idealizován. Slovensko se díky slovenskému národnímu povstání nemuselo za svou fašistickou minulost kát, postavilo se přímo na stranu vítězů. V Popradě neváhali z iniciativy KDH pojmenovat jednu z hlavních ulic po starostovi, který organizoval transporty Židů do koncentračních táborů a arizování jejich majetku. Jmenuje se tak dodnes. Stejní činitelé KDH se o týden později účastnili piety za v koncentračních táborech zavražděné popradské Židy. Z jejich chování přímo sálala politická schizofrenie, ale je to prostě tak a nedá se s tím nic dělat. Nicméně část Slováků se fašismu nebojí a dobu fašistického „Štátu“ si idealizuje jako nejlepší období slovenských dějin. Poprava představitelů tohoto režimu Tuky, a především Tisa, byla Benešovou politickou chybou, která dodnes budí negativní emoce vůči Čechům, Západu a demokracii a touhu po pomstě. Fašistická strana Republika se ale s 10 procenty pohybuje na stejné úrovni jako Okamurova SPD, přičemž Češi žádného Tisa, Tuku ani Macha neměli.
- Nenávist k USA. Je dost nevysvětlitelná, ale je tady. Kořeny má zřejmě z doby komunismu, kdy se to současní starší voliči učili ve škole. Michal Šimečka správně řekl, že Slováky nepovažuje ohledně jejich nenávisti k USA za oběti dezinformací. Že tuto šířenou nenávist vyhledávali a sáli jako mateřské mléko. A jako protipól onoho antiamerikanismu vidí ideál v Rusku – to je pozůstatek studené války druhé poloviny dvacátého století. Je trošku úsměvné, že v nenáviděné Americe žije momentálně milion Slováků, v rovněž s nedůvěrou sledované EU 440 000, ale v milovaném Rusku přesně 350. Je otázka, nakolik ovlivní tito zahraniční Slováci výsledky voleb a nakolik jsou jejich hlasy započítávány do výsledků předvolebních průzkumů. Slováci mají – jako naprostá většina civilizovaných zemí – korespondenční volbu, volit je tedy pro občany žijící v zahraničí poměrně snadné. Otázka je, zda tuto možnost využijí nebo se své domovině už definitivně obrátili zády.
- Ekonomická frustrace postihla Slováky ještě víc než Čechy. Ekonomický spád mezi Bratislavou a regiony je nepoměrně větší než v Česku. Bohatství se hromadí jen v hlavním městě, zbytek země zaostává. Od revoluce 1989 lidé očekávali blahobyt, aniž by ovšem chtěli měnit způsob svého života. Zatímco v českých vesnicích se to po roce 1990 jen hemžilo drobnými podnikateli (i když většina časem zkrachovala, ale to je normální vývoj) Slováci na venkově seděli v hospodách a nadávali na vládu „ktorá im nedala prácu.“ Myšlení stále více ovládala závist vůči západním zemím a jejich životní úrovni a závist má vždy blízko k nenávisti. Nenávist je projevem bezmoci a rezignace na změnu.
- Díky tomu se Slováci stali ochotnými konzumenty dezinformací. S frustrací neúspěchu se žije těžko, pokud člověk ale je „informovaný“ a ví víc než „hloupé stádo“, žije se mu hned o hodně lépe a v hospodě je o čem mluvit. Tam snadno najde duševně spřízněné, za jejichž neúspěch může taky „někdo jiný“. Dezinformační scéna je na Slovensku mnohem agresivnější než v Česku, a navíc tuto šanci využili ruští trolové, aby doslova rozložili prodemokratické síly v sociálních médiích. Informační válku zde Putin s Prigožinem vyhráli. A politickou scénu ovládla nenávist jako hlavní program. Jejím hlavním nositelem je Robert Fico se svou pravou rukou Lubomírem Blaškem. Že to nevydržela prezidentka Čaputová je zklamání. Jistěže, ona byla hlavním cílem nenávistných kampaní, Blaško ji na demonstracích nazýval „americkou kurvou“, ovšem její odchod z politiky je výraz kapitulace a určitě nepřispěje k mobilizaci demokratického potenciálu slovenského voličstva. Lidsky je sice její rezignace pochopitelná, jako politička by ale měla vydržet trošku víc. Jestliže ještě před několika měsíci správně uvedla, že není z ústavy povinna pověřit sestavením vlády vítěze voleb, zdá se že to i v této věci vzdala a nedávno oznámila, že to udělá. Tedy i kdyby vyhrál nenávistný Fico. Snažit se na slovenské dezinformační scéně něco zvládnout osvětou nemá naději na úspěch. Když se objevil dokumentární film o zavraždění Jána Kuciaka „Killing the journalist“, mohl jsem si počíst v nenávistných komentářích o „lžích za americké peníze.“ Vliv na preference Roberta Fica neměl ten film žádný.
- A nakonec – není třeba podceňovat vliv slovenské církve. Ten je zde mnohem silnější než v Česku a bohužel i hodně neblahý. Slovenská katolická církev je hodně rigidní a odolává jakýmkoliv pokusům o reformy. Pamatuji si, jak jsem těžce bojoval v popradském děkanátě o to, aby kněží přestali bojovat proti dárcovství orgánů pro transplantace. Reformně orientovaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák vydržel ve funkci jen tři roky. Slovenští biskupové se vždy snažili zasahovat do politiky a chovali se tam jako slon v porcelánu. Hodně se angažovali za samostatnost Slovenska (mé švagrové byla na zpovědi slíbena absoluce jen pokud bude volit Slovenskou národní stranu). Velmi se tehdy angažoval kardinál Tomko nebo arcibiskup Tkáč. Naprosto obskurní bylo podávání eucharistie ministrům první Mečiarovy vlády, i když řada z nich byla bývalými komunisty a nebyli v životě nikdy u zpovědi. Politická podpora slovenských biskupů je snadno k mání. Ovládá je totiž homofobie a stačí slíbit potírání homosexuality a vše ostatní z politického programu se stává vedlejším. Tak byli ochotni odpustit Štefanovi Harabínovi dokonce i to, že jako angažovaný komunistický soudce posílal kněze za jejich pastorační činnost do vězení a vyslovili mu při jeho kandidatuře na slovenského prezidenta svou podporu.
To všechno jsou rizikové faktory pro chování slovenského voliče, který ve velké své části chce dát při volbách pouze výraz své naštvanosti a frustraci, aniž by byl schopen domyslet možné důsledky svého chování.
Přesto jsem ale opatrně optimistický. Podle posledních průzkumů by Smer s Republikou a SNS dali dohromady jen 59 mandátů, což je daleko od parlamentní většiny. Na tu je třeba 76 poslaneckých křesel. Samozřejmě je zde nevypočitatelný Hlas a problematické KDH, ale zdá se, že přece jen existuje naděje na vytvoření sice široké a tím pádem hodně těžkopádné a nestabilní, ale přece jen demokratické a prozápadní koalice.
Nezbývá než držet naším východním sousedům palce. Protože změna směrování jejich země by neodvratně měla vliv i na nás.