8. listopadu uplyne čtyři sta let od jedné z nejslavnějších bitev, které se na našem území kdy odehrály. Bitva se symbolickým významem, ovšem jestliže bitva na Vítkově o dvě stě let dříve vstoupila do dějin jako symbol národní hrdosti, Bílá Hora je symbolem národní potupy. Už proto, že po ní následovalo 300 let ne právě harmonické existence v habsburském soustátí.
Obávám se, že je čtenář už články a úvahami o významu této bitvy přesycen – píše se o tom doslova všude, ale přesto neodolám. Přece jen byla tato událost tématem až dvou mých knih. Dnes hodlám psát o událostech, které onomu masakru u Prahy předcházely, příští týden se pak pokusím přiblížit bitevní dění samotné.
Bílá Hora je ovšem opravdu jen symbolem. Dějiny by se i bez ní vyvíjely určitým směrem, který by byl možná určitým způsobem modifikovaný, ale směr by se sotva změnil. Byla zlomem, který by ale stejně dřív nebo později přijít musel.
Češi si Habsburky zvolili ve svobodných volbách a to dokonce dvakrát. Už při té první volbě v roce 1526 by se museli zamyslet nad tím, zda je správné a hlavně bezpečné volit v zemi, kde byla pozice katolické církve už od husitských válek podkopaná a kde se velká většina národa hlásila k reformním myšlenkám (Luther zahájil svou reformu v roce 1519, německá selská válka proběhla v letech 1524 – 1526 a byla potlačena právě kandidátem na český královský trůn Ferdinandem) volit člověka vychovaného ve fanaticky katolickém Španělsku.
Ferdinand vyrostl pod patronátem svého dědečka Fernanda Aragonského (po němž měl i své jméno, ve střední Evropě do té doby neobvyklé), který byl ne nadarmo nazýván spolu se svou manželkou Isabelou Kastilskou „katolické veličenstvo“. Mladý Ferdinand vyrostl tedy v prostředí naplněném nenávistí k muslimům (poraženým v roce 1492 v Grenadě), Židům (vyhnaným ze Španělska rovněž v roce 1492) a „kacířům“ – inkvizice byla v Španělsku zavedena přes odpor papeže už v roce 1487. I Ferdinandův bratr Karel – budoucí císař Karel V. – byl vychován v mnohem liberálnějším prostředí Holandska. Mimochodem oba bratři se z příkazu jejich dědečka (otec Filip I. zemřel už v roce 1506 a jejich matka Johana se zbláznila a byla internována) vůbec neznali, a když Karel cestoval do Španělska, aby tam převzal vládu nad Kastilií, musel cestovat Ferdinand do Holandska jinou cestou, aby se zabránilo jejich setkání.
Ferdinandova volba proběhla zcela legálně a to i přesto, že se moci v Rakousku, kterou mu zprostředkováním tety Marie Habsburské, vdovy po Ludvíkovi Jagelonském, postoupil Karel v roce 1522, ujal nesmlouvavým a krvavým způsobem. O tom hovoří takzvaný „Krvavý soud ve Vídeňském novém městě“, kde dal popravit 8 pánů a vídeňských měšťanů, kteří ho byli ochotni akceptovat za vládce za určitých podmínek, kterým se v té době říkalo volební kapitulace. Byla o věc ve střední Evropě poměrně obvyklá, v absolutistickém Španělsku ale naprosto neznámá a Ferdinand tuto žádost o vyjednávání hodnotil jako zradu. To mu bylo devatenáct let!
Navzdory daným skutečnostem byla vláda prvního Habsburka relativně klidná. Možná tu byl vliv Ferdinandovy manželky Anny Jagellonské, kterou její manžel skutečně miloval. Především zde ale působil panovníkův „zdravý rozum“, kterého měl postavou malý, ale myšlením velký panovník dostatek, aby nevyhledával konfrontaci s poměrně mocnými stavy. Jen když se ony stavy v roce 1547 daly strhnout k jakési polovičaté rebelii, potlačil ji a využil vítězství k upevnění královské moci. (A k naplnění své chronicky prázdné pokladny)
Ferdinand I. byl navzdory svému španělskému vychování mužem kompromisu. Ze všech sil se snažil smířit katolický a protestantský tábor, pomáhal organizovat jednání mezi znenáviděnými tábory a snažil se zachovat jednotu církve. Neuspěl. Protestanti odmítli přijmout jeho návrhy při jednání v Řezně, katolíci pak vyobcovali protestanty z církve na Trientském koncilu. Na obou stranách vyhráli radikálové. Ferdinandovi se aspoň podařilo zprostředkovat v roce 1555 takzvaný „Augsburský mír“ pod heslem „cuius regio, eius religio“, čili vládce určuje víru svých poddaných. Rok nato odstoupil znechucený císař Karel V., který se vždy vyznačoval melancholickými rysy a předal vládu nad celou říší svému energickému bratrovi. Tím se vláda nad střední Evropou, čili nad Římskou říší národa německého přesunula ze Španělska do Rakouska a tam už měla zůstat až do rozpadu tohoto státního útvaru v roce 1804.
Habsburské soustátí (Rakousko, Česko, Uhersko) představovalo křehký státní útvar – právě proto, že bylo výjimkou z pravidla přijatého v Augsburku. Habsburkové byli a vždy zůstali katolíci (sympatie Ferdinandova syna Maxmiliána II. k protestantismu na tom nic nezměnily), z jejich zemí zůstalo katolické ale pouze Tyrolsko. Češi se hlásili k utraquismu a částečně k učení Luthera, Dolní a Horní Rakousko, jakožto i celé tzv. „Vnitřní Rakousko“ – Štýrsko, Korutany a Kraňsko – byla v naprosté většině luteránské a Uhři se přiklonili dokonce ke Kalvínovu učení a přistoupili na pravidla reformované církve (tedy kromě jejích předpisů o jídle – chválabohu). Katolíci, o které by se habsburští vládci mohli opírat, žili sice ve všech těchto zemích, představovali ale relativně malou menšinu (v českém zemském sněmu měli asi osminu hlasů). Systém fungoval na křehkém podkladě vlády kompromisu a zdravého rozumu. Z dějin ale i ze současnosti víme, jak je takový podklad křehký a jak snadno se může zbortit. Stačí, když se najde jeden odhodlaný fanatik. A ten se objevil v podobě vnuka Ferdinanda I. Ferdinanda Štýrského. Je to až trochu mysteriózní. Pět synů tolerantního císaře Maxmiliána II. nezplodilo ani jednoho potomka, Maxmiliánův mladší bratr – rozšafný a vzdělaný Ferdinand – se sám zahrál dynasticky do autu sňatkem s neurozenou Filipínou Welserovou – jeho synové z tohoto manželství byli vyloučeni z následnictví. Zůstával jen nejmladší Ferdinandův syn Karel, vévoda ve Vnitřním Rakousku. (Císař Ferdinand měl sice s královnou Annou patnáct dětí, z toho ale jen tři syny).
Karel měl smůlu, že se stal objektem sňatkové politiky svého otce. Napřed se měl oženit s Alžbětou anglickou – a obrátit ji na pravou víru. Po neúspěšných námluvách byl oženěn s Marií Bavorskou. Manželství nebylo právě šťastné, protože bylo poznamenáno ideologií. Zatímco Karel se zřejmě v důsledku domácí výchovy ale i z politické nevyhnutelnosti (potřeboval podporu štýrských stavů pro boj proti Turkům, což byla jeho hlavní úloha, mimo jiné založil pevnost Karlstadt – dnešní Karlovac v Chorvatsku) choval ke svým protestantským poddaným tolerantně, jeho žena byla fanatická katolička, pro kterou byl jakýkoliv ústupek „kacířům“ cestou do pekla. Několikrát hrozila svému muži, že odcestuje do Mnichova ke svým rodičům, stačilo, když přijal jako dárek „protestantskou“ – rozuměj německy psanou – bibli nebo přislíbil účast na slavnosti v protestantském kostele.
Karel sice založil v Grazu v roce 1586 univerzitu, na druhé straně ale pozval do Štýrska jezuity a postaral se o to, aby v jeho zemích v roce 1574 vstoupil do platnosti zákon„Constitutio criminalis Carolina“, který umožňoval pronásledování a upalování čarodějnic a kouzelníků. (Zákon se nejmenoval po něm ale po jeho strýci císaři Karlovi V., který ho vydal v roce 1532). Symptomatická pro Karlovo manželství je skutečnost, že on sám se podle své poslední vůle nechal pochovat v klášteře Seckau, jeho žena Marie odpočívá ale v sto kilometrů vzdáleném mauzoleu v Grazu, i když si výslovně přála být pochována po boku svého manžela. Ale Štajeráci měli dost rozumu a pomysleli si, že si vévoda vytrpěl za svého života už dost.
Plodem výchovy vévodkyně Marie byl její syn Ferdinand. Narozený v roce 1578.
V roce 1590, když Karel onemocněl, poslala Marie svého prvorozeného syna spěšně na jezuitskou školu v Ingolstadtu, aby zabránila tomu, že by mohl převzít vládu hned po smrti svého otce a dostat se tak pod vliv „kacířské“ zemské regentské rady. Ferdinand nesměl přijet ani na otcův pohřeb. Jeho strýc Ferdinand Tyrolský to komentoval slovy: „Pod jezuitským vlivem se ten chlapec, který je u od přírody poněkud blbý a slabý, stane ještě navíc malomyslným.“ Měl mít pravdu. Marně se snažil nebezpečí vlády svého synovce odstranit ve svém druhém manželství s Annou Katerinou Gonzagou (syn z tohoto manželství byl měl před štýrským Ferdinandem přednost), zplodil se svou druhou manželkou jen tři dcery. O osudu Evropy bylo rozhodnuto.
Ferdinand se vrátil do Štýrska v roce 1596, když dosáhl plnoletosti a řízen radami své matky a jezuitského zpovědníka, zahájil důslednou rekatolizaci Vnitřního Rakouska. V roce 1599 zrušil v Grazu evangelické lyceum a vykázal všechny profesory a kněze. (Mezi jinými opustil tehdy Štýrsko i mladý učenec matematik Johann Kepler) 23. dubna 1600 se v Grazském dómu oženil s Annou Marií Bavorskou, svou sestřenicí. Protože jeho matka nedůvěřovala ani jednomu štýrskému knězi, musel přicestovat až z Olomouce František Dietrichstein. Jedině arcibiskup narozený ve Španělsku a vychovaný v Itálii byl pro štýrskou vévodkyni matku dostatečně spolehlivý. 8. srpna 1600 hořela před Paulustorem v Grazu obrovská hranice „kacířských“ knih. Na místě, kde shořely, dal vévoda postavit dnes už neexistující kostel svatého Antonína. V roce 1602 předal Ferdinand vedení university jezuitům. V roce 1617 byla rekatolizace Vnitřního Rakouska úspěšně ukončena, papež Pavel V. poslal Ferdinandovi jako výraz vděku za jeho krvavou práci ostatky svatých, které jsou dnes uloženy ve dvou truhlách v grazském dómu.
Napětí mezi katolíky a protestanty ale rostlo v celé Evropě. Začaly se tvořit vojenské bloky, ochotné bojovat za obranu „pravé“ víry. Napřed vznikla v roce 1608 Protestantská Unie o rok později pak Katolická liga. Že se padesát let starý augsburský mír stává stále víc jen bezcenným papírem a že se schyluje ke konfrontaci, muselo být jasné i méně nadanému pozorovateli.
Přesto si čeští pánové v červnu 1617 zvolili Ferdinanda svým budoucím panovníkem (císař Matyáš ještě žil). O svobodné volbě se sice mluvit nedalo, místo obvyklého jednání za zavřenými dveřmi museli páni odevzdávat své hlasy osobně a veřejně, nezmohli se ovšem ani na nejmenší odpor. V Uhersku se Ferdinand nadřel o něco víc, ale i tady ho nakonec 15. května 1618 uznali za svého panovníka a 1. července byl v Bratislavě korunován.
Ferdinand byl ještě v Uhersku, když přišly zlověstné zprávy z Čech. 23. května 1618 vyletěli z okna pražského hradu místodržící Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic i se svým písařem Fabriciem. Šlo o cílenou provokaci skupiny militantních odpůrců Ferdinandovy vlády pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna (kterého Ferdinand rozčílil k nepříčetnosti, když mu odebral hodnost karlštejnského purkrabího).
Ti chtěli válku a měli ji mít. Až do března 1619 sice válečné akce do jisté míry blokoval císař Matyáš, ten ale 20. března zemřel a vojenské konfrontaci nestálo nic v cestě.
Českým stavům musela být jasná jedna věc. Šanci měli pouze v případě rychlého a krátkého konfliktu – museli tedy rychle vyhrát. To nebylo snadné, už proto, že jich chybělo jednotné a rozhodné velení a hlavně peníze. Ty by i byly – kdyby byli páni ochotni na válku přispívat. Ale nikdo nebyl ochoten platit jako první, chyběla jim rozšafnost Petra Voka z Rožmberka, který v toce 1610 vyplatil pasovské, jen aby zmizeli z Čech a přestali plundrovat. Jenže Petr Vok už nežil…. a většina českého panstva se stejně topila v dluzích.
Vždy si u mě vynutí trošku úsměv termín „povstání českých stavů“. Že z oné války historici udělali národní českou záležitost, neodpovídá historické pravdě. Šlo o náboženskou válku bez ohledu na národnosti. (A ani o tu n v pravém slova smyslu, jak si ještě povíme) K českým povstalcům se přidala Lužice a poněmčené Slezsko, jakož i Horní Rakousko, totéž ale odmítla Morava – ta byla k účasti na povstání přinucena až ozbrojeným pučem v dubnu 1619, který provedl v Brně hrabě Thurn (který uměl česky jen velmi špatně, dokonale údajně ovládal jen české nadávky a kletby). Nato vytáhl Thurn na Vídeň. Kdyby ji byl dobyl, mělo povstání určitou šanci. Červen 1619 byl opravdu klíčovým momentem. Thurn táhl s českým vojskem Dolním Rakouskem a ve Vídni samotné vydírali osamělého císaře šlechtici Dolního Rakouska (dokonce prý se zbraní v ruce), aby jim vydal dokument adekvátní Majestátu Rudolfa II. o náboženské svobodě. Vídeň byla v jejich moci a ochotna českému vojsku otevřít bez boje brány. Thurn byl ale příliš pomalý. Dorazil k Vídni 5. června, přesně o jeden den později než měl. V tentýž den totiž dorazil do města generál Dampierre se svými vojáky z nedaleké Kremže. Vídeň před Čechy zavřela brány a obléhání k ničemu nevedlo. 14. června Češi odtáhli a o výsledku války bylo víceméně rozhodnuto.
28. srpna 1619 byl Ferdinand zvolen ve Frankfurtu císařem. Dostal nejen svůj vlastní hlas (i když byl českými stavy prohlášen za sesazeného, což se česká delegace, která nebyla vpuštěna do města, marně snažila sdělit kurfirstům), ale i hlas svého protikandidáta na český trůn Fridricha Falckého. 9. září pak byl slavnostně korunován. Mezitím se českým vojskům podařilo dosáhnout jednoho z mála vítězství v Bitvě u Dolních Věstonic 5. srpna 1619, kdy z Moravy vypudili vojsko generála Dampierra.
Ještě jednou zasvitla českým povstalcům jiskřička naděje, když pro svůj program získali sedmihradského vévodu Gábora Bethlena. 14. října se spojila česká a uherská vojska v Bratislavě, trvalo ale šest týdnů, než se vydala k nedaleké Vídni, kam dorazil 25. listopadu i Ferdinand. Jenže do Uherska vpadli polští kozáci a Bethlen sledoval především své vlastní zájmy. Vrátil se domů a čeští povstalci byli odkázáni sami na sebe.
Volbou Fridricha Falckého českým králem 26. srpna 1619 chtěli povstalci prolomit svou izolaci, doufali v pomoc nejen bohaté Falce a německých protestantských knížat, ale i Fridrichova tchána anglického krále Jakuba. Ten ale nechal zetě v kaši. Navíc byl Fridrich příslušník reformované církve, tedy vyznavač kalvínského učení. Toto učení bylo svými obřady poněkud blízké českým bratřím, ale vzdálené jak luteránům tak i českým utraquistům. Když nechal Friedrich vyplundrovat chrám svatého Víta a ve svém obrazoboreckém nadšení zničit celou jeho vnitřní výzdobu, pochopili možná i ti poslední, že ta volba nebyla nejšťastnější. Ale už nebylo cesty zpátky.
Válka byla víceméně rozhodnuta, byla jen otázka, kdy skončí. Povstalci definitivně přenechali iniciativu nepříteli a spolehli se na obranu. Nemohli jednat jinak. Jejich armáda byla slabší a málo spolehlivá, protože chyběly peníze na žold. Schylovalo se k tragédii.
Pro ty, kteří by se chtěli dozvědět více, můžu doporučit mou knihu „Odvrácená tvář moci – Zločiny českých králů“, která vyšla letos v druhém vydání a ve své sedmé kapitole se zabývá osudy krále Ferdinanda II. a kdo chce v textu knihy zažít bitvu na Bílé Hoře z pohledu tam bojujícího vojáka, pak „Páté přikázání“ z roku 2018, která popisuje osud vojáka legendárního Moravského pluku, který na Bílé hoře vykrvácel. Jak k tomu došlo, o tom za týden.