Kapitola 5

Jedním ze závažných problémů, na které Marek narazil na začátku své služby, byla spousta vojáků, kteří se na vojnu nikdy neměli dostat, ale přesto na ní byli. Stále platilo jako za Švejka: „Kolik máme branců k odvedení?“ „Padesát.“ „Kolik jich musíme odvést?“ „Padesát.“
A tak se Marek nestačil divit. Glomerulonefritidy, srdeční vady, jeden voják slepý na jedno oko. „No co, vždyť na druhé vidíte,“ řekli mu u odvodu a konečně jeden, kterému chyběly na pravé ruce tři prsty, na kterýžto defekt se přišlo, až když šel poprvé do stráže. Ale absolutní většina byla těch, kteří na vojenskou službu prostě neměli psychicky, jednoduše měli být superarbitrováni pro blbost, jak psal už klasik. Marek tímto úkazem nebyl až tak překvapen, protože s něčím podobným se setkal už na vojenské katedře. Student Fojtík, velitel prvního družstva druhé čety, trpěl epilepsií typu petit mal. To je záchvatovité onemocnění, které se sice neprojevuje tak dramaticky jako klasická epilepsie křečemi a pěnou na ústech, ale ztrátou kontroly a krátkodobou ztrátou vědomí, zejména při psychickém vzrušení.
Zjistilo se bohužel, že Fojtíka psychicky vzrušuje, když do ruky dostane zbraň. Protože všichni studenti o Fojtíkově chorobě věděli, varovali dokonce sbor podplukovníků, že dávat takto nemocnému člověku do ruky zbraň je životu nebezpečné. Byli odražení podplukovníkem Vlaštovkou, hrdinou malé postavy.
„Vy si asi myslíte, že když jste medici, sežrali jste všechnu moudrost světa. U odvodových komisí sedí odborníci, soudruzi, ti dokáží lépe než vy posoudit schopnost vojáka k vojenské službě.“
O svém omylu se přesvědčil už na prvních střelbách. Sotva student Fojtík dostal do ruky ostře nabitou pistoli, na jeho tváři se objevil blažený nepřítomný výraz a student se začal otáčet v kruhu s podivnými záškuby křečí v tváři i v rukou, což dodávalo pistoli v jeho ruce skákavý výhružný pohyb.
První si toho všiml jeho soused v palné řadě Liška. Reagoval duchapřítomně. Sám zahodil svou už odjištěnou pistoli, která naštěstí nevystřelila a zařval: „K zemi!“
Studenti většinou podobný rozkaz plnili dost neochotně. Ale tentokrát celá rota padla k zemi jako podťatá. Nejhůř dopadl právě podplukovník Vlaštovka. Pro svou malou postavu měl rád vyvýšená místa a i teď stál na vysokém betonovém kvádru. Na malou chvíli zůstal jediným patrným terčem pro duchem nepřítomného Fojtíka a poté řešil situaci odvážným letem plavmo. Kus betonu, ne nějž dopadl, dal studentům aspoň malý pocit zadostiučinění.
Proto se Marek až tak nedivil, když mu přivedli do služby třesoucí se kreaturu vojáka. Velitel stráže a závodčí ho doslova donesli do ošetřovny, závodčí měl přes rameno vojákův samopal.
„Co se stalo?“ ptal se Marek dost nevrle, protože právě zaučoval Páleníka, Dostála a jednoho z mladých nováčků do karetní hry Taroky.
„Zblbnul,“ vysvětloval velitel stráže. „Dali jsme mu samopal a on s ním praštil do bláta, že se ho bojí, že ho nechce. Potom se rozbrečel. Brečí doteď, není s ním řeč. Nechejte si ho tady.“
„Nehraje to?“ zeptal se Marek nedůvěřivě. Nechtělo se mu přerušovat hru.
„Hovno,“ pravil na to závodčí. „Ten je fakt tak blbej. Stejně jako ten, co ho odvedl.“
Voják Turek se krčil v koutku ošetřovny. Marek to zkusil po dobrém. „Přestaň blbnout,“ řekl mu přátelsky.
Voják se stočil do klubíčka a zoufale se rozeštkal.
„Co se ti stalo?“
Hlučný pláč mu byl odpovědí.“
„Vždyť tě nepokoušeme, hergot, tak proč nechceš vzít do ruky samopal? Jsi jehovista?“
Turek se na něj díval zoufalýma očima a z nosu mu tekla strašná nudle.
„Vojín Turek, vztyk, pozor!“ zařval vtom vedle Marka Páleníkův hlas.
Klubíčko se vymrštilo a postavilo se do polohy, která mohla připomínat pozor.
„Proč jste odhodil zbraň?“ burácel Páleník.
„Sem se bál,“ procedil přes slzy vojín.
„Bojíte se ještě něčeho?“ Páleník stupňoval řev.
„Ano, psů. A myší. A soudruha svobodníka Jablonského.“
„Pohov, Turek, odchod na pokoj pacientů. Vidíte, celkem dobrá odpověď.“
Šťastně se usmívající vojín se odebral do pacientského pokoje.
„Musíš na něj tak, jak je zvyklý,“ vysvětloval Páleník. „To bude modrá knížka. IQ vajíčka na měkko.“
Druhý den byl voják Turek odsunut do vojenské nemocnice. Tam se jej ujal psycholog a poté, co Turek v IQ testu hravě dosáhl hodnotu 69, byl odeslán domů s modrou knížkou. Psycholog se divil, že se při takovém inteligenčním kvocientu neposírá. Ale o tom věděli vojáci z první čety své.
O dva dny později dovedli kuchaři podivnou existenci. Bledá hysterická tvář, postava podobní Dostálovi, třesoucí se ruce.
Jen co kuchaři odešli, vrhl se k Markovi a chytil ho za ruce: „Soudruhu desátníku, dostaňte mne odtud. Otec je vlivný, má peníze. Odmění se vám.“
„Co ti jebe?“ zeptal se Marek bodře.
Chlapec vyděšeně pustil jeho ruce. „Já tu nemůžu zůstat. Já nenávidím Slováky. Já tu nemůžu zůstat, já si něco udělám.“
V Markovi se pohnula žluč.
„Jak můžeš, blbče, nenávidět Slováky? Nenávidíš i Maďary, Židy, Poláky, Švédy nebo koho ještě?“
„Ne, soudruhu, jenom Slováky.“
„A to všechny, bez rozdílu…?“
„Všechny, bez rozdílu,“ šeptla kreatura.
„I dětičky?“
„I dětičky,“ přiznal vojín.
„A co ti udělaly?“
Vojín se začal hystericky třást. „Nic. Ale já je nenávidím. Já za to nemůžu. Je to ve mně. Nemůžu to ze sebe dostat. Vidím Slováka a třesu se. Fakt, soudruhu doktore. Prosím vás,“ hlas přešel do hysterického skřehotu, „dostaňte mne odtud.“
„Nemůžeš přece nenávidět nějaký národ, ty blbče,“ zkusil to ještě Marek po dobrém. „Můžeš nenávidět někoho, kdo ti ublížil nebo kdo ti není sympatický, dejme tomu. V každém národě jsou lidé dobří a lidé zlí. V některém je víc těch, jinde zas oněch. Ale lidi se nedělí podle národností ale podle povah.“
Voják se naklonil k Markovi a už bázlivě zašeptal:
„Ale já je nenávidím opravdu všechny.“
„Jardo,“ zařval Marek. „Píchni mu diazepam a na postel s ním. Než mu jednu vrazím.“
Za týden ve vojenské nemocnici zjistili, že chlapec má schizofrenii, tedy rozpolcení osobnosti a že byl kvůli této chorobě už i v civilu hospitalizován, kterýžto fakt odvodová komise očividně přehlédla.
Takto dostal Marek za první měsíce do civilu dvanáct vojáků a byl se sebou maximálně spokojen. Až přišel případ Mareček. Samotná podoba jejich jmen byla záhy pro Marka značně frustrujícím faktem, ale zjev tohoto vojáka byl mnohem horší.
Na ošetřovnu ho přivedli poprvé také večer ve službě. Naštvaný závodčí sakroval už na chodbě a v ošetřovně hned spustil:
„Pošli ho do civilu, doktore. Takovýho vola jsme tu ještě neměli.“
„Co se stalo?“ informoval se Marek.
„Vysral se do kožichu.“
„Cože?“
„Ale – vyfasovali jsme do stráže na noc kožíšky. A tohle hovado se do svého normálně vysralo.“
„Proč jsi to udělal?“ obrátil se konsternovaný Marek na Marečka.
„Se mi chtělo srát, né?“ opáčil Mareček s nadhledem.
„Se neptám, jestli se ti chtělo. Ale proč zrovna do kožíšku?“
„Bymiurzladél,“ vydal ze sebe obviněný voják zvuk.
„Česky, chlapče,“ pravil Páleník. „Česky nebo slovensky podle národnosti. A pomalu.“
„By mi umrzla prdel,“ pravil voják s omluvným úsměvem, očividně sám se sebou spokojen.
Markovi to stačilo a odeslal ho na ošetřovnu a následně do vojenské nemocnice s jistotou, že slabomyslný vojín odejde přirozenou cestou do civilu.
Jaké bylo jeho překvapení, když se za tři dny v ošetřovně objevil vojín Mareček a podával mu se šťastným úsměvem propouštěcí zprávu. Z ní se Marek ke svému zděšení dozvěděl, že Mareček vytáhl v inteligenčním testu neuvěřitelných 85 bodů a když na něm nenašli ani jiné poruchy, překlasifikovali ho jako C, čili schopný jako…s přímým zákazem dávat mu ostře nabitou zbraň.
Čímž vznikly potíže. Velitelé postupně všichni zjistili, že vojín Mareček je takto prakticky neupotřebitelný. Klasifikace C se používala většinou jako písaři nebo jiné administrativní síly. To ale u Marečka nepřipadalo v úvahu. Dokonce i jako doručovatel žalostně selhal. Když ho poslal velitel roty s papírem na štáb, našli za několik hodin Marečka v parku před útvarem, jak si s blaženým úsměvem prohlíží okolojdoucí děvčata.
A tak ho potom bylo vídat, jak občas zametá kasárna, sem tam odváží zbytky z kuchyně. Jeho situace byla přesně opačná než Markova. Protože všude překážel a nikde nebyl potřebný, řešili jeho problém velitelé různých formátů tím, že Marečka každou chvíli posílali do basy.
Marka se osobně dotklo, když jednou přistihl poručíka Maierhofera, jak Marečkovi spílá do nejhoršího vojáka Varšavské smlouvy. Marek si stále pamatoval, že tento titul byl přidělen jemu a pocítil křivdu. Neměl v žádném případě v úmyslu, se tohoto čestného titulu vzdávat a už vůbec ne ve prospěch svého skorojmenovce.
Příště mu Marečka přivedli na ošetřovnu s pokousaným prstem.
„Co se ti stalo?“ zeptal se doktor nerudně,protože při pohledu na dobrácky se usmívající vojínovu tvář vytušil problémy.
„Takové malé zvířátko. Panáčkovalo, hrálo si se mnou. Potom mne kouslo a uteklo,“ dodal vojín smutně a zatvářil se, jako by mu vzali hračku.
„A chytil jsi to zvířátko?“
„Ne, ale když chcete, jedno vám chytím. Tam jich je!“
„Panebože, kde?“
„U letiště, na poli. Asi to byl křeček.“
„Svatá prostoto,“ lamentoval doktor. „Já nechci mít na ošetřovně zvěřinec. Já to zvíře potřebuji, protože ho musím dát vyšetřit na vzteklinu. Jinak půjdeš na dva týdny do nemocnice.“
„Tak já tam půjdu zpátky a já vám ho chytím.“
„Ale říkal jsi, že je jich tam plno. Jak poznáš, že je to ono?“
Vojínova tvář se rozzářila šťastným úsměvem: “Ono mne pozná, ono mne má rádo.“
„Panebože,“ Marek zalomil rukama: „Tak do sanitky a jedeme na infekční oddělení.“
„Ale to já nemůžu,“ řekl Mareček pevně.
„Pročpak?“
„Já zítra jedu na opušťák.“
„Asi první, co?“ vmísil se Jarouš Páleník.
„Hm,“ usmál se šťastně Mareček. „Čeká tam na mne děvče.“
„No nazdar,“ nezdržel se Jarda. „Tak tu bych rád poznal.“
„Vy taky jedete na opušťák?“
Vojínova bezelstná otázka vyvedla Jardu z apatie. Popadl Marečka za límec a vlekl ho do sanitky.
„Počkej,“ zarazil ho Marek. „Kdybychom ho pustili do té Ostravy, on by se tam mohl přihlásit na infekčním sám. Nechali by ho tam možná i měsíc. A tady by od něj byl pokoj.“
„A ty věříš, že by tam šel? Kdepak, ten bude piglovat tu svoji kočku a na doktora ani nevzpomene.“
Marek vzdychl a vlezl do sanitky.
Sestřička na infekčním se na Marka dívala jako na nepřítele lidstva.
„Chudák chlapec,“ mračila se. „Prvý opušťák a vy mu ho pokazíte. Máte vy srdce, človeče?“
„Vždyť může dostat vzteklinu,“ zaprotestoval Marek.
„Abyste ju nedostal vy,“ odsekla sestřička a odešla potěšit pacienta. Mareček seděl v koutku vyšetřovny a plakal hustými slzami.
Marek trpěl výčitkami svědomí přesně dva týdny. Potom se na ošetřovnu dostavil rozzářený vojín Mareček s propouštěcí zprávou.
„Moc pěkně vám děkuju, soudruhu desátníku.“
„A za co?“ zbystřil pozornost Marek.
„Víte, tam byla taková pěkná uklízečka. Dali jsme se dohromady, bylo to moc fajn. A ten opušťák mi odložili. Jedu pozítří. Moje děvče už na mne čeká.“
A tak tedy Marek vykonal dobrý skutek.
Bylo to zvláštní, ale Mareček měl úžasné úspěchy u žen. Právě stálé noční výlety byly nejčastější příčinou jeho pobytů v útvarové věznici. A ženy na něj nezapomínaly.
Bylo asi pět odpoledne, když posádku ošetřovny vytrhl od karet vzrušený křik od brány. Se stráží se tam hádala mladá cikánka.
„Zavolajte mi vojaka Marečka, počujete?“
„Není na útvaru, krasavice.“
„A kde je?“
„Jako obvykle, v base,“ řehtali se vojáci.
„Čo je na tom smiešne?“ rozčilila se dívka. „Vy chumaji. Tak mi ho zavolajte z basy.“
„To sa nedá.“
„Čo sa nedá? Keď ho chcem, tak ho zavolajte.“
Vojáků u brány i v oknech útvaru přibývalo.
„No čo,“ nabídl se jeden ze strážných. „To čo by ti urobil on, možeme aj my, nie?“
Děvče si ho opovržlivě přeměřilo: „Ty? Tak ako on to nevie nikto!“ Zasnila se, ale vzpomínka byla zřejmě příliš silná, protože vzápětí začala křičet přímo hystericky:
„Ja ho chcem! Ja ho chcem! Ja ho musím mať!“
„Vyhoďte ji,“ rozhodl dozorčí, který právě dorazil. Ale to bylo snadno přikázat, hůře provést. „Ej bodaj by si rakovinu do hlavy dostal!“ kontrovala cikánka, vrhla se na zem, objala rukama značku „Zákaz vjezdu“, stojící před branou kasáren a začala zuřivě dupat nohama do země: „Ja ho chcem, ja ho chcem!“
Strážným nakonec nezbylo, než vytáhnout ze země značku a tu pak i s vášnivou dívkou odnést do parku, kde ji pohodili. Nicméně se nedalo popřít, že mezi mužstvem vážnost vojína Marečka prudce stoupla.
V té době velitel roty konečně vyřešil nerudovskou otázku „kam s ním?“. Útvar měl v lesích za městem vedlejší hospodářskou činnost. Ta spočívala v tom, že se tam chovalo deset vepřů. Každý den tam auto odváželo várnice se zbytky jídla z kuchyně a z těchto zbytků pašíci náramně přibírali a jednou ročně pak byla zabijačka, na které se veškeré důstojnictvo náramně přežralo a ožralo.
Osádku vepřince tvořila odloučená jednotka v síle dvou vojáků a jedním z nich se tedy stal vojín Mareček. Bylo to přímo geniální řešení. Marečkovou jedinou povinností bylo nakrmit prasata a jednou týdně vyházet hnůj. Velitelem této odloučené jednotky byl veterinář v hodnosti četaře absolventa, který se ve vepřinci objevoval jednou měsíčně a představoval jediné spojení oněch dvou vojáků se světem. Podle veterinářových hlášení byli vojáci ve vepříně nesmírně spokojeni a protože neměl kdo kontrolovat ani jejich hygienu, stále více se podobali svým chovancům.
Všechno by bývalo bylo v pořádku, kdyby se jednoho krásného dne nerozhodl podplukovník Fedorčák zajet do vepřince zkontrolovat, jak je zde prováděno politické školení mužstva. Marně ho veterinární lékař četař absolvent Horáček od tohoto úmyslu zrazoval.
„Vy chcete zatajiť, Horáček, že tam školenie neprevádzate. Ale ja vás priamym pohovorom s vojakmi usvedčím a potrestám. Jasné?“
Horáček jen zdvihl oči k nebi a vyrazili.
Z vepřince jim vyšla vstříc nesmírně špinavá postava v roztrhané uniformě a s hřívou mastných vlasů, splývajících na ramena a hustým strništěm týdny neholených vousů. Smrad, který vydávala byl příliš silný, takže politruk odskočil a rozhodl se klást otázky z přiměřené vzdálenosti:
„Ako u vašej jednotky prebieha politické školenie mužstva?“
Individuum, které bylo Marečkovým kolegou upřelo zoufalý pohled na Horáčka.
„Čože to…?“ vykoktalo.
„Neprebieha,“ poznačil si Fedorčák triumfálně do notesu. „Horáček, týždeň bez vychádzok. Sledujete pravidelne Azimut?“
Pohled vojáka byl teď ještě zoufalejší.
„Není tady televize,“ upozornil Horáček.
„To vás neospravedlňuje, dva týždne bez vychádzok. Odpovedzte mi, vojak, kto sú naši najväčší imperialistickí nepriatelia?“
„No tak to, do prdele, řekni,“ vyzval vojáka už zoufale Horáček, kterému se vezl třetí týden bez vycházek.
„Nemci?“ váhal voják. „Alebo Američania?“ Najednou se rozzářil: „Maďari, súdruh podplukovník, Maďari sú starí imperialisti, veď už aj otec hovoril…“
„Vojín Czintay je z národnostně smíšené oblasti,“ snažil se Horáček zachránit situaci, ale to už si Fedorčák všiml něčeho jiného.
„Mám tu poznačené – dvaja vojaci. A tu je len jeden. Kde máte druhého vojaka, súdruh čatár?“
„Nevím,“ řekl rychle Horáček, ale než mohl pokračovat, vojín Czintay, očividně šťasten, že se pozornost podplukovníka odklání od jeho osoby, ze sebe vyrazil:
„Hen tam, u lesa. Tam je kolónia. On tam má frajerku. Teda, vojak Mareček.“
„Čože? Bez vychádzky opustil priestor útvaru? Ideme tam.“
„Soudruhu podplukovníku,“ naléhal zoufale Horáček. „To není rozumné. Tam jsou Cikáni, teda Rómové. A takoví ti, jak bych to – méně civilizovaní. Můžou nás zbít.“
„Chcete zasa zakryť svoju neschopnosť zjednať si u vojakov poriadok, Horáček,“ prohlásil šťastně Fedorčák. „Ideme.“
Auto se rozjelo po polní cestě. Horáček se křižoval, zejména když uviděl houf cikáňat, jak se blíží autu naproti. Obklopily vůz a ozvalo se známé: „Daj korunu. Daj korunu.“
„Rozestúpte sa,“ křičel Fedorčák, vystoupil z auta a jeho vyžehlená uniforma se prodírala davem. Tiše sakrující Horáček ho následoval.
Do cesty se jim postavil starší Róm.
„Čo tu hľadáte, pán poručík?“
Fedorčák po té degradaci zesinal.
„Kde je?“
„Kto, pán generál?“ snažil se Róm napravit dojem.
„Vojak nášho útvaru. Vieme, že je tu, vydajte ho.“
„Nik tu nie je, pán plukovník,“ zavrtěl Róm smutně hlavou. „Ej, veru nie je.“
„Klamete,“ řekl Fedorčák a vyrazil ostrým krokem k jedné kolibě.
Stařík se vrhl na dveře a zahradil mu cestu.
„Nechoďte tam, pán kapitán, je tam moja dcéra.“
„Odstúpte,“ řekl politruk tvrdě.
„Nechoďte, nechoďte, stane sa nešťastie. Pán major, prosím vás na kolenách, nechoďte tam.“
„Odstúpte,“ zvýšil podplukovník hlas. A když výzva nepomohla, popadl Róma a nečekaně silnou rukou ho odhodil bokem. Ten už jen zaúpěl:
„Nechoďte, nechoďte, veď oni tam jebú!“
Ale to už podplukovník Fedorčák vrazil nesmlouvavě do úlomků dřeva a překližky tvořící vchod do chatrče a vpadl dovnitř. Naskytl se mu úžasný pohled.
Na hadrovém lůžku ležela mladá Rómka a zakrývala se nějakým hadříkem, zpod kterého vykukovaly její vnady. Vedle postele pak stál ve vzorném pozoru vojín Mareček. Chyba byla jen v tom, že si vojín stačil obléci košili i sako, ale od pasu dolů byl beznadějně zcela nahý.
Zástupce velitele praporu pro věci politické konsternovaně civěl na obdivuhodný rozměr vojínova orgánu, o který byl v Košicích tak nebývalý zájem a pak ze sebe vyrazil:
„Preboha, Mareček, čo robíte?“
Tehdy se vojínovi rozlil po tváři blažený úsměv a radostně sdělil: „Údržbáře ve Vítkovických železárnách, soudruhu podplukovníku.“