Cestování v době digitální

Sílí ve mně pocit, že cestování už brzy bude jen pro digital natives a my, co jsme se narodili ještě před dobou počítačů a internetu, budeme trávit dovolené doma na zahrádce. Že je mobilní telefon nejdůležitější věcí, kterou si s sebou na dovolenou musíte vzít, o tom už jsem psal. Ale netušil jsem, že na něm bude člověk až tak esenciálně závislý. Pokud ztratíte peníze, je to banalita, pokud ztratíte osobní doklady, je to už větší, ale pořád ještě řešitelný malér. Ale pokud na cestách ztratíte mobilní telefon…

               Žena objednala na Fuerteventuře krásný hotel. Nedá se mu opravdu nic vytknout, jsou to pokoje v domečcích o maximálně dvou podlažích, krásný bazén s nahřívanou vodou. Hned bedle nákupní ulice a k pláži to taky není daleko. A dokonce i chodník na vulkán Bayuyo, tyčící se lákavě nad naší obcí Corralejo jde skoro přímo od hotelu, tam se ještě pokusím dostat. Jenže….

Jenže bez mobilu a bez skenování se tady ani nenajíte.

               Na recepci nás už při přivítání upozornili, že na večeři je třeba rezervovat stůl. Hostů je víc než míst, a tak aby se to rozdělilo do několika směn. Zeptal jsem se, kde je třeba rezervovat a slečna mi s úsměvem ukázala na „QR code“ na desce jejího stolu. Pochopil jsem, že něco není v pořádku a požádal jsem ji, jestli bychom nemohli rezervovat stůl i tak nějak normálně, třeba přes ni. Uklidnila mě tím, že to možné je a hned nám rezervovala stůl na sedmou večer.

               V sedm večer o nás v jídelně nikdo nevěděl, rezervace očividně nefungovala. Ale ostrované jsou milí, stůl pro nás našli. Nebyly švédské stoly, což moje žena nadšeně kvitovala jako šetření jídlem, ovšem když jsme se zeptali na menu, ukázala nám číšnice na „QR code“ na našem stole.

Tam prý je celý aktuální jídelníček. Oskenujete a máte na mobilu všechny předkrmy, hlavní jídla i dezerty. Následovalo zoufalství. Snažil jsem se kód naskenovat, ovšem to jsem ještě nevěděl, že nesmím fotografovat, že musím držet prst několik sekund na kódu, aby se objevil link s oním jídelníčkem. Číšnice se nad námi nakonec smilovala a donesla nám menu na papíře. Až do okamžiku, kdy jsem chtěl objednat víno, jsem byl spokojený. Můžete ovšem jednou hádat, kde byla nabídka vín. Samozřejmě ukryta za „QR code“. Nevím jak, ale najednou se mi podařilo projít a měl jsem na mobilu jak jídelníček, který jsem už nepotřeboval, tak i nabídku vín. Objednal jsem místní víno z Lanzarote a bylo výborné.

               Zeptali jsme se, zda můžeme u personálu restaurace rezervovat stůl na příští den. Odpověď byla, že ne, že je to možné pouze přes „QR code“ a až ráno. Oblil mě studený pot. Pochopil jsem, že se možná v tomto hotelu nenajíme.

               Na snídani ráno byl bufet hodně redukovaný. Chyběla teplá jídla, klobásky, vajíčka. Ne že bych se tím doma přejídal, ale v hotelech jsem na něco takového zvyklý. Najednou se k nám přihnala číšnice a chtěla vědět, co si dáme. Zeptal jsem se, co mají, ona ukázala mlčky na „QR code“ na mém stole a odešla. Objednali jsme si vejce – tušil jsem, že v nabídce budou.

               Pochopil jsem, že je se situací něco třeba dělat. Na recepci seděla Anke. Už podle jména Němka, v němčině se mi přece jen konverzuje podstatně lépe než v angličtině. Zacítil jsem tedy šanci, že by mi zaměstnankyně hotelu mohla vysvětlit, jak se dostanu k jídlu. Když jsem jí vysvětlil náš problém, odpověděla prostě: „To já neumím, Na to je třeba nějakou aplikaci a na to já nemám nervy.“

               Vyrazila mi dech, na druhé straně jsem pochopil že nejsem možná tak úplný debil. Jestliže neumí se skenováním zacházet ani zaměstnankyně hotelu, kde je na scan úplně všechno, je možná chyba i někde jinde než u mě.

               Zavolali jsme synovi, řekl nám, že nám pošle návod přes you tube. Na You tube je přece všechno jako video – to aby lidi nemuseli číst – stejně už to velká část populace neumí. Tak jsem se naučil, že musím držet prst několik sekund na kódu a čekat až se objeví link.

               Na toaletě nebyla obligátní štětka. Prohledal jsem celou koupelnu, zda tam není někde „QR code“. Naskenuju a toaleta se umyje sama. Nenašel jsem, neumyla se, zřejmě je to přece jen práce pro uklízečky a dělá se manuálně.

               Večer jsem šel do jídelny už optimisticky. Nastavil jsem mobil na barcode, podržel prst na kódu – a na displeji se objevil zámek. To bylo vše. Pochopil jsem, že přece jen umřu hladem.

               Poté, co jsem včera tento článek dopsal, zjistil jsem, že nemám fotografii onoho osudného QR codu z restaurace, abych ji přidal k článku. V okamžiku, kdy jsem přiblížil mobil s kamerou ke kódu, naskočil link a byl jsem na hotelové stránce – fotografování se tedy nepodařilo. Z nějakého důvodu mi nabídli menu v němčině. Zřejmě proto, že je můj mobil registrován v Rakousku. Nechci vědět, odkud to vědí. Nenechal jsem se zastrašit – fried eggs, scrabled eggs a boiled eggs umím in v angličtině, i když si nejsem úplně jistý, zda je vajíčko na měkko soft boiled egg. A po delším hledání a několika dalších manévrech jsem se dostal i na anglickou verzi stránky, a tak jsem se dozvěděl, že palačinky nejsou pancakes, jak jsem si myslel, ale crepes. O.k. objednali jsme a nasnídali jsme se.

               Narostlo mi ego a rozhodl jsem se rezervovat stůl na večeři. Naskenoval jsem kód na pokoji a po delším boji s mobilem se mi podařilo zarezervovat stůl – ovšem jen pro dvě osoby, víc aplikace nedovolí. Je to z jejího pohledu logické, na pokoji smějí bydlet jen dvě osoby. Co ale s mojí maminkou, bydlící o pokoj dál? Žádat po ní v jejích osmdesáti pěti, aby skenovala a rezervovala si místo na večeři, je skutečně už přehnané. Zašel jsem tedy k ní, naskenoval „QR code“ z jejího pokoje – ta bestie poznala můj mobil a oznámila mi, že jsem už dnes rezervoval a další rezervace jsou nepřípustné.

               Já nevím, ale možná je přece někdy jednodušší komunikovat s člověkem než s počítačem. I když o tom často v nemocniční ambulanci pochybuji.

               Ovšem další dovolené už jen na mé zahrádce. Je tam přece taky pěkně.