Paradoxně vznikl název fašismu podle znaků demokraticky zvolených funkcionářů v Římské říši a svazky prutů, které poukazovaly na výkonné pravomoci římských hodnostářů, byly tedy vlastně symboly demokracie. Ve dvacátém století dostaly naprosto opačný význam. Ale diktatury dvacátého století se nějak zhlédly v Římské říši, a to jak ti, kteří se určitým způsobem mohli považovat za dědice tohoto antického státu (Italové), tak i ti, kteří ho zničili (Germáni). Ale Řím symbolizoval jakousi neporazitelnost a hlavně stabilitu. Byla to říše, která přečkala tisíc let, a to se nikomu před ní ani po ní nepodařilo. To očividně imponovalo, proto převzali fašisté i římský pozdrav vztyčené pravice a Hitler svou plánovanou říši nazval „Třetí říší“ jako následnický stát říše římské a říše Karla Velikého.
Symbolika hraje u agresivních režimů vždy velmi důležitou roli, ať už to byl hákový kříž nacistů nebo písmeno „Z“ fašistů současných. Jenže ta symbolika a odkazy na někdejší fašistické režimy prosakují i do západní Evropy – a mají úspěch. Strana „Fratelli d´Italia“ Giorgie Meloni má ve znaku tříbarevný plamen jako odkaz na věčný plamen na hrobě Benita Mussoliniho – samozřejmě je onen plamen vyvedený v italských národních barvách – národní motivy zaberou u části populace vždycky.
Fašistická ideologie teď sklízí úspěchy prakticky ve všech zemích Evropy, ať už je to Francie či Maďarsko. Fratelli d´Italia se otevřeně hlásí k odkazu Mussoliniho a španělská strana Vox dokonce k fašistickému režimu Francisca Franca. Německá AfD a rakouská FPÖ by se zřejmě taky rády přihlásily k dědictví Adolfa Hitlera, brání jim v tom ale právní systém, protože by se jednalo o takzvané „Wiederbetätigung“, což je stále ještě trestný čin. Ostatně se rakouští svobodní už roky snaží tento paragraf zakazující adoraci nacistického systému ze zákoníku odstranit. Zatím bez úspěchu, uvidíme, jak to bude, až příští rok v Rakousku vyhrají volby.
Odkud se ale bere voličská základna těchto stran, která navíc stále roste? Vždyť fašismus přinesl do Evropy válku s miliony mrtvých a nesmírné utrpení. To určitě není to, co by tito lidé, kteří jmenované strany volí, chtěli. Jde především o to, že tyto strany slibují stabilitu. To demokracie nabídnout neumí. Jak už jsem psal, demokracie je ve své podstatě nestabilní, dokáže lidem nabídnout svobodu, ale v žádném případě stabilitu. Jenže lidé jsou už ze svobody unavení a touží po stabilitě. Tuto souvislost, že ona stabilita znamená vzdát se osobní svobody, jim nedochází. Demokracii považují za samozřejmou, nebo, jako v Rusku nebo v Maďarsku, za nepotřebnou. Ostatně i Mussolini, čekající na milánském nádraží na vlak, který ho měl odvézt do Říma k převzetí moci, poznamenal: „Od teď budou vlaky jezdit načas.“ Nestalo se. Ale lidé, kteří za ním šli, věřili, že to dokáže. Následování spasitele je prostě o víře, ne o skutečnostech. A víra, to jsou emoce. To vidíme i v Česku, kde podpora strany ANO neklesá, ale naopak stoupá, bez ohledu na to, jaké hlouposti její členové hlásají a jak se jejich neschopnost stále více odhaluje. Víra je víra a ta je neotřesitelná. Stejně tak věří Maďaři svému Viktorovi, že je provede přes všechna úskalí a ochrání před všemi nebezpečími. Pokud navíc ještě připojí k Maďarsku Podkarpatskou Ukrajinu, Sedmihradsko nebo „Odtržená území na severu“ rozuměj Slovensko, budou jásat ještě víc. Nejhezčí na tom je, že vůbec tato území připojovat nemusí. Stačí, když o tom bude mluvit a znovuzvolení je jisté.
To je princip diktatur. Dostávají se k moci převážně demokratickou cestou. Naslibují nesplnitelné věci a poté, co uchvátily moc, se postarají, že nikdo plnění těchto slibů nebude moci kontrolovat. Případně nebudou žádné další volby, které by jim vystavily účet.
Jaké jsou ale příčiny obliby těchto stran, nazývaných sice kulantně populistickými, v podstatě ale fašistických? Co spojuje jejich voliče?
- Odmítání elit a nenávist vůči nim. Kdo je ale dnes elita? Definovat ji je nesnadné, populisté si s tím ale nedělají velký problém. Elita jsou vzdělanci. Mají do jisté míry pravdu, vzdělání skutečně pomáhá rozhodujícím způsobem při postupu na společenském žebříčku. Jsou to tedy vzdělanci, politici a vláda. U vládních představitelů se jakési vzdělání předpokládá, pokud se ukážou jako naprostí nevzdělanci, jako to bylo za vlády Andreje Babiše, jejich popularita spíše stoupá. Peníze očividně nehrají žádnou podstatnou roli, Je zajímavé, že se tito občané dokážou spíše identifikovat s nevzdělaným miliardářem typu Babiše či Trumpa než s universitním profesorem, který očividně bohatý není. Je to onen syndrom: „Podívej, ten taky moc do školy nechodil a kam to dotáhl.“ Zato absolvent vysoké školy, který chce rozdávat rozumy, tvrdě narazí. Vzdělanci ve vysokých funkcích se stávají dokonce jakýmisi symboly nenávisti, ať už to byl Havel nebo Obama. Ten si dokonce dovolit stát se elitou, i když byl černý. To se neodpouští, to je předjíždění zleva, s tím se frustráti nikdy nesmíří. Politici usilující o přízeň této voličské skupiny přizpůsobují svůj slovník vkusu těchto lidí. Ať už to byl Zeman, Babiš, Trump nebo v Rakousku Kickl. Aby nebyl český intelektuál frustrovaný, tento „Volkskanzler“, jak se sám nazývá, tedy lidový kancléř, klidně označí prezidenta republiky za senilní mumii a jeho voliči mu tleskají. Něco ještě před deseti lety v Rakousku nepředstavitelné. Ficův „muž pro špinavou práci“ Blaško, zase označí prezidentku za „americkou kurvu“. Elity je třeba připravit o jejich moc a pak si rozdělit jejich majetek. Připomíná vám to něco? Komunisté a fašisté měli vždy velmi podobný program. Vzájemně se nenáviděli jen proto, že bojovali o stejnou voličskou základnu. Hlavní je vzbudit u lidí závist. Protože závist je starší sestra nenávisti. A nenávist je to, co tito politici pro svůj politický program nutně potřebují. Nenávist principiálně oslabuje demokracii, protože demokracie je o komunikaci. Nenávist je ovšem emocionální stav, který komunikaci mezi subjekty, které se navzájem nenávidí, prakticky vylučuje. Tam je možná jen konfrontace.
- Strach. Někdy odůvodněný, někdy méně. Každopádně se politici fašistoidních stran snaží ze všech sil, aby se jejich voliči báli a aby se pak oni mohli prezentovat jako ochránci či dokonce zachránci. Důvodů ke strachu bylo v poslední době víc než dost – z covidu, z očkování a teď z války. Jestliže se takový zachránce postaví k mikrofonu a prohlásí, že pokud člověk bude brát denně vitamin C a v případě že by přesto onemocněl Ivermektin a nemůže se mu nic stát, člověk si oddychne. Že někdo z jeho přátel přece jen zemřel? Pak zřejmě nebral vitamín denně, nebo prostě jen nenáviděl život, že pane Dušku? Hlavně, že se občan nemusel nechat očkovat, jehla v ramenním svalu je něco hrozného. Bolí to a kdo ví, co to s člověkem udělá. Určitě jsou všechny rakoviny po kovidové pandemii a infarkty důsledkem očkování. A pokud rakovinu nebo infarkt dostane člověk neočkovaný, tak prostě nenáviděl život. Dobře mu tak. A strach z války? Není přece nic jednoduššího než ji ukončit. Viktor Orbán je prorok tohoto řešení. Nedodávejte Ukrajině žádné zbraně, nechejte ji vykrvácet, bude se muset vzdát a bude po válce. Tedy aspoň na nějakou dobu. Neville Chamberlain dává pozdravovat.
- Hlavním tématem jsou samozřejmě migranti. A strach lidí s nepřizpůsobivých přistěhovalců je i částečně oprávněný. Vidíme to ve Francii, ovšem tam dělají randál přistěhovalci druhé či dokonce třetí generace. Všichni už ve Francii narození, s francouzským občanstvím a tím pádem ze země nevypověditelní. Tady se něco v posledních desetiletích nepovedlo. Společenský vzestup byl v těchto ghettech (velmi podobným americkým na předměstích velkých měst) prakticky nemožný. Místo vzdělání se mládež věnovala kriminalitě, jako možnému zdroji blahobytu. Knihovny a klubovny, které pro ně stavěl Macron, lehly všechny při posledních nepokojích popelem. Jediná státní zařízení, která nebyla zapálena, byla střediska, kde se vydávají sociální dávky. A z Afriky a předního východu sem proudí davy. Hnané jednak neúnosnou politickou situací, jako v Sýrii či v Eritreji nebo v Súdánu, nebo prostě jen touhou po lepším životě. Jenže bohužel mnoho z nich chce sice evropský blahobyt, chce ale žít stejně jako doma. Nekladou si otázku, proč to u nich doma nefunguje. Ideologové jim vyprávějí, že celý blahobyt západu pochází z toho, že kapitalistické země vyplundrovaly jejich nerostné bohatství. Nikdo jim neřekne, že za blahobytem Evropy jsou desetiletí tvrdé práce. Že zejména poválečná generace dřela, aniž by se za svou práci někdy dočkala spravedlivé odměny. To je něco, co by se dobře neposlouchalo a určitě to migranti neuslyší od pašeráků, hledajících v migraci jen zisk. Naprostá většina migrantů přichází sice s představou, že budou v Evropě pracovat, ale neuvědomují si, že jejich kvalifikace na blahobytnou budoucnost naprosto nestačí. Nebo nezvládnou pracovní tempo. Měli jsme kolegu Syřana. Chytrý, vzdělaný, ale naprosto nestíhal tempo, ve kterém musel pracovat. A pak přijde frustrace. Zajímavé ovšem je, že největší problém s touto migrací mají státy, kde se migranti prakticky nevyskytují. Tedy ne Francie, Itálie nebo Německo, ale země jako je Maďarsko, Slovensko nebo Česko. Je to něco jako poválečný antisemitismus bez Židů. Ti byli sice za druhé světové války prakticky vyhubeni, ale určité politické síly je nutně potřebovaly pro své konspirativní teorie jako osvědčený obraz nepřítele. Jenže Evropa se bez přistěhovalců prostě neobejde. Vzhledem na demografickou katastrofu vymírající a stárnoucí populace potřebuje na udržení sociálního systému nutně pracovní síly. Tato nezbytnost dává lidem pocit bezmocnosti. Hledají tedy zázračné řešení. Ať už jim ho nabídne Salvini, Meloniová nebo AfD v Německu.
- Levicoví radikálové ženou politikům fašistoidního ražení vodu na mlýn. Všechen ten přehnaný gender, politic corectness, klimaaktivisté a vegáni vzbuzují negativní emoce u většiny populace. Čím jsou při prosazování svých cílů – částečně srozumitelných a potřebných – agresivnější, tím víc budí jejich činy odpor. Pokud se lidé nedostanou ráno do práce, protože se na cestu přilepili klimatičtí aktivisté nebo dokonce nemůžou odletět na dovolenou, protože se přilepili na startovací dráhu v Düsseldorfu, sílí logicky volání po tom, aby s tím někdo udělal pořádek. A demokracie si s tím jaksi neví rady. A pak se zde dobře loví hlasy, když se populistický politik prohlásí za ochránce „normálně myslících lidí.“ To se dobře poslouchá. Ovšem v okamžiku, kdy začneme dělit lidi na „normální“ a „nenormální“ otvíráme Pandořinu skříňku. Samozřejmě nemám nic proti homosexuálům nebo transvestitům. V Murau v tenisové hale působila Ančí, která byla žena v mužském těle. Byla to společenská, veselá a přátelská osoba. Obsluha v restauraci byla super a hala včetně záchodů a sprch byla poprvé naprosto čistá. Ale nemůžeme tyto lidi prostě nechat v klidu žít? Musí se stále homosexualita a změna pohlaví tematizovat? Demonstracemi, filmy, knihami? Je třeba pálit před domem Joanne Rowling její knihy jen proto, že řekla, že pro ni zůstávají lidé mužem a ženou a že nehodlá používat termíny majitel penisu a nemající penis, jak to vyžadují genderoví fanatici. Samozřejmě, že to těm „normálním“ leze na nervy a žádají od svých oblíbených politiků, aby tomu udělali přítrž. A oni to rádi slíbí a pokud mají možnost, i udělají. V Rusku je už mnoho let policii zakázáno vyšetřovat vraždy homosexuálů. Věřte tomu, že pokud se k moci dostanou fašisté v Evropě, stane se z této neškodné skupiny štvaná zvěř. Na někom se sadisté vyřádit musí.
- Ale hlavně je to ona touha po stabilitě. Lidé touží po tom, aby se nic neměnilo. Aby mohli žít ve světě, na který jsou zvyklí. Aby mohli kouřit v hospodách, aby mohli jezdit auty se spalovacími motory, aby mohli plácat holky po zadku a šahat jim na prsa, aniž by se museli bát právního postihu. „Green deal“ se stal pro voliče fašistů negativním symbolem. Je to zvláštní, že právě v době, kdy teploty v jižní Evropě stoupají na 46 stupňů ve stínu a všude řádí požáry, počet popíračů změny klimatu exponenciálně stoupá. Je to něco, jako když se člověk nemocný rakovinou rozhodne, že tu rakovinu nemá. Vytlačí problém ze svého vědomí a věří, že tím zmizel. Nezmizel. Ale naši populisté – fašisté samozřejmě slibují spalovací motory s co největší spotřebou, bojovali ze všech sil proti zákazu kouření a slibují „návrat k normalitě.“ To se znejistěným občanům dobře poslouchá. A ženou se za těmito proroky.
Popularita krajně pravicových stran stoupá prakticky všude. Výjimkou je snad jen Španělsko, kde strana Vox utrpěla v posledních volbách porážku. Na Frankovu diktaturu si vzpomíná očividně ještě příliš mnoho Španělů a po obnově tohoto systému netouží. Mussolini a Hitler už jsou známi jen z učebnic a vzpomínek vymírající válečné generace. Ti voliče odstrašit nedokážou. Nad Evropou se vznáší přízrak fašismu. Protože podstatou fašistické teorie je důraz ne slovo národ, je tato ideologie akutní hroznou pro celý projekt sjednocené Evropy. Ostatně ani jedna z těchto strach nešetří kritikou Bruselu a jeho byrokratů. Sice částečně oprávněnou, ale ideologicky zneužívanou. Pokud se ovšem Evropa rozpadne na národní státy, konflikty na sebe nedají dlouho čekat. Třeba až bude chtít strýček Viktor připojit k Maďarsku „severní odtržená území.“ Konrád Adenauer a Charles de Gaulle si kdysi podali ruce, aby podobnému scénáři navždy zabránili. Ale „navždy“ může mít taky datum expirace.