Je to naprosto a pouze národní fenomén. Neznám jinou zemi na světě (a pokud ji zná někdo jiný, prosím snažně o to, aby mi její jméno sdělil), která žije celé vánoční období pohádkami, a navíc je i pravidelně produkuje. Dvě filmové pohádky ročně je naprostá světová kuriozita. Navíc pohádky hrané a obsazené špičkovými českými herci, na to cizina pouze zírá. Jestliže se za českými hranicemi produkují pohádky, pak jsou to pohádky animované. Panuje přesvědčení, že děti si více užijí pohádky kreslené než hrané.

               Jenže v Česku se netočí pohádky pro děti, ale pro veškerou populaci. Jestliže se na letošní „Tajemství staré bambitky“ dívalo 3 100 000 diváků (dva a půl milionu živě a 600 000 na skylinku ze záznamu, padne každému zahraničnímu pozorovateli úžasem brada. Tolik nedal v Rakousku ani Titanik a nedal by ani Avatar, jedno, jakými speciálními efekty ten film režisér Cameron zahltil.

               Což má zřejmě i co do činění s obsazením hlavních rolí. Může to být dvojstranná spolupráce. Špičkoví herci v pohádkách zajišťují vysokou sledovanost a jistota vysoké sledovanosti zajišťuje hercům zase popularitu. Zdá se mi, že neexistuje žádná známá mladá česká herečka, která si ještě nezahrála princeznu nebo aspoň královnu. Některé stíhají obojí, jako například Veronika Kubařová , která se poté, co si zahrála princeznu Rozárku v pohádce „Duch nad zlato“ mezitím vdala a pod jménem Khek Kubařová byla královnou Julií v Tajemství staré bambitky II. Tereza Voříšková zvládla princeznu v pohádce „Peklo s princeznou“ a poté se opravdu vyřádila jako naivní zmatená hvězdička Denička v pohádce „O vánoční hvězdě“ o jedenáct let později, kdy se už jmenovala Ramba. Nic se nedá namítat, děvčata jsou to pěkná a takové princezny být mají. (I když nostalgici budou stejně vzdychat za Libuší Šafránkovu). Zřejmě právě dostatek krásných mladých hereček jakož i nevyčerpatelná zásoba krásných zámků a hradů v Ćechách a na Moravě je jedním z klíčů k úspěchu pohádkové české mánie.

               Úplné vysvětlení to ale nepřináší.

               Pohádková tradice je v českém povědomí pevně zakořeněná, pohádky sbíral Karel Erben či Božena Němcová (pomineme raději Járu Cimrmana, i když jeho „Dlouhý, Široký a Krátkozraký“ je opravdová klasika.)  Česká pohádka má jednu devízu. Vždycky dobře dopadne, zlo je potrestáno a dobro vyhraje, jedno, jak to má v průběhu příběhu těžké. To už dopředu zabezpečuje pohodu před televizorem poté, co se rozdaly dárky a rodiče si chtějí po namáhavém dni odpočinout – zřejmě se na pohádku těší více než děti, které jsou víc zaměstnány zkoušením nových hraček, které našly pod stromečkem.

               Co mě fascinuje ale ještě víc než fakt filmové pohádkové produkce je to, že už v onen večer, kdy se pohádka vysílá, se vyrojí recenze. Většinou zdrcující, což ovšem nikomu nebrání v tom, aby se netěšil na pohádku o příštích Vánocích. Že recenzenti očividně netrpělivě čekají u počítače a buší do kláves zřejmě ještě v průběhu pohádky má podobné pozadí jako u oněch herců. Mají určitou naději, že je bude aspoň někdo číst. Je třeba vymyslet přitažlivý název článku, jako například, že „Bambitka střílí slepými náboji.“ Ony ty kritiky zřejmě nikoho nezajímají, ale to autory nezbrzdí. Stojí jim to prostě zato. Pohádka tedy není v Česku jen obyčejnou pohádkou čili vyprávěním bájného příběhu, ale doslova kulturním fenoménem.

               Možná tuhle mánii kdysi spustily „Tři oříšky pro Popelku“ s Libuší Šafránkovou. (I když „Pyšnou princeznu“ či „Princeznu se zlatou hvězdou na čele“ jsme měli už předtím) Ovšem snažit se tuhle klasiku překonat nebo se jí aspoň vyrovnat je marná snaha. Tato Popelka zůstává nejhranějším a nejpopulárnějším pohádkovým filmem nejen v českém ale i v německém jazykovém prostoru – ne nadarmo se tedy interiéry filmovaly v drážďanském Morizburgu. Samozřejmě Popelka zabírá vždy a v každé podobě (vzpomeňme jen Julii Roberts v „Pretty women“. Stejně spolehlivý je i hloupý Honza (například Hugh Grant ve filmu „Notting Hill“.) Ale zatímco západní autoři musí své princezny a chytré chasníky převlékat do moderních šatů a umísťovat je do velkoměst současnosti, Češi si vystačí s tradičními renesančními oděvy, kde holky běhají v dlouhých sukních a v šatech se svůdným výstřihem. Děvčatům to v těch šatech sluší a dobře se na ně dívá (i když v Británii by mě zřejmě za tuto poznámku už ukřižovali).

               Recenze se pak předhánějí v kritice nedostatku speciálních efektů, ale povězme si popravdě, Avatar to není ani být nemůže (i když i to je pohádka). Ale rozpočtové možnosti jsou takové, jaké jsou, proto taky nikdy nebude z Doktora Martina opravdový „Doktor z hor“. Drtivá odsouzení pak pokračují v kritice kostýmů, které neodpovídají modernímu pohledu na svět a pokud možno se snaží zničit tradiční pohled zamilované hezké a pracovité dívky (či ev. princezny) a bohatého a případně i mužného a statečného prince (potažmo chasníka Honzy). Něco takového přece neodpovídá současnému genderovému chápání světa! Chválabohu! Snaha zbavit společnost jejího erotického náboje, společnost odsexualizovat je cesta do pekel. Podívejme se, kam to dotáhly muslimské státy, kde je erotika přísně zakázaná. Možná by bylo třeba oněm prorokům nové nesexuální společnosti připomenout, že to byla právě sexuální žádost, která byla pohonem lidského vývoje. A k čemu je nám krásné luxusní auto, když nebude mít palivo a tím pádem se nepohne z místa? Tak si totiž představuji současnou spotřební společnost topící se v nadbytku bez onoho smyslného dráždění.

               Česko zůstává naštěstí ostrůvkem nekorektnosti v nesmyslně korektním „woke“ světě. Přiznám se, že si proto občas pouštím českou dvojku. Vsadím se, že žádný z televizních vysílačů na západ od Česka by si nedovolil dát na program „Zvíře“ s Jeanem Belmondem a překrásnou Rachel Welchovou. Otázka je, nakolik by humor takového typu přijala mladá generace vychovaná už v oné genderové korektnosti. Nám starším takový humor nevadí, i když jeho nekorektnost cítíme. Jsme jen staromódní nebo přece jen tolerantnější než naši potomci?

               Každopádně mají Češi neobvyklou potřebu utíkat z reálného světa do světa nereálného, do světa krásného, co světa pohádek. Daleko, za devíti horami a devíti řekami, a hlavně někde do dávné minulosti, o které sní, že nebyla tak zkažená jako současný svět, se kterým si očividně nevědí rady. Kdyby si rady věděli, nevolili by Miloše Zemana prezidentem a Andreje Babiše premiérem.

               Mimochodem, moje romány jsou vlastně taky pohádky a dopadnou – aspoň většinou – dobře. A Richenza je princezna i královna v jednom. Dokázal bych si nejednu z našich princezen  – nejen Terezu nebo Veroniku – v její roli představit

               Na samý závěr chci dodat, abych nebyl obviněn ze sexismu – těm našim princům to taky sluší. Jedno, zda hrát umí nebo ne, ono na tom při těch pohádkách zas až tak moc nesejde. Od Václava Neckáře, přes Pavla Trávníčka až po Romana Matla a Tomáše Kluse. Jedno, kdo se objeví na obrazovce příští rok, budeme se dívat zase a pak si přečteme zdrcující kritiky, které nás v žádné případě nebudou motivovat k tomu, abychom si televizi zase nezapnuli.

               A tak přeji svým, čtenářům, aby se ten pohádkový svět přenesl do reality a aby zažili pohádkový rok 2023. Ono se v něm nemusí hemžit princeznami a princi, stačilo by, kdyby bylo zlo konečně poraženo a dobro zvítězilo. S tímto přáním se s vámi v tomto roce loučím.