Přechod od matriarchátu k patriarchátu je bolestivá záležitost. V pravém slova smyslu, tedy aspoň pro nás, ženy. Provázejí ho modřiny, vyražené zuby, a dokonce i zlomeniny, protože chlapi prostě neradi diskutují a když jim dojdou argumenty, použijí své svalstvo. To samozřejmě souvisí s tím, že jsou líní na hubu. Já to chápu. Na lovu je třeba mlčet, abyste nevyplašili zvěř. Ale co jiného chcete dělat při draní peří, vydělávání kůží nebo vaření, než propírat sousedce prádlo? Pro chlapa je řeč prostředkem předávání nutných informací, pro nás ženy je to hlavní zdroj zábavy. Prý jim tím lezeme na nervy. A když je chlap ztratí, může to dost bolet. Zejména v naší době, kdy ještě nebylo žádné hnutí „me too“ a o „politic correctness“ naše horší ale silnější polovičky ještě ani neslyšely. Domácí násilí, a to dokonce i sexuálního typu, bylo na denním pořádku.
Dokud na Vyšehradě vládla kněžna Libuše, bylo kam jít si stěžovat, a tak se chlapi drželi zpátky. Ještě i když si přivedla toho svého Přemysla, dalo se to vydržet, protože se člověk – tedy ženská – mohla ke kněžně vetřít a sdělit jí svou stížnost a aspoň nepřímo prostřednictvím knížecí postele se jí mohlo dostat spravedlnosti. Jenže co kněžna umřela, padla i tato poslední možnost. A našim machům narostla křídla.
Abychom si vyjasnili názory. Já uznávám, že matriarchát má určitě slabiny. Pokud totiž nechcete, aby váš rod incestem dočista zdegeneroval, musíte si přivést ženichy z jiných rodů a kmenů. Ti se přistěhují k vám, protože matka rodu či kněžna vás pryč nepustí. To funguje, chlapi se starají o obživu a víceméně poslouchají, protože se mezi sebou nedomluví. Jenže v okamžiku, kdy začne být v životním prostoru těsno a nějaký jiný kmen si začne dělat nároky na vaše loviště nebo dokonce polnosti, měli by se vaši chlapi dát dohromady a jít ta pole bránit. Jenže oni si místo toho, aby vzali do ruky kopí a meč vzpomenou, že se vlastně jen přistěhovali a stejně je nikdo nikdy nebral vážně. Jejich bojová morálka klesne na nulu a utečou k mamince. Takže ten přechod k patriarchátu byl evolučně viděno potřebný, jenže problém leží, jak už to bývá – v detailech, tedy v praktickém provedení.
Chlapi si mysleli, že si můžou dovolit úplně všechno, a dokonce se nám ženským i vysmívat. Prý jsme jako bludné ovce. To neměli říkat a zejména ne tak, aby je slyšela Vlasta. Vlasta byla kdysi velitelkou Libušiny osobní stráže. Velká, silná – no prostě kus baby. A chlapy stejně nemohla nikdy vystát – byla na ženské. A navíc uměla mluvit.
Jak ta uměla mluvit!
Stačilo pár jejích projevů o ženské emancipaci, volebním právu a právu na stejný plat za stejnou práci a z naších ženských se staly sufražetky. Vlasta shromáždila nespokojené ženy na kopci na druhém břehu Vltavy a založila tam hrad, který nazvala Děvín. Dobrý ne? Ta řeka mezi nimi a chlapy na Vyšehradě poskytovala přece jen určitý pocit bezpečí. Zejména pak v zimě, kdy byla voda studená a chlapům se přes řeku nechtělo, aby si své neposlušné ženy přivedli domů. Místo toho seděli zabalení v kožešinách na vyšehradské skále, popíjeli medovinu a dělali si z nás legraci. Protože já jsem se k holkám připojila taky. Sice jsem ještě žádnému manžela neměla, táta mě varoval, že se ženu do neštěstí a brácha jen suše poznamenal, že se mnou mávají hormony a že to přejde. Jenže mě lákalo dobrodružství.
Abych se představila. Jmenuji se Šárka, dcera vladyky z Okořína. Moje výhoda spočívala a stále ještě spočívá v tom, že jsem nejhezčí a moje síla v tom, že to vím. Dokonce i Vlasta ze mě nemohla spustit oči a brzy jsem byla v její ložnici. Tedy aby bylo jasno, já nejsem žádná lesba. Chlapi se mi líbí. Jenže sdílet ložnici se šéfkou přináší nemalé výhody a byla to ostatně zajímavá zkušenost. Netušila jsem, že ta drsná Vlasta dokáže být i milá a laskavá, z téhle stránky jsem ji znala jen já. Takže jsem se nemusela dřít na stavbě hradeb a hospodářských budov v nové pevnosti.
Ale cvičení ve zbrani jsem nezanedbávala. Vlasta nás učila jezdit na koni, střílet z luku, ale i bojovat mečem a kopím. To o něco méně, protože nás poučila: „Děvčata, většina z vás nikdy nebude mít svaly a kondičku jako ti neotesanci na druhém břehu. Naše síla je v přesnosti a rychlosti. Přesně střílet z luku dokáže každá z vás, když se bude snažit. A pak rychle pryč, na koni nebo pěšky, naše síla musí být v rychlosti.“
Cvičily jsme tedy denně a na Vyšehradě seděli chlapi a pošklebovali se nám, někdy i křičeli přes řeku urážlivé poznámky. A těšili se na jaro. Prý máme hodně cvičit, abychom měli pěkné figury, až si pro nás na jaře přijdou. Perverzníci!
Jen starý kníže Přemysl byl prý zádumčivý. Ten vývoj se mu nelíbil, přece jen v něm jeho manželka dokázala oživit to lepší, co se v chlapovi skrývá. Prý svoje družiníky varoval slovy: „Poslyšte si, proč se s vámi nesměji. Taky byste se nesmáli, kdybyste měli sny jako já. Byla noc a v povětří plno čpavého dýmu a v záři požáru jsem viděl dívku v přilbě. Pod přilbou jí vlály dlouhé vlasy, v jedné ruce měla meč a v druhé číši. Na zemi leželi v prachu a v krvi zabití muži. Ta dívka běhala jako vzteklá, šlapala po mrtvých, pak brala do číše jejich krev a pila ji jako šelma v zuřivé dychtivosti. Dejte na toto boží znamení a neberte moji řeč na lehkou váhu.“
Kníže byl prý ochoten dokonce vyjednávat a zřídit komisi, která by posuzovala domácí a sexuální násilí v rodinách, ale ostatní chlapi se mu jen vysmáli.
Ostatně na druhé straně taky nebyla ochota k vyjednávání. Vlasta chlapy prostě nenáviděla a chtěla je do jednoho vyhubit. Co to udělá s demografickou situací ji ani v nejmenším nezajímalo. Já bych osobně byla spíš pro jiné řešení. Slyšela jsem o skytských kmenech daleko na východě, kmenech Plavců nebo Pečeněgů, kde si ženy, které stejně jako muži bojují a loví, samy volí muže, s kterými chtějí žít. Jenže v tom je právě ten ideologický problém matriarchátu proti patriarchátu. Tento názor se neprosadil, zůstal menšinový, Vlasta trvala na vyvraždění. Dokonce i ta děvčata, která mínila, že by možná bylo lepší muže nevyhubit úplně, ale ponechat si aspoň ty nejhezčí na noční radovánky, byla umlčena jako nežádoucí opozice. Nebudeme si nic nalhávat, vést ženský kolektiv není úplně snadná záležitost. Demokracie se v něm neosvědčuje a jednání se většinou zvrhne v bezcílné tlachání. Diktatura je jediný způsob, jak udržet ženský kolektiv pohromadě, s odstupem času si ale kladu otázku, jestli to Vlasta nepřeháněla.
Zpočátku to ale vypadalo moc dobře. Když chlapi na jaře přišli, dostali pořádnou nakládačku. Samozřejmě že nám nahrálo, že nás naprosto podcenili. Přišli neuspořádaní, někteří byli opilí a všichni se hlavně těšili na to, co přijde po předpokládaném vítězství. Můžu vám to prozradit – těšili se na sexuální orgie.
Co je ale ani ve snu nenapadlo, že se neskryjeme za hradbami a budeme trpně čekat na svůj osud a pak prosit o milost, ale že na ně vyletíme. Vlasta, oblečená do kroužkového brnění arabské výroby – dárek od kněžny Libuše – s přilbou na hlavě a s kopím v ruce, promluvila k ještě se trochu strachem chvějícím ženuškám sešikovaným na nádvoří. Co vám budu povídat, moc jí to slušelo. „Pokud se dáme přemoci,“ volala, „muži se nám vysmějí. Budete pak jen na práci a na sex, hůř než otrokyně! Líp je nám zahynout, než se jim vydat na milost! Na ně. Neživte nikoho, bijte každého, ať je to kdokoliv, ať bratr nebo otec!“
A pak jsme na ně vylítly. Po pravdě řečeno, držela jsem se trochu vzadu, člověk, a hlavně ženská, nikdy neví. Co kdybych si z toho válčení odnesla nějakou škaredou jizvu! Ale za Vlastou se hnaly Mlada, Svatava, Hodka, Radka, Častava a další. Všechny se chtěly vyznamenat a některé mě chtěly vystřídat v pozici Vlastiny favoritky. Na ženskou solidaritu se nikdy spoléhat nemůžete, je to konkurenční boj.
Nicméně ti chlapi před hradem si museli připadat jako ve špatném filmu. S útokem vůbec nepočítali, proti dešti šípů se ani pořádně nekryli. Řada z nich padla hned na začátku, ostatní propadli panice. Když jsme pak počítali mrtvoly, napočítali jsme skoro stovku zabitých chlapů. Vlasta nechala z propagandistických důvodů to číslo narůst na tři sta. Trošku to přehnala. Kde by se tehdy v kmeni Čechů vzalo tři sta bojeschopných chlapů? Ale splnilo to svůj účel, ty údaje převzaly další zdroje přes pana Kosmase až po pana Jiráska. A chlapi dostali strach. Byl konec jejich pýchy a pohrdání. A domácí násilí se v zemi otočilo. Pokud se chlap nechtěl probudit – tedy vlastně neprobudit – s podřezaným hrdlem nebo nožem v srdci, musel si dávat doma dobrý pozor na to, co dělá, a dokonce i na to, co říká. Protože každá ženská po vykonané vraždě měla kam jít – totiž na Děvín. Některé přicházely hledat azyl, aniž by svého manžela předtím podřezaly, ale Vlasta jim to byla ochotna odpustit. Nikdo není dokonalý, a i statečnost se musí trénovat.
Člověk, tedy ženská, se někdy diví, jak ti chlapi dokážou být naivní. Samolibí a domýšliví. Když uvidí pěknou tvářičku, kulaté poprsí a pěkný pevný zadek, uvěří hned, že je ženská miluje. A tak se hodně mládenců nechalo vylákat na noční rande do lesa, kde pak přišli o život a pravý husarský kousek se podařil Mladě, která jim nalhala, že chce Vlastu zradit a vpustí je v noci tajně na Děvín, aby ji mohli zabít a hrad ovládnout. Vpustili jsme jich do hradu právě jen tolik, kolik jsme pak byli schopny bez problémů pobít. Mlada dostala vyznamenání, ale moji pozici převzít ani potom nedokázala. Dost ji to žralo. Proto zřejmě přišel ten ďábelský plán od ní.
Už celé měsíce nám nejvíc lezl na nervy vladyka Ctirad. Nenechal se nikdy nachytat na hruškách, jeho chlapi byli výborně vycvičení a opatrní. Nevlezli do žádné pasti a několikrát se jim podařilo pobít holky, co na ně zaútočily. A nejen pobít. Některé si odvedli na svou tvrz a v posteli je přesvědčili, že je takový život lepší než válčit. Navíc je nebili. Krmili si je, hýčkali a skoro by se dalo říct, že je na rukou nosili. Prostě se cíleně snažili rozvrátit naši bojovou morálku. Vlasta se bála, že by to mohlo dělat školu, hodně holek těm poraženým a uneseným závidělo. Bylo jasné, že se Ctirada musíme zbavit. A Mlada se rozhodla nasadit do té sebevražedné akce mně. Ptala jsem se proč. A ona?
S nevinným úsměvem řekla: „Protože jsi nejhezčí Šárko. Kdo by ti už odolal?“ Asociálka!
A pak se Vlasta dozvěděla od jedné své špionky, že se Ctirad chystá k cestě na pražský hrad. Udeřila tedy naše hodina. Odvedly mě do lesa k cestě, po níž Ctirad musel do Prahy jet. Tam mě přivázaly ke stromu. Mlada si dala záležet, aby byly uzly pořádně utaženy a aby to bolelo – to prý, aby můj nářek zněl přesvědčivě a otlaky po uzlech rozptýlily ve vladykovi jakékoliv podezření, že by se mohlo jednat o lest. Ještě víc si pak dala záležet, aby moje oblečení bylo upraveno tak, aby to nejhezčí, co na mně je, bylo zahaleno jen velmi diskrétně, tedy víc odhaleno než zahaleno. Ovšem donaha mě nevysvlékly, že prý budu poloodhalená ještě svůdnější než nahá. Něco na tom bylo, ten plán byl opravdu ďábelský! Kolem krku mi uvázaly roh a vedle položily měch s medovinou. Pak se schovaly do lesa.
Provaz tlačil opravdu strašně, takže jsem naříkala ještě, než se Ctirad se svými chlapy objevil. Skoro by nám to všechno pokazil krkavec, který poletoval nad Ctiradem a zlověstně krákal, jako by ho chtěl varovat, ale naštěstí chlapi většinou takovými znameními opovrhují, a to byl i případ toho mladého vladyky. A jeho osud.
Přiváben mým nářkem přijel na mýtinu, kde jsem byla přivázána. Jenže – on to byl takový fešák! Vysoký, urostlý, černovlasý a hlavně usměvavý. Měl sex appeal, že by se o něho mohl opřít. A k tomu ho provázela ta zatracená pověst, že je ke svým zajatkyním milý, netýrá je, ale na rukou je nosí. Prosákly i pověsti – i když se je Vlasta snažila umlčet jako „fake news“, že je sex s ním prostě pohádkový. No, abych to zkrátila, když přijel ke mně a rozsekal ty Mladiny uzly, takže jsem znova mohl dýchat a pohladil mi otlaky na pažích a na nohou, zasáhlo mě to přímo do srdce.
A já měla najednou dilema. Zradit či nezradit? Varovat Ctirada, že se jedná o léčku nebo zatroubit na roh a přivolat Vlastiny bojovnice. Rozhodla jsem se pro kompromis. Nevarovat a nezatroubit. Počkat, jak se to vyvrbí. Jak se rozhodne mé srdce – pro Vlastu nebo pro Ctirada. Vyvrbovalo se to stále víc pro Ctirada, zejména, když jsme pomalu vyprazdňovali vak s medovinou. Jeho chlapi si lehli do stínu pod stromy a usnuli, protože nechtěli šéfa ve flirtu rušit a on flirtoval opravdu ze všech sil. Vysvětlila jsem mu, že mě ke stromu přivázaly Vlasta a její družky, protože jsem s nimi nechtěla jít na Děvín připojit se k tomu jejich debilnímu povstání. Protože já se chci vdávat, mám muže ráda (teď jsem skoro ani nelhala) a nemám nejmenší zájem je zabíjet nebo jim jinak škodit.
„Nač máš ten roh na krku?“ zeptal se.
„Ten mi přivázaly na krk, abych si prý přivolala pomoc. Jako bych mohla, když mi svázaly ruce. I ten vak medoviny mi položily k nohám, abych se prý napila, až budu mít žízeň. Tak se mi vysmívaly a trápily mě, protože jsem se k nim odmítla připojit.“
„Víš, že jsi krásná?“ zeptal se.
Samozřejmě jsem to věděla. Ale vykulila jsem na něho naivně oči a zeptala se nesměle: „Opravdu? To mi ještě žádný muž neřekl.“ V tom jsem měla pravdu, zatím k tomu žádný neměl příležitost.
„Jaký má ten roh zvuk?“ zeptal se a než jsem mu v tom stačila zabránit, přiložil si ten roh k ústům a zatroubil. A malér byl tady.
Samozřejmě se v okamžiku vyrojily Vlastiny bojovnice. Ctiradovi chlapi se ani nestačili probudit a už byli mrtví, Ctirad nedostal příležitost zdvihnout meč, který odložil do trávy, aby nás při milostné konverzaci nerušil. Vrhly se na něho a spoutaly ho. Podíval se na mně vyčítavým pohledem, který lámal srdce. Ale nemohla jsem jinak než se mu smát, stejně jako všechny ostatní. Jinak by Mlada referovala Vlastě a byla bych v háji. Zuřil, klel a proklínal ženskou proradnost, přivolával na mě běsy, aby mě potrestali za můj úskok a já jsem začala chápat, že mi to nikdy neodpustí a že bude muset umřít. Přivázali ho dokonce k mému koni, když jsme ho odváděli na Děvín. Celou dobu klel a nadával a já mlčela. Bylo mi jasné, že by na mě už nikdy něžný nebyl.
Ovšem potom to holky ve svém opojení úspěchem prostě přehnaly. Mohly mu useknout hlavu, mohly ho shodit ze skály, ale vplétat ho do kola? Takovou hroznou smrt si opravdu nezasloužil. A vystavit ho tak, aby bylo jeho tělo vidět z Vyšehradu, to byla už úplná blbost. Ale Vlasta nestrpěla námitky. Moc jí stoupla do hlavy, a to byla její záhuba. Zatímco Ctiradovo tělo chlapy, do té doby rozhádané, sjednotilo a byli dokonce výjimečně ochotni poslouchat i svého knížete, tedy starého Přemysla, ona se teď rozhodla zaútočit přímo na Vyšehrad, dobýt ho a všechny muže pobít. Nevěřila jsem na úspěch. Zůstala jsem raději na Děvíně – někdo řece musel hrad bránit, kdyby se chlapi rozhodli k protiútoku. Vlasta mi to schválila, takže jsem zůstala na hradě. Co se dělo dál, jsem se tak dozvěděla jen později z doslechu.
Pýcha předchází pád. Vlasta jako by zapomněla, co nám vtloukala do hlavy. Být přesný a rychlý, nebát se rychle utéct a zaútočit znova. Teď se vrhla dopředu jako medvědice a zapomněla, že její spolubojovnice ani zdaleka nemají její postavu a sílu. A najednou byla uprostřed mužů sama. Strhli ji z koně a rozsekali na kousky. Ostatní holky v tom okamžiku ztratily kuráž. Když byla velitelka mrtvá, obrátily se na útěk a prchaly k Děvínu. Viděla jsem je, pochopila jsem celý malér a vzala jsem roha. Muži samozřejmě prchající pronásledovali a vtrhli s nimi do hradu. A pak nepomohlo ani prošení ani pláč, zejména když na hradbách ještě stále viselo Ctiradovo tělo. Nestačila jsem ho dát sundat, měla jsem jiné starosti. Masakru, který se pak v hradbách Děvína odehrál a ve kterém byly povražděny bezmála všechny Vlastiny spolubojovnice, jsem unikla.
Vrátila jsem se na Okořín. Táta měl radost a bráchovi jsem řekla, že měl pravdu. Byly to hormony a už se uklidnily. O mém činu nikdo nevěděl, ani jeden z mužů Ctiradovy družiny nepřežil, aby mě mohl obvinit. Ostatně měla jsem stejně polehčující okolnost – já jsem přece na ten roh nezatroubila. Každý svého štěstí i neštěstí strůjcem.
Proto jsem si taky muže vybrala podle mých představ. Táta mi nedokázal nic odmítnout a já jsem VĚDĚLA, že jsem krásná ženská a vybírat si můžu. I když teď máme ten patriarchát. Takže nakonec všechno dobře dopadlo, ne?