Kde udělali soudruzi chybu?

               Ano, tento článek jsem měl napsat před několika měsíci. Teď budou právem někteří lidé argumentovat, že po boji je už každý generál. Přesto si myslím, že to ještě má smysl, i když z mé pozice nemůžu nic změnit. Protože těch několik lidí, kteří mé příspěvky čtou, nemají žádný vliv na průběh boje s oním zákeřným virem, tedy nesedí v generálním štábu. Tam sedí lidi jako zmatený Babiš, ukecaný Havlíček, beztvarý a bezcharakterní Hamáček, do své krásy zamilovaná Schillerová a zřejmě mírně dementní Arenberger. Kdo ještě, nechci ani vědět. Boj ovšem ještě neskončil. Zkusme si tedy zrekapitulovat, proč vše dopadlo tak, jak to dopadlo, tedy špatně a proč muselo díky chaotickému a nesmyslnému velení zemřít 30 000 českých občanů. Pokusím se být stručný a sepsat to do následujícího desatera:

1. Úplné zaspání v letní pauze. Příprava na druhou vlnu se prostě neodehrála. Jestliže se dalo chápat, že na tu první vlnu nemohl být nikdo připraven, v případě druhé a třetí vlny už to bylo naprosto nepochopitelné. Kdyby se přes léto nakoupily nebo začaly vyrábět respirátory a hned na začátku druhé vlny se zavedlo jejich povinné nošení (tedy v čase, kdy byli lidé ještě ochotni určité příkazy akceptovat), mohl si stát ušetřit hodně lock downů. Místo toho se šířila z populistických důvodů atmosféra, že je už vše přečkané, že jsme díky geniálnímu vedení předsedy vlády virus porazili a na Karlově mostě se organizovala hostina, při které celému světu tuhla krev v žilách. Podobně jako teď, když v Indii povolili největší hinduistický náboženský svátek, který ve svém důsledku kosí Indy po tisících. Pustit lidi před vánoci do hospod pak byl přímo zločin. Ano, voliči to vyžadovali a vláda starající se především o své preference jim to nehodlala odepřít. A pak se děly věci. Poté už nebylo cesty zpátky.
2. Zavírání obchodů a likvidace malého podnikání je hospodářským zločinem. Proč to bylo nutné, mi zřejmě nikdo nevysvětlí. Ano, jiné je to v restauracích a v hotelech. Tam člověk musí logicky při konzumaci dát dolů respirátor a vydechuje virus do prostoru. Minimálně od vánoc jsme už věděli, že se nejedná o klasickou kapénkovou infekci, jak ji známe z chřipky, ale o šíření aerosolem, který zůstává ve vzduchu podstatně déle a stačí projít jeho oblakem a virus se dostane do dýchacích cest. Ale zavření malých obchodů a ponechání velkých řetězců? Aby se do omezeného prostoru natlačilo co nejvíc zákazníků? Za předpokladu nošení respirátorů (samozřejmě kvalitních, ale to už je zase jiná historie) mohly zůstat obchody otevřené. Ve Štýrsku teď na jaře udrželi nervy a ponechali obchody v provozu. K žádnému nárůstu infekcí nedošlo. Ve Vorarlbergu otevřeli restaurace. Během dvou týdnů stoupla incidence z 69 na 100 000 obyvatel a týden na 278/100 000/týden. Samozřejmě že hejtman Wallner křičel, že mezi těmito dvěma věcmi nevidí žádnou souvislost. A potom mu má někdo věřit! Prakticky za každým výrokem politiků stála nějaká lobby, skoro nikdy ne racionální rozhodnutí. Ano, gastronomie se očividně zachránit nedala. Ale malé obchody mohly přežít a ušetřit tak státu spoustu peněz. Jestliže ovšem je pro restaurace aspoň do určité míry možné využít pomocí dodávkových služeb dodávky jídla do domu, pro malé obchody se spotřebním zbožím je to v konkurenci Amazonu a dalších obrů naprosto nemožné.
3. O zavření škol se samozřejmě mohou vést spory. Je to těžko rozhodnout, ale právě proto se zde měly koncentrovat epidemiologické výzkumy. Středočeská studie neprokázala mezi školou povinnými dětmi prakticky žádné infekce. Otázka je, zda zde virus skutečně necirkuloval nebo zda stály použité antigenové testy za …… Je pravdou, že proočkováním dětské populace v čase chřipkové epidemie se nejúčinněji snižuje počet nemocných i v starých věkových kategoriích (dokonce více, než když očkujete ty staříky). Kolaterální škody zavřených škol skoro celý rok jsou ale hrozné. To ovšem nikoho nezajímá, protože tady „nejde o peníze“.
4. Testování na pracovištích mělo být to první, a ne to poslední, co se zavedlo. Právě pracoviště byla největším semeništěm infekcí a spoléhat se na to, že se lidé budou dobrovolně testovat, když jim šlo o práci a existenci, bylo naivní (nebo úmyslné, protože takové testování přece stojí peníze). Lidi chodili do práce, aby je z ní nevyhodili a aby dostali plat a šířili virus mezi spolupracovníky. Podchycením clustrů na pracovištích se mohlo šíření infekcí podvázat nejrychleji. Jenže šlo o to, že testy by firmy stály peníze (a čím větší firma, tím víc, takže nejvíc Agrofert?) a škody způsobené neschopenkami a karanténami mohly taky něco stát. Zavedlo se až v březnu, když už bylo nejhůř. Jenže nejhůř být nemuselo. Pak to stálo všechno mnohem víc.
5. Strategie očkování nebyla prakticky žádná. A není dodnes. Už při nákupu vakcín nepadlo žádné rozhodnutí (nakupovalo se plošně – od každé firmy trošku) – a na tom se dodnes nic nezměnilo. Samozřejmě bylo hodně těžké odhadnout, která z firem bude na trhu první, která vakcína bude nejbezpečnější a která firma je dost seriózní, aby splnila slíbené dodávky. Jenže kdo zná, jak to na světě chodí, díval by se velmi bedlivě do Izraele. Nevěřím, že existuje jediný farmakologický koncern, kde by neseděl v dozorčí radě aspoň jeden Žid. Nevěřím tedy ani, že jde o náhodu, že právě Izrael vsadil na správného koně a očkuje velmi úspěšně vakcínou Pfizer Biontech. Prostě měli Izraelci „Insider“ informace. A nešetřili. Místo nesmyslného handrkování o ceně (ušetřily se tak miliony a ztratily miliardy) nabídli údajně místo deseti dolarů za vakcínu dvacet. A vakcíny dostali přednostně. Kšeft je kšeft. Chápu, že je taková věc velmi citlivá a kdyby se na něco takového přišlo v EU nebo v České republice, okamžitě se objeví otázka „co za to ten člověk dostal“. Tak jsme si zvykli na korupci, že si už ani nedovedeme představit, že by se něco dělo bez ní. Ale kompetence při nákupu vakcín prostě chyběla. Jak v Bruselu, tak v Praze i ve Vídni.
6. Při očkovací strategii bylo možné postupovat mnohem rychleji a efektivněji i při relativním nedostatku vakcín. Proč bylo potřebné očkovat lidi, kteří už infekci prodělali? Ti byli proti infekci chránění, epidemiologických dat bylo k tomu dostatek. U pacientů, kteří prodělali klinickou – tedy příznakovou – nákazu v posledních třech měsících to bylo naprosto zbytečné, u odstupu šest měsíců a víc je to už sice méně jisté, ale i tady je přece spolehlivá metoda měření protilátek v krvi. Kdo je má, žádné očkování nepotřebuje. Kolik lidí onemocnělo podruhé a hlavně – kolik z nich mělo těžký průběh? Mohla se tak ušetřit spousta vakcín pro lidi mladších ročníků, kteří na očkování marně čekají dodnes. Lidé, kteří už nemocní byli, se mohli přeřadit na konec seznamu, nic zlého by se tím nestalo. Jenže plošné očkování je samozřejmě organizačně jednodušší než selektivní. Z přemýšlení bolí hlava.
7. Strategie při volbě vakcín chybí úplně. Prostě se očkuje tím, co je právě k dispozici. Přitom se jedná o vakcíny s rozdílným principem účinku. Po vektorových vakcínách (Astra Zeneca, Johnson and Johnson, Sputnik) se objevily trombózy (ke Sputniku chybí v této věci údaje).  Bylo to poměrně logické. U vektorových vakcín se jedná o genově zmanipulovaný adenovirus, který vypadá jako koronavirus. Že převzal – ve velmi oslabené formě – i určité vlastnosti viru, který je mistrem světa v tvoření trombóz v lidském těle, nebylo žádné velké překvapení. Jenže tyto trombózy postihly prakticky výhradně ženy před menopauzou, mladší 55 let. Proč nebylo možné zcela jasně tuto skupinu z očkování vektorovými vakcínami vyčlenit (a očkovat je mRNA vakcínami, kde tento vedlejší účinek není dokumentován nebo je zanedbatelný) a ostatní lidi dál těmito vakcínami očkovat? Vneslo by to klid do obyvatelstva a zvýšila by se důvěra, spolupráce a akceptovatelnost vakcíny. Do dneška si nikdo netroufl říct v té věci jasné slovo. Ze strachu z obvinění z diskriminace? Křečovitá snaha EMA tvrdit, že se vlastně nic neděje a „pozitiva vakcíny převažují nad negativy“ je kontraproduktivní. Důvěra ve vakcíny se tím jen snižuje.
8. Plošné uzavírání okresů a obcí způsobilo jen chaos. Protože přišlo příliš pozdě. Kdyby se začalo s lokálním uzavíráním okresů s vysokou incidencí (jak se to dělo v březnu 2020) včas, mělo by to určitý význam. V Rakousku uzavřeli okres Schwaz (samozřejmě v Tyrolsku, kde do každého údolí vede jen jedna cesta, se okresy uzavírají snadno, stačí na to pár policistů) a pustili lidi ven jen s negativním testem a současně postižený okres plošně proočkovali bez ohledu na věk. Velmi rychle se podařilo lokální ohnisko zvládnout. Hasit se má v okamžiku, když začne hořet tuk v pánvi na plotně. Když už hoří celý dům, je pozdě. Česká vláda počkala, až plameny zachvátí celý dům. A ani pak se nedržela doporučením profesionálních hasičů.
9. Korupce a papalášství provázelo celou koronavirovou éru, a to snižovalo rozhodujícím způsobem důvěryhodnost opatření. Ať už šlo o nedodržování pravidel prominenty (i když oni sami tato opatření přikázali), aféry s výrobou a distribucí nekvalitních respirátorů, dotace do firem dcery ministry zdravotnictví (na výrobu dezinfekčních prostředků). Na každé tragédii, ať už je to válka nebo epidemie, se snaží určití bezcharakterní supi nabalit. Jenže když to dělají tak okatě a hloupě, že to vidí každý obyčejný občan, nemůžou počítat s tím, že budou oni občané dodržovat předpisy.
10. Určitá pravidla byla nastavena tak, že se prostě dodržovat nedala. Jako cestování přes hranici s několikanásobným testováním a karanténou na obou stranách hranic. V podstatě to bylo myšleno tak, že když není možné cestování do jiných zemí EU zakázat (tento postup na jaře 2020 byl v podstatě nezákonný), tak mělo být aspoň uděláno nemožným. O zákazu prodeje šatstva pro dospělé a povolení prodeje dětského a spory o tom co je ještě dětské číslo a co ne, nemusíme zřejmě ani hovořit. To je téma pro satiru, ne pro analýzu. Jestliže je ale určitě pravidlo nepochopitelné, lidé se s ním nedokážou ztotožnit – a hledají cesty, jak je obejít – a můžete se spolehnout, že je najdou. I kdyby je to mělo stát život. Protože pak se neobcházejí jen ona pravidla nesmyslná, ale všechna. Důvěra ve stát je v krizových situacích esenciální. Ve skandinávských zemích (dokonce i v tom Švédsku, kde se rozhodli jít jinou riskantní, a ne příliš úspěšnou cestou) byly počty obětí nízké. Opatření byla přijata skupinami odborníků a vládou uplatněna jedna ku jedné bez politického kalkulování, zda se to bude voličům líbit nebo ne. Protože v těchto zemích historicky neexistuje prakticky žádná korupce, je důvěra ve vládní rozhodnutí vysoká. Výsledky jsou velmi pozitivní.

Je zřejmě zbytečné plakat nad rozlitým mlékem. Chyby se staly a byly přímo fatální a často i hloupé. Stačilo by ale, kdyby se vlády aspoň z těchto chyb poučily a připravily se na opakování možné situace – i když samozřejmě všichni doufáme, že se opakovat nebude. Chaoti, kteří sedí ve Strakově akademii v současnosti, to ale určitě nedokážou.