Bedřich Smetana 200 let od narození zakladatele moderní české hudby

Bedřich Smetana – dvě stě let od narození zakladatele moderní české hudby.

               Co potřebuje člověk, aby měl úspěch a něčeho v životě dosáhl? Talent, vůli a štěstí. Bedřich Smetana měl naštěstí pro českou kulturu všechno potřebné. Jako by nad ním Bůh bděl a když bylo nejhůř, vždy zasáhl nějakým zázrakem, aby géniovi umožnil přežít – a tvořit. Stvořitel zřejmě nehodlal nechat schopnosti, které do sládkova syna Bedřicha vložil, nechat ležet ladem.

               Ovšem pokud platí, že géniové tvoří nejlépe, když jim život dává zabrat a osobní štěstí se zdá být nedosažitelné, pak obdržel Smetana dostatek negativních podnětů, aby se mohl ve své hudbě realizovat. Stvořitel mu poskytl dvě manželství, první tragické, druhé nešťastné a smrtelnou chorobu, která ho jako hudebního génia postihla na nejcitlivějším místě, když mu vzala sluch. A navíc: Aby génius dosáhl věhlasu už za svého života, nesměl by se narodit v české kotlině. Češi bytostně nesnášejí každého, kdo nad ně vyčnívá.

               Jan Neruda, který s tímto „čecháčkovstvím“ celý život – přiznejme si, že marně – bojoval, to shrnul právě u příležitosti štvavé kampaně proti Smetanovi do následujícího textu: „Nás, Čechy, nepochopíš. Máme-li v literatuře něco výborného, málokdo to zná. Máme-li v umění někoho vynikajícího, buď si ho nevšimnem nebo ho zničíme, nebo mu alespoň, můžeme-li, vezmeme všechnu možnost, aby se velkým stal. Máme-li v politice muže poctivého, hned ho pošpiníme, máme-li nějaký ústav ve svých rukou, zajisté ho zanedbáme. Věru, kdybychom měli národní a politickou svou existenci zcela ve svých rukou, snad bychom šli a oběsili se.“

               Přímo prorocká slova, platná bohužel i dnes. Ale zpět k našemu Friedrichovi. Vlastně mě vždycky iritovalo, když ho Rakušáci s naprostou samozřejmostí nazývali Friedrich Smetana. Ovšem Bedřich skutečně Friedrich byl. I když byl od mládí přesvědčeným Čechem, vzdělání dostal v německých školách (s velmi nevalným prospěchem), doma mu říkali Fricku, a jeho druhá žena Betty ho na veřejnosti neoslovovala jinak než „Fritz“. Často na veřejnosti, a ne právě slušným způsobem. Její výkřiky: „Mlč Fritz a hrej! Řeči si nech napotom,“ vstoupily do dějin hudebního světa. Smetana sice vždy uměl dobře česky mluvit, s pravopisem měl ale obrovské problémy, jeho dopisy psané česky se hemží přímo neuvěřitelným množstvích chyb. Byl si toho vědom a čitatelům těchto dopisů se předem omlouval.

               Přesto je Smetana zakladatelem moderní české hudby a jeho věhlas překročil i české hranice. Ovšem zatímco Dvořák či Janáček jsou opravdu považování za klasiky světové hudby, Smetana zůstal přes všechno autorem především českým. Určitě v tom hraje svou úlohu i volba témat jeho oper, v zahraničí se hraje „Prodaná nevěsta“ či „Hubička“, ovšem s Libuší, Daliborem či Branibory v Čechách by mělo zahraniční publikum skutečně nemalé problémy. I když právě Braniboři v Čechách byli tím velkolepým startem „velké“ česká hudby. Co je ovšem Smetanova v zahraničí naprosto nejslavnější skladba, považovaná za jednu z nejvelkolepějších hudebních kompozicí vůbec, která se hraje všude na světě a hudebníci si považují za čest, když ji mohou hrát, je „Má vlast“. Jedno, že vznikla jako vyznání lásky české domovině, její hudba si podmaňuje posluchače na celém světě dodnes.  Jen na okraj dodávám, že právě tuto geniální skladbu skládal Smetana v letech 1874–1879, kdy byl již zcela hluchý.

               Nehodlám se v tomto článku zabývat podrobně jeho životem, na to mám příliš málo prostoru. Snad jen tolik, že se narodil v zámožné rodině sládka Františka Smetany, jako jeho první syn. (František Smetana zplodil ve třech manželstvích celkem 18 dětí!). Už jako dítě prokázal – podobně jako Mozart – geniální hudební nadání a v šesti letech už ho vozili jako cvičenou opičku, aby hrál společnosti hudební skladby na klavíru. Hraběnka Valdštejnová ze zámku v Litomyšli mu prý líbala zázračné prstíky. Poté, co se protrápil gymnázii v Jindřichově Hradci, Jihlavě, Praze a v Plzni, opustil v necelých dvaceti letech domov a s dvaceti zlatými v kapse odešel za nejistou budoucností hudebníka do Prahy. Jeho vzory byli moderní autoři Liszt a Berlioz, ale obdivoval i Wágnera (později mu především závislost na Wágnerovi vyčítali a nazývali ho skoro zrádcem národa). Lisztovi si dovolil dokonce napsat dopis (ve kterém ho mimo jiné prosil o půjčku 400 zlatých, kterou mu Liszt neposlal) a jednou se i setkali.

               Když mu reálně hrozila smrt hladem, zachránil ho zázrak, když se stal učitelem hudby dcer hraběte Leopolda Thuna. Tak přežil první tři roky v Praze, než si otevřel vlastní hudební školu. Jezdil na Hradčany hrát excísaři Ferdinandovi (ten mu platil 4 zlaté za hodinu, ale hlavně mu udělal v Praze reklamu, takže se o Smetanovu školu začala zajímat i „lepší“ společnost – ochotná platit.)

               Smetana, teď už sociálně zabezpečený, se v srpnu 1849 oženil, bylo mu dvacet pět let, nevěstě Kateřině Kolářové dvacet dva a znali se od dětství, už celých sedmnáct let. Což neznamená že se jejich vztah dá nazvat láskou z pískoviště. Smetana byl sice v citových záležitostech velmi aktivní (jsme o jeho avantýrách podrobně informováni, protože si vedl – občas poněkud naivně šifrovaný – deník). Tělesnou krásou ho ovšem Bůh neobdařil. Měřil pouhých 156 centimetrů (podle antropologického výzkumu z roku 1988 údajně 164 cm) a byl silně krátkozraký – jeho brýle měly 7 dioptrií. Měl díky úrazu z dětství deformovanou čelist (zřejmě i proto nosil po celý život plnovous). Přesto mohlo být jeho první manželství šťastné, kdyby nezasáhl osud. Napřed zemřely tři z jeho čtyř dcer, z toho i hudebně mimořádně nadaná prvorozená Bedřiška a poté i manželka Kateřina. V roce 1859 po dlouhém trápení na tehdy smrtelnou tuberkulózu.

               To už byl Bedřich ve Švédsku – dostal nabídku řídit orchestr ve švédském Göttenborgu. Jeho bezchybná němčina se hodně hodila, přes ni skutečně není těžké zvládnout i švédštinu. Strávil tam pět let 1856 – 1861. Ekonomicky byl zabezpečen velmi dobře, časem ale přišel na to, že  působí v „luxusním zapadákově“, a zatoužil po návratu domů. I ve Švédsku měl svou velkou lásku. Jmenovala se Fröjda Beneck a přáteli zůstali do konce Smetanova života – v době jeho choroby pořádala ve Švédsku sbírku, aby si mohl dovolit léčbu u nejlepších specialistů – marně, na neurosyfilis tehdy žádná léčba neexistovala.

               Jak ke své chorobě přišel? Krátce po smrti své první ženy se opět zamiloval a v roce 1860 se oženil s krásnou rudovláskou Bettynou Ferdinandiovou.

Manželka byla o šestnáct let mladší. I když byla poměrně vzdělaná, hudbě neholdovala a génia svého muže tedy nectila. Porodila mu dvě dcery a poté ho definitivně vyhnala ze své ložnice. (Milence ovšem měla, právě když Smetana v roce 1871 onemocněl, přiznala se k mileneckému poměru s jistým důstojníkem). Smetana měl třicet devět let, své sexuální potřeby tedy ukojoval tehdy obvyklým způsobem. Kromě toho jeho génius oslnil i přes nevábný zevnějšek nejednu dámu z hudebního světa. Jak to glosoval František Pivoda „Pan Smetana nedokáže zapřít vůči slabému pohlaví převelikou galantnost.“

               Právě v roce 1863 dopsal Smetana svou první operu „Braniboři v Čechách.“. Bylo mu 39 let, premiéru měla opera o tři roky později v lednu 1866. Pro srovnání W.A Mozart zemřel ve věku 35 let. Smetana tedy začal tvořit poměrně pozdě.  Podnětem k napsání Braniborů byla soutěž vypsaná hrabětem Harrachem u příležitosti otevření samostatné české scény v Prozatímním divadle – to se konalo 18. listopadu 1862. Smetana se zde chtěl stát kapelníkem, ovšem neuspěl. To by nesměl říct nejvlivnějšímu českému politikovi Františku Ladislavovi Rieglovi (zeti Františka Palackého), když mu tento radil, jak má skládat „lidovou operu opírající se o českou lidovou píseň“, „Radil bych vám pane doktore, nepleťte se do věcí, kterým nerozumíte.“ Vysloužil si touto jedinou větou doživotní Rieglovu nenávist – holt jsme v Česku.

               Ale premiéra „Braniborů v Čechách“ v lednu 1866 byla průlomem. Smetana sklidil nejen obrovský aplaus, ale dostal i onu Harrachovu cenu a ono místo kapelníka (dirigenta), které ho finančně zabezpečilo.

               Tu lidovou operu skutečně v květnu 1866 uvedl. Pod vlivem obrovského úspěchu Braniborů očekával něco podobného. Úspěch se nedostavil. Byla to Prodaná nevěsta a měla smůlu. Jedna byla premiéra v čase začátku války proti Prusku, a navíc ji Smetana skutečně napsal jako hru se zpěvy, se spoustou mluveného textu. Čtyři roky je přepracovával, než se dostala do podoby, jak ji známe dnes. Premiéru v nové podobě měla v roce 1870, když už byl Smetana obětí mediální štvanice. Možná to dílu dokonce prospělo, vystihuje českou povahu skutečně natolik, že se po právu stala českou lidovou operou. 

Přes původní neúspěch Prodané nevěsty se Smetanovi dostalo cti, aby složil operu k příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Jmenovala se Dalibor a premiéru měla 16.května 1868.

               Darmo ji Smetana považoval za svou nejlepší operu. Lidé ji nepochopili, kritika a Smetanovi nepřátelé ucítili šanci. Strhlo se pravé peklo, Smetana byl obviněn, že kopíruje Wágnera, že je napodobitel německé kultury. V xenofobii byli Češi vždycky mistři světa a německý vliv se rovnal vlastizradě.  Množily se žádosti, aby byl zbaven funkce dirigenta, orchestr se ale za něho v roce 1872 postavil. Libuši, kterou právě v roce 1872 dopsal, se neodvážil uvést, už samotná ouvertura vyvolala další vlnu nenávisti, že je jeho hudba načichlá němectvím. (Ostatně, je známo, že původní libreto k Libuši, opeře doslova reprezentující českou národnost vycházející z Rukopisu zelenohorského, napsal jeho autor Josef Wenzig německy a do češtiny ho překládal E.Špindler? Vlastně je to skvělý výsledek mezinárodní spolupráce bez ohledu na národní animozity, ale vyprávějte to někomu!) Libuše si na svou premiéru musela počkat devět let.

               Na jaře 1871 uprostřed křížového tažení proti němu, začaly Smetanovy zdravotní problémy. Po vyrážkách v oblasti pohlavních orgánů přišel chrapot, křeče, záněty v krku. A pak hluchota, způsobená odumřením sluchového nervu čili neléčitelná. A s prognózou, že si choroba najde cestu dále do mozku. Což i udělala. Ještě v březnu 1874 dokázal oddirigovat premiéru Dvou vdov, ale v říjnu 1874 ohluchl úplně. Byl konec. Smetana se musel vzdát místa kapelníka Prozatímního divadla a smířit se s penzí 100 zlatých ročně.

               Ale pro jeho tvorbu jako by byla hluchota požehnáním. Ve svém tichu se mohl věnovat jen jí. Neuvěřitelnou vlastností jeho génia bylo, že tu hudbu slyšel (stejně jako Beethoven). Až teď naplno rozvinul svou tvorbu. Měl k ní konečně klid, byl jen sám se sebou s svým tichem a hudbou, kterou slyšel ve svém nitru. Zázemí našel u své dcery z prvního manželství Žofie v Jabkenicích, kde se její manžel stal nadlesním.

               Jediné, co ho limitovalo, byl postup jeho nemoci. Trpěl pocitem hluku v hlavě, závratěmi, ztrátou paměti a zvyšující se dezorientací. Poslední tři týdny života prožil v ústavu pro choromyslné v Praze.

               Až svou smrtí se stal národním mýtem. Pohřeb se konal 15.května 1884. Rakev se stovkami věnců byla vynesena z Týnského chrámu, pak zamířila k Národnímu Divadlu a poté na Vyšehrad na Slavín. Když projížděla branou Vyšehradu rozezněly se tóny Libuše, tato opera se pak hrála večer v Národním divadle. Smetana se stal českým symbolem a zůstal jím dodnes.

               S očekávaným důsledkem. Copak mohl symbol národa zemřít na „chorobu gentlemanů“ jedno nakolik byla v té době v „lepší společnosti“ rozšířena. I když obdukce, kterou provedl Profesor Hlavata určila jako příčinu smrti jednoznačně progresivní paralýzu, část národa (tedy ta, které to nebylo jedno) se nedokázala s diagnózou smířit. Smetanovy ostatky byly exhumovány a v roce 1988 zkoumány docentem Jiřím Rambou. Ten přišel s poněkud vykonstruovanou hypotézou opakovaných osteomyelitid (bakteriálních zánětů) tvářových kostí s postupem do vnitřního ucha (oboustranně?) a poté s postižením čelní kosti a mozkových plen. Což podle docenta Ramby naprosto objasňuje umělcovo onemocnění. Při nejlepší vůli nemůžu tuto interpretaci posuzovat jinak, než jako poněkud křečovitý pokus o rehabilitaci Bedřicha Smetany (zejména v časech komunismu byly pohlavní choroby považovány za něco degradujícího, implikující nemravný život mrtvého, což bylo pro národní symbol nepřijatelné – o syfilisu V.I. Lenina se samozřejmě mlčelo a jeho připomenutí se rovnalo velezradě).

               Ve výzkumech publikovaných Emanuelem Vlčkem, z mého pohledu největší kapacity antropologie v Československu 20 století byly všechny serologické testy na přítomnost treponemy palidum, čili původce syfilidy, u Bedřicha Smetany pozitivní.

               I géniové jsou jen lidé. Tato skutečnost jejich genialitu nijak nesnižuje.