Mefisto a jeho historické pozadí

Nedovolím si nereagovat na žádost mé věrné čtenářky paní Ludvové, abych se nevyjádřil k jejímu přání objasnit, co je z mé poslední knihy fikce a co se opírá opravdu o historická data.

Vyhnu se samozřejmě vysvětlování zápletky,musím předpokládat, že se k textu dostanou i lidé, kteří knihu ještě nečetli, nicméně pro ty, kdo ji četli a chtějí vědět „kolik je na tom pravdy“ jsem se rozhodl poskytnou následující vysvětlení.

Jedním slovem – hodně.

Nestačí? Ach tak, tak se přece jen rozepíšu víc. Ti, kteří se na čtení knížky ještě jen chystají, by měli teď vystoupit a k textu se vrátit, až se dostanou na její konec.

Tak především: onen rukopis, o kterém ta kniha je, skutečně existuje a pan Rybka dokonce na vnitřní obal knihy převzal jednu jeho stránku, takže si čtenáři mohou o nevyluštitelných znacích, jimiž je napsán,  udělat přibližnou představu. Kniha se dnes nachází mezi vzácnými rukopisy v  Beinecke Rare Book and Manuscript Library, patřící k Yale University v USA. Bohužel je možné se k originálu  dostat jen přes mnohá povolení, celý text je ale zveřejněn na internetu a tak jsem mohl onu knihu studovat stránku po stránce. Pořadí stran ale není jisté, protože kniha byla svázána o hodně později, než se odehrává můj příběh.

Myslím, že jsem se ještě nikdy nedržel historických reálií tak těsně jako v tomto románu (dokonce ani v „Mezi císařem a papežem“, který zatím v této disciplíně vedl), ten příběh se totiž nabízí sám. Všechny postavy, které se v románu vyskytují (snad s výjimkou sluhy Matěje) jsou historicky doložené – i polský agent Adam Rokosz a jeho angličtí kontrahenti John Snowden alias Cecil (používal opravdu střídavě obě jména) či Edward Dyer. Stejně tak historičtí jsou všichni alchymisté a astrologové, kteří můj román zabydlili, ať už všeobecně známý Edward Kelly (často uváděný i pod jménem Kelley, protože tuto formu použila anglická královna v listině, potvrzující jeho šlechtický původ) nebo slavný mág John Dee, či v laické veřejnosti přece jen méně známí Michal Maier nebo Oswald Croll. A samozřejmě tajemný Michael Sendivoj, jehož životním heslem bylo „Nolite de me inquirere“ tedy „Nechtějte se po mně ptáti“.

Rok 1608 jsem zvolil naprosto úmyslně, protože to byl rok plný událostí, které se sice ztrácejí ve stínu událostí následujících (třicetiletá válka měla začít přesně o deset let později), nicméně velmi napínavý, jak z historického tak i z vědeckého hlediska.

Především v tomto roce vrcholil spor arcivévody Matyáše s císařem Rudolfem (Bruderzwist),  ukončený „libeňským mírem“, uzavřeným na zámečku Elišky Hofmannové, kterým Rudolf ztratil všechny habsburské země kromě Čech, Slezska a obou Lužic, mohl si ale ponechat na další tři roky císařskou korunu. Ale i jinak bylo rušno. V tom roce ženil císař Rudolf svou nemanželskou dceru Karolínu, jeho syn Julius Caesar zabil v Krumlově bestiálně svou milenku Markétu Pichlerovou. Stěžejní díla slavných vědců Johana Keplera (Astronomia nova) a Oswalda Crolla ( Basilica chymica), vyšla obě tiskem 1609 a měla se stát událostmi, které změnily natrvalo chápání světa.V roce 1608 musela být tedy už hotová a připravená k vydání. Musím se přiznat, že z Keplerova objevu se mi ještě dnes točí hlava a nedokážu si vůbec vysvětlit, jak mohl on, napůl slepý, jen na základě matematických výpočtů stanovit zákony pohybu planet, které platí dodnes. Podívejte se jen, jak nad obzorem křepčí Mars a tento pohyb převést do elipsy – to je prostě neuvěřitelné. Kepler taky o svém zápase s neposedným Marsem píše ve svém věnování knihy  – komu jinému než císaři Rudolfovi II.  Mimochodem právě v roce 1608 sestavil Kepler svůj legendární horoskop pro Albrechta z Valdštejna.

Rok 1608 je i rokem založení „Protestantské Unie“ protestantských knížat na obranu proti sílícímu katolicismu, při jejímž založení hrál Oswald Croll důležitou zprostředkovatelskou roli a když byly v jeho pozůstalosti objeveny dopisy některých českých šlechticů jako Karla staršího ze Žerotína či Petra Voka z Rožmberka, znamenalo to především pro Rožmberka velmi těžké chvíle. Katolická liga, vedená bavorskými vévody byla pak založena o rok později a svět se od tohoto okamžiku už neodvratně řítil ke konfliktu třicetileté války.

Do roku 1608 jsou situována i tři důležitá úmrtí a sice Johna Deea v daleké Anglii, Oswalda Crolla 1.listopadu 1608 na Staroměstské radnici a Michala Sendivoje – u něho je to ostatně už druhé datum úmrtí. Oswald Croll sám udává datum Sendivojova úmrtí v roce 1604, pražský lékař Borbonius se o jeho smrti zmiňuje s odkazem na rok 1608.

Rabbi Löw, asi nejslavnější představitel pražské židovské komunity a vynálezce Golema, zemřel v roce 1609.

Ano Michal Sendivoj (známější pod jménem Sendivogius, ale tím jsem nechtěl své čtenáře trápit) je tedy historická postava. Byl to dokonce jeden z nejvýznamnějších alchymistů začátku 17.století, objevitel kyslíku a jeho teorie magnetického pole (vnitřního zemského slunce vykazující přitažlivost pro předměty, které tedy padají vždy směrem dolů – ke středu Země) inspirovala prokazatelně Isaaca Newtona, objevitele zemské přitažlivosti. Se znalostí Sendivojových spisů stačilo pak jen jedno jablko…

Sendivoj je záhadná postava, nejen proto, že zemřel celkem třikrát, ale i jeho původ je dosti nejasný. Historické prameny předpokládají, že musel opustit Polsko poté, co spáchal nějaký zločin. Jeho šlechtický původ je dokládán v knize Bartoloměje Paprockého z Hlahol „Ogród królewski“ (Královská zahrada) i s erbem Senzimirů, hledat jeho skutečný původ v této šlechtické rodině v Malopolsku je ale víc než problematické. Jeho další osudy jsou ale dobře dokumentované, počínaje jeho přihláškou k studu na universitě v Lipsku roku 1590, zajímavá jsou hlavně jeho dvě podivná „manželství“. S Veronikou Stiebar (nebo Stiebarovou), šlechtičnou, která kvůli němu opustila své dvě děti a jejíž prastrýc Daniel Stiebar byl skutečně nejlepším přítelem legendárního doktora Fausta. Právě toho, jehož příběh inspiroval Johanna Wolfganga Goetha k napsání jeho nejslavnějšího díla. To druhé, divoké bez oddacího listu, pak Sendivoj prožil s vdovou po Edwardovi Kellym Joannou.

Oswald Croll je představitelem Paracelsovské medicíny, která se v této době už prosazovala v medicínském myšlení. Jeho Basilica chymica je vlastně farmakologickou učebnicí, kde se poprvé pracuje s anorganickými prvky – právě to bylo přínosem Paracelsa. Až do té doby se léčilo výhradně na bylinné bázi – tato medicína je popsána v knihách Hildegardy von Bingen či Filipíny Welserové, hrdinky mého románu „Cti otce svého ale miluj ženu svou“.  Basilica chymica z roku 1609 znamenala definitivní průlom, knihy Paracelsovy byly totiž dlouho zpochybňovány, k čemuž přispěl určitě i on sám. Nejen svou konfliktní povahou ale i tím, že se vlastně sám zabil, když léčil svůj zánět středního ucha rtutí. Učení Paracelsovo ale nebylo jen čistou farmakologií v našem slova smyslu. Paracelsus uznával jednak teorii signatur (což v praxi znamená, že nemoci léčí byliny či předměty, které se podobají nemocnému orgánu – proto jsou například fazole optimální léčbou pro choroby ledvin) a hlavně předpokládal rozhodující léčebnou sílu hvězd – lékař tedy vlastně svým působením jen připravil „půdu“ pro to, aby hvězdy v příznivém postavení mohly pacienta vyléčit. Proto hrála i astrologie v tehdejší medicíně tak důležitou roli a každý tehdejší lékař paracelsián musel být zákonitě i astrolog.Crollova kniha existuje rovněž v digitální formě a k mému příjemnému překvapení je psána německy a ne latinsky.

Sekta Rosekruciánů, jejímiž členy Croll a Maier asi opravdu byli, existovala, její manifesty – celkem tři stěžejní spisy – byly po dlouholetém tajení publikovány v roce 1614.

I Westonie, tedy Alžběta Kellyová, je historickou postavou, známou básnířkou začátku šestnáctého století, která dost neprávem upadla do zapomnění, ve své době byla velmi slavná, její stěžejní díla jsem si dovolil v mé knize vyjmenovat.

Historickou postavou je i Eliška Hofmannová, rozená z Donína, druhá žena Ferdinanda Hofmanna ze Střechova a Glünbühlu, který bohužel zemřel už v roce 1607 a tak mému románu těsně unikl. Tomu jsem složil na mém webové stránce hold vlastním medailonem. Eliška Hofmannová, milovnice života a jeho krás stejně jako její manžel, dala přestavět hrádek v Libni na krásný renesanční zámek, tento byl ale – možná bohužel – později ještě jednou přestavěn ve stylu baroka.

Historickými postavami jsou i Jakub Horčický z Tepence či Šimon Tadeáš Budek. Spolu s doktorem Matyášem Borboniem zastupují mizivou česky hovořící menšinu mezi postavami v mém románu. Je opravdu až šokující, když si člověk představí, jak různorodá byla tehdejší pražská společnost.

Jen z postav v mém románu:

Michal Sendivoj, jeho syn Kryštof, rezident Adam Rokosz a Bartoloměj Paprocký z Hlahol byli Poláci, jejich rodnou řečí byla tedy poština.

Císař Rudolf sice původem Rakušan ale se španělskou výchovou, česky hovořil sice dobře, ale přece jen hůř než německy nebo španělsky.

Oswald Croll a Johan Kepler byli Němci. Kepler pocházel ze Stuttgartu, vyučoval pak dlouhou dobu na evangelickém lyceu v Grazu v Rakousku. (Pokud někdo navštíví Graz, doporučuji vřele navštívit takzvaný rajský dvůr v obchodním domě „Kästner und Öhler“ v centru města, kde se nádherný renesanční dvůr toho to lycea dnes nachází – Kepler tam má svou pamětní desku) Kepler v té době bydlel v Gössendorfu, v zámečku Müleck, tedy ve stejné obci, kde bydlím i já. Němec, původem z Kielu, byl i Michal Maier.

Edward Kelly, John Dee, John Snowden (Cecil) či Edward Dyer, ale i Alžběta Kellyová, tedy Westonie, byli Angličané.

Jan Bocatius byl sice původem Němec, kariéru ale udělal v Košicích, kde se stal rychtářem a považoval se tedy za Uhra. Po něm se dnes jmenuje košická městská knihovna.

Rabi Löw  byl samozřejmě Žid. A Johann Barvitius Holanďan.

Takže tak napínavá a rozmanitá byla Praha jako hlavní město tehdejšího křesťanského světa. Napsat o ní román bylo tak lákavé, že  jsem prostě neodolal. Ten příběh se stejně psal v podstatě sám.