Přiznám se, že s některými svatými mám prostě problém. Jejich svatořečení zavání příliš politikou a jestliže svatořečení prosadí dokonce bratranec svatého, pak se otvírá nemálo otázek, zda si ten dotyčný svou slávu skutečně zasloužil. To je pro mě případ Karla Boromejského, svatořečeného v roce 1610 papežem Pavlem V., na nátlak milánského arcibiskupa a Karlova bratrance Federica Boromejského. Jestliže pak třísetleté výročí jeho svatořečení oslavil papež Pius X. slovy, ve kterých reformaci označil za rebelii a perverzi víry, dostává celá historka v dnešním světě snažícím se o ekumenii poněkud hořkou příchuť.
Karel Boromejský žil v letech 1538–1584, svou kariéru začal jako administrátor Tridentského koncilu v letech 1562–1563, kdy tento koncil přijal dogmata, která definitivně zpečetila rozštěpení církve. Od roku 1560 byl arcibiskupem milánským a staral se pilně o to, aby bylo jakékoliv semínko protestantismu z jeho diecéze vymýceno. Neváhal přispěchat ani na pomoc, když se italští protestanti uchýlili do údolí Misox ve Švýcarsku. Karel vymyslel, jak na kacíře – obvinili je prostě z čarodějnictví, Výsledky se dostavily. Jedenáct z nich bylo upáleno, ostatní se po surovém mučení vrátili do lůna katolické církve.
Karel sice podporoval studia, v Pavii zřídil internát pro chudé studenty a staral se o nemocné morem, takže sám už ve věku 46 let zemřel, přesto mám vážné pochybnosti, zda si svými činy své svatořečení zasloužil.
Ale dobrá, svatý je, a pokud ho chcete navštívit, vydejte se k jezeru Lago Maggiore. Tam mu v obci Aroně, kde se narodil Margaretě Medici, manželce jeho otce Gilberta a sestře papeže Pia IV. už v roce 1618 postavili obrovskou (28 metrů vysokou – s podstavcem pak celých 35 metrů) sochu z mědi, ve které se dá vnitřkem vystoupat až k světcově hlavě. Udělal jsem to, i když to bylo poměrně namáhavé, ale byl jsem zvědavý, co v hlavě svatého je. Dopadlo to, jak jsem očekával, nebylo tam nic.
Přesto nelituji, byl to docela zajímavý zážitek. Hned vedle sochy je i poutní kostel s napodobeninou jeho rodné místnosti (sice se tam tvrdí, že se narodil právě na tom místě, ovšem co by vznešená Medicejka dělala na tom kopci těsně před porodem, určitě rodila na hradě ve městě, který nechal v roce 1800 srovnat se zemí Napoleon. Celý vršek nad městem Aronou se jmenuje Sacro Monte a je odtud nádherný výhled na jižní část jezera jakož i na hrad Angera, který je od roku 1449 taky v majetku rodiny Boromejských.
Tato rodina hrála totiž v dějinách této oblasti významnou roli, v letech 1445 až 1797 tu měla jakýsi vlastní stát, který nepodléhal ničí jurisdikci, a i když byli Boromejští „jen hrabata“, opakovaně byli jmenováni markýzi, či zastávali funkce vícekrálů a hlavně – byli strašně bohatí.
Jejich kariéra začala neslavně. Ze San Miniata v Toskánsku museli okolo roku 1370 uprchnout do Milána, když byl jeden z nich Filippo Boromei dokonce popraven. Jeho synové Giovanni, Borromeo a Giovanni uprchli do Milána a založili banku. Filippo Boromei měl pak velmi šťastnou ruku při volbě své životní partnerky. Oženil se s Taldou di Tenda, sestrou manželky samotného vévody Filippa Maria Viscontiho a se švagrem se dokázal i díky svým penězům velmi spřátelit. Jeho syn Filippo se přiženil dokonce přímo do Viscontiho rodiny, když si v roce 1438 vzal za ženu Francescinu Visconti. Raketovému vzestupu významu rodiny tedy nestálo nic v cestě, zejména, když po vymření Viscontiovců vsadili na správnou kartu. Financovali totiž nástupce Viscontiovců Francesca Sforzu, když obléhal nepoddajný Milán snící o obnovení republiky. Boromejští získali další velké statky v okolí Lago Maggiore a udělali se tam pro sebe. Sforzovci jim to trpěli a po nich i další milánští vládci. Ať už Francouzi nebo Habsburkové jejich nezávislost akceptovali. Boromejští se totiž mezitím dokázali sešvagřit skoro se všemi nejvýznamnějšími rodinami Evropy tak nikdo neriskoval jít s nimi do konfliktu. Lago Maggiore a země okolo tohoto jezera patřila prostě jim a nikdo to nezpochybňoval.
A právě tam vzniklo něco úžasného, pro co se vyplatí cestovat tak daleko na západ Itálie.
V roce 1501 koupili Boromejští první z ostrovů v jezeře, Isola Madre a po něm i další dva ostrůvky, které se dnes jmenují Isola Superiore dei Pescatori a Isola Bella čili Krásný ostrov. Tehdy ovšem ještě krásný nebyl a jmenoval se Isola Inferiore, krásným se ale měl stát. Tak krásným, že se člověku tají dech. Se stavbou paláce a neuvěřitelné zahrady začal Carlo III. Boromeo. Podařilo se mu odtud přesídlit dva malé kláštery na nedaleký ostrov Isola Superiore dei Pescatori a ostrov Inferiore přejmenoval po své manželce na Isabela. A odtud už byl jen kousek k dnešnímu jménu, které mnohem lépe odpovídá kráse ostrova (i když prý i ona Isabela se vyznačovala nebývalou krásou). Z Isabely se stala Isola bella. To, co z kusu skály vyčnívající z jezera vzniklo, bere dech.
Stavba paláce a zahrady trvala až do roku 1959, čili skoro tři sta let, ale Boromejští byli vytrvalí. I když jim stále znova docházely peníze, od projektu neupustili. Byli sice jen hrabata, ovšem stýkali se s nejvyšší společností papežů, kardinálů, vévodů a králů a chtěli své hosty z této společnosti oslnit, takže na náklady se nehledělo. Jen přízemí, které si nechali postavit v podobě jeskyně (nebo vlastně šesti jeskyní) se stavělo devadesát let a stálo neskutečné sumy peněz. Celý ostrov má podobu lodi, přičemž palác představuje kapitánský můstek a park pak špici lodi. Palác působí zvenku sice poměrně střídmě v manýristickém stylu, o to velkolepější je vnitřní výzdoba. Mimochodem, rodina Boromeo v paláci přes léto stále ještě přebývá, obývá ale přitom jen horní druhé patro paláce a zbytek ponechává otevřený pro turisty. Výnosy z turistického ruchu zřejmě hrají podstatnou úlohu při finančně náročném udržování krás ostrova.
Už vstupní schodiště paláce je monumentální a pak to jde z pokoje do pokoje, všechno oslepující. Ať už je to galerie obrazů v pozlacených rámech v Galerii nazvané podle francouzského generála Barthiera, trůnní sál s trůnem hodným nejen hraběte ale i krále, ložnice s nebesy, hudební salón s pozlaceným cembalem.
Tato „Sala della Musica“ je taky historicky důležitým místem. Ve dnech 11. až 14. dubna 1935 se zde sešli zástupci „Vítězných mocností“, aby řešili problém, že Hitler zavedením vojenské služby v Německu porušil dohody Versailského míru po první světové válce. Hostitelem byl Mussolini, protože zaprvé se považoval taky za zástupce „vítězné mocnosti“, vždyť taky stavěl monumenty vítězství, zadruhé tehdy ještě „Duce“ nebyl s Adolfem takový kamarád. Tím se stal až po Mnichovu, a hlavně po roce 1939, kdy s Hitlerem udělal „deal“ ohledně Jižního Tyrolska. V roce 1935 hostil zástupce Velké Británie a Francie. Dokument, který byl odsouhlasen, visí na stěně hudebního salónu. Jak to dopadlo, víme. Bezzubé memorandum Hitlera nijak nevystrašilo o rok později vstoupil do demilitarizovaného Porýní a pak už vše směřovalo k světovému konfliktu. Největším sálem v paláci je „Salone“, čili hlavní sál dokončený teprve v roce 1959, který jde přes všechna tři poschodí paláce nebo velký sál medailí, kde stolovaly větší společnosti a samozřejmě nemůže chybět ani velký plesový sál. Vyložený mramorem a zrcadly.
Jeden ze sálů nese jméno francouzského císaře Napoleona. Upomíná na návštěvu tohoto prominentního hosta na ostrově v roce 1797. Bylo to během jeho prvního italského tažení, kdy z Itálie vyhnal Rakušany, zrušil Benátskou republiku a svůj triumf ukončil mírem v Campoformiu v paláci posledního benátského dóžete Verniera. Napoleon přijel na ostrov i se svou manželkou Josefínou. Té vděčil za mnohé, zejména pak právě za velení francouzské armády v Itálii. Předseda vlády Barras tak vyjádřil svou vděčnost za to, že ho Napoleon zbavil obtížné milenky. Napoleon s Josefínou přespali v sále, který teď nese Napoleonovo jméno na posteli s nebesy, která je tam ještě stále. Ovšem vzpomínky na návštěvu malého Korsičana nebyly právě nejlepší. Správce zámku se dal slyšet, že ještě nezažil tak hroznou společnost, která se skoro pobila jako o jídlo tak o místa u stolu (Napoleon dorazil se šedesáti muži doprovodu, ale ve velké jídelně (Medailovém sále) bylo místo jen pro třicet. A sám Bonaparte zanechal místnost, ve které strávil noc, plnou odpadků, nepořádku a špíny, takže se správce radoval, že se problematický host zdržel pouze dva dny, protože jinak by palác proměnil v kasárna. Vzpomínky na návštěvu byly zřejmě hodně frustrující, protože když Napoleon v roce 1805, krátce po své korunovaci císařem, ohlásil opět svou návštěvu, napsal hrabě Gibero Boromeo, že se doslechl, že císař i císařovna mají obavy z nezdravého vlhkého podnebí ostrova. Ve svých instrukcích pak dodal: „I když se tato informace nezakládá na pravdě, je třeba ji podporovat a císařský pár ponechat v jejich víře v nezdravé podnebí ostrova.“
Ovšem ani tato promyšlení taktika nepomohla, Napoleon s Josefínou se objevili na ostrově v červnu 1805 a o rok později dorazil dokonce i syn Josefíny Eugenio Bernharnais s manželkou, Po této návštěvě zmizelo několik stříbrných svícnů a flanderských gobelínů, takže tyto návštěvy francouzské císařské rodiny dělaly hostitelům spíše starosti než radost. Ostatně to byl celoživotní Napoleonův problém. Protože pocházel z velmi skromných poměrů, nikdy se nenaučil slušně chovat a skuteční aristokraté, jako například car Alexandr nebo i Napoleonův ministr zahraničí Taleyrand, jím jako povýšencem hluboce opovrhovali. To je problém, na který trpí v současnosti například ruští oligarchové.
Přesto, že několik cenných gobelínů odešlo z paláce s Eugeniem Bernharnaisem, zůstalo jich ještě dost a jsou vystaveny v posledním sále paláce. Jejich rozměry jsou šestkrát čtyři metry a znázorňují různé motivy ze života zvířat, hlavně lvů.
Z tohoto sálu se jde do zahrady.
Ta je od paláce oddělena stěnou vysokých stromů, takže palác vlastně ze zahrady nevidíte a nic neruší, aby si člověk krásu této zahrady skutečně užil. Zdvihá se v pěti terasách až k vyhlídkové plošině na vrcholu. Terasy jsou pokryty voňavými růžemi, dole pak kvetou azalky a rododendrony, ale i citroníky, pomerančovníky, lekníny a další voňavé květy. Vše doplňují antické motivy, jako atrium bohyně Diany, či Herkula. To všechno ostříháno do podoby francouzské barokní zahrady čili krása sice umělá, ale přece jen krása. Člověk musí vnímat všemi smysly, a tak darmo, zda fotíte, filmujete nebo se jinak snažíte zachytit ty dojmy na věčnost – prostě je taková snaha odsouzena k neúspěchu. Nejlepší je najít si nějaký klidný kout (což může být zejména v hlavní turistické sezóně problém) a prostě si ty barvy a vůně jen užívat. (Mimochodem, když zahradu v sedmnáctém století otvírali, pěstovala se zde především zelenina pro potřeby hraběcí tabule).
Pokud ovšem chce zažít skutečně neuvěřitelnou botanickou zahradu, musí se přepravit na ostrov Isola Madre.
I ten patří Boromejským a patří jim dokonce déle než Isola Bella. Už v roce 1502 rozhodl Lancilotto Boromeo založit zde botanickou zahradu s palácem, který měl sloužit jako jakýsi zahradní domek. Dlužno říci, že projekt se podařil, takový zahradní domek bych si klidně nechal líbit.
Je to palác o dvou poschodích, a i když se s výstavností paláce na Isola Bella dá jen těžko srovnávat, většině hraběcích evropských rodů by na reprezentaci úplně stačil. Na tom projektu se pracovalo opět několik století, v roce 1704 byl ostrov, který se jmenoval Isola Maggiore překřtěn na Isola Madre, v roce 1826 k paláci a zahradě přibyl skleník a v roce 1858 i rodinná kaple. Přiznám se, že jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že rodinná kaple rodiny, ze které vzešel svatý Karel, dnes slouží jako kavárna a obchod se suvenýry.
Ovšem Isola Madre je úžasná. Nejrůznější orientální stromy jako eukalypty, cypřiše, palmy, tvořící pod palácem celou kolonádu, kamélie, citroníky ale i banány (očividně zde i přes blízkost Alp v zimě nemrzne, jinak by to banány nezvládly). Největší kuriozitou je celý záhon různých květin z rodu Proteí, nejslavnější z nich je nádherná Protea cynaroides, vyhlášená v roce 1967 za národní květ Jihoafrické republiky.
Kromě toho zde chovají spousty pro mě neznámých ale nesmírně barevných a tím pádem i krásných ptáků. Nejimpozantnější rostlinou je zřejmě obrovitý cypřiš z Kašmíru, kterého v roce 2006 vytrhla s i kořeny vichřice. Strom se podařilo znovu zasadit na původní místo a zachránit. Dnes tam roste dál, připoután pro jistotu ocelovými lany, ale očividně se mu nedaří špatně.
Palác opět demonstruje blízkost Boromejských k nejmocnějším rodům Evropy, jsou zde podobizny a erby rodů, s nimiž byli spřízněni sňatky a tak je zde znázorněn papež Pius IV. Medicejský (strýc svatého Karla), papež Inocenc XI. z rodu Odescalci nebo Karel II. král španělský. A samozřejmě vás zde pozdraví busta nejslavnějšího člena rodu Boromejských, svatého Karla. Aby člověk nebyl o významu rodiny na pochybách, portréty papežů, se kterými byli Boromejští spřízněni (Klemense VII, Medici, Pavla III. Farnese, Pia IV. Medici a Inocence XI. Ocescalchi najdeme ještě v konferenčním sále, nazývaném pro svou výzdobu i sál papežů. Sály a ložnice jsou vyzdobeny barokním nábytkem, benátský okrouhlý sál je už rokokový a vyzdobený mimo jiné svícnem z muránského skla. Jako kuriozita je zde sbírka panenek Roberta a Gisely Pesché, kteří tuto svou sbírku Boromejským darovali a pak hned několik loutkových divadel i se zásobními loutkami v několika dalších sálech. To loutkové divadlo se ovšem hrávalo v nádherné scenérii zahrady na Isola Madre a první představení je dokumentováno v roce 1657.
Ovšem jestliže jste na Isolu Bellu jeli obdivovat boromejský palác, na Isola Madre se jezdí za přírodou. Gustave Flaubert ostrov označil za „nejsmyslnější místo na světě,“ a něco na tom je.
Na ostrovy se dá jezdit z několika míst. Leží totiž ve výběžku jezera směřujícího na západ. Ze severu je to Verbania, tedy přesněji její místní část Palanza, z jihu je to buď Bevano, ale hlavně Stresa. Luxusní lázeňské středisko s obrovskými hotely s výhledem přímo na boromejské ostrovy a nádhernou promenádou okolo jezera i s plážemi – částečně soukromými, částečně veřejnými. Tady bydleli i účastníci oné Mussoliniho konference na Isola Bella, proto se ona smlouva jmenovala „Fronta ze Stresy“.
Kdo má hodně peněz, měl by bydlet tady, my jsme bydleli na levnějším severním břehu ve Verbánii.
Ovšem Verbánia má taky něco do sebe. Nejen, že je to s 35 000 obyvateli největší město na břehu jezera, ale na jejím okraji je další kouzelná botanická zahrada – Villa Taranto. Lodě, převážející turisty po jezeře přistávají i tam, pěšky je to od přístaviště v Palanze přes půl hodiny. Nejkrásněji je tam v dubnu, když kvetou tulipány, ale pokud nemáte botanických zahrad po návštěvě ostrovů ještě dost, rozhodně tam zajděte. Oči i nos si přijdou zase jednou na své.
