Dějiny této zemičky se neodehrávaly na pobřeží, kde dnes kypí život a turistický ruch, ale ve vnitrozemí. Ostatně až do roku 1878 neměli Černohorci k moři přístup.
Takže pokud chcete poznat zemi trošku lépe, musíte se od moře vzdálit. Dnes usnadňuje přístup do vnitrozemí tunel mezi Čanjí a Podgoricou, kterým je možné dosáhnout černohorské hlavní město za něco málo víc než půl hodiny.
V názoru na Podgoricu nejsme s manželkou zcela zajedno. Zatímco já jsem toho názoru, že tam toho není příliš mnoho k vidění, ona je přesvědčena, že tam není VŮBEC NIC! Samozřejmě historického tam toho člověk mnoho neuvidí, město bylo neustále na frontové zóně mezi Turky a Černohorci a bylo několikrát zničeno, naposledy během druhé světové války, kdy se zde odehrávaly urputné boje mezi Titovými partyzány a Němci (pamatuji si z dětství nesmírně brutální film „Bitva na Neretvě“ popisující boj partyzánů o probití se na sever k hlavním Titovým jednotkám, díky kterému jsem nemohl několik nocí spát). Na počest jugoslávského vůdce dostalo město jméno Titograd a až v roce 1992 se vrátilo ke svému původnímu jménu.
Městské centrum se dělí na Nový Varoš a Starý Varoš. Ten starý je opravdu pozoruhodný. Kde už člověk najde v centru hlavního města kurníky se slepicemi a osly na ulici? O bezvýznamnosti Podgorice v čase turecké nadvlády hovoří i jedna skromná mešita s jediným minaretem, i když z tohoto období pochází zřejmě jediná městká historická památka – totiž hodinová věž Sahat Kula.
Z turecké pevnosti na soutoku řek Morača a Ribnica zůstal jen kousek zdi. Stačí jeden pohled z parku na druhém břehu Ribnici s velkou jezdeckou sochou krále Nikoly I., aby člověk pochopil, že překračovat řeku (nebo spíš potok) Ribnicu se z tohoto důvodu nevyplatí.
Impozantní je Most tisíciletí přes Moraču a v centru města „Trg nezavisimosti“, tedy Náměstí nezávislosti v duchu komunistické architektury, ale s velkou fontánou uprostřed a s obeliskem, který kupodivu uctívá ne Tita a jeho partyzány, jak bych byl čekal, ale bojovníka proti Turkům, strýce krále Nikoly I. Mirka Petroviče Njeguše.
A koneckonců našli jsme ve městě vyslanectví ruské i německé, řadu kaváren a restaurací, hotel Hilton, národní banku (nepochopil jsem zcela, nač ji Černohorci mají, když nemají vlastní emisní politiku, ale asi se to tak sluší) a veliké moderní národní divadlo se sochou Petra II. Petroviče Njeguše před budovou – kdo jiný by tam taky měl být? Ale o tom trošku později.
A nezapomeňme na královský palác. Na břehu Morače v rozsáhlém parku nedaleko centrální nemocnice se nachází poměrně skromný Zimní palác rodiny Njegušů. Král Nikola dal tento palác stavět vlastně jako dar svému synovi Mirkovi, jenže tomu se v Podgorici – podobně jako mé manželce – nelíbilo. V roce 1916 ovšem neměl volbu. Černá Hora byla převálcována rakouskými vojsky, princ Mirko upadl do zajetí a byl internován – právě v onom paláci, který pro něj otec dal stavět a který on dlouhá léta ignoroval. Osud ho tedy dostihl.
Na území Černé Hory se v době před tureckou expanzí nacházelo takzvané království Zeta, kde vládl rod Crnojevičů. Byli zcela navázáni na srbskou říši a v osudné bitvě na Kosově poli v roce 1389 bojovali po boku Srbů. Poté se dostali pod velký turecký tlak. Marně se snažili spojit s rodinou albánského hrdiny Skanderberga do koalice, která by mohla tureckému tlaku odolat. Poslední z dynastie Ivan Crnojevič se snažil několikrát upevnit svou pozici v rovině pod horami, a proto zde existují až dvě jeho hlavní města Žabljak a Rijeka Crnojeviča. Neudržel se, musel se stáhnout do hor, kde založil roku 1482 město Cetinje a posléze dokonce hledat záchranu v Itálii. Když člověk zrealizuje geografickou polohu Cetinje, dokáže si představit, v jak zoufalé situaci se Crnojevič nacházel, když se rozhodl vládnout z této „země nikoho“. Ale ani tady se neudržel, vojska Velké Porty byla příliš mocná a dynastie Crnojevičů skončila v roce 1499. Ivan má v Cetinje svou sochu jakožto zakladatel města.
Turci neměli nikdy příliš velký zájem vládnout této nehostinné krajině přímo. Proto uzavřeli výhodnou dohodu o spolupráci s místními biskupy. Ti vládli v zemi pod horou Lovčen jako turečtí vazalové, platili do Istanbulu daně a měli od Turků víceméně pokoj. V sedmnáctém století se tohoto úřadu chopila rodina Njegušů. Danilo Petrovič, první z řady biskupů z této rodiny, dal v Cetinje postavit obrovský klášter, který byl i centrem moci – a stojí dodnes.
Musel ho stavět dokonce dvakrát, protože v letech 1698 a poté 1712 byl klášter dvakrát srovnán se zemí. Klášter je dominantou i dnes, a pokud jste dorazili do Cetinje, musíte ho prostě navštívit. Danilovo mauzoleum stojí na vršku nad klášterem, výstup k němu je malý sportovní výkon. Moc přecházela pravidelně ze strýce na synovce, protože ortodoxní kněží se sice ženit mohou, ne ale biskupové. V roce 1784 nastoupil na trůn kníže biskup Petar I. Podařilo se mu nejen sjednotit znesvářené černohorské kmeny, ale vytvořil i jakýsi státní útvar. Dokázal obratně manévrovat mezi Turky, Rusy a Francouzi, kteří v té době obsadili Dalmácii, nabídku stát se srbským patriarchou pod Napoleonovou ochranou ale odmítl. Po své smrti v roce 1830 byl vyhlášen za svatého a jeho mrtvola se stále nachází v cetinjském klášteře, který po něm dostal jméno. Byli jsme svědky toho, když jedna žena požádala mnicha, aby mohla mrtvolu světce uvidět. Přivedl jí k truhle a odklopil víko, mrtvola Petara I. se nachází pod skleněným příkrovem. Ona žena se na truhlu přímo vrhla, objímala ji a líbala, byl to pro nás poněkud neobvyklý projev kultu. Následovat jsme ji odmítli, i když nám to onen mnich nabídl.
Po Petarovi. I nastoupil jeho synovec Petr II. Petrovič Njeguš. Toho uctívají Černohorci jako otce vlasti, ale nejen oni, obrovské úctě se těší i u Srbů. V roce 1982 jsem byl jako student v Černé Hoře a spřátelil jsem se s jedním Srbem, který tam trávil dovolenou. Nedal jinak, než že mě vyveze k hrobu Petra Petroviče Njeguše na horu Lovčen, přesněji na jeden z vrcholů tohoto národního parku jménem Jezerní vrch. Fakt, že jeho žena trpěla kinetózou a v serpentinách vedoucích k vrcholu ve výšce přes 1800 metrů každou chvíli zvracela, ho nemohl v jeho touze ukázat cizinci národní památník zadržet, ubohou ženu ovšem napomínal, aby nedělala před hostem ostudu.
Na vrcholu Jezerního vrchu se nachází obrovské mauzoleum, kde je tento otec vlasti pochován. On sám je zde zobrazen v zamyšlené póze pod černohorským orlem, z vrcholu kopce je skutečně vidět prakticky celá země. Od kotorské zátoky až po Skadarské jezero, je vidět Cetinje na úpatí hory, v dálce Podgorica a na obzoru vysoké pohoří s nejvyšší horou země Babim kukem. Petr Petrovič odtud bdí nad svým lidem. Rakušané ho během první světové války dali exhumovat a přenesli do Cetinje, hned po konci války ho ale Černohorci znovu vynesli do jeho mauzolea, kde je dodnes.
Petr Petrovič byl svým strýcem vyslán na studia do Evropy, studoval ve Vídni a poté v Petrohradě. Po návratu do země a převzetí moci začal v zemi zavádět do té doby nevídané reformy. Zavedl peníze (píše se rok 1830!!!), knihtisk, první školy, ale i daně – to se Černohorcům asi až tak nelíbilo, ale když za ty peníze začal stavět cesty a zavedl poštu a podobné vymoženosti, nějak se s tím už smířili. Postavil v Cetinje palác, který připomíná období renesance, sám jsem si myslel, že je to stavba ze šestnáctého století – ale není.
Petr Petrovič se naučil v Rusku hrát biliard a ten byl jeho největší vášní. Očividně pozýval do svého paláce místní náčelníky, aby si s ním zahráli, proto dostal palác jméno, které má dodnes – Biliardia. Biliard knížete biskupa Petra se dochoval dodnes a ukážou vám ho v jedné z prvních místností při návštěvě paláce.
Ovšem největší zásluhu měl Petr Petrovič na kodifikaci srbské řeči. Sám byl básník a spisovatel a chtěl psát v rodné řeči. Protože pravidla gramatiky dovezl z Ruska, je srbština ruštině hodně podobná. A Srbové akceptují, že otcem jejich řeči byl Černohorec. Proto možná je i vztah Černohorců k Srbům poněkud schizofrenní. Průvodkyně v Biliardii sice označovala Srby za okupační moc, ve skutečnosti se ale Černohorcům moc nechtělo se od Srbů oddělovat. Jak už jsem psal, rozhodli o tom muslimové z okolí Ulcinju.
V Cetinje sídlí i dnes černohorský prezident, jsou zde vládní budovy a to i když hlavní město je Podgorica,kde má sídlo i parlament. A samozřejmě nemůže v Cetinje chybět královský palác.
Po smrti Petra Petroviče nastoupil na biskupský trůn jeho synovec Danilo. Ten se ovšem rozhodl s praxí biskupů knížat skončit, možná i proto, že se zamiloval do jisté Darinky Kvekičové. V roce 1852 se tedy vzdal biskupského úřadu a vyhlásil světské knížectví. Jeho reformy, které zemi příliš táhly na západ se ale Černohorcům nelíbily a Danilo byl v roce 1860 v Kotoru zavražděn. Knížetem se stal jeho nezletilý syn Nikola, za něhož vládl dlouhou dobu Danilův bratr Mirko Petrovič – to je ten, kterému v Podgorici postavili onen obelisk. Byl to totiž on , kdo po dlouhá desetiletí vedl Černohorce do bojů proti Turkům až konečně v roce 1878 vzniklo na berlínském kongresu nezávislé království Černá hora a Mirkův synovec Nikola se stal prvním (a posledním) černohorským králem.
Nikolův palác, tzv. „Modrý palác“ je poměrně skromný, ale vkusně zařízený. Na stěnách jsou obrazy nejvýznamnějších členů Njegušovy rodiny.
Samozřejmě i Nikoly a jeho manželky Mileny. Ta byla údajně zcela prostá dívka, která musela být napřed vychovávána na knížecím dvoře, než se naučila způsobům a Nikola si ji mohl vzít za ženu. Její kvalifikací na kněžnu byla jen její krása, byla údajně nejkrásnější dívkou v zemi. Temperamentní Nikola s ní měl dvanáct dětí, z toho devět dcer! Provdat devět dcer do dobrých rodin není jednoduchá záležitost, ale Nikola to dokázal. Ne nadarmo si tím vysloužil přezdívku „tchán Evropy“. Navázal tak rodinné svazky nejen s ruským carským dvorem, ale i s královskými rodinami italskou či anglickou. Situaci mu ulehčovala skutečnost, že dcery byly údajně jedna krásnější než druhá, některé pokoje v paláci nesou ještě jejich jména.
Největší budovou v Cetinje je „Vladin Dom“ z roku 1910, postavený ke korunovaci Nikoly I. V něm je historické a umělecké muzeum.
Mezi obrazy sbírek černohorské královské rodiny najdete kupodivu i Picassa, Chagalla nebo Daliho, historicky nejzajímavějším exponátem je ale ikona „Madony z Philermonu“. Tato svatá ochránkyně řádu Maltézských rytířů má za sebou velmi pohnutý osud. Johanité se k ní dostali někdy ve dvanáctém století, v roce 1291 po pádu Akkonu ji převezli na Rhodos a poté, co museli ostrov v roce 1530 vyklidit, sbalili ji a odvezli si ji na Maltu. V roce 1798 obsadil Maltu Napoleon se svými revolučními vojsky, které neměly k náboženství a zejména ke svatým obrazům právě pozitivní vztah. Aby byla ikona zachráněna před zničením, odvezli ji rytíři do Petrohradu. V roce 1917 ji znovu ohrožovali revolucionáři, tentokrát komunističtí a byla znovu evakuována. Po mezizastávkách v Londýně a Kodani skončila nakonec v Bělehradě, kde sídlil ve svém exilu patriarcha ruské ortodoxní církve. Když v roce 1941 vpadly do Srbska jednotky Wehrmachtu, byla převezena do kláštera v černohorském Ostrogu. Od roku 1952 se nachází v Cetinje, ale teprve od roku 2002 je zpřístupněna veřejnosti – ve vlastní místnosti, takzvané „Modré kapli“.
Klášter Ostrog zabudovaný do skály patří skoro k povinnému programu návštěvy Černé hory, nachází se na cestě do druhého největšího města země Nikšiče. Až do Nikšiče ale jezdit není třeba, k vidění tam toho opravdu moc není a Nikšičko pivo, jediné domácí černohorské pivo poměrně dobré kvality, dostanete v Černé Hoře všude.
Po cestě z Podgorice k moři projede člověk okolo Skadarského jezera. Jezero na hranici s Albánií je rozděleno na dvě třetiny v Černé Hoře a třetinu v Albánii. Vlastně jsme chtěli dělat okružní cestu s návštěvou albánského Skadaru. To ale nebylo jednoduché. Na cestě na jih byla napřed odbočka na Skadar, která nás zavedla mezi domy, kde se člověk musel vyhýbat protijedoucím autům ve dvorech a vjezdech. Ale aspoň tu ještě byl asfalt, Jenže pak náhle ukázala směrovka nahoru do šíleného kopce a tam jsem viděl pouze jakousi betonovou plochu s obrovskými děrami a kusy vyčnívajícího betonu a usoudil jsem, že by to moje auto nemuselo přežít. Rozhodl jsem se, že to vezmu přes Ulcinj. Cesta je to sice delší, ale předpokládal jsem, že lepší. Nebyla. V Ulcinju nám cestu přehradila dvě napříč stojící auta černohorských cestářů. Oznámili nám suše, že cesta je zavřená, protože se opravuje. Objížďka? Není. Takže jsme stejně jako řada dalších aut z Ukrajiny, Německa a Holandska cestu do Albánie museli vzdát. Místo toho jsme navštívili Podgoricu, což vedlo, jak už jsem vzpomenul, k malé manželské krizi. Ale k jezeru jsme se přece jen dostali, a sice u Vizaparu, městečku, které žije z turistiky. Asi dvacetkrát nám byla nabídnuta plavba po jezeře, z nedostatku času jsem odmítl. Jezero je krásné. Překlenuje ho cesta a železnice, po níž jsem se už kdysi vezl k moři v roce 1982 a která spojuje Bělehrad s Barem. Na hrázi se nachází ještě jedna smutná vzpomínka na turecko-černohorský konflikt – zřícenina pevnosti Lesendro. Tu dal postavit otec vlasti Petr Petrovič. Ovšem ještě v roce dokončení ji dobyla a zničila turecká vojska, Petr Petrovič se tedy znechuceně stáhl zpět do svého Cetinje a psal básně.
Ono to možná má něco do sebe, když je otec vlastí básník. A to i u národa, který po celou dobu své historie neznal nic jiného než války, utrpení a bídu. Dnes země nabrala pozitivní vývoj. Zda při tomto vývoji hraje rozhodující roli euro nebo rubl, si neodvažuji odhadnout.