Monarchie nebo republika?

               Hysterie okolo pohřbu královny Alžběty už konečně pominula, dokonce i nový král Charles (nebo Karel, jak chcete) zmizel z titulních stran novin a časopisů a uchýlil se do oblasti „yellow press“, kde samozřejmě zůstane už natrvalo. Zaměstnávat novináře bulvárních časopisů je jedním z důležitých úkolů členů současných královských a knížecích rodin Co by jinak dámy četly u kadeřníka? A já tak konečně můžu pouvažovat o tématu monarchie, jak mě požádala moje čtenářka z USA Jana.

               Co je lepší? Mít hlavu státu danou Bohem nebo zvolenou lidem. Nebo jak říkával můj otec s nepřehlédnutelným sarkasmem ve hlase: „Zda je lepší vládce z vůle boží nebo ze zvůle lidu?“

               Při pohledu na současný pražský hrad nebo do Lán mu musím dát za pravdu, ale jsou i jiní prezidenti, jako například v Hofburgu sedící Alexander Van den Bellen nebo Zuzana Čaputová v Bratislavě. Ti svou práci nedělají špatně a představují určitý stabilní bod na neklidné politické scéně současnosti. Protože ať už prezident nebo král, oba mají lidem především dávat pocit jistoty a bezpečí. V republikánském uspořádání zrcadlí prezident do značné míry morální a vzdělanostní úroveň obyvatelstva, kterým byl zvolen. V monarchii tomu tak není. Tam může panovník odpovídat chuti i třeba jen malé menšiny obyvatelstva a podle jeho vystupování se tedy úroveň morálky a vzdělání jeho poddaných posoudit nedá. Zvolený prezident, zejména pokud se chce nechat zvolit znova (a to on skoro vždycky chce – slovenský prezident Kiska byl vzácnou výjimkou) je pod permanentním tlakem, aby vyhověl svým voličům a plnil jejich představy o výkonu funkce. Jestliže ho volila „pátá cenová“ bude se chovat tak, aby se zavděčil právě těmto pivním skautům. Monarcha tento problém nemá, aby přišel o svou funkci (případně aby monarchie padla) je třeba velkých skandálů a změnu myšlení většiny obyvatelstva. Ani skandály španělského krále Juana Carlose nepřivedly španělskou monarchii k pádu. Je ovšem pravda, že to byl právě Juan Carlos, který v roce 1981 zachránil svým nekompromisním postojem Španělsko před fašistickým pučem. I to může být úkolem krále, kdy mu jde skutečně o život.

               Ponechme stranou monarchie mimoevropské, protože poměry v Saúdské Arábii, Bahrainu nebo Kataru nejsou do evropských poměrů přenosné. Absolutní monarchie je dnes možná pouze v zemích, které neprošly osvícenstvím, kde je demokracie cizím – a hlavně nežádoucím – slovem a jakékoliv touhy obyvatelstva po svobodě jsou okamžitě označeny jako rozvratné proudy financované USA, tedy z pohledu tamějších vlád největším demokratickým ďáblem.

               Zůstaňme v Evropě, která je kulturně kompatibilní, má společné kořeny a tradice, a přesto jsou zde jak republiky s volenými hlavami státu, tak i monarchie. Těch je dvanáct (tedy, pokud k monarchii počítáme i církevní stát ve Vatikánu).

               V podstatě je můžeme rozdělit do dvou kategorií. Jsou to monarchie parlamentární, kde je panovník od politické moci zcela odstřižen a má pouze reprezentativní povinnosti. Takovými monarchiemi je Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Švédsko, Španělsko, Nizozemí, Lucembursko, Dánsko a Andorra. Andorra má určité specifikum, protože má hlavy státu dvě – jednou je Joan Enric Vives i Sicilia a druhým francouzský prezident Emmanuel Macron – to je pozůstatek někdejšího kompromisu vzniku tohoto pyrenejského státečku, kde si chtělo udržet vliv jak Španělsko, tak i Francie. Pro numismatiky to má nežádoucí účinek, že nové andorrské mince vždy musí schválit jak francouzská, tak i španělská centrální banka, což vždy vede ke značnému zpoždění při jejich vydání. I letos budou vydány až někdy před koncem roku, v nejlepším případě v listopadu.

               Druhou formou je konstituční monarchie, kde má král právo jmenovat předsedu vlády, ale i sesadit vládu či neschválit zákony odhlasované v parlamentu, pokud podle jeho mínění odporují ústavě. V těchto zemích je panovník vázán pouze ústavou a je tedy aktivní součástí politické scény. Takovými monarchiemi jsou Belgie, Norsko, Monako a Lichtenštejnsko (kde byla ostatně ústava omezující absolutní moc knížete upravena v tomto smyslu teprve v roce 2003, do té doby byl kníže v podstatě neomezeným pánem).

               Jako absolutní monarchii v Evropě bychom mohli označit pouze Vatikán, kde je papež omezován pouze kolegiem kardinálů – není ale povinen se jejich rozhodnutími řídit.

               Monarchie tedy tvoří v Evropě výraznou menšinu, naprostá většina států má volené nejvyšší představitele s různou dávkou moci. Existuje prezidentský systém, kde má prezident rozhodující moc. Tak je tomu například ve Francii (v ústavě tzv. páté republiky, kterou prosadil generál De Gaulle, když už měl toho chaosu ve své zemi dost – skutečně to přineslo do Francie určitou stabilitu). Prezident ve Francii je volen na sedm let a je sice samozřejmě odkázán na podporu parlamentu, nemůže být ale parlamentem odvolán, což zajišťuje stabilitu na ono volební období a zabrání „italským poměrům“. Na rozdíl od Francie se Itálie totiž nikdy k podobnému kroku neodhodlala, zde má prezident jen reprezentativní funkci a s výjimkou Silvia Berlusconiho v letech 2008–2013 nevydržela ani jedna poválečná vláda v úřadě celé volební období. Ostatně i Berlusconimu se to podařilo až na čtvrtý pokus.

               Prezidentský systém je v USA, kde má prezident současně i funkci předsedy vlády, může po libosti odvolávat a jmenovat ministry a jmenovat ústavní soudce, čímž může ovlivnit vývoj země na celá desetiletí dopředu. V USA fungují sice i dvě komory parlamentu – Dům reprezentantů a Senát, které prezident ke své podpoře nutně potřebuje (tzv. silný prezident je pouze, když má podporu v obou komorách), může ale jejich vliv obcházet vydáváním prezidentských dekretů (které ovšem může jeho nástupce okamžitě zneplatnit). Americký parlament sice může teoreticky prezidenta sesadit – tzv. impeachment – jak jsme ale viděli na příkladu Donalda Trumpa, je to prakticky nemožné – musela by pro to totiž hlasovat ústavní většina v senátu. Jakkoliv je to paradoxní, má americký prezident v demokratickém světě nejméně omezenou moc, zde se spoléhá na demokratické uvědomění obyvatelstva a kontrolní mechanismy soudů a obou komor parlamentu. Přesto je tato demokracie fragilní – to ukázal vývoj posledních let.

               Zajímavé možná je, že ruská ústava po pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se inspirovala především francouzskou ústavou s prezidentským systémem, prezidentem jmenovaným předsedou vlády a jednokomorovým parlamentem. Problém je, že v Rusku neexistují žádné přirozené kontrolní mechanismy moci, ať už jde o nezávislost soudů či svobodné volby do parlamentu. Proto takový systém může poměrně snadno sklouznout do fašistické diktatury, jak jsme tomu svědky v současnosti.

               Vraťme se ale do Velké Británie, monarchie par excelence, která bulvární tisk zaměstnává a bude zaměstnávat nejvíce. Monarchie se zde drží silou morálního poselství. Král není jen hlavou státu Spojeného království ale i Commonwealthu , tedy spolku někdejších britských kolonií.  Jedná se celkem o 56 států, ve kterých žije 2,5 miliard lidí. Čtrnáct z těchto zemí tzv. Comonwealth realms jsou i nadále monarchií, král Karel je tedy hlavou státu i v těchto zemích. Je to například Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Bahamy, Jamajka nebo Grenada. Tyto země si tedy ušetří jedny volby, jejich hlava státu sice sedí v dalekém Buckinghamském paláci v Londýně, ale i tak by kromě občasné návštěvy s patřičnou pompou nemohla v zemi nic ovlivnit. Stále znovu planou diskuse o změně statusu těchto zemí na republiky, které zase klidně utichnout. On ten král v dalekém Londýně je při pohledu do Prahy, Moskvy nebo Washingtonu přece jen určitou jistotou.

               Královna Alžběta II. byla klasickým představitelem moderní monarchie. Povahou spíš plaché děvče bylo od malička vychováváno jako následnice trůnu po jejím taktéž introvertním a koktajícím otci Jiřím VI. Díky otcově vášni ke kouření, která ho zabila rakovinou plic, se stala královnou už v mladém věku dvaceti šesti let. Dokázala se se svou funkcí ztotožnit a stala se skutečně představitelkou monarchie. Její týdenní informační schůzky s ministerskými předsedy, jedno, zda je měla rád nebo je nesnášela, byly legendární. A dokázal se od svých osobních emocí zcela odpoutat, když šlo o věc státu. I když Margaret Tchacherovou bytostně nesnášela – a neváhala jí to dát i najevo – při jejím odchodu z postu ministerské předsedkyně ji vyznamenala nejvyšším řádem. Sedmdesát let je samozřejmě neskutečně dlouhá doba – ale právě to dávalo Britům pocit kontinuity, pocit, že jejich ostrov je skutečně nepotopitelnou vlajkovou lodí demokracie. Královnina smrt a nástup jejího prvorozeného syna byl pro mnohé Brity mnohem větším šokem, než si dokážeme představit. Jako by zmizel fundament jejich životní jistoty.

               Král Karel III. se bude muset hodně namáhat, aby toto dědictví své matky udržel. Už proto, že určitě nebude mít na svou vládu tolik času. I kdyby zdědil dobré geny svých rodičů, kteří oba žili skoro do stovky, je mu přece jen už 73 let. Zdá se, že hledá cestu k srdci svých poddaných jinou cestou. I on je introvert po mamince a dědečkovi, nemiluje pompézní výstupy. Pro mě překvapivě si ponechal jméno Charles, i když měl možnost své jméno změnit (podobně jako to dělají papežové, i angličtí králové mají toto privilegium – jeho dědeček Jiří VI. se jmenoval původně Albert). Hannoverská dynastie z prastarého německého rodu Welfů, která sedí na britském trůnu od roku 1714 a později se přejmenovala na anglicky lépe znějící Windsor, se vyhýbala jménům, pod kterými vládla předchozí dynastie Stuartovců – se kterou musela ještě po dlouhá desetiletí, především ve Skotsku – bojovat o svou legalizaci na britském trůnu (viz seriál Outlander). S Turodovci, tedy předchůdci Stuartovců, takový problém neměli, naopak se na kontinuitu s vládou „velkých panovníků“ Jindřicha VIII. nebo Alžběty I. odvolávali. Karel si ponechal své jméno, i když oba předchozí Karlové – oba Stuartovci – to neměli vůbec lehké. Karel I. byl 30.ledna 1649 popraven, jeho syn Karel II. žil pak dlouhá léta ve vyhnanství, než mu bylo v roce 1661 umožněno se na trůn vrátit. Teď tedy máme Karla III. A doufám, že si bude moci užít trošku klidnější vládu než jeho dva jmenovci.

               Neměl to jednoduché. Následníkem trůnu se stal ve věku tří let, v roce 1958 obdržel tradiční titul Prince Waleského a v roce 1969 byl svou matkou do této funkce slavnostně uveden. Jako jediný waleský princ v historii ovšem projevil skutečný zájem o zem, jejímž představitelem byl. Studoval historii Walesu a místní keltský jazyk v „University College of Walles“ v Aberystwythu. Vojenskou službu prodělal u Air force a má diplom jak na létání v jetu, tak i ve vrtulníku. Známá a pro něj charakteristická historka je z jeho návratu z Indie, kdy byl pouhým kapitánem, ale dostal místo v bussiness class, která je rezervována jen vyšším důstojníkům. Charles se nechal na vlastní žádost přesadit do economy class, protože vzhledem na svou hodnost neměl na bussines class nárok.

               Samozřejmě, jeho pověst nenapravitelně poškodilo jeho katastrofální manželství s Dianou Spencer. Faktem je, že on si svou nevěstu nevybral. Ve výběru manželky byl příliš nerozhodný. Původní žhavou kandidátkou byla Amanda Knatchbull, vnučka lorda Mountbattena, strýce Charlesova otce prince Filipa. Poté, co byl Mountbatten (původně německá rodina Battenberg si změnila své jméno na anglicky znějící Mountbatten) zavražděn Irskou republikánskou armádou, dostala Amanda strach a neměla zájem stát se členkou královské rodiny.

               Dianu Charlesovi – pokud budeme věřit Petru Morganovi a jeho seriálu Crown, což neděláme úplně rádi – vybral jeho otec princ Filip. To manželství se ukázalo jako naprostá tragédie. Mezi snoubenci byl věkový rozdíl třináct let, a hlavně – Dianě bylo pouze devatenáct, na svou roli korunní princezny nebyla naprosto zralá. Milovala balet, zatímco introvertovaný Charles maloval akvarely. Když vystoupili na veřejnosti, Diana Charlese zastiňovala svou krásou a bezprostředním vystupováním. To sice prospívalo monarchii, jako například při návštěvě Austrálie, ne ale manželství. V soukromí si ti dva neměli moc co říct. Diana měla údajně svou ložnici plnou plyšových zvířat, což Charlesovi lezlo na nervy. Hledal útěchu a vtipnou konverzaci ve společnosti kterou znal, v té hrála rozhodující roli Camilla Parker Bowles. S Charlesem měla kdysi poměr ještě když se jmenovala Shandová. Protože jí ale Charles manželství nikdy nenabídl, provdala se za Andrewa Parker Bowlese To manželství nebylo hlavně díky častým manželovým nevěrám šťastné a skončilo v roce 1995 rozvodem. Charles udržoval se svou „přítelkyní“ kontakt vždy – i před svatbou s Dianou, na což nevěsta před svatbou přišla. Zřejmě to nebylo tak, jak popisuje Petr Morgan, že Charles strávil poslední noc před svatbou u Camilly, ale jejich vztah prozradil dárek, který jí v posledním týdnu před svatbou nechal poslat. Manželství tedy začalo špatně a pokračovalo ještě hůř, i když se z něho narodili dva synové. Diana odpověděla Charlesovi na jeho vztah s Camillou, který se od roku 1986 zintenzivnil, častými nevěrami, manželství se rozpadlo, od roku 1992 žili manželé odděleně a v roce 1996 dala královna konečně svolení k rozvodu. Diana zahynula o rok později v Paříži při autonehodě a reakce veřejnosti na smrt „královny srdcí“, jak se Diana sama nazvala, zřejmě překvapila všechny, nejvíc pak královnu samu i Charlese.  Týdenní váhání, zda má královský dvůr na Dianinu smrt reagovat, znamenal bezmála konec monarchie. I tady byl opět kronikářem událostí Petr Morgan (bývalý zeť Karla Schwarzenberga), který tento osudový týden popsal ve filmu Queen.

               Nicméně monarchie tento otřes přežila. I díky Dianiným synům. Zejména Wiliam se svou manželkou Kate požívá velké sympatie veřejnosti. Charles nezopakoval chybu svého otce a nechal své syny, aby si manželky vybrali sami. Zda to bylo úplně šťastné, zejména při pohledu na manželství jeho mladšího syna Harryho s americkou herečkou Meghan Markle, můžeme pochybovat, ale tento fakt hovoří spíše pro Charlese, jehož image se z tragédie s Dianou zotavovalo jen pomalu. I anglická monarchie se svatbami svých princů s neurozenými nevěstami zařadila po bok ostatních moderních královských dvorů v Evropě, kde to bylo zvykem už i dřív. Charles sám se v roce 2005 se konečně oženil s Camillou a po smrti své matky se konečně stal ve věku 73 let, tedy po sedmdesátiletém čekání, králem. Nenaplnila se tedy slova vévody s Kentu, který měl, když uviděl malého novorozence, prohlásit „Ale ty chudáčku. S takovýma ušima se králem nikdy nestaneš.“

               Zdá se, že ani ty uši nejsou už v modernizující se britské monarchii nepřekonatelnou překážkou. Jakkoliv popularita nového krále trpěla, zejména díky jeho manželství, Britové si na nového panovníka zvyknou. Protože monarchisté nemusí milovat svého krále. Milují ale stabilitu, kterou ztělesňuje.

               Ostatně víte, že se vážně uvažovalo to tom, že by nově vzniklé Československo v roce 1918 bylo monarchií? Hledal se vhodný kandidát mezi početnou rodinou ruských Romanovců, protože v duchu tehdejšího panslavismu se považoval slovanský vládce za nejpřijatelnějšího. Tlak na monarchistické uspořádání nového státu přicházel zejména od Karla Kramáře, jehož manželka byla ruská šlechtična. Nakonec se ale prosadil model republiky. V té době, vzhledem na obrovskou morální autoritu Tomáše Garique Masaryka se to zdálo být šťastným řešením. Už jeho nástupce Beneš ale v této funkci selhával, aby pak uvolnil místo obskurním až zločineckým postavám od Klementa Gottwalda až po Miloše Zemana. Jedinou výjimkou byl Václav Havel, který ale celkový trend akceptace morálně pochybných osob na pražském hradě nemohl zvrátit. Jako by spíš on představoval nežádoucí výjimku a po konci jeho mandátu se lidé vděčně vrátili k modelu volby lidí pochybného morálního kreditu – vyhovující většině obyvatelstva. Protože republika znamená vládu většiny, jedno, nakolik je tato většina kvalifikovaná a morálně silná.