V pozdním jaru přibyl na útvar nový nadporučík. Přišel odněkud od tankistů, tvářil se skromně až bázlivě a jmenoval se Porubek.
Asi dva týdny budil na útvaru úsměv, když se nejistým, váhavým krokem pohyboval přes dvůr, ale z druhé roty se brzy začaly ozývat výkřiky zoufalství. Písaři objevil tajný sklad potravin a dal ho zavřít. Písemnosti si v čase jeho basy vyřizoval sám a z toho všichni pochopili, že jde do tuhého.
Další jeho obětí byli vojíni z vepřince, které dovezl v autě na útvar a dal je umýt, ostříhat, oholit a odvšivit. V autoparku přichytil majora Bodnára s rotnou Rottovou a dal je do hlášení, což majorovi vyneslo kádrový šmouh.
A potom postavil do stráže osobního šoféra velitele pluku. Naneštěstí v den, kdy plukovník Csabo musel na služební cestu. Spustil se řev, nadporučík Porubek byl zavolán k veliteli pluku, bylo mu pohroženo degradací a propuštěním z armády. On ale argumentoval tím, že podle základních řádů je každý voják povinen chodit do stráže nezávisle na tom, zda je nebo není šoférem velitele pluku. A protože se s tím velitel nedokázal smířit, nadporučík Porubek udělal revizi jeho cest za poslední půlrok. Našel tam dvě cesty na plukovníkovu chatu a dal to do hlášení. Výsledkem bylo odvolání plukovníka z funkce a jen známá poučka, že nic nesmí jít k prokurátorovi a odchod do penze ho zachránily před horším postihem.
Na útvaru začali být všichni nervózní. S hrůzou totiž zjistili, že postup nadporučíka není dán jeho nadměrnou poctivostí. Nadporučík Porubek jen znal nazpaměť základní vojenské řády a ctil je jako Arab Korán. A stíhal vše, co bylo v rozporu s nimi bez ohledu na to, z jakého důvodu. Řídil se stejným principem, jako na katedře podplukovník Chytil, který vyřešil výpadek tekoucí vody na útvaru jednoduchým příkazem: „Protože na útvaru oddnes nepoteče voda, budeme o to přísněji kontroloval čistotu vojáků, jejich stolního nádobí a nedodržení tohoto příkazu budeme přísně trestat.“ A měl po problému.
První na železného nadporučíka narazil Horáček nešťastnou náhodou, ale hlavně proto, že měl nešťastnou funkci velitele družstva psovodů. Psovodi byli naprosto zvláštní od všeho ostatního se lišící skupina pěti dobrodruhů s pěti psy a žili šťastně a dislokovaně v psinci blízko letiště a do příchodu nadporučíka Porubka si jich nikdo ani nevšiml. Předepsaných jich bylo osm, aby se mohli ve službách pravidelně střídat. Jenže psů bylo jen pět a tak armáda ušetřila i tři psovody a těch zbývajících pět se střídalo ve službách, jak je právě napadlo. Nikdo je nekontroloval a sni nechtěl, protože zařiďte to tak, abyl bli stále čtyři ve službě, jak je předepsáno, když musí mít mezi službami dvacetičtyřhodinovou pauzu na odpočinek a je jich právě jen těch pět.
Ale stalo se, že nadporučík Porubek potkal jednoho z psovodů a zděsil se jeho nevojenského vzhledu, zejména co se účesu týče.
„Karas“: ozval se jeho zvučný hlas. „Vy nie ste ostrihaný podľa základných poriadkov.“
Postižený vojín Karas se zastavil. Nechtěl věřit svým uším. Posledně se mu něco takového stalo, když ještě dělal šoféra majorovi Ovčaříkovi z ošetřovny a cestoval s ním do Prahy. Tehdy jeho vlasy po límec uniformy jakož i zapálená cigareta vyprovokovaly vojenskou hlídku k tomu, že ho chtěla zajistit. Situaci tehdy zachránil v poslední chvíli major Ovčařík, který postavil desátníka s dvěma vojáčky z hlídky do pozoru, pět minut na ně přímo před hlavním vojenským velitelstvím hlavního města Prahy řval, potom jim dal každému pár facek a svého šoféra si takto nekonvenčně a určitě v rozporu se základními řády uhájil.
Nicméně vojín Karas usoudil, že ukazování se na veřejnosti není nic pro něj a zmizel v psinci s pevnou vírou, že tam bude mít pokoj. A teď tohle!
„Soudruhu nadporučíku, neměl jsem čas dostavit se k holiči,“ hájil se trochu neobratně.
„Nerozumiem,“ odrazil jeho obranu Porubek. „Čo to znamená, nemal som čas?“
„Soudruhu nadporučíku, to je tak,“ Karas docela rád vysvětloval: „Je nás dohromady pět psovodů a čtyři musíme být stále ve službě. Proto chodíme do služeb ob nula hodin, tedy jsme v nich stále a nemáme čas jít k holiči.“
„Vojak Karas,“ vzkypěl nadporučík. „Čo mi to tu rozprávate? Podľa základných poriadkov chodí vojak do služby ob dvacaťštyrihodín. Takže vy ma tu klamete a budete potrestaný.“
„Soudruhu nadporučíku,“ znervozněl Karas. „Já vím, že voják má chodit do služby ob dvacet čtyři hodin. Jenže nás je jen pět a ve službě máme být čtyři. Takže se základní řády prostě nedají dodržet a my chodíme do služby ob nula.“
„Čo sa mi to tu snažíte nahovoriť,“ rozzuřil se už nadporučík. „Vy porušujete základné poriadky a chcete ma presvedčiť, že je to nevyhnutné alebo dokonca správne? Nič na svete ma neprinúti porušovať základné poriadky a kto to robí, bude potrestaný.“
Čert nakukal četaři absolventovi Horáčkovi, aby se zastal už téměř plačícího Karase.
„Soudruhu nadporučíku,“ řekl chlácholivým tónem: „My všichni víme, že tato praxe je v rozporu s řády a že voják má mít mezi službami dvacet čtyři hodin volno. Jenže je fakt, že na to bychom potřebovali osm psovodů a hlavně osm psů. A protože psů a potažmo s tím i psovodů je jen pět, vojáci skutečně chodí ze služby do služby.“
V oku nadporučíka Porubka zaplála jiskra nenávisti člověka, kterému sáhli na jeho hlavní životní jistotu. Zesinal, obrátil se k veterináři, popadl ho za knoflík uniformy a zasyčel:
„Vy, vy, absolvent vysokej školy, čatár absolvent, perspektívny dostojnícky káder, vy nepoznáte základné poriadky? Čatár absolvent Horáček, jako chodia vojaci do služieb?“
„Ob dvacet čtyři hodin,“ kapituloval Horáček.
„Vidíte. A vy ste ma tu celý čas navádzali na porušovanie poriadkov, dezorganizovali ste socialistickú armádu. Viete, čo ste, Horáček?“
„Velitel družstva psovodů,“ pravil dezorientovaný veterinář pevně. Bylo to jediné, čím si byl ještě jakž takž jist.
„Ste protisocialistický živel, Horáček. Ale já vás zmením. Já vás naučím. Zajtra o piatej prídete ku mne a budem vás skúšať základné poriadky. A verte, že vás ich naučím, keby ste mal desať rokov nadsluhovať. Budete ich vedieť, Horáček. A až ich budete viedieť, bude z vás konečne poriadny vojak.“
A odkráčel krokem vítěze.
„Teda četaři, pardon,“ řekl nešťastný Karas. „Asi jsem tě navezl do pěknýho průšvihu.“
„Padej k holiči,“ zařval na něj zcela vykolejený Horáček. A kdyby věděl, co na něj čeká, ostříhal by asi Karase na místě dohola. Bylo totiž skutečností, že nadporučík Porubek nebyl s Horáčkovým výkonem při zkoušení základních řádů nikdy spokojen a proto si ho objednával úterý co úterý, týden co týden na pátou hodinu a do sedmé do večera ho pokaždé mořil otázkami z denního řádu v kasárnách, z ústroje vojáka a z pořadového pochodu. Je pravda, že do konce vojny věděl Horáček přesně, jak se buduje polní záchod i jak daleko od budovy může být sklad odpadků. Nicméně nebyl nadporučíkovi nijak vděčný, nýbrž srdečně ho znenáviděl na smrt.
Další obětí měla být ošetřovna. Nadporučík Porubek podvědomě tušil, že na ošetřovně jsou porušovány základní řády, protože bylo všeobecně známo, že na každé ošetřovně se porušují základní řády. Bylo ale známo, že zdravotníci jsou lidé nesmírně rafinovaní a je je těžko přistihnout při činu. Nicméně nadporučíka Porubka nesmírně dráždily libé vůně linoucí se z ošetřovny. To bylo následkem toho, že Marek byl vášnivý kuchař. Z Prahy z prodejny u Salvátora si přivezl na třicet lahviček a sáčků s různým kořením a z domu knihu Mezinárodní kuchařku. Maso dodali kuchaři za vlídné zacházení při posuzování jejich pracovní neschopnosti a mohlo se kuchtit. Na ošetřovně se tak připravovaly večeře ve stylu italské, francouzské, čínské, indické, arabské ba i malajské kuchyně a opojná vůně karí přiváděla nadporučíka Porubka, pojídajícího hrachovou kaši s párkem, k nepříčetnosti.
Tak se mu jednoho dne podařilo přikrást se na ošetření a odejít potom zadním vchodem, jehož zámek zajistil proti zamknutí zlomenou zápalkou. A týmiž dveřmi se pak vkradl na ošetřovnu ve chvíli, kdy mučení jeho čichových buněk dosahovalo vrcholu. Přikradl se až ke kuchyni, kde se okolo plotny zaujatě vznášeli Marek s Páleníkem a zvolal:
„Čo to tu robíte?“
Postavy omámené očekáváním rozkoše nejprve nereagovaly, až po opakované výzvě se Marek obrátil a zkonstatoval:
„Á, soudruh nadporučík. Kde jste se tu vzal?“
Nadporučík mírně zavrávoral.
„Pýtam sa ja. A ja sa pýtam, čo to tu robíte? A vlastne, máte sa mi zahlásiť podľa základných poriadkov. Som dozorný útvaru.“
„To je fakt,“ konstatoval Páleník, který se už taky probral z omámení. „Je dozorčí. Zavolej Dostála, ať se mu zahlásí.“ A obrátil se zpět k hrnci.
Jeden z mladých zdravotníků doběhl pro Jirku Dostála, který měl službu dozorčího ošetřovny. Ten trochu znejistěl při pohledu na nadporučíka předevšim proto, že nemohl pochopit, kudy mu tento proklouzl na ošetřovnu, ale statečně zvolal:
„Soudruhu nadporučíku, dozorčí ošetřovny svobodník Dostál plus tři … éé… čtyři… vlastně plus pět při přípravě večeře.“
„Ako to, při príprave večere?“ zvřískl Porubek: „čo si tu máte čo pripravovať večeru. Večeru dostanete z útvarovej kuchyne. A vy máte plniť program na rotách.“
„Jistě chápate,“ začal vlídně vysvětlovat Páleník, kterého situace očividně začínala bavit: „že pro osobu jako jsem já, je jedna večeře málo. A tak využíváme doby osobního volna, abychom se trochu vzdělali v kuchařském umění. Znáte, soudruhu nadporučíku, hovězí po sumatránsky?“
Porubek bezmocně zavrtěl hlavou a Páleník začal předčítat:
„Plátky libového hovězího masa pokrájíme na čtverečky a poukládáme do hluboké pánve. Přidáme polovinu lžičky zázvoru, tři bobkové listy, deset chilli papriček jeden stonek serehu, ale ten nemáme,“ dodal Páleník smutně, „na plátky pokrájenou cibuli, česnek, podlejeme trochou vody a podusíme, dokud maso nepustí šťávu. Potom podléváme kokosovým mlékem, to právě teď dělá doktor, všimněte si, jak šikovně, občas mícháme a dusíme, až je maso měkké a kokosové mléko se vyvaří a zolejovatí. Co vám mám povídat, soudruhu nadporučíku, pohádka.“
Páleník nabral na lžičku trochu vývaru a labužnicky polkl. Pod nadporučíkem Porubkem poklesly kolena. Naprázdno polkl a cítil, jak má v ústech beznadějně sucho. Ale oči mu planuly záští.
„A mäso? Odkiaľ máte mäso?” vyrazil triumfálně.
„Koupili jsme si,“ řekl Páleník.
„Kedy? A kde?“
„Dnes v poledne. U řezníka. Tam totiž maso většinou prodávají,“ Marek se neudržel a začal být ironický.
„Ukážte mi vychádzkové knižky. Nemali ste vychádzku. Boli ste v meste na čierno.“
„Když dovolíte, soudruhu nadporučíku,“ ozval se Marek a vložil si do úst kousek masa. „Už to bude,“ konstatoval znalecky, ale hned se zase obrátil k nadporučíkovi. „Každý den v poledne se vracím z letiště. Autobus mne vyloží u kasáren pluku a po cestě je jedno takové malé řeznictví. Tak tam jsem to koupil. Doufám, že není trestné to, že jsem se zastavil na pět minut v obchodě.“
„Lenže vy ste to mäso nekúpili,“ zavyl Porubek při pohledu, jak Páleník s blaženě přivřenýma očima klade kus masa do úst. „Vy ste ho ukradli.“
„To byste ovšem musel dokázat. Nebo v opačném případě se nám budete muset omluvit,“ mínil Marek ponuře.
„Vy budete musieť dokázať, že ste ho kúpili,“ zhavřeštěl Porubek. „Ináč budete sedieť.“
„Je to sice proti pravidlům práva, protože se zde porušuje presumpce neviny – už jste o něčem takovém slyšel, soudruhu nadporučíku?“ upozornil Marek. „Ale protože jsem tušil, že se nějaký blbec (to nehovořím o vás, soudruhu nadporučíku) může zajímat o původ toho masa, nechal jsem si vystavit účtenku. Jirko,“ zavolal na Dostála. „Dones účtenku od toho dnešního masa. Je na nočním stolku.“
A vzápětí už nadporučík Porubek zíral na účetní lístek, který stvrzoval, že toho dne byl v řeznictví blízko kasáren zakoupen 1 kilogram hovězí krkovičky na 32 koruny. I s razítkem a podpisem.
„Už nám věříte?“ zeptal se Marek.
„Verím,“ zahuhlal nadporučík zblble.
„Tak se prosím omluvte,“ řekl Marek vlídně.
„Prepáčte,“ zašeptal nadporučík a nechal se vyprovodit k zadním dveřím. „A když jste už ten dozorčí, zařiďte, aby nám opravili zámek na ošetřovně. Nejde to zamykat a v noci by nás mohli vykrást. To víte, léky a tak. Asi tam nějaký idiot něco strčil. Teď, když o tom víte, tak za to ručíte, ne?“
Nadporučík zoufale přikývl a jenom co Marek přibouchl dveře, z očí mu vytryskly slzy bezmocné zuřivosti.
„Odkud máš tu účtenku?“ žasl mezitím Páleník.
„Ale prodává tam taková pěkná kočka. Tak jsem ji poprosil, jestli by mi vystavila takovéhle účtenky na všechny druhy masa. Bez data, pochopitelně, že Jirko?“
„No jo, vždyť my máme taky pero.“
Porážka, již utrpěl na ošetřovně, nadporučíka Porubka změnila. Bloudil po útvaru jako tělo bez duše a hrozilo, že se na ošetřovnu vloupe znova v noci, aby doktorovi a zdravotníkům dokázal, že mají spát na rotě.
A tak nezbylo, než vypustit šeptem informaci, že vojáci z Jihozápadu u letiště chodí do vesnice Pereš na pivo. Večer a bez vycházky. Protože to tak bylo míněno, informace rychle dostihla uši nadporučíka Porubka a ten vyrazil na cestu spojující obě lokality, kde se ukryl v kukuřici. Potom už šlo jen o tom, uplatit vojína Maňase třiceti pivy, které vojákům na Jihozápadě vozili z Luníka na košickém předměstí, aby dělal, jako že na to pivo na Pereš jde a nechal se chytit. Maňasovi to vyneslo tři dny v base, ale u nadporučíka Porubka vzplanula lovecká vášeň. Noc co noc na něj doma marně čekala milující manželka, protože on odstavoval svého modrého žigulíka na kraji kukuřičného pole a kradl se vysokým porostem, aby přichytil další vojáky při porušování základních řádů. Tak byl od něj konečně pokoj, zvlášť když na lovu několikrát pořádně promokl a dostal zápal plic se zánětem pohrudnice, který si vyžádal několikaměsíční léčení.
Porušování základních řádů byla cesta znova otevřena, jen veliteli pluku už jeho zničenou kariéru nikdo nevrátil. A všichni se shodovali, že je to škoda.