Moc papežů

Jejich moc byla kdysi obrovská. Budovali ji cílevědomě po staletí a neváhali sáhnout k jakémukoliv prostředku, aby ji upevnili, aby umlčeli ty, kdo je kritizovali a aby zničili kohokoliv, kdo by jejich moc omezoval. Chtěli vládnout nad celým světem, sesazovat a dosazovat panovníky podle vlastního uvážení, určovat, co je v politice dobré a co špatné.
Jejich moc kulminovala v třináctém století, kdy se rozhodli definitivně skoncovat s mocí světskou a zlomit moc císařství. Papeži Inocenc III, Řehoř IX, Inocenc IV vedli nesmiřitelný boj s mocí císařského rodu Štaufů, v němž nebylo míru ani přiměří. Šlo jen o to, kdo koho zničí, papež císaře nebo císař papeže. Papeži zvítězili, poslední velký císař Friedrich II roku 1250 zemřel, jeho následníci nedosahovali jeho velikosti, rod Štaufů se podařilo vyhladit – poslední z nich Konradin byl popraven roku 1269 v Neapoli a papežská moc triumfovala. Byla obsolutní nebo si to aspoň myslela. Jak to papeži dokázali? Vždyť neměli žádnou armádu, nebo aspoň ne takovou, aby se mohla té císařské postavit v poli. Sídlili v Římě, jehož obyvatelstvo je nenávidělo a víckrát z města dokonce vyhnalo. Jenže papež zastupoval Boha. Byl jeho náměstkem a měl právo vyloučit nehodného věřícího z lůna církve. A našel vždy dostatek oportunistů, kteří si exkomunikaci císaře vyložili jako právo panovníka neposlouchat a utrhnout, co se jen dá. Sliby, trpěním či dokonce podporováním bezpráví dokázali Kristovi náměstci na zemi panovníka oslabit a nakonec zbavit moci.
Netušili, že si zničením císařské moci podřezali větev, na níž sami seděli. Svět potřeboval moc církevní a moc světskou, jež by žily v rovnováze a vzájemné úctě a spolupráci. Jen tak byl stabilní. Odstranění císařské universální moci znamenalo ztrátu kontroly a růst moci místních vládců, kteří po určité době ignorovali i moc samotného papeže. Tak mohl poslat francouzský král Filip IV Sličný do Anagni u Říma svého prokurátora Nogareta, jenž vytáhl papeže Bonifáce VIII za límec z jeho paláce a na náměstí jej před shromážděným davem veřejně vyfackoval. Nenamáhal se ani, aby jej zabil a udělal z něj tak mučedníka, několik veřejných pohlavků stačilo a bylo dokonce mnohem účinnějších. Papež, považující se za světovládce za „verus imperator“ tu pohanu nepřežil, během několik dní na následky svého ponížení zemřel a jeho následníci skončili v Avignonu, v zajetí arogantního francouzského krále, nehodlajícího dodržovat žádná politická pravidla.
Proč o těchto událostech píšu? Vždyť papeži dnes žádnou skutečnou moc nemají. Mohou vyzývat k morálce, k míru a lásce, následování jejich výzev je ale pohříchu velmi dobrovolné. Moderní svět totiž na Boha nevěří a pokud věří, nepřikládá mu rozhodující úlohu ve svém jednání. Nahradilo jej nové božstvo a tím jsou peníze. Božstvo, jež chce převzít i moc křesťanského Boha. Jakýkoliv Bůh vládne skutečně nad lidmi jen tehdy, má-li své kněze, biskupy, kazatele. Až pak se stane jeho neviditelná moc citelnou a srozumitelnou. I nové božstvo je potřebuje. A má je. Jsou to bankéři, burzovní makléři, analytici, rantingové agentury a samozřejmě i kazatelé, hlásající moc volného trhu. Stejně jako papeži zneužívali boží moc k vlastní vládě, tak i oni pod záminkou služby hnací síly našeho života a blahobytu převzali moc nad naším světem.
Před několika dny snížila rantingová agentura Moody´s ranking Itálii. Ne proto, že by se zhoršila italská hospodářská situace nebo že by si až teď všimla tamějšího obrovského dluhu, existujícího ve stejné výšce už po celá desetiletí. Ne, prohlásila, že příčinou je nestabilní politická situace, tedy premiér Berlusconi. Abychom si rozuměli, cavalliere Berlusconi mi není nijak sympatický a proti jeho odchodu z politiky bych v podstatě nic neměl (i když je s ním ve světové politice přece jen více legrace než bez něj). Jenže teď byl exkomunikován a to náměstky finančního kapitálu, jenž vládne světu a takto svou všemocnost demonstruje. Politici jsou už po dvacet let a to ve stále vyšší míře loutkami, jež musí dělat to, co jim kapitálové trhy přikážou. Jinak se rantingové agentury a burzy postarají o jejich pád. Stačí začít prodávat akcie podniků, působících v nepohodlné zemi a snížit tak jejich cenu, stačí přes noc snížit ranting státu, jemuž nepohodlný politik vládne a tím zdestabilizovat ekonomiku oné země.
Ta moc mne doslova omráčila. Peníze sahají po absolutní vládě, chtějí rozhodovat o všem. A kněží tohoto nového božstva se činí. Politici jsou už ve svých zemích jen pro smích, jsou bezmocnými figurkami na šachovnici kapitálu. Jenže…
Jenže finanční magnáti si neuvědomují, stejně jako před staletími papeži, že si tím podřezávají větev, na níž sedí. Jsou totiž mocní jen pokud funguje demokracie, pokud platí pravidla svobodných voleb a volného trhu. Svým chováním ale demokracii dehonestují a zbavují nějen moci, ale i autority. Demokracie, jež nemá skutečnou moc, ztráci v očích voličů svou cenu. Výsledkem je nástup diktátorů. V Maďarsku už jeden je. A první, co udělal, že se přestal pravidly kapitálu řídit. Přineslo mu to jeho nenávist, ale i popularitu u vlastních lidí. Orbán určitě není poslední. Pokud se finance nevzpamatují a nepochopí, že nejde o krátkodobý výdělek ale o dlouhodobou koncepci přežití lidstva, vyrojí se takových diktátorů brzy mnohem mnohem víc. A ve větších zemích, než je malé Maďarsko. Arogantní ignorování sociálního míru, základu blahobytu lidstva ve dvacátém století se musí vymstít. Přerozdělování bohatství se totiž obrátilo.
Dříve dávali bohatí část svého zisku svým zaměstnancům, banky vyplácely úroky těm, kdo jim svěřili své peníze, bohatí se dělili o svůj zisk s chudými a tím zvyšovali jejich kupní sílu i motivaci pracovat. Dnes se přerozděluje opačným směrem. Ano, státy neprozřetelně nahromadily dluhy. Věřiteli jsou banky a finančníci. Ti berou úroky z oněch dluhů, jež splácíme my všichni svými daněmi. Místo přerozdělování zhora dolů, jak to fungovalo po sto let, se přerozděluje zdola nahoru. Chudí odevzdávají své peníze bohatým, aby byli ještě bohatší a mocnější. A oni si prostřednictvím rantingových agentur určí, kolik od nás chtějí. Zda jim stačí tři procenta, či zda chtějí procent pět nebo devět. Nelogicky tak tomu, kdo je sotva schopen své dluhy splácet, zvýší úrok a udělají tak splácení zcela nemožným. Samozřejmě že banky kasírují krátkodobě ony vyšší úroky, zvyšují svůj „zisk“ a jejich bosové si mohou vyplácet milionové odměny. A když už zadlužený stát splácet nedokáže a oni zůstanou sedět na náhle bezcenných dluhopisech (jako teď belgická banka Dexia na 90 miliardách řeckých dluhopisů), nechají si vyplatit od státu (tedy od nás) podporu, aby nepadly. Privatizace zisků a socializace ztrát se tomu říká. V podstatě skutečně bezrizikové podnikání. Bezrizikové ale jen, dokud panuje demokracie, jenž je bohužel příliš slabá, než aby se spekulantům vzepřela – ať už proto že nemůže nebo nechce.
Chceme ale opravdu nástup diktatur? Nehodláme proti tomu nic podniknout? Páni politici ( a samozřejmě dámy političky) probuďte se. Vzpamatujte se a zachovejte se jako král Filip Sličný na začátku čtrnáctého století. Ti, kdo vám chtějí vládnout a už i vládnou, si těch pár facek zaslouží neméně než veliký Bonifác.