Zviditelňování prezidenta Zemana a České republiky

Vlastně jsem už neměl vůbec v úmyslu se k panu prezidentovi Zemanovi vyjadřovat. Měl jsem pocit, že se to prostě nevyplatí a že svůj čas, kterého stejně nikdy nemám dost, můžu využít na něco jiného a užitečnějšího. Skutečnost, že po zabijácké noční službě přece jen sedím u počítače a píšu, znamená, že jsem svůj názor změnil. Mlčet se prostě nedá, zejména, když jiní kříčí až příliš hlasitě. Na podporu prezidenta Zemana už existuje petice (logicky ne na internetu, kde se naopak požaduje jeho odstoupení – pan prezident a jeho příznivci s internetem moc spřáteleni nejsou a nikdy nebyli), kde je nazýván obětí štvavé kampaně.
Dnes jsem si dokonce přečetl, že tato kampaň má být organizována z amerického velvyslanectví a jejím cílem je odstranění Zemana a zvolení Andreje Babiše prezidentem, aby Američané mohli prosadit své ekonomické zájmy – zejména při dostavbě Temelína. Odhlédněme od otázky, co by získal Babiš tím, že by se stal prezidentem – místo možnosti zasahovat do ekonomiky a politického systému byl dostal právo mluvit na veřejnosti, což při jeho znalostech češtiny určitě není nic, po čem by mohl toužit. Ostatně posledními výroky na adresu ministra zdravotnictví dokázal, že by měl taky možná raději méně mluvit a víc mlčet a pracovat (přitom není zajímavé, zda měl pravdu nebo ne, ale tyto výroky na ministrovu adresu mohli adresovat novináři – zaměstnává jich dost – a ne on osobně) Zajímavé ovšem je, že ony na začátku tohoto odstavce zmíněné žvásty najdou dostatek odběratelů a posluchačů, dokonce i příznivců. Jsme přece zvyklí nevěřit oficiálním médiím – zvykli jsme si na to během komunismu, kdy se dalo věřit jen datu na čelní straně novin. Zůstalo to v nás, takže se chytáme jakéhokoliv „alternativního názoru“ a hned ho bereme za bernou minci. Noviny a televize přece vždycky lhaly a lžou a pravdivé informace se mohou šířit jen potajmu neoficiálními kanály, že?
Jak jsem už napsal v posledním článku, neobdivuji Američany a jejich způsob provádění světové politiky. Mám z nich dokonce i trochu strach a ten se možná i zvýší, až po Obamovi usedne do Bílého domu republikánský prezident, podporovaný Tee Party. Důvodem, proč Obama prohrál volby do amerického senátu, je totiž frustrace amerických voličů, kteří chtějí víc než jen svrhávat bomby na Islámský stát. Chtějí víc války, víc mocenského vlivu ve světě pomocí zbraní. Více o tom v Moorově knize “Stupid white men”.
Ať je jak je, ale v Americe je tato moc a chuť moc zneužívat aspoň kontrolovaná volbami (odhlédněme od jejich občasných manipulací, jako kdysi Kennedy v Kalifornii nebo George Bush na Floridě). V Rusku nebo Číně žádná kontrola neexistuje. Právě a jen proto mám z východu větší strach než ze západu ( odhlédnouc od toho, že Rusko je blíž než USA a určitě ještě nezapomnělo, že jsme patřili do jeho mocenské sféry).
Nicméně zpět k panu prezidentovi. To co řekl, řekl, bylo to vysílání na živo, těžko se bude tvrdit, že bylo zmanipulované, i když se o to skalní příznivci samozřejmě snaží.
Přiznat Číně právo na Tchaj-wan v době, kdy Honkong právě bolestně zažívá, co to znamená, pustit si čínské komunisty do domu, je řekněme to mírně, velmi nešetrné. Minimálně vůči 23 milionům obyvatel tohoto ostrova. Tento výrok byl i při obhajobě českých ekonomických zájmů prostě zbytečný. Možná aspoň zde by se bylo možné vymluvit na prezidentovu ne právě dobrou angličtinu. Nestalo se. Problém zapadl, protože ho nahradil problém nový podle mne mnohem méně závažný, ale o to víc diskutovaný. Možná bylo třeba od faux paix v Číně odvést pozornost, zda to byla taktika dobrá, si netroufám posoudit.
Hovory z Lán se ovšem vedly v češtině, čili slova zkurvený, či kunda tam lítaly zcela otevřeně. Je úplně jedno, zda pan prezident přeložil název ruské punkové skupiny správně nebo špatně (myslím si ostatně, že to neudělal správně) podle mého názoru to téma vůbec do rozhovoru nepatřilo – pokud se nedalo vyjádřit jinak. Pak prezident se nazývá prezidentem dolních deseti milionů Čechů. Volily ho, pokud si vzpomínám, miliony tři, do hospod čtvrté cenové skupiny jich nechodí ani tolik a ani tam nepoužívají všichni u piva stejná slova jako státní představitel. Řekněme, že je svými výrazy prezidentem dolních dvou či tří set tisíc. Je to dost?
Pan prezident má něco společného se svým předchůdcem Václavem Klausem (proto si zřejmě tak dobře rozuměli). Chce být za každou cenu viděn a slyšen. Klaus, když už to nešlo jinak, ukradl pero na státní návštěvě nebo šel do Ameriky diskutovat s Al Gorem, že žádná změna klimatu neexistuje, protože Američané prostě ve vlastních řadách nenašli nikoho, kdo by se byl ochoten až tak ztrapnit. Zeman, když si ho nikdo nevšímá (a to byla opravdu vpravdě blahodárná a nervy uklidňující skutečnost posledních měsíců) obnoví Hovory z Lán. Aby tím ještě víc zvýraznil svůj protiklad k Havlovi a prvním revolucionářům roku 1989. Poselství našlo adresáty. Zeman se po dlouhé době opět objevil v zahraničním tisku, v Německu, Rakousku, Británii. Může být spokojen. Opět reprezentoval a lidé v těchto zemích se ptají, jak si Češi mohli takového prezidenta zvolit. Zda jsou tedy stejní jako on. To by měl pan prezident uvážit, pokud je uvažování vůbec schopen. Svými činy zviditelňuje Českou republiku, logicky si ji lidé v zahraničí teď představují jako spolek pijáků piva v zakouřených podřadných špeluňkách.

Zeman byl a je komunista. Že reformní a po roce 1968 diskriminovaný, na této skutečnosti nic nemění. Komunistické způsoby a myšlení mu zůstaly. Jeho obdiv k Putinové demokratuře a čínskému komunistickému systému to dokazuje. Mezi dizidenty byl krajně neoblíbený a většinou se snažili zabránit tomu, aby se o jejich setkáních dozvěděl. Když totž přišel, zničil svými „bonmoty“ každou zábavu. V tom se nezměnil ani dnes, jen alkohol, cigarety, kornatění cév a zřejmě i nastupující demence oploštily jeho schopnosti kontroly. Prezident Zeman se prostě mění stále víc v neřízenou střelu. Bohužel se najdou státy, jež jsou ho ochotny pozvat na státní návštěvu (protože tam jinak nikdo nejezdí). Možná se ozve Lukašenko nebo Kim Čong Un. Možná by mohl pan prezident v Severní Korei pochválit zaměstnaneckou politiku státu – nezaměstnanost v Severní Korei, pokud vím, neexistuje. O lidských právech určitě hovořit nebude, byl ostatně prvním politikem po dlouhé době, který je během své státní návštěvy v Číně nevzpomenul. Prezident Si Ťin Pching, který se ze státních návštěv vrací v diplomatickém letadle naloženém ilegálně získanou slonovinou, byl za to určitě vděčný.
Stejně jako Putin, který mu nechal od svých někdejších spolupracovníků z KGB udělit státní vyznamenání na Rhodu.
Lidská prává jsou totiž věcí chápání. Jestliže je liberálně demokratičtí politici považují za cosi universálního, co je každému člověku dáno do kolébky a politika či stát tato práva omezuje (ať už smysluplně k ochraně ostatních občanů nebo oportunisticky k prospěchu určité skupiny lidí, určité politické strany či jednoho diktátora), extrémně levicoví politici (a pan prezident k nim očividně patří) chápou lidská práva jako něco přiděleného člověku státní mocí. Stát má tedy podle nich legální právo rozhodovat, zda občanům přizná práv víc či míň, zda jim poskytne právo volit, právo se stěhovat či dokonce právo na život. Myslím, že jsem ve svých článcích už dostatečně dokázal, že nejsem na straně „Ochránců lidských práv za každou cenu“, tedy právníků chránící lidská práva kriminálníků. Kdo omezuje lidská práva spoluobčanů, ať je to právo na majetek, zdraví či na život, nemá podle mého soudu mít stejná práva jako člověk bezúhonný. Ale podle mého nejhlubšího přesvědčení jsou lidská práva věcí universální.
Zeman, Putin ani Si Ťin Pching si to nemyslí. Rozhodující ovšem není, co si myslí český prezident, ale co si myslí většina českého obyvatelstva. Aspoň dokud v České republice ještě existuje demokracie.
Jsem stále víc zhrozen aktivitou kritiků polistopadového vývoje. Jejich příspěvků a článků je stále víc a jsou stále agresivnější. Nazývat lidi, hlásící se k odkazu listopadu 1989 „skupinou pošahanců“ je dost silná káva. Hledat záchranu před nimi, před zlou Amerikou a Evropskou unií v náručí Putina a jeho KGB je pak tak přitažené za vlasy, že mi běhá mráz po zádech. Píšou to ti lidé opravdu z přesvědčení, nebo je za takové články někdo platí. A když, kdo? A jsou to vůbec Češi?
Dovolím si (možná poněkud volně, ale smysl se budu snažit zachovat) citovat Vladimíra Putina z jeho nedávné diskuze ve Valdaji (kde mu ochotně přicmrndával i bývalý rakouský kancléř Schüssel – ten je ochotný ostatně za peníze k čemukoliv, poté co celé roky jako rakouský státní představitel bojoval proti atomové energii, přijal po svém penzionování okamžitě místo v dozorčí radě německé společnosti pro atomovou energii).
Když Putin kritizoval Ameriku za to, že vytvořila Kosovo a Krymu nedovolí totéž – tedy právo na sebeurčení (v tom jsem s panem ruským prezidentem výjimečně stejného názoru – o tom jsem psal minulý týden), řekl: „Ve starém Římě bylo přísloví, že co je dovoleno Jovovi není dovoleno volovi. Volovi možná není mnohé dovoleno, ale medvěd se neptá, co mu dovoleno je. Prostě si vezme, co potřebuje.“
Ještě se stále ruského medvěda – pána tajgy – nebojíte? Já mám pocit, že udělat ze střední Evropy tajgu není úplně dobrý nápad.