Saniťák neboli řidič sanitky je důležitá osoba, i když ne vždy až tak, jak byla v „Jak básníkům chutná život“ zosobněna hercem Zedníčkem. V Rakousku je to trochu nudná záležitost, protože transporty jsou organizovány červeným křížem, zeleným křížem nebo maltézskými rytíři, čili člověk k nim nemá skutečně důvěrný vztah jako tomu bylo na Slovensku či v Čechách – v mých vzpomínkách před rokem 1989. I když někdy jsou i tady velmi užiteční, jako když pět z nich drží opilého Afgánce, který vyhrožuje, že všechny kolem sebe zabije a přivolané policistky prohlásí, že s tím nemají nic co do činění, protože ten muž je opilý a proto nemocný a je záležitostí službukonajícího lékaře na ambulanci v nemocnici ho uklidnit v rámci zákona.
Ale zpět do mého mládí a tedy na Slovensko.
Po návratu z vojny jsem byl odeslán na post, kde jsem se měl osvědčit, do obce Hranovnice. K obvodu patřily ještě obce Vernár a Spišský Štiavnik. Pokud přijedete do Popradu, nebude o nich mít ani tušení, protože se nacházejí za horským hřebenem – no to jsem trochu přehnal – hřebínkem s názvem Kvetnica. Obavy z tohoto pracovního místa zesilňoval fakt, že tamější obvodní lékař zemřel náhle ve věku 42 let za blíže neobjasněných okolností a jeho zástupce – mladý internista – byl z důvodu nervového zhroucení odvezen přímo na psychiatrii. Tři dny před mým nástupem na tento post. Ale o tom – pokud vůbec – někdy jindy.
K týmu lékařské praxe v Hranovnici jsem patřil já, sestra Naďa, původem z Opavy, žena fortelná a energická, pak topička pocházející rovněž z Čech a hovořící neskutečnou směskou češtiny a spišského nářečí a pak saniťák – šofér Mikuláš – tedy Miky. Byl sice přidělen našemu obvodu, musel ale vykonávat transporty podle aktuální potřeby a proto byl k dispozici – pokud vůbec – až odpoledne. To jsem sedával v budově ordinace se seznamem objednaných návštěv spolu s Naďou, někdy i s naší topičkou, ale hlavně skoro vždycky s místní veličinou v oblasti informatiky (šofér Mikuláš ji nazýval drbnou, na jejíž příjmení si bohužel už nemohu vzpomenout, říkejme jí tedy Babáková.) Přítomnost této ženštiny byla samozřejmě dána i její zvědavostí, co se týká chorob jejích spoluobčanů v Hranovnici a přilehlých obcích, zde ale narážela s nevůlí na mou představu o dodržování lékařské mlčenlivosti. Hlavní důvod ale byl, že sestra Naďa byla poměrně čerstvě rozvedená a paní Babáková měla už ne právě mladého a těžko oženitelného syna, za nějž denně u sestry Nadi lobovala. Tak nám odpoledne v přítomnosti jejích sto dvaceti kil ubíhalo v příjemné atmosféře a otázka, zda Miki se svou sanitkou přijede či nepřijede, ztrácela svou existenční důležitost. Někdy trvalo i tři dny, než jsme mohli na objednané návštěvy vyrazit – protože jak já tak Miki jsme museli dodržovat pracovní dobu.
Když jsme jednou po takovém třídenním čekání vyrazili na Vernár, Miki přibrzdil u obecního hřbitova, nacházejícího se před obcí.
„Proč tu stojíme?“ chtěl jsem vědět.
„Ale len pozerám, či už neideme neskoro a či už pre babu nekopú hrob. Já viem, kde má ich rodina hrobku. Mohli bysme si ušetriť cestu, je to poriadne do kopca.“
Hrob ještě nekopali, babka se během oněch tří dní bez doktora uzdravila sama, měla nicméně takovou radost z naší návštvy, že nás pohostila kávou a koláčem– nejeli jsme tedy „do kopca“ zbytečně.
Mikiho obavy z jízdy sanitkou do kopce měly jeden naprosto konkrétní důvod. Sanitky měly totiž zadní náhon. Všechna auta v socialistickém Československu měla zadní náhon. U škodovek se do dalo vydržet, protože měly motor vzadu a tak byly i ve stoupáních a to i v zimě poměrně stabilní a spolehlivé. O sanitkách se to díky jejich motoru umístěném vpředu říct nedalo. Jakmile napadlo jen trošku sněhu, stávkovaly před každým sebemenším kopečkem. A Hranovnicu dělila od Popradu už vzpomenutá Kvetnica s těžko překonatelnými serpentinami.
Byl listopad, počasí nás překvapilo mrazem a sněhovým popraškem. Ráno se v ordinaci objevil Miki s poněkud nerudným pohledem a hodil na stůl přede mne pět žádanek na transport pacienta.
„Co to je?“ chtěl jsem vědět. „Já nikoho do Popradu neposílám.“
„To je ta Nadina nastávajúca svokra,“ vysvětlil mi a ignoroval Nadin nepřátelský pohled. „Bez záťaže v ložnom priestore sa cez Kvetnicu nedostanem. Mám tam dávať dve vrecá cementu? Myslel som na to, ale tie bysom musel zasa vykladať. Čo keby mi ruplo v krížoch? Baba nasadne a vysadne sama. A je ťažšia ako tie dve vrecá.“
Konsternovaně jsem vyplnil žádanku na fyzikální léčbu pro paní Babákovou, Miki mou práci zkontroloval a pak vyrazil na cestu k nemocnici. Se zastávkou u domu naší společné přítelkyně.
„Vstávajte teta,“ zahlaholil přede dveřmi.
„Čo sa robí?“
„Doktor vás posiela na rehabilitáciu do nemocnice. Vraj ste mu povedala, že vás bolí v krížoch!“
„A to je zlatý pán doktor. Že na mňa tak myslí. To mu musím niečo doniesť.“
„Hej,“ mínil Miki. „Najlepšie by bolo vreco zemiakov. Nemohol by ho váš syn naložiť do sanitky?“
Syn nebyl naštěstí doma a tak jsem se brambor od paní Babákové dočkal až o několik let později kdy jsem jí už v nemocniční ambulanci vyléčil chronický kašel daný srdeční nedostatečností. Tentokrát bylo odměnou deset domácích vajíček a spokojený šofér Miki, který ráno se zátěží tety Babákové bez problémů zdolával stoupání na Kvetnicu.