Doufám, že touto zprávou potěším mé čtenáře. Po třech letech se znovu objeví na trhu moje nová kniha. Bude to 3.prosince tohoto roku, aspoň podle mých informací by měla v tento den opustit sklady a nastoupit svou cestu ke knihkupcům a čtenářům. Doufám, že jich bude dost a že jim dokážu připravit příjemný zážitek.
Kniha se jmenuje „Ať zemře král!“ a odehrává se v Itálii v polovině třináctého století. Já vím, že část českých čtenářů má problém s tématy, jež se netýkají české kotliny, přesto prosím nezavrhovat mou knihu hned na tomto řádku. Rád bych vysvětlil, co mne k zpracování tohoto tématu pohnulo a oč zde vlastně jde (aniž bych chtěl samozřejmě prozradit zápletku knihy).
Je to pro mě vlastně nová zkušenost, psát o vlastní knize na blogu, ten jsem totiž založil krátce potom, co se objevila na trhu má poslední knížka „Cti otce svého ale miluj ženu svou“ a to už jsou celé tři roky. Rakušáci říkají „Gute Dinge brauchen Zeit“a já doufám, že v tomto případě mají pravdu.
Postava císaře Fridricha II. z Hohenstaufen mě fascinovala už dlouho, vlastně jsem tento projekt nosil v hlavě už v době, kdy vznikaly mé poslední dvě knihy, jen jsem si netroufal začít o něm psát. Otázka, jež mne sužovala, byla, jak takové téma český čtenář přijme a nakolik bude vůbec nějaké vydavatelství ochotno knihu vydat. Nakonec jsem se ale rozhodl nehledět na možné ztráty a do tématu, jež bylo už víc než zralé, jsem se pustil. K mému překvapení jsem našel dokonce dva zájemce, ochotné knihu vydat, což bylo pro mne milým překvapením. Že kniha vychází tentokrát výjimečně u Euromedie, není dáno nějakým rozporem s mým vydavatelem Rybkou anebo snad nějakou nespokojeností. To v žádném případě! Knihy, jež pan Rybka vydává, jsou opravdu krásné a neměli jsme během naší spolupráce nikdy žádný spor nebo problém. Důvodem této změny je pouze skutečnost, že jsem tento román psal v dvou verzích, v české a v německé. Euromedia byla pak ochotná nabídnout tuto knihu i na německém trhu, pan Rybka tuto možnost bohužel nemá.
Fridrich II., autor známé „Zlaté buly sicilské“ jíž povýšil české knížectví na dědičné království, byl postavou naprosto výjimečnou. Už tím, že v době, kdy byla většina panovníků negramotná, mluvil a psal latinsky, arabsky, řecky, německy a francouzsky a z jihoitalského nářečí vytvořil novou úřední řeč (neprosadila se, nakonec se Italština vyvinula z toskánského nářečí a může za to poděkovat slavnému florentskému rodákovi Dante Allighierimu.) Ale i sám Friedrich byl spisovatel, jeho kniha o ornitologii bývá citována v odborných publikacích ještě i dnes! Byl prvním panovníkem, jenž vydal pro své království obsáhlý zákoník, naprosto převyšující dokumenty typu „Magna charta libertatum“. Tyto byly pouhou dohodou mezi králem a šlechtou o rozdělení moci ve státě. Fridrich se naproti tomu zabýval podrobně civilním i trestním právem, například rozdělil přísně i pravomoci lékařů a lékárníků. Zastával názor na svou dobu naprosto revoluční, že i král se musí podřídit zákonům lidstva stejně, jako Bůh se musí podřídit zákonům přírody, již stvořil. „Třeba i milosrdný, ale jen zázraky se projevující Bůh, nerespektující zákony svého díla, by omezil svou moc.“ To je (ne zcela přesný) citát z jeho korespondence.
Vytvořil i novou sochařskou školu, již finančně podporoval a která se odklonila od tradičního středověkého umění a brala si vzory v dávné antické tradici, založil i první světskou univerzitu, na níž se nevyučovala teologie, ale jen právo, svobodná umění a lékařství. Evropě zpřístupnil do té doby neznámá díla Aristotela a tím definitivně změnil myšlení křesťanského západu a položil základní kámen přírodního experimentálního výzkumu.
Je to tedy člověk, jehož vliv cítíme v našem životě ještě dnes. Byl u zrodu toho, co později dostalo jméno Novověk.
Při psaní mé poslední knihy „Cti otce svého ale miluj ženu svou“ jsem byl poprvé konfrontován s fenoménem renesance a vlastně poprvé pochopil, co pro lidstvo znamenala. Že to nebyla jen nová architektura, literatura, obrazy, ale že šlo o zásadní změnu lidského myšlení. Zatímco ve středověku měl člověk na zemi jen trpět, aby si svým utrpením zasloužil nebe a život věčný, renesance chápala život jako dar od Boha, jež si je třeba užít. Tato změna v myšlení znamenala zásadní ztrátu nadvlády církve nad člověkem. Církev mohla i nadále hlásat své poučky a kontrolovat jejich dodržování, ale její absolutní moc nad lidskou duší, již měla po celý středověk, byla ta tam. Renesance musela mít tedy svůj pramen v nelítostném konfliktu mezi mocí církevní a světskou. Kde ale byl ten pramínek, jenž se postupně změnil v bystrý potok a posléze ve veletok, jenž smetl vše staré a změnil lidské myšlení od základu?
My umisťujeme renesanci do šestnáctého století, protože až v té době – za správy země Ferdinandem Tyrolským se u nás objevila renesanční architektura, kdy se staré hrady a hrádky mající do té doby hlavně obrannou funkci začaly měnit v reprezentační zámky, jež obdivujeme ještě dnes. Jenže Italové posouvají renesanci mnohem hlouběji do čtrnáctého a patnáctého století. Carl J. Burckhardt se ve své monumentální knize „Kultura renesance v Itálii“ jde až na začátek čtrnáctého století a dokonce až na konec století třináctého. Ostatně Dante Allighieri tvořil svá díla okolo roku 1300. Ale i tady už existoval potůček myšlenek, možná na svém skutečném horním toku, ne ale samotný pramen.
A ten jsem našel právě ve Friedrichovi II. Tento vnuk velkého Barbarossy, kterého podle mého soudu svou velikostí (politickou, ne tělesnou!) kvalitativně překonal, byl u samotného zrodu změny myšlení a byl tím, kdo se odvážil riskovat smrtelný zápas s universální mocí církve.
Pravda, ten zápas trval už po celá staletí. Cesta do Canossy císaře Jindřicha IV k papeži Řehoři VII. se konala už v roce 1077. Byl to právě Řehoř VII, který vyvolal nelítostný zápas mezi císařstvím a papežstvím sporem o investituru, čili právo jmenování biskupů v Říši. Dosáhl tehdy jen částečného a časově omezeného úspěchu – císař jej po svém ponížení v Canosse nakonec vyhnal z Říma a bojovný papež, jehož i jeho spolupracovníci nazývali „Svatým Satanem“ či „Ohněm pekelným“ zemřel v exilu v Salernu, kde je i pochován a následně byl jmenován světcem! U jeho hrobu jsem byl, s jeho svatořečením se nějak vnitřně smířit nedokážu. Spor se tehdy podařilo nakonec urovnat mezi císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II. v roce 1122 takzvaným Wormským konkordátem, požár ale tlel pod povrchem dál.
Na konci dvanáctého století využili papeži oslabení císařské moci po předčasné smrti císaře Jindřicha VI. v roce 1198 a následných bojů mezi Štaufy a Welfy o moc nad Říší, aby se definitivně zapletli do politických bojů. A hodlali z tohoto zápasu získat pro sebe co nejvíc. Už papež Inocenc III. (1198 – 1216) se nazýval verus imperátor, čili skutečný vládce nad světem a osoboval si právo jmenovat a sesazovat císaře podle vlastní libosti – a také to dělal. Paradoxně z toho na začátku profitoval právě náš Fridrich II. Když papež v roce 1210 sesadil císaře Otu IV. a vyobcoval jej z církve, přivedlo to nakonec právě Fridricha ke královské a později i císařské hodnosti. Jenže jak Inocenc sám, tak jeho nástupce Řehoř IX. (1227 – 1241) či Inocenc IV. (1243 – 1254) si císaře představovali jako poslušného vykonavatele svých příkazů a instrukcí.
To nebyla ovšem představa, kterou by cílevědomý, ambiciózní a vzdělaný Fridrich byl ochoten akceptovat. Ke konfliktu muselo dojít a taky došlo. Když Fridrich při odjezdu na V. křížovou výpravu do Svaté země v roce 1227 onemocněl a přikázal otočit svou loď k pobřeží, aby se mohl léčit, papež si to vzal za záminku aby jej mohl vyobcovat z církve. Nenávist vzplanula naplno a nebylo cesty zpět. Po úspěchu Fridrichovy křížové výpravy musel papež klatbu zrušit, ale v roce 1237 využil konfliktu císaře se severoitalskými komunami, usilujícími o nezávislost na centrální moci, postavil se tajně na jejich stranu a exkomunikoval císaře podruhé. Vzplanula otevřená válka mezi císařskou a papežskou mocí, během níž stál Friedrich několikrát před branami Říma a papež Inocenc IV. nakonec v zoufalství utekl z Itálie do vzdáleného a tím i bezpečnějšího Lyonu. Tam dal císaře na svolaném koncilu sesadit, když se ale jeho protikandidáti nedokázali proti Štaufům politicky prosadit, sáhl k činu bezprecedentnímu, přikázal císaře zavraždit.
A právě v tomto okamžiku, na samotném vrcholu zápasu dvou nejmocnějších mužů tehdejšího světa, v roce 1249, začíná náš příběh.
Nebudu prozrazovat, oč se v knize jedná, můžu jen říci, že mi její psaní způsobilo hodně pozitivních zážitků a doufám, že je dokážu přenést i na mé čtenáře. Procestoval jsem v posledních třech letech skoro celou říši Fridricha II. a všude jsem zakopával o stopy (i když už hodně setřelé) jeho působení.
Navštívil jsem Kostnici, kde zahájil své triumfální tažení za císařskou korunou. Procestoval jsem Sicílii s Palermem, kde vyrůstal, byl jsem v Messině, kterou chtěl bránit proti císaři Otovi a v jejich hradbách hrdinně zahynout i v Syrakúsách, kde se dochoval kostel, jenž založil poté, co toto město vyrval pirátům. Procestoval jsem Apulii s pomníkem jeho moci Castello del Monte, který se dokázal dostat dokonce i na jednocentovou italskou eurominci a s Foggiou, hlavním městem jeho království, kde stál kdysi jeho úžasný palác zničený bohužel zemětřesením v devatenáctém století. A také s Lucerou, kde stál hrad s jeho uměleckými sbírkami, a Monte St.Angelo či Vieste, kde prožil své nejšťastnější dny po bohu své milenky Lancie Blanky. Samozřejmě jsem musel navštívit Neapol, kde založil svou universitu i Salerno, kde byla medicínská fakulta této university. A samozřejmě Capuu, vstup do jeho království, kde postavil svou legendární bránu na Via Appia před řekou Volturno, na níž dal proti všem zvyklostem té doby znázornit sebe a své přední ministry Petra z Viney a Tadeáše ze Seussy, tedy žijící osoby, žádné světce, jak přikazovaly tehdejší zákony sochařské a malířské tvorby. Hlavy jeho ministrů se dochovaly a můžete si je prohlédnout v Muzeu Campanu v Capui, císařovu hlavu někdo urazil hned poté, co vláda Štaufů na jihu Itálie skončila. Friedrich byl stejně intenzivně nenáviděn jako milován. V celém středověku by člověk těžko hledal postavu, která by více polarizovala.
Bezcitný a bezohledný cílevědomý génius, jehož nebylo možné zastavit v prosazování cílů, jež si předsevzal.
Byla to kniha Olafa B.Radera, která mne upozornila na podobnost, ležící doslova na dlani, jíž jsem si ale předtím nevšiml. Bader na konci téměř každé kapitoly připomene velkého následníka Fridricha II., jenž si z něj bral příklad a skoro všechna jeho politická předsevzetí uváděl do praxe. Žil ovšem o sto let později, kdy byla doba pro podobnou politiku příznivější, papežská moc avignonských pontifiků nalomená a v područí francouzských králů. Nebyl to nikdo jiný než náš Karel IV. I on mluvil a psal několika jazyky, sám byl spisovatelem a vydal Ústavu Římské říše, svou legendární „Zlatou bulu“. I on založil universitu ve svém hlavním městě a staral se o hospodářský rozkvět svého království, aby z něj čerpal prostředky pro prosazování svých záměrů na prostoru tehdejší Římské říše a celého tehdejšího známého světa. Mimochodem, jak už si osud rád hraje s lidskými osudy, první a zřejmě nejmilejší žena Karla IV. se jmenovala stejně jako dlouholetá společnice a milenka Fridricha II. – Blanka. Ostatně jeden z nejdůležitějších opěrných bodů Štaufů na území Říše, který Fridrich i několikrát navštívil, ležel na území současné České republiky – v Chebu. Ten jsem paradoxně ještě nenavštívil a tento deficit budu muset ještě napravit.
Fridrich má tedy do činění s našimi dějinami víc, než jen prostřednictvím své „Zlaté buly sicilské,“ myslím, že si zaslouží, aby jej český čtenář lépe poznal.
Přeji tedy při čtení mé knihy hezký zážitek.
Pro čtenáře z Nového Jičína a okolí – paní Fialová z knihkupectví na náměstí mne ujistila, že bude mít knihu pro zájemce v dostatečném množství na skladu.
Samozřejmě bude kniha v nabídce internetových obchodů a to i v elektronické forma pro vlastníky čteček.
