Klasik praví, že „operační prostor rytířů v hoře Blaníku se vztahuje jen na Čechy a Moravu. Slováci mají svou vlastní samostatnou, nezávislou horu. Ta hora se jmenuje Sitno a najdete ji blízko Banské Štiavnice.“
Protože se množí hlasy mezi mými přáteli, že jde vše „dole kopcom“ a že „už horšie ani byť nemože,“ rozhodli jsme se zajít na Sitno a podívat se, co se se slovenskými rytíři děje a zda jsou ochotni vyrazit.
Legenda praví, že v čase knížete Pribiny (tedy ještě před rozkvětem Velké Moravy, žil na hradě Sitno kníže Stojmír. Měl dva syny Tyra a Želibora. Dva synové a jeden hrad, to vždy zavání průšvihem. A tak i když Stojmír na smrtelném loži nabádal syny, aby drželi pohromadě, pustili se hned po jeho smrti do sebe. A když jejich šiky stály proti sobě, udeřil blesk, hora Sitno se rozestoupila a pojala do sebe všechny bojovníky. A tam tedy jsou (na rozdíl od Blaníku není jisté, zda spí) a čekají, až je Slovenský národ povolá, aby ho zachránili.
Ubytovali jsme se na Počúvadelském jezeře a ráno vyrazili na kopec. Výstup je to poměrně snadný (převýšení dělá 340 metrů, čili trochu namáhavější procházka, na začátku poněkud strmý, pak po vrstevnici přes Tatarskou louku a pak částečně i po dřevěných schodech až na vrchol v nadmořské výšce 1009 metrů. Po cestě je několik krásných vyhlídkových skal, na vrcholu pak rozhledna a hospoda. Napřed jsem se podivil, že zatímco Rakušáci umisťují na vrcholy hor kříže, katoličtí Slováci tam staví hospody, ale nakonec jsme tam objevili i onen kříž. Nikoliv ale sitnianské rytíře.
Tan háček může být v tom, že strážce hory vychází z útulku jen jednou za sedm let. Postaví se na vrchol hory a volá, zda je pomoci potřeba. Když nedostane odpověď, vrátí se zpět do kopce a je vymalováno. Jednak nevíme, v kterou hodinu vychází. Zřejmě v noci, protože přes den je tam turistů jako na pouti a to by se mezi nimi ztratil nebo chytil paniku. Pak možná nevolá dostatečně hlasitě, aby byl slyšet v údolí. A onen sedmiletý interval je dost nepraktický, už proto, že volby se konají každých pět let. Praktické by bylo, kdyby onen strážce hory vycházel ven každých pět let vždy po volbách, zašel do Bratislavy a zeptal se, zda je jeho chlapců už třeba. Pak by se možná něco hnulo. Možná by nastoupení jezdci v plné zbroji před úřadem vlády něco zmohli. I když jejich výstroj zřejmě nebude nejmodernější, přece jen je legenda klade do začátku devátého století. Ale lepší než nic.
Rytíře jsme tedy nenašli, ale výlet do Banské Štiavnice se přesto vyplatí. Ne nadarmo platí za jedno z nejkrásnějších slovenských měst (ostatně v roce 1782 století byla po Bratislavě – Prešporku a Debrecínu, tedy před Budínem, třetím největším uherským městem s více než dvaceti tisíci obyvateli.) Za svůj význam vděčilo město těžbě zlata a stříbra. Slovensko bylo až do objevení Ameriky největším nalezištěm zlata, v nejlepším roce 1690 se v Štiavnici, které se tehdy říkalo Schemnitz, vytěžilo 605 kg zlata a 29 tun stříbra. Štiavnické vrchy jsou pozůstatkem sopečné činnosti a tak tam leccos cenného na povrch vyvřelo.
Marie Terezie tu založila první báňskou školu na území habsburské monarchie
, určitě měla dobrý důvod k tomu, aby to udělal právě tady.
I když se na blízkém Sitně nacházelo hradiště už v době římské, později význam místa upadl a znovu se objevilo až v jedenáctém století. Obyvatelstvo bylo, jako ostatně ve všech hornických městech, německé, přišlo sem hlavně po vpádu Mongolů v roce 1241 z dolního Saska. V patnáctém století se město zapletlo nešťastně do bojů mezi Ladislavem Pohrobkem (jehož zájmy v Horních Uhrách a tedy na Slovensku zastupoval Jan Jiskra z Brandýsa) a Vladislavem Jagellem Varenčikem a v roce 1442 bylo vypáleno a následné zemětřesení dokonalo dílo zkázy.
Až Matyáš Korvín se různými úlevami snažil obnovit těžbu a postavit zničené město, za nový rozkvět vděčilo ale, stejně jako ostatní slovenská banská města podivné koalici, kterou uzavřeli v roce 1495 Jakub Fugger, zvaný Bohatý (ne bez důvodu, byl nejbohatším člověkem tehdejší Evropy a svými penězi rozhodoval i o volbě římského císaře) a levočský rodák Jan Thurzo (nar. 1437), spišský patricij a krakovský občan. Podle uherských zákonů totiž nesmělo nerostné bohatství patřit cizinci. Fugger, který usiloval po zisku monopolu na těžbu evropské mědi (v čase výroby děl) i o monopol v těžbě stříbra (a později i rtuti, bez níž tehdy nebyla možná těžba zlata), uzavřel s Thurzem smlouvu nejdříve na těžbu mědi v Banské Bystrici (německy Neusohl tedy Nový Zvolen), který pak rozšířili na těžbu stříbra na celém Slovensku. Thurzo, který studoval v Padově, vynalezl totiž systém na odvodňování zatopených dolů a tak se mu podařilo obnovit těžbu stříbra v už opuštěných dolech a udělat ji opět ziskovou. Samozřejmě že hlavní zisk měl Fugger, ale na Thurza zůstalo dost na to, aby jeho rodina povýšila do baronského stavu a jeden z jeho pozdějších potomků se stal dokonce palatinem, tedy královským zástupcem v Uhrách. Jiří Thurzo byl palatinem v letech 1610 – 1616 a ve filmu Báthory si ho jakožto zloducha zahrál očividně s chutí Karel Roden.
Banská Štiavnica byla tedy bohatým horním městem a je to na ní vidět dodnes. Musel jsem zkorigovat své vědomosti, podle kterých štýrský arcivévoda Johann založil v Leobenu první hornickou universitu. Není to pravda, předběhla ho jeho babička Marie Terezie a to právě v Banské Štiavnici mezi lety 1763 a 1770. (ovšem Leoben funguje dodnes, takže je aspoň nejstarší stále ještě fungující báňskou školou).
Banská Štiavnica je skutečně hezké město. Centrem jsou hned dvě spolu sousedící náměstí – Trojičné námestie a Radničné námestie. Monumentální socha Svaté trojice jakožto morový sloup byla postavena po morové epidemii v letech 1710 – 1711, pochází ale až z druhé poloviny osmnáctého století (Je to už druhá – ovšem monumentální barokní verze). Nad náměstím je Starý zámok, hrad přebudovaný z někdejšího kostela. V čase tureckého nebezpečí se město opevnilo a vybudovalo nový obranný systém, do něhož vedle Starého zámku patří i Zámek nový na protilehlém, dost vzdáleném kopci.
Slavná je štiavnická Kalvária, ta určitě stojí za návštěvu. Náš rakouský přítel Heimo sice označil výstup na ni za svůj největší sportovní životní výkon, ovšem to svědčí jen o jeho naprosto nesportovním založení. Kalvária se nachází na Ostrém Vrchu nad Štiavnicí a je ze všech stran dobře viditelná a samozřejmě pro turisty lákavá. Dali ji postavit Jezuité v letech 1740 – 1744 a člověk vystoupá na kopec okolo 22 kaplí a 3 kostelů. Ne všechny jsou už zrekonstruované, za bojů mezi Rudou armádou a Wehrmachtem v druhé světové válce byla Kalvária zničená. Rekonstrukce sice začaly už v roce 1953, hlavní práce následovaly v letech 1976 – 1983, pokračují ale dodnes. Protože jsou financovány ze soukromých darů, jde práce hodně pomalu. Nad většinou kapliček mají patronát soukromí sponzoři – často významní štiavničtí rodáci, jako například herečka Emília Vašáryová.
Určitě nezapomeňte navštívit štiavnický Betlém, nádherně vyřezávaný ze dřeva s motivy prací v dolech ale i obrany proti Turkům, kteří zde marně dobývají Nový Zámok. Tak praví pověst, nepodařilo se mi zjistit, zda Turci vůbec někdy k Banské Štiavnici přitáhli, nicméně každý rok se koná v září akce „Turci idú“, která má úspěšnou obranu před tureckou invazí připomínat.
Dva kilometry za Novým zámkom se nachází Báňské muzeum v přírodě, určitě zajímavé, hlavně pro děti a o několik kilometrů dál jsou ony Počúvadelské jazerá. Nejen vhodná na koupání, ale jsou zde i pravidelně vystoupení hudebních skupin, soutěže ve vaření guláše či halušek. Nejde o přirozené jezero, ale o takzvaný tajch (z německého Teich tedy rybník), které se stavěly jako zdroje energie za účelem pohonu strojů na odvodňování dolů. Počúvadelské jazero je největší dochovaný tajch v Evropě.
Turistický spolek v Banské Štiavnici prý patří k nejstarším v Evropě, sami Štiavničané jej kladou dokonce hned na druhé místo za spolek londýnský. Snad je to pravda, chodníčky na Sitno jsou upraveny pěkně, existuje k tomu přece jen stopadesátiletá tradice.
A pokud se někdo chozením po horách nudí, pak je nedaleko Štiavnice ještě Svätý Anton, zámek posledního bulharského cara Ferdinanda I. Jeho rodina vlastnila na Slovensku rozsáhlé pozemky, zejména lovecké revíry, například na Muráňské planině. Ferdinand I. byl totiž bulharským carem (1887 – 1908 knížetem a pak do roku 1918, než ho Bulhaři vyhnali, carem), ale pocházel z německého durynského rodu Coburg-Gotha. Bohužel se za první světové války přidal na nesprávnou stranu (německou) a tak po válce, zbaven trůnu, dožil na Svatém Antonovi. Jeho syn Boris III. byl carem až do roku 1943 – v druhé světové válce opět bojoval na špatné – opět na německé – straně, někteří jsou prostě nepoučitelní Car Ferdinand vystoupal mimo jiné i na Sitno, ale ani on se pomoci sitnianských rytířů nedočkal. Ono totiž opravdu nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. A car to na zámku ve Svatém Antonu nijak špatné neměl. Zda by sitnianští rytíři obstáli proti tankům Rudé armády, je ostatně víc než pochybné.
Rod Coburg Gotha byl ostatně velmi aktivní v obsazování evropských trůnů. Princ Albert byl manželem královny Viktorie anglické, z tohoto rodu pochází i belgická královská dynastie, začínající králem Leopoldem (1790 – 1865). A pak tu byla ona bulharská carská dynastie. Durynsko bylo pro tyto ambiciózní šlechtice prostě příliš malé.
Takže pokud nebude vědět kam na dovolenou a Tatry se vám už znudily, není oblast Štiavnice (s nedalekou Kremnicou, Sklennými Teplicami, ale i trošku vzdálenějšími ale dobře dosažitelnými Zvolenem či Banskou Bystricou) žádným špatným tipem. Ostatně, pokud by vám bylo Počúvadelské jazero příliš studené, do termální Kováčové to taky není žádná dálka.