Sedisvakance – obavy prostého věřícího

Sedisvakance je čas bez papeže. Právě v jednom takovém období žijeme, někteří prožívají tuto skutečnost velmi intenzivně, jiným je to víceméně jedno. V dnešním světském státě je lidí, hledících k Vatikánu, stále méně. Otázka je, zda je to tak správně.
Vatikán dnes nemá skutečně žádnou reálnou politickou moc. Vliv na politiku i každodenní život je ale stále obrovský, ať již to chceme nebo nechceme vnímat. Nemělo by nám být jedno, kdo na stolci svatého Petra sedí. Už proto, že církev by MĚLA hlásat a prakticky podporovat lásku mezi lidmi. Je to její poslání, ať už je ochotna je akceptovat nebo ne.
Poprvé v historické době (podruhé pak v celých dějinách katolické církve) došlo k sedisvakanci, aniž by papež zemřel. Je to svým způsobem historická událost, která nám ušetřila pohled na zhrouceného těžce nemocného papeže, který jsme měli k dispozici v posledních letech pontifikátu Jana Pavla II. Benedikt se rozhodl odstoupit, otázka je, proč to udělal. Proč se uchýlil do svého malého pozemského ráje v Castello de Gondolfo blízko Říma a s mocenskými boji nechce mít už nic společného. Že by to bylo jen ze zdravotních důvodů, tomu sotva někdo uvěří. Ultrakozervativci považují jeho odstoupení za zradu, jistý italský kněz spálil fotku papeže a přirovnal jej ke kapitánovi Concordie, který opouští potápějící se loď jako první.
Myslím, že právě teď jsme u jádra věci. Potápí se katolická církev skutečně, jak to prorokoval už před dvaceti lety historik Johnson? A potápí se tak rychle, že se sám papež musí zachraňovat útěkem na souš? Sotva! Jenže co se zde zřejmě skutečně stalo – papež odhalil díru pod čárou ponoru a usoudil, že on sám ji nedokáže zacelit. Rozhodl se tedy odstoupit a uvolnit místo někomu mladšímu, schopnějšímu, jenž si s onou trhlinou nabírající vodu do podpalubí a hrozící potopením celé lodi, poradí. Otázka je, zda někoho takového kardinálové najdou a hlavně – zda existuje vůbec vůle někoho takového najít.
Podle neoficiálních zdrojů byla příčinou odstoupení papeže zpráva o fiannčních transakcích Vatikánské banky, kterou pro něj vypracovali tři kardinálové, mezi nimi i slovenský kardinál Tomko (ti informovanější si zřejmě vzpomenou na jeho kontraproduktivní působení při podpoře vzniku samostatného Slovenska a tím pádem tehdejší mečiarovské vládnoucí kliky). Zpráva má mít tak otřesný obsah, že se Benedikt rozhodl vzdát svůj boj o polepšení církevní špičky a uvolnit své místo pro někoho jiného.
Má se zde jednat mimo jiné o silnou homosexuální lobby ve Vatikánu, o luxusní bordely, financované právě prostřednictvím této banky atd, atd. Kolik je na těchto pověstech pravdy, se zřejmě nikdy nedozvíme. Pochybuji, že by Vatikán tuto zprávu zveřejnil, i kdyby naopak tyto pověsti vyvracela. Vzpomeneme-li si ale, jak rychle byl odvolán biskup Bezák, když nechal prověřit finanční toky svého předchůdce Sokola právě ve směru do Vatikánské banky, dostane člověk bolení břicha. Indicií je víc než dost, důkazy zůstanou navždy tajné. Otázka je, jak dlouho už to tak ve Vatikánu běží. Skeptici řeknou že vždycky a budou jmenovat Alexandra VI Borgiu, nebo Julia II. Jenže mezitím existoval i Jan XXIII nebo Pavel VI.
Jenže současná církev – tedy její vedení – má s otevřeným a milostiplným Janem XXIII málo společného. Poslední desetiletí jsou naplněna naopak činy, jež ji vedou právě opačným směrem. Jedno, jak hlasitě je ekumenie proklamována, za člověka i za organizaci nehovoří slova, ale činy. Zajímavý byl pohled do poslední papežské volby v roce 2005, který poskytl jeden z kardinálů, jenž předal své tajně pořízené poznámky z papežské volby žurnalistům.
Podle něj už tehdy bojovaly mezi sebou dvě strany, strana konzervativní, představovaná Josefem Razingerem a strana liberální. Tato měla sice svého mluvčího v milánském arcibiskupovi Dionigim Tettamanzim, známém zastánci učení Teilarda de Chardina, tento ale byl už tehdy vážně nemocen, což jeho naděje na zvolení výrazně oslabovalo. (Nakonec se nechal v roce 2011 ze zdravotních důvodů penzionovat a zemřel o rok později). Místo něj se liberálové překvapivě rychle shodli na argentinském arcibiskupovi Jorgovi Bergogliovi. Tento platil za tajného kandidáta už v posledních měsících života Jana Pavla II a jeho protivníci se pokusili znemožnit jeho účast na konkláve už i itím, že na něj tzv. „Ochránce lidských práv“ Marcelo Perrilli podal udání, že se Badoglio ve spolupráci s argentinskou juntou v roce 1976 měl podílet na únosu dvou kněží. Je charakteristické, že Jorge Bergoglio je jezuita. Jakkoliv má toto pojmenování v našich uších ješte stále hanlivý význam, jezuité jsou momentálně nejvzdělanější částí katolické církve a i sám Marie Josef Pierre Teilard de Chardin byl jezuita. Možná by bylo dobré udělat malou odbočku a ztratit několik slov o tomto filosofovi a teologovi.
De Chardin žil v letech 1881 – 1955. Byl jezuita, teolog, filosof a – a teď to začne být zajímavé, geolog, paleontolog a antropolog. Objektem jeho zkoumání byl tedy prehistorický vývoj živých i neživých organismů, tedy i člověka a to v době, kdy například v Polsku stále ještě 66 procent a na Slovensku 34 procent obyvatel věří na to, že svět byl stvořen skutečně za pouhých sedm dní a Darwinova teorie vývoje druhů je velký podvod. Měl jsem možnost s jedním takovým člověkem hovořit, svědka Jehovova byste mohli o přesvědčovat zhruba se stejným úspěchem, jako tohoto mladého muže o symbolickém významu oněch sedmi dnů božích. De Chardin se snažil o smíření vědy a náboženství a hlavně formuloval myšlenku pozitivismu v křesťanské víře. Podle něj má člověk dar, jenž má od Boha, tedy život, využít tak, aby se za něj nemusel stydět. Tím, že ví, že se svými dobrými skutky zalíbí nejen svým bližním, ale i Bohu a tím si zajišťuje posmrtný život nebeský, má vlastně mnohem větší motivaci konat dobro než ateista, což zvyšuje jeho produktivitu a umožňuje mu postupovat na společenském žebříčku. Jeho učení tzv. Teilardismus, byl hodně populární v šedesátých a na začátku sedmdesátých let. V krátkosti řečeno propagoval heslo „Pracuj a modli se“ místo onoho známého „Modli se a pracuj“! Kdo proti tomuto učení aktivně vystupoval a odsoudil je víceméně k zapomenutí, byl konzervativní Jan Pavel II. Aktivní, vědoucí, vzdělaný věřící, to nějak nepasovalo do tradičního obrazu modlící se církve. (Jenže i dávné heslo benediktinského řádu, jak už jsem vzpomenul bylo „modli se a PRACUJ!“ – a dnes může skutečně smysluplně pracovat jen člověk vzdělaný a tím pádem vědoucí) Ovšem jak poznamenal rakouský humorista Düringer, církev chce mít do činění s věřícími, ne s vědoucími.
Milánský kardinál se tedy rozhodl ve volbě roku 2005 podporovat argentinského kadidáta, který se z obvinění „Ochránců lidských práv“ stačil včas očistit. Ve třetím kole získal Bergoglio 40 hlasů ze 115 přítomných kardinálů, čímž mohl dalších 30 kol blokovat volbu. Papež se totiž volil až do 33 kola dvoutřetinovou většinou hlasů, až v 34 kole volby stačila prostá většina. (Od roku 2007 je toto pravidlo zase zrušeno, nový papež musí získas dvě třetiny hlasů a je jedno, jak dlouho to bude trvat.) Tehdy ale zasáhli kardinálové patřící k Opus Dei, tedy nejkozervativnějšímu křídlu Vatikánu. Podařilo se jim zpracovat volitele natolik, že už ve čtvrtém kole klesla podpora Bergoglia na 23 hlasů a cesta k zvolení kardinála Ratzingera, představujícího záruku stávajícího konzervativního kurzu Jana Pavla II, byla otevřena.
Co vyčítali konservativci Bergogliovi nejvíc? Že má blízko k lidu, že se stará o chudé a potřebné a tím pádem má velkou popularitu mezi prostým lidem. Jinými slovy, je podezřelý z KOMUNISMU! Tohle si člověk musí pořádně přežvýkat. Katolický kněz, jenž se věnuje tomu, čím se církev stala velkou a mocnou, ochraně utlačovaných a pomocí chudým a bezmocným, je v nejvyšších kruzích Vatikánu nežádoucí osobou, je skrytým komunistou! Exituje rukolapnější důkaz, jak se špička současné církve vzdálila poselství Krista a svatého Pavla?
Jak vypadá situace dnes o 8 let později, neví možná ani kardinálové sami. Pravda je, že vývoj posledních let příliš mnoho nadějí na zvrat nedává. Nejvyšší vatikánské kruhy hledaly po celou tu dobu kontakty k diktaturám a nejkozervativnějším kruhům.
Nejkřiklavějším příkladem bylo znovupřijetí Piových bratří do katolické církve. Toto společenství je hodně problematické dokonce i v církevních kruzích, například němečtí biskupové protestovali hekticky proti jejich omilostnění a odmítali komunikaci s nimi i po rozhodnutí Benedikta v lednu 2009 jejich exkomikaci zrušit. Není divu, zakladatel Piových bratří Lefebvre v sedmdesátých letech minulého století chválil argentinskou juntu a Pinochetův režim v Chile jako vzorové vlády, chválil španělského diktátora Franca či portugalského diktátora Salazara, jakož i Petaina, k hrobu tohoto francouzského kolaborantského předsedy vlády takzvané Vichiovské Fracie za druhé světové války organizovali Piovi bratři dokonce poutě. V roce 1985 napsal Lefebvre dopis Janu Pavlovi II, v němž varoval před celosvětovým spiknutím Židů, komunistů a svobodných zednářů. Bylo tedy překvapením, že právě z řad Piových bratří pochází známý antisemita a popírač holokaustu Richard Wiliamson? Přesto nebo právě proto byli náhle Piovi bratři v řadách katolíků opět po mnoha letech vítáni.
Vliv Opus Dei jsem už vzpomenul, kardinálové pocházející z tohoto hnutí vlastně rozhodli poslední papežskou volbu. Určitě se nebudou ani tentokrát držet zpět. Opus Dei založil v roce 1928 Josemaria Escriva, ne náhodou vzniklo toto hnutí v konzervativním Španělsku. Od roku 1937 podporoval Escriva v občanské válce aktivně Franca – v podstatě se to ještě dalo pochopit, když si člověk uvědomí, jakých bestialit se španělští revolucionáři během občanské války dopouštěli právě na duchovních osobách. Jenže poté, co Franco zvítězil a ve Španělsku znovu získal katolicismus svou ztracenou pozici, nestáhli se kněží Opus Dei zpět, aby se starali o duše věřících. Právě naopak, zůstali i pak nejpevnější oporou diktátora Franca, jemuž papež Pavel VI hrozil dokonce exkomunikací. V posledních letech Francova života tvořili údajně členové Opus Dei většinu v jeho vládě (10 z 19 členů). Tyto skutečnosti ale nezabránily Janu Pavlovi I, aby Escrivu vyhlásil v roce 2002 za svatého. Čímž se samozřejmě i pozice Opus Dei ve Vatikánů dále posílila.
Konzervativci ještě pořád nevidí v církvi společenství věřících. Ve středověku byla církev definována tak, že její hlavu tvoří papež a tělo sbor kardinálů. A šlus. Dnes je konzervativci stále chápána jako sbor duchovních, jako hierarchická stranická organizace. A mezera mezi stranickou špičkou a členskou základnou je očividně stále větší. Snaha prostých kněží, kteří se skutečně denně stýkají s prostými lidmi a vědí tedy, co tito lidé od církve očekávají, nenachází odezvu. Iniciativa rakouských farářů, žádajích otevřenou diskusi o klíčových problémech církve, jako je celibát nebo postavení žen, byla potrestána. Zajímavé bylo, že rakouský kardinál Schönborn velmi dlouho váhal, než vystoupil proti této iniciativě otevřeně. Jako by ji nejdříve neodsuzval, jako by chápal potřebu diskuse. Ale jakoby se pak musel přece jen sklonit před rozhodnutím vatikánské centrály. Prostí kněží, jejichž obětavou práci lidé oceňují, nemají právo hovořit. O to méně pak prostí věřící, jež stále ještě v Říme nejsou považováni za součást církve. Pregnantně to vyjádřil Jan Pavel II na návštěvě Rakouska. V Dolním Rakousku působil velmi neoblíbený biskup Krenn. Zda byl sám homosexuál se už asi nedozvíme, každopádně všechny zlořády v církvi kryl a pronásledoval jejich oběti. Jeho hlavním cílem bylo dosáhnout mlčení a poslušnosti. Když věřící během papežovy návštěvy demonstrovali za biskupovo odvolání, sdělil jim Jan Pavel II, že Krenn a jeho pozice je „vnitřní záležitostí církve“, do níž nemají věřící co mluvit. Věřící lidé, platící nemalé církevní poplatky, jež jsou v Rakousku určeny zákonem a představují 1,3 procenta hrubého příjmu, tedy v jeho očích NEBYLI součástí katolické církve!
Otázka tedy je, zda se kardinálové dokáží oprostit oné spiklenecké teorie o spiknutí Židů, komunistů a svobodných zednářů, ohrožujících víru a mír? Dokáží setřást strach ze ztráty mocenského postavení a z možných odhalení zlořádů, jež v řadách mocných tradičně panují, jedno, zda se jedná o mocné světské nebo církevní. Dokáží pochopit, že je třeba obrátit se zase k člověku, pochopit jeho starosti v přetechnizovaném světě? Lidé potřebují jistotu, v čase moderních komunikačních možností jsou zavaleni informacemi, jsou v permanentním kontaktu se spoustou lidí, s nimiž by v kontaktu ani nepotřebovali být. Jsou ve stressu a hledají jistotu a pevný bod. Církev byl jim jej mohla nabídnout, kdyby byla ochotna je pochopit. Ale to by napřed musela ony prosté věřící PŘIJMOUT do svých řad. Existuje mezi kardinály člověk, jenž by k tomu byl ochoten? Určitě ano. Otázka je, zda se najde dostatek kardinálů, kteří by byli ochotni takového člověka pozdvihnout na Petrův stolec a svěřit mu příslušné pravomoci. Zaráží mne, že spekulace o novém možném papeži se vedou spíše v rovině, zda to bude poprvé Afričan, Jihoameričan, či si Italové po delším půstu prosadí zase jednou muže ze svých řad. Jako by to nebylo jedno. Ať už černý nebo bílý, hlavně ať chce pochopit současnou dobu a lidi, kteří v ní žijí! O nic jiného nejde, pokud církev nechce definitivně ztratit svůj vliv mezi vzdělanými lidmi.
Zhruba 115 kardinálů je mladších 80 let a tedy způsobilých volit. Dalších 90 už přístup do Sixtinské kaple nebude mít, překročili už osmdesátku a volit tedy nemohou. Mínění těch ostatních ale ovlivňovat mohou, dokud se za voliteli nezavřou dveře Sixtinské kaple. Najde se tedy většina, jež by byla schopna církev změnit? Nebo se bude stále více uzavírat do sebe, měnit se v sektu přesvědčenných a dále zapomínat na poselství svatého Pavla, jež jí ukládá šířit mírové poselství.
I když se náměstí svatého Petra a Pavla naplní k prasknutí 100 000 věřícími s vlajkami a slzamí v očích, je to pořád jen kapka z celkového moře více než miliardy věřících. Těch 100 000 ale dokáže tomu, kdo nechce vidět, zalepit oči. Může dát na ty zbývající stovky milionů zapomenout.
Naděje umírá poslední. Nezbývá než doufat. Až z komína Sixtinské kaple vystoupí bílý kouř, budeme vědět víc.