Minulý týden jsem se opět jednou rozhodl navštívit mé přátele na Moravě a samozřejmě i moji maminku, která žije ve Starojické Lhotě sama. Kdybych věděl, co mě čeká, asi bych o tom hodně přemýšlel. A v budoucnosti i budu.
Kdysi jsem jezdíval cestu z Grazu do Lhoty za necelých pět hodin. To se ještě projíždělo Olomoucí a chyběla dálnice na sever od Vídně. Tak se muselo přes Vídeň na Brünnerstrasse a pak přes Dolní Rakousko po přeplněných cestách.
Pak byl postaven obchvat Olomouce a Rakušáci postavili dálnici až k státní hranici k Drassenhofenu. Cesta se zkrátila, v nejlepším čase jsem stihl celou vzdálenost za 4 hodiny a pět minut. To byly časy!
Minulý týden jsem na stejnou vzdálenost potřeboval šest hodin! Na 280 kilometrů na rakouském území jsem potřeboval 2,5 hodiny, na 170 kilometrů v Česku tři a půl. Ještě teď se z toho třesu. Moje přechytřelé auto dostalo hysterický záchvat začalo se chovat naprosto neadekvátně. Když jsem v autě nechal sedět maminku, spustilo alarm, což zatím neudělalo nikdy, jedno, kdo v něm seděl. Při parkování přímo hystericky řvalo, že z obou stran nemám žádný odstup k vedlejším vozidlům, až jsem vystoupil, abych zjistil, že mám na obou stranách po půl metru. Musel jsem mu domluvit a ukonejšit ho, ale bylo nedůvěřivé, dokud jsme společně Česko zase neopustili.
Začalo to u Drassenhofenu. Je tam obchvat, ale hned na jeho začátku jsem zůstal stát v koloně. Pokusil jsem se vylepšit beznadějnou situaci tím, že jsem na Drassenhofen -West vjel do vesnice a projel jí. Jenže takových chytrolínů bylo dostatek, a tak jsem se zasekl i tam. Obrovské množství polských kamionů blokovalo cestu do Česka a pohybovaly se – pokud vůbec – pak jen krokem. Zdůrazňuji, že nebyl pátek ale čtvrtek, tedy dne uprostřed týdne. Přes Mikulov a jeho kruhové objezdy to vypadalo hodně podobně, průjezd od Drassenhofenu za Mikulov spotřeboval čtyřicet minut. Je to samozřejmě důsledek chybějícího dálničního spojení Česka s Rakouskem. Očividně není politický zájem s jižním sousedem komunikovat. Není totiž ani nejmenší náznak, že by se na této situaci mohlo něco změnit. Rakousko je jedinou zemí, která s Českem dálnicí spojena není – ať už jsou důvody jakékoliv, je to tristní. Možná Rakousko skutečně není pro Česko zajímavým obchodním partnerem, možná jsou to animozity ještě z doby mocnářství nebo moderně kvůli Temelínu, Ale zatímco do Německa vede dálnic hned několik a ve směru do Chomutova se staví další, do Polska i na Slovensko se taky dostanete po čtyřproudové cestě, do Rakouska to nejde. A právě tranzit polských a litevských kamionů dokáže udělat při přechodu ze čtyřproudové silnice na dvojproudovou udělat řidičům peklo. A taky dělá. Mají to z jihu do Polska přes Moravu nejblíž.
Jenže to jsem neměl zdaleka nejhorší za sebou. Přišlo Brno. Nevím, možná se Brňáci připravují na nové obléhání Švédy, možná se bojí Rusů nebo migrantů, ale okolo Brna se v současné době prostě projet nedá. A to ze všech stran. Kopou se zákopy. Z jihu je výjezd ve směru na Olomouc odbouraná, ale od Prahy stojí nekonečné kolony a stejně je to prý i na tahu z východu od Bratislavy – to mi oznámilo rádio Impuls. Vyptával jsem se na důvod. Jeden Brňák mi vyprávěl, že prý jedna ze staveb na dálnici u Brna se zpozdila o tři roky a druhá začala přesně podle plánu. Na to prý má Brno placenou funkci koordinátora stavebních investic. Nevím, zda je to „fake“ nebo ne, ale pokud to pravda je, pak je buď neschopně hloupý nebo pod drogama. Každopádně se mu podařilo udělat Brno nedosažitelným. Těch zhruba pět kilometrů okolo Brna trvalo hodinu.
O Prostějově už vím, proto je mi známo, že se tomuto městu musím za každou cenu vyhnout. Odbočil jsem tedy na Přerov a projel městem – obchvat se staví ale zřejmě to bude ještě nějakou dobu trvat. Nicméně jsem stál na semaforech na výjezdu z města pouhých pět minut. Z rádia jsem slyšel, že se před Prostějovem pohybuje tříkilometrová kolona a je třeba počítat s časovou ztrátou půl hodiny. Gratuloval jsem si, protože by se cesta protáhla o další půl hodiny na šest a půl.
Ale vyhráno ještě nebylo. Ještě je zde úsek u Bělotína. Tuto stavbu století začali před mnoha lety. Je to rychlostní cesta, tedy žádná dálnice. Rozbourali ji už ani nevím kdy a od té doby se na ní „pracuje“. Nejnověji se prý musí už dokončené úseky (vždy jen v jednom směru) zase rozbourat, protože prý tam byl použit špatný podklad.
Tak nevím.
Dělají si ony stavební firmy z lidí legraci nebo jen sprostě rýžují. Protože jsou dálnice v majetku státu. Jedná se očividně o státní zakázky a všechny tyhle hrůzy platí daňový poplatník. Aby si mohl postát na dálnici, musí sáhnout hluboko do kapsy.
Začátkem října má moje třída z gymnázia sraz. Neměl bych to možná prozrazovat ale vem to čert, je to po 45 letech od maturity. Jak se tam ale dostat? Přes Brno určitě ne, přes Mikulov stěží, přes Prostějov ani náhodou.
Kamarád Milan – insider z jižní Moravy – mi navrhl řešení Vyzkoušel jsem si jeho návrh a posoudil ho jako použitelný. Po dálnici na Přerov (vyhnout se Prostějovu), poté odbočit po dálnici na Uherské Hradiště a jet až do Napajedel. (Nezapomenout se vyčurat na odpočívadle v Kurovicích, protože potom už to nejde). Pak po okrskách do Starého města (pozor, neodbočit na Uherské Hradiště, značení je tam dost mizerné a taky staveniště, aby to nebylo jednoduché). Potom se prokličkovat padesátkami, třicítkami ale i sedmdesátkami do Bzence a potom odbočit na Strážnici. (Tím jsme se definitivně vyhnuli Brnu – snaha objet Brno přes Slavkov je prý odsouzena ke katastrofě.) Od Strážnice pak vede už velmi dobrá cesta přes Hodonín až do Břeclavi (tím jsme se vyhnuli Mikulovu)
Pokud budu mít tedy štěstí a nezaseknu se v Břeclavi (což se mi už stalo a poskakoval jsem tu v koloně přes město čtyřicet minut, ale většinou se to dá i v pátek zvládnout za minut patnáct) dosáhnu státní hranice za zhruba dvě hodiny (zvládl jsem to za dvě hodiny a devět minut)
Tak tedy o.k. Na sraz se spolužáky pojedu. Ale mám takovou všetečnou otázku. Nač potom stavíme ty dálnice a vrážíme do nich miliardy, když se jim člověk musí za každou cenu vyhnout? Ano, i v Rakousku bývají problémy při přestavbě dálnic. V srpnu mě hodně podráždilo, když jsem před mýtem na A9 za Gleinalmtunelem ztratil víc než půl hodiny. Ale s tím masakrem u Brna se to srovnávat nedá. Co vy na to, pane ministře Kupko? Můžete se samozřejmě vymluvit na to, že to dělají soukromé firmy, ale ministerstvo nese za stav komunikací zodpovědnost, přinejmenším politickou. Nasraný řidič se dá mnohem snadněji zmanipulovat, aby se mu současná vláda přestala líbit. Ale o tom až příští týden.
Co dál? Moji spolupracovníci z nemocnice ve Wagně, kteří se mnou zažili výlety na jižní Moravu a do Jižních Čech na mně už od konce covidové pandemie útočí, že by chtěli ještě před mým penzionováním zažít ještě jeden takový výlet. (Dělali to už před covidem, ale pak to na chvíli přestalo). Jistě, Olomouc, Kroměříž nebo třeba Bouzov jsou lákavé cíle. Jenže nedosažitelné.
A tak můžu říct mým kolegům s čistým svědomím: „Zapomeňte. A je to ve vašem zájmu!“