Vzpomínky na Karla

               Neodpustím si tuto malou kondolenci člověku, kterého jsem si vážil. Zřejmě své čtenáře ale trošku překvapím, protože se nehodlám zabývat jeho životem, daty narození a úmrtí, politickými milníky, ale moje vzpomínky budou tak trochu osobní. I když jsme se osobně nikdy nesetkali, jinak jsem se ale jako s pacienty či jejich příbuznými setkal skoro s celou jeho rodinou.

               Karel Schwarzenberg byl totiž „můj kníže“ z Murau, kde jsem šestnáct let působil v nemocnici Stolzalpe. Schwarzenbergové se sem přiženili v roce 1617, kdy si Georg Ludwig hrabě Schwarzenberg vzal za ženu tehdy osmdesátidvouletou majitelku panství Murau Annu Neumann von Wasserleonburg. Ženichovi bylo 31 let – byla to vlastně jakási forma adopce, která zabránila, aby panství jako vymřelé léno propadlo fanaticky katolickému arcivévodovi Ferdinandovi (pozdějšímu císaři Ferdinandovi II). Murau totiž bylo v té době převážně protestantské a Anna Neumann zasvětila celý svůj život obraně víry svých poddaných a mladý Georg jako přítel tehdejšího kancléře Ulricha von Eggenberg mohl určitou ochranu zaručit.

               Schwarzenbergové přesídlili v sedmnáctém století do Čech, kde odkoupili od císaře Leopolda panství Třeboň a na začátku století osmnáctého zdědili po Eggenbercích rozsáhlé panství na jihu Čech s hlavním městem Českým Krumlovem. Na začátku devatenáctého století se rozdělili na dvě větve, Karel pocházel z té mladší se sídlem na zámku Orlík.

               Po vydání zákona „Lex Schwarzenberg“ v roce 1947 byl kníže Karel VI. Schwarzenberg se svou rodinou přinucen opustit Československo a přesídlil do Murau. Mimochodem v televizním pořadu „Modrá krev“ bylo znovu mylně uváděno, že Schwarzenberga vyhnali z Československa komunisté. Ne, vážení, ten zákon odsouhlasil ještě „kvázidemokratický“ parlament v roce 1947, tedy rok před komunistickým pučem. Závist vůči šlechtě šla tedy v Česku všemi společenskými vrstvami. Schwarzenbergy totiž nemohli obvinit z kolaborace s nacisty (jejich majetek byl pod nucenou správou gestapa, protože spolupráci s okupanty demonstrativně odmítli a Karlův strýček byl dokonce internován v koncentračním táboře v Dachau). Ani německý původ se proti nim nedal použít, jako se to stalo Liechtensteinům. Schwarzenbergové se totiž vždycky demonstrativně hlásili k české národnosti a byl to Karlův otec Karel VI., který sepsal a prezidentu Benešovi odevzdal v roce 1938 prohlášení české šlechty, která vyzývala k odporu proti německé agresi.

Ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, byl tedy přijat speciální zákon o vyvlastnění rodiny Schwarzenbergů a ti se stáhli do rakouského Murau. Mimochodem ani Karel VI. ani jeho syn Karel VII. nikdy nepožádali o rakouské občanství. Měli po celou dobu občanství československé a současně švýcarské, na které měli jako příslušníci rodiny Schwarzenbergů od svého narození nárok.

               A to už se dostávám k mému působení ve štýrských horách. Nevím přesně, jak se Karel Schwarzenberg dozvěděl, že v nemocnici na Stolzalpe působí český lékař, ale přihlásil se, aby mě pozdravil a přivítal.

               Byl jsem právě na kolonoskopii, když zazvonil telefon. Sestřička Roswita zdvihla, vyvalila oči a začala koktat „Herr Oberarzt, der Fürst, ddeerr Füürst.“

               Protože primář naší konzervativní ortopedie se jmenoval Fürst, zeptal jsem se jenom: „A co Gerhard chce?“

               Roswita jenom nesouhlasně zamávala rukou a řekla: „Kein Gerhard, aber Fürst, Schwarzenberg!“

               Šel jsem k telefonu ve stresu, protože jsem nevěděl, jak mám volajícího oslovit. „Pane kníže“ se rozhodně nehodilo, „pane Schwarzenbergu“ už vůbec ne. Věděl jsem, že německy se knížata oslovují „Eure Durchlaucht“ ale v ten moment mě ne a ne napadnout český ekvivalent. V poslední sekundě, když už jsem držel sluchátko v ruce, mi to došlo a stačil jsem pozdravit „Vaše Jasnosti.“

               Pán na druhé straně mě dobrou, jen trošku huhňavou češtinou pozdravil, přivítal v Murau a popřál mi hodně štěstí. Současně mi nabídl, že pokud bych měl nějaké problémy nebo potřeby, mám se obrátit na jeho zámeckou kancelář. To bylo v roce 1996, kdy měl kníže už své místo v Česku na zámku Orlík. Do Murau ale pravidelně jezdil, na nádvoří stávaly dvě škodovky – jezdil Oktávií. A když Murau slavilo v roce 1996 sedm set let dostavby kostela (Ten původní nechal srovnat se zemí jako celé Murau český král Přemysl Otakar II.) projel Karl Schwarzenberg v průvodu v otevřené tatrovce. Ostatně se svým otcem Karlem VI. se prý vždycky bavili česky.

               Karel VI. tedy otec našeho Karla, byl totiž český patriot a zůstal jím i v Murau. Byl nadšeným historikem a svůj čas trávil v knihách. Zlé jazyky hovořily, že tak hledal trochu klidu od své manželky paní Antonie princezny Fürstenberg. Ta na rozdíl od mužských členů rodiny neměla v Murau právě dobrou pověst a přezdívalo se jí pro její konfliktní povahu „Hexe von Murau“, čili murauská čarodějnice. Karel VI. sepsal a vydal knížku „Die Sankt Wenzels-Krone“, tedy knihu o českých panovnících.  Byl naprosto důsledný, a proto našeho Karla IV. nazývá důsledně Karlem prvním (protože jako český král byl opravdu první toho jména) a Karla VI., otce Marie Terezie, pak Karlem druhým. Jeden výtisk vlastním, dostal jsem ho darem od jednoho z jeho bývalých zaměstnanců.

               Schwarzenbergové se k svému češství stále hlásili a místní Rakušané jim to rádi tolerovali. Měli je totiž rádi, otce i syna. Schwarzenberg přivedl do Murau řadu kvalifikovaných pracovníků ze svých českých lesů a provozů. Takovým byl i pan Riesenecker, správce polesí, jeho nástupce Brotschild nebo sládek murauského pivovaru Winzig, který sem dorazil z Krumlova a začal vařit pivo podle krumlovské receptury, což mu Muraučané určitě nezazlívali.

               Karel na své zaměstnance nikdy nezapomínal a tvořili jakousi velkou rodinu. Když byl v Murau, nezapomněl se zastavit u vdovy po Rieseneckerovi Blance, Češce z Českých Budějovic, aby se zeptal, jak se jí daří, vypil u ní kávu a zjistil, zda jí něco nechybí – její syn žil ve Vídni. Když těžce onemocněla (to jí bylo už devadesát dva let) a primář ji chtěl propustit domů, protože staniční sestra dělala povstání ohledně náročné péče těžce nemocné stařenky, zakročil kníže okamžitě a dal pro ni k dispozici svou postel. Schwarzenberg měl totiž v nemocnici rezervované jedno lůžko, které využíval většinou na dobročinné účely, například přijížděli pacienti z ruského Omska nechat si na Stolzalpe operovat kyčle a pobyt v Schwarzenbergově posteli byl zadarmo – příslušná nadace musela platit jen náklady na samotnou operaci.

               Schwarzenbergovi lidé tvořili v Murau určitou komunitu jako konkurenci „Spolku murauských rodáků“. Tato podivná uzavřená společnost vyžadovala pro členství murauský původ v třetí generaci, tedy členem se mohl stát pouze ten, který se mohl vykázat už dědečkem pocházejícím z Murau. Přes tuto schwarzenberskou komunitu, která byla mnohem otevřenější (a vzdělanější), jsem našel vstup do místní společnosti.

               Paní Terezu, tedy Schwarzenbergovu manželku, jsem už osobně nepoznal. Působila v nemocnici na Stolzalpe jako dětská lékařka, ovšem v zimě 1995/1996 si při lyžování na Turracherhöhe poranila páteř a dočasně ochrnula. Já jsem nastoupil prvního března 1996, takže jsme se minuli jen velmi těsně. Byla to prý velmi dobrá lékařka a velmi energická. Naše sekretářka vyprávěla, jak kněžna zachránila jejího manžela, když byl ještě dítě a ošetřující lékař přehlédl zánět slepého střeva. Když ale zahromovala kněžna, stál o pět minut později u nemocného dítěte sám primář profesor Buchner a půl hodiny později byl chlapec na operačním sále – operoval ho profesor osobně. Její specifitou ovšem bylo, že nikdy svůj lékařský plášť nevěšela na věšák, ale při vysvlékání ho nechala padnout na zem a zdvihnout a zavěsit ho musel někdo z personálu. Holt modrá krev!

               Skandál s nevěrou paní Terezy mi vyprávěl místní předseda myslivecké společnosti – protože ten věděl samozřejmě všechny drby z první ruky. Jak tedy Karel přistihl svou ženu Teresu in flagranti na chatě na Turracherhöhe s podnikatelem a poslancem za FPÖ Thomasem Prinzhornem. Detaily, které mi onen myslivec líčil, nebudu šířit dál, jsou to neověřené klepy. Onen pán byl ostatně za války lovec partyzánů v Jugoslávii, člen NSDAP a zbraní SS.

               Knížete Karla jsem osobně nikdy neléčil, zato jinak zřejmě celou jeho rodinu. Jeho prvorozený syn Johann (zvaný Aki) se dostavil do naší ambulance před svou první svatbou s maďarskou šlechtičnou Dianou Orgoványi-Hanstein. To bylo v roce 2010. Jakožto kuřák fajfky – stejně jako jeho otec – a sečtělý muž, se chtěl nechat vyšetřit – věděl, stejně jako já, že na tuto neřest zemřel na rakovinu hrtanu německý císař Friedrich III. a nechtěl skončil jako on. Před svou druhou svatbou – v roce 2017 si vzal Francescu Riario-Sforza, se už vyšetřit nenechal (nebo o tom aspoň nevím, už jsem v Murau nepůsobil) – jeho druhou manželku jsem ale měl příležitost v Murau po jeho boku vidět – je to moc pěkná dáma. Ovšem děti zatím Johann nezplodil ani v jednom manželství. Mimochodem v roce 2010 ještě nosil knírek stejně jako jeho otec a vypadal jako jeho klon. Proto jsem ho poznal, když seděl před ambulancí, i když jsem ho předtím ještě nikdy neviděl.

               „Poslouchejte,“ řekl jsem tehdy sestře Martě. „Před ambulancí sedí Schwarzenberg?“

               „To ano,“ odpověděla. „A chce se nechat vyšetřit. Od vás, pane oberarzt.“

               Mimochodem byl Johann naprosto nekomplikovaný pacient a na závěr jsme si ještě popovídali o historii – ten Friedrich III. mu ležel v hlavě.

               Druhého syna Karla jsem se taky dočkal jako pacienta. Samozřejmě diagnózu nesmím zveřejnit, ale nemocný byl a podařilo se mi ho vyléčit. Zvláštní bylo, že do ambulance přišel bos, ale šlechticům se leccos odpustí. I když pokrevně byl šlechticem jen po matce Tereze, jinak byl plodem jejího hříchu s Thomasem Prinzhornem, který ho později i adoptoval. Fakt, že Karel manželce dokázal odpustit a staral se o ni i po jejím úrazu (u jejího lůžka ve Švýcarsku, kde podstoupila řadu operací, se prý s Prinzhornem střídali v dvoutýdenních turnusech), hovoří jednoznačně o jeho velkorysosti.

               Novinářky ostatně tvrdily, že nikdo nedokázal tak krásně líbat ruku, jako náš kníže, prezidentův kancléř a ministr zahraničních věcí.

               Třetím dítětem Karla a Terezy je dcera Anna Karolína zvaná Lila. Trošku rodinný rebel. Žila 15 let v Londýně a tam poznala a vzala si za manžela britského spisovatele Petra Morgana. (Autora seriálu Koruna, čili Crown, filmu Queen, Last King of Scotland nebo The other Boylen girl.) Čili jinými slovy autora velmi úspěšného. O jeho inteligenci svědčí i to, že se přestěhoval z Londýna do Vídně, protože, jak mi řekl, je v rakouské metropoli mnohem lepší životní kvalita. Lila s ním má pět dětí. Morgan skončil jako pacient v naší nemocnici, když se zúčastnil oslavy tchánovy sedmdesátky na Turracherhöhe. Tady se nevyhnu tomu, abych neprozradil, že měl dost ošklivý zápal plic způsobený atypickou baktérií. Jsem hrdý na to, že se díky mé léčbě rychle vzpamatoval. Morgan byl velmi sympatický chlapík hovořící perfektně německy, skromný a britsky zdvořilý. Problém při vizitě dělaly jen jeho děti, běhající mi mezi nohama, protože manželka Lila právě dorazila na návštěvu. Bylo to v roce 2007 a ty děti byly tehdy – pokud se nemýlím – tři. Ale vyhoďte z místnosti dítka z knížecí rodiny! Lila byla jinak naprosto skromná a možná by i s tím vyhazovem souhlasila, kdybych se byl odvážil. Ale jsem se neodvážil.

               Když se stav Petra Morgana zlepšil natolik, že ho bylo možno propustit, zeptal se mě poněkud nesměle, zda si má troufnout krátce po onemocnění letět do Los Angeles. Tak jsem se dozvěděl, že jeho scénář na film Queen byl kandidován na Oskara. Byl jsem trochu v rozpacích, představa mnoha hodin v klimatizovaném prostoru letadla aklimatizovaného na výšku 2000 metrů nad mořem mi připadala dost problematická. Řekl jsem mu to. Pokrčil rameny a pravil: „Já jsem tam byl už vloni a nebylo to nic moc. I když ten náš film (Last King of Scotland) Oskara získal. Tak já zůstanu doma a pokud mi toho Oskara dají, ať mi ho pošlou poštou.“

               Oskara za scénář k filmu Queen skutečně dostal. Trošku mě ten sympatický pán zklamal, když Annu Karolinu Schwarzenbergovou v roce 2014 opustil (to už jsem v Murau nebyl) a začal randit s americkou herečkou Gillian Andersonovou. Tu obsadil v seriálu „Crown“ do role Margaret Thatcherové. Protože musí zřejmě Lile přispívat na pět dětí, musí teď psát hodně.

               Karel Schwarzenberg měl v Murau vždycky pověst prostého čestného chlapa. Sám se vždycky představoval, že je povoláním lesník a hostinský. Nic se na tom nezměnilo ani po jeho vstupu do politiky. Syn paní Blanky Riesenecker Peter vzpomínal, jak Karel – tehdy český ministr zahraničí – dorazil na mši v murauském kapucínském kostele. Své bodyguardy nechal před dveřmi, prošel prostě do první řady, kde měl rezervované místo, po cestě pozdravil sousedy. Potom se pomodlil a po mši zase s úsměvem a s podáváním rukou kostel opustil. Aby bylo jasno, ti lidé v kostele NEBYLI jeho voliči, ale jen sousedé.

               Murau ho má rádo. Před několika lety – v roce 2017, kdy zde slavili 400 let schwarzenberské přítomnosti v městečku – po něm pojmenovali náměstí. No náměstí, je to spíš takový plácek, náměstíčko před hotelem Lercher. Na slavnostní jmenování onoho náměstí zval plakát, na němž měl Karel Schwarzenberg pankáčský barevný účes.

               Když ho nezvolili českým prezidentem, ptal se mě onen už jmenovaný Peter Riesenecker „Proč ho vlastně nezvolili? Vždyť Češi jsou přece civilizovaný a vzdělaný národ. Jak si mohli zvolit toho vulgárního opilce?“ Neměl jsem na jeho otázku odpověď. Ostatně po druhé Zemanově volbě se mě už neptal ani on ani ostatní, kteří mi takovou otázku po první volbě v roce 2013 ještě kladli.

               Možná právě ten rok 2013 byl definitivním zlomem, kdy se Češi rozhodli volit proti slušnosti a mezinárodnímu uznání. Kdy se uzavřeli do své kotliny a začali vařit babišovskou a zemanovskou polívečku. Jedno jak mizerně chutná a jak smrdí, ale je naše! Škoda, s Karlem by to dotáhli určitě dál – a hlavně by měl úřad prezidenta zcela jinou společenskou úroveň a funkci. Protože prezident je jednak obrazem svých voličů, ale i vzorem pro lidi, které ve své funkci reprezentuje.

               Karel Schwarzenberg nás opustil. Doufám, že se mu v nebi skutečně dostalo přivítání jako na karikatuře Miroslava Kemela, kdy ho vítá Bůh slovy „Vítejte! Konečně člověk, od něhož i vulgarity jsou požehnáním.“

               Zasloužil by si to. Škoda, že Češi nepoznali potenciál, který jim nabízel.