Pan prezident začíná nudit

Pan prezident se snaží, aby zůstal v pozornosti médií. Novináře sice nesnáší, sebe na stránkách novin ale miluje. Sahá přitom do stále špinavějšího arzenálu svých urážek. Jestliže si klade řečnickou otázku, koho kromě idiotů a analfabetů vyjmenuje ministry, zarazí se za normálních okolností člověku dech. Jestliže označí předsedu nejsilnější opoziční strany za mrtvolu, do které se nekope, pokouší se tím opět posunout hranici nevkusu o kousek dál. Jenže stále stereotypní opakování začne jednou nudit. Na urážku Karla Schwanzerberga zareagoval ostatně jen předseda karlovarské organizace TOPky. Možná to považoval za svou povinnost, možná se taky chtěl aspoň jednou objevit v novinách – kdo ví. Knížeti to nestálo ani za komentář.

Stereotyp urážek a bonmotů pana Zemana začíná být pomalu ošuntěný, nebudí téměř pozornost. Ovšem posouvá funkci prezidenta republiky do stále křivějšího světla. Měl jsem letos možnost sledovat silvestrovský program české televize. Jestliže je hlavním cílem humoristů prezident republiky (dokonce oba poslední prezidenti, když vzpomenu onu scénku s kartářkou) řekne si laik, že zde něco není v pořádku. Prezident republiky by měl požívat určité úcty a nebýt terčem kabaretistů. To ostatně vyžaduje i pan Zeman a jeho manželka. Jenže…

… jenže tu úctu si musí i hlava státu zasloužit. Ta nepřichází automaticky s úřadem, jak by si mohli někteří myslet. Jestliže někdo krade na státních návštěvách pera, označuje korupci politiků za šikovnost nebo se potácí opilý (pardon nemocný virózou) nad korunovačními klenoty, je těžko přesvědčit obyčejného občana, že má mít k této osobě úctu. Češi jsou ostatně svým sžíravým humorem známí, ne nadarmo je Reinhard Heinrich označoval za „smějící se bestie“. Co je ovšem  mnohem horší, že se svými nositeli trpí úcta k úřadu prezidenta jako takovému. Úřad, který vykonávali Tomáš Garique Masaryk či Václav Havel se státá terčem humoru a satiry. Jestliže jsem si v novinách přečetl úvahu českého novináře o „vepřové hlavě státu“, zabylo mi nevolno.  Samozřejmě že to byl výbuch vzteku a zoufalství vůči současné hlavě státu, jenže národ, který má na hradě „vepřovou hlavu“,  si určitě mezinárodně nezaslouží žádnou úctu.

V jednom bodě ovšem může mít i tato podivná hlava státu pravdu. Sehnat v současné době kvalitního ministra je práce pro vraha. Nejen v české republice, abych opět jednou pohladil bolístku české politické frustrace. Je to mezinárodní problém, kvalitní politici prostě nejsou k mání, natož pak státníci – to je snad už vymřelá rasa. Státník je politik s vizí, jenž se snaží formovat svůj stát, snaží se jej vést novými, lepšími cestami. To lepšími bych pro jistotu zdůraznil, protože jinak by se dala tato definice lehce použít na diktátory typu Putina či Lukašenka nebo na politiky, kteří se o tuto cestu východoslovanských diktátorů snaží, jako Orbána či Erdogana. Ty jsem tím rozhodně nemyslel. Když rakouská ÖVP představila svůj vládní tým, vyrazila národu dech. Student práv jako ministr zahraničních věcí, striktní dogmatický katolicismus jako jediná kvalifikace pro ministra zemědělství. Rakouští satirici (kteří mají s českými tolik společného – vždyť rakouský humor tvořili imigranti z českých zemí a polovina rakouských humoristů má ještě dnes slovanská jména) měli okamžitě plné ruce práce a opravdu si ji užili. Humor je ovšem zbraň bezmocných – ta poslední. Radost z toho, že se člověk může vlastní vládě smát, tedy nějak nemůžu pociťovat.

Že by ovšem schopnosti byly při této bídě rozhodující a předsedové vlád tancovali od radosti, když náhodou jednoho schopného kandidáta objeví, to samozřejmě nesouhlasí. Premiéři ve vládě těžko snášejí lidi chytřejší, než jsou oni sami – a oni sami až tak chytří nebývají. Proto se v Rakousku musel po volbách rozloučit se svým ministerským postem ministr pro vědu a výzkum Töchterle – asi jediný, kdo v tom starém týmu vypadal, že svému rezortu rozumí. Ovšem ministerstvo pro vědu výzkum bylo stejně zrušeno a podřazeno ministerstvu hospodářství – existuje výřečnější symbol, že věda má a musí sloužit už jen komerčním účelům a stát vůbec nezajímá? Ministryně financí Maria Fekter se se svým postem musela rozloučit přesto, že svou nekompetenčností přímo oslňovala a o financích neměla ani ponětí. To by v podstatě v rakouské vládě nikomu nevadilo, nejméně pak premiérovi, jenže bránila rakouské bankovní tajemství tak zarputile, že jí vystavili ostatní ministři financí červenou kartu. Oplakala svůj odchod. My ne. Ovšem zase byla s ní aspoň legrace.

Že to v Česku nebude o moc lepší, se dá čekat. (Ovšem po tom, co předváděla Rusnokova vláda, to už zas nemůže být až o tolik horší). Že bude mít Andrej Babiš obrovský problém obsadit už jen své poslanecké mandáty jakž takž kvalitními lidmi, bylo zřejmé. Aby k tomu ještě sehnal řadu ministrů víceméně schopných vykonávat své funkce, to už je úloha hodná Herkula. Nechci pana Babiše podceňovat, ale jako Herkules české politiky mi nepřipadá. Napadlo mě, že by se dala uspořádat v televizi reality-show „Hledá se ministr“. Uchazeči by nemuseli splňovat žádné odborné předpoklady – ti skuteční ministři je přece nemají taky. Televize by ale měla určitě rekordní kvóty a diváci by mohli hlasováním posílat kandidáty do dalšího kola.  Tito by pak měli mandát pocházející z vůle lidu, stejně jako mandát pana prezidenta, jímž se on tak rád ohání – to by pak mohl zvažovat, zda je vyjmenuje nebo ne! Že by kvalita takových minstrů volených z pohovek před televizemi byla pochybná? No a co? Je snad kvalita jmenovaných lepší? Důležité je, aby nevyhazovali úředníky na svých ministerstvech a nenahrazovali je svými příbuznými a kamarády, jak to dělala vláda pana Rusnoka. Dobrý úředník je totiž schopen udržet ministerstvo nad vodou bez ohledu na to, jaký „idiot či analfabet“ sedí v ministerském křesle.

Ve Štýrsku máme paní landesrätin (něco jako lokální ministr, protože zdravotnictví v Rakousku podléhá kompetenci jednotlivých federálních zemí a ne vládě ve Vídni – nač i tam sedí ministr zdravotnictví, jsem ještě nepochopil a nikdo nebyl schopen mi to srozumitelně vysvětlit). Tato byla v minulém volebním období zodpovědná za dopravu, teď dostala resort zdravotnictví (že o zdravotnictví nemá páru, je snad už jen z tohoto faktu zřejmé). Tato dáma vyhodila okamžitě všechny úředníky na svém úřadě, kteří se řízením zdravotnictví zabývali po desetiletí, a nahradila je lidmi, které si s sebou vzala z rezortu dopravy. Pravila, že důvěra je u ní důležitější než kvalifikace a že oni se časem naučí. Připadá mi to tak trochu jako scéna z filmu Armagedon, kde dělali z vrtačů ropných polí kosmonauty a ne naopak. Zdravotnictví v takto řízené zemi se opravdu Armagedonu začíná podobat. Tady už nepomáhá ani humor, tak vtipní už nejsou ani Rakušáci.

Je třeba tedy počkat, co nová vláda vymyslí a co přinese nového. Třeba i něco pozitivního, člověk by měl být v principu optimistický, aby se nepokoušel věšet každý týden – tolik místa na psychiatriích nemáme – lůžka byla redukována.

Co se ovšem týká prezidenta Zemana, měl bych pro české novináře jeden malý tip. V Rakousku žije jeden obskurní podnikatel – stavitel Lugner. Ti, kdo jezdí do Vídně, vědí, že tam existuje nákupní centrum Lugner-City, které postavil a pronajímá. Tento pán trpí chronickým exhibicionismem, má nutkavou potřebu být zviditelňován v sdělovacích prostředcích a je ochoten pro to udělat cokoliv. Kandidoval dokonce i na prezidenta (dostal chválabohu jen 3 procenta hlasů, tak šílení nejsou ani Rakušáci), mění své přítelkyně za stále mladší a duševně labilnější, sám o sobě filmoval reality show „Die Lugners“, neváhal zaplatit milion dolarů za to, aby se s ním v lóži na vídeňském operním plese ukázala Paris Hilton. Až si jednoho krásného dne řekli rakouští novináři „A dost!“ A vyhlásili „lugnersfreies Jahr“ čili rok bez Lugnera. Všechny noviny i televize pana Lugnera prostě rok ignorovaly, ať dělal, co dělal. Kultuře rakouského žurnalismu ten rok hodně pomohl. Třeba by se dalo v Česku udělat něco podobného – „rok bez Zemana“.

Je mi jasné, že ignorovat prezidenta je mnohem těžší, než nějakého – i když bohatého – vídeňského podnikatele. Ale co tak prostě nevysílat jeho řeči a nereferovat o nich v médiích. Stejně začínají už být únavné a nudné. Někoho urážet, když se o tom nikdo nedozví, to nemůže dlouho bavit ani Miloše Zemana. A třeba se aspoň tak podaří udržet minimální úctu k úřadu prezidenta České republiky. Třeba si pak humoristé pro příští silvestrovskou show najdou jiný cíl.

V opačném případě se ze mne pomalu stane monarchista. Král možná není o moc chytřejší než naši současní politici. Děti vyrostlé v královských rodinách mají ale většinou aspoň dobrou výchovu a nedělají na veřejnosti ostudu – minimálně, když už sedí na trůně.  A sedí na tom trůně „z vůle boží“, není to tedy „zvůle lidu“. Myslím, že by si Češi už zase jednou slušného člověka na hradě zasloužili. Nemusí to být politik, dokonce by to možná ani politik být neměl. Ani Masaryk ani Havel nebyli skuteční politici. Spíše filosofové a idealisté. Jaká pozitiva a negativa to národu přineslo, o tom můžeme diskutovat. Ale ani jeden z nich nedělal ostudu (jejich milostné aféry je možné přehlédnout mnohem spíše než vrávorající postavu při veřejném vystoupení). Filosof může být státníkem, i když není politikem – možná právě proto, že nebuduje stát, ale dává morální příklad a apeluje na národ, aby neblbl. Ryba totiž hnije od hlavy a morálku národa není možno zlepšit, dokud se hlava státu chová tak, jak se momentálně chová. A bez morálky, jak píše ekonom Tomáš Sedláček, bez morálky, která byla 4000 let pevnou součástí ekonomie, aby pod vlivem mainstream ekonomů ztratila jakýkoliv význam, nemůže žádná ekonomika dlouhodobě fungovat. Že tomu tak je, cítíme minimálně od roku 2008 velmi citelně. Že se svět bohužel ještě stále nepoučil, je bolestné a bude to ještě bolet.

Rok bez Zemana by byl aspoň malou náplastí na tu velkou zející ránu v české duši.