Samozřejmě jsou všude, člověk na ně narazí, kdy s tím nejmíň počítá. Naštěstí má většina opravdových VIP osobní lékaře a jezdí v případě choroby na privátní kliniky, kde očekává speciální léčbu – a proto politiky většinou problémy běžného zdravotnictví nezajímají, vědí dobře, že se jich přímo netýkají. Někdy o nich mluví, nikdy je neřeší. Občas někde škrtnou přísun peněz s dodatkem, že to pacient nesmí pocítit. Dodatkem, kterému se sice všichni zainteresovaní smějí, ale daný politik si tím umyl svědomí.
Přesto občas nějaký prominent zabloudí i do „obyčejného“ zdravotnického zařízení – a pak je to někdy šrumec. Jako když se otec naší paní landesrätin Edlinger odmítl nechat s ledvinnou kolikou ošetřit od mladého lékaře a vyžadoval odborníka, který ovšem v té době stál na operačním sále. Pan Edlinger nechtěl za žádnou cenu pochopit, že není možné přerušit operaci, aby mu operatér přišel zavěsit infusi s analgetikem. Takže nejdřív zbytečně trpěl a potom si ještě zbytečněji stěžoval.
Jednou u nás ležela matka někdejší členky rakouské vlády. Stará paní měla už devadesát a to přesto, že celý život kouřila jednu cigaretu za druhou. Nyní měl samozřejmě chronickou bronchitídu a empfyzém a byla závislá na kyslíku. Což jí ovšem nebránilo v tom, a by nepokračovala ve svém konzumu cigaret a to dokonce i na nemocničním pokoji (jakožto platící VIPka měla samotku). Problém byl v tom, že bábina dobře věděla, že kyslík s cigaretou nejsou dobrý nápad a proto, když si chtěl zapálit, kyslík vypínala. Ovšem, když si ho vypnula a koncentrace kyslíku v krvi klesla, začala být zmatená a tak jsme hořící cigarety nacházeli všude možně, dokonce i mezi madracemi. Jen zázrakem nedošlo k požáru. Ale marně jsme staré paní zabavovali její cigarety – což vedlo k jejím záchvatům zuřivosti – její milovaná dcera jí vždy nějakou tu krabičku na pokoj propašovala. Nakonec jsme ji z bezpečnostních důvodů museli propustit a vysloužili jsme si za to od bývalé paní političky drsnou kritiku.
Jsou ale prominenti, kterých si ani nevšimnete. Jako například bývalý zeť knížete Schwarzenberka Peter Morgan. V době, kdy byl ještě s knížecí dcerou Annou Karolínou ženat, (poté, co jí udělal pět dětí, opustil ji, randí s americkou herečkou Andersonovou a musí hodně psát, aby splatil alimenty, ovšem zřejmě jen seriál Crown stačí jeho náklady pokrýt) zúčastnil se oslav sedmdesátin našeho knížete a tam dostal zápal plic. Dost ošklivý zápal plic, hospitalizace byla potřebná. Naštěstí se mi podařilo změnit hned na první vizitě antibiotikum správně a poté se rychle vzpamatoval. Byl to naprosto normální zdvořilý distingovaný muž (prostě Brit) který mluvil perfektně německy, jediným problémem během vizity byly (tehdy ještě jen čtyři) malé děti, které chtěly být s tatínkem pohromadě a pletly se mi mezi nohama. Ale to už člověk tak nějak akceptuje. Poté, co se vyhrabal z nejhoršího, se mě zeptal, zda může následující víkend letět do Los Angeles. Když jsem se ho naivně zeptal proč, nepodivil se nad mou neinformovaností a sdělil mi, že je kandidován na Oscara za scénář filmu Quenn. Trošku mě tím zaskočil, ovšem vzhledem ke skutečnosti, že se právě zotavoval z chlamydiové těžké pneumonie, mínil jsem, že let v klimatizovaném letadle na tak dlouhou vzdálenost by nebyl právě nejrozumnější.
„O.k.,“ pravil klidně. „Zůstanu doma. Pokud mi toho Oscara dají, ať mi ho pošlou poštou. Jednoho už stejně mám (za scénář k filmu „Last King of Scotland“) tehdy jsem tam byl a nebylo to nic moc.“
Nejveselejší bylo, když mě jednoho krásného dne – byla to neděle, čili den krásný, kdybych neměl právě službu – zavolal poněkud hysterický anesteziolog, že má pacienta, kterému se „OPRAVDU NEDAŘÍ DOBŘE.“ Nechápal jsem tak úplně jeho vzrušení. Že se pacientům nedaří dobře, je v podstatě obvyklá situace, proto přece chodí do nemocnice. Nato mi vysvětlil, že se jedná o Iránce a že ten nemůže dýchat. Stále jsem ještě nechápal. Dodal, že onen pacient nemluví ani slovo německy a jen velmi málo anglicky. Že mluví fársí. Jestli prý ten jazyk neumím? I když jsem si už díky znalostem několika slov z každého možného jazyka pověst polyglota, ubezpečil jsem ho, že z fársí neumím ani těch několik slov. Anesteziolog zesmutněl a mínil, že máme problém. Zabylo mi ho líto. Ten případ byl stále zajímavější, uvolil jsem se, že se na něj podívám. Tedy ne na anestesiologa, ale na pacienta. Nechal jsem si nemocného přivézt do ambulance a pochopil jsem, že to nebude snadné.
Především nepřišel sám, ale doprovázel ho mladý muž s oholenou hlavou. On sám byl taky mladý člověk okolo čtyřiceti a skutečně neuměl ani slovo německy a angličtinu lámal mnohem hůř než já. Zeptal jsem se, kdo je onen mladý muž v jeho doprovodu, zda se jedná o rodinného příslušníka. Odpověděl, že ne. Požádal jsem ho tedy, aby onen holohlavý muž opustil místnost. Odpověděl, že to nepřipadá v úvahu. Začal jsem tušit, že můžou nastat potíže.
Poměrně rychle jsem zjistil, kde je problém. Pacient byl prostě plný vody. Protože měl během narkózy a po ní nízký tlak, nalili do něj kolegové trošku příliš mnoho infuzí a teď měl otok plic. Když jsem mu chtěl píchnout Furosemid, tedy látku na odvodnění, odmítl to. Chtěl vědět, co mu to chci píchnout. Když jsem mu to anglicky vysvětlil, nerozuměl. Tak daleko jeho slovní zásoba nesahala. Zdálo se, že je situace vážná. Naštěstí jsem si vzpomněl na kamaráda Mohammada Mohajera, rodilého Iránce a ortopeda v naší nemocnici. Zavolal jsem mu na mobil. Nezdvihl. To mě nevyvedlo z klidu, věděl jsem, že Mohammad je skvělý kluk, je spolehlivý a zavolá hned, jak bude moci. V těch několika minutách, než se ozval, jsem se snažil pacienta, který se dusil i s kyslíkem okolo nosu, uklidnit úsměvy.
Pak se ozval Mohammad. Objasnil jsem mu problém a on ho vysvětlil telefonem pacientovi. Ten si poté nechal píchnout furosemid, nechal se odvézt na intenzivku a nechal dokonce svého bodyguarda na chodbě. Mohammad slíbil, že přijede pomoci. Byl sice se ženou na návštěvě u známých, nabídl ale, že návštěvu ukončí a přijde mi pomoci dostat se s maléru, který jsem nezpůsobil. Opravdu se objevil. V pravý čas. Pacientovi totiž začaly vylézat oči z důlků. Furosemid už působil, ale voda se kupila v močovém měchýři a on se z nějakého důvodu (zřejmě stress) nedokázal vyčurat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mu musím zavést močový katétr, to ale odmítal chápat. Mohammad mu to vysvětlil. Zíral nepříčetně na sestry na intenzivce a já jsem pochopil, že představa, že by se některá z nich dotkla jeho posvátného orgánu mezi nohama, je pro něj kacířstvím nejhoršího rázu a důvodem, zavolat svého holohlavého průvodce, aby nás všechny poslal do nebe. Vyzval jsem tedy všechny sestřičky, aby odešly, a když byly z dohledu, zavedl jsem mu katétr sám. Od té chvíle jsme byli kamarádi. Získal jsem jeho plnou důvěru, chtěl se nechat léčit už jen ode mne, což naštěstí dlouho netrvalo. Poté, co vymočil pět litrů vody a mohl zase normálně dýchat, předal jsem ho rád našim ortopédům zpátky k další léčbě.
„Víš, on je nějaké velké zvíře,“ řekl mi Mohammad.
„Odkud to víš?“
A Mohammad začal vyprávět.
Onen pacient ho zavolal před několika týdny. Že už mu v Iránu jeho koleno operovali pětkrát a pořád neúspěšně a on že na internetu našel, že právě rakouské Stolzalpe má v tomto oboru nejlepší výsledky a rozhodl se tedy nechat operovat u nás. Mohammad mu vysvětlil, že je to samozřejmě možné, že bude ale operaci muset uhradit sám. Pacient odpověděl, že to není nejmenší problém. Tak mu řekl, že si musí vybavit vstupní vízum, což problém být může a bude to zřejmě dlouho trvat (v té době byl iránským prezidentem fanatický Ahmadžinehad a neměli jsme s jeho režimem právě dobré vztahy). Tehdy ještě potenciální pacient řekl, že se o to postará. Zavolal za týden. Kdy prý může přijít na příjem. „Vy jste mi zřejmě špatně rozuměl,“ řekl mu Mohammad. Napřed potřebujete to vízum.“ „To už mám,“ odpověděl pacient. „Jak máte? Za týden?“ „No, já jsem zavolal Fischerovi a tak ho mám.“ „Jakému Fischerovi?“ „No přece Heinzi Fischerovi, znáte ho přece!“
Znali jsme ho. Heinz Fischer byl v té době rakouským prezidentem. Jenom mi není známo, že by uměl řeč fársí.