Delirium

Delirium je postrach alkoholiků, ne ovšem pro ně ale pro medicínský personál, který je musí ošetřovat. Právě proto alkoholiky nemáme rádi. K deliriu se člověk propije jedině dlouholetým úsilím, jež stojí hodně peněz, kocovin a bolestí hlavy. Když se ale pak povede, stojí za to. První delirium, které jsem viděl, byl v Popradě muž, přijatý z neurčitých důvodů – původem kominík. Z alkoholismu ho v podstatě nikdo nepodezříval, i když tak na první pohled vypadal, proti alkoholové závislosti totiž hovořilo, že se střechy ještě nikdy nespadl.
Přišlo to na něj ve společenské místnosti při sledování fotbalu a to v podobě epileptického záchvatu. Z místnosti se ozval křik, nato odtud vyrazil dav pacientů prchajících v panice a na zemi sebou v křečích házel onen kominík. Všude byla krev, protože si narazil hlavu do stolu a měl na čele velkou tržnou ránu. Ve snaze zabránit dalšímu poranění jsem se na něj vrhl a pokoušel se jej udržet na podlaze, než sestřička natáhla ampulku Diazepamu. (To jsem ještě netušil, jak těžké bude u člověka, zmítajícího se v křečích, najít žílu a píchnout do ní uklidňující prostředek). Nicméně ten člověk měl takovou sílu, že jsme spolu přeskákali v jeho křečích celou místnost a já jsem měl od stolů a židlí na těle nemálo modřin, přičemž jsem byl samozřejmě celý od jeho krve – než se jej podařilo konečně uklidnit.
Po takovém zážitku začne být člověk obezřetný a všímá si mnohem pozorněji varovných signálů. Doslova alarm znamená, když pacient (muž) začne náhle převlékat povlečení na své posteli. Je to činnost pro muže natolik nelogická, že v tom okamžiku musí už stát lékař u něj a píchat do něj uklidňující prostředky, aby s tím přestal. Dobré slovo v takové chvíli už nepomáhá.
Nejnebezpečnější totiž je, když dobře trénovaný alkoholik náhle pít přestane. Zažil jsem jednoho mladého muže, který jednou při návratu z hospody domů zakopl a poranil si palec na noze. Poněvadž se palec zanítil, šel k lékaři a dostal od něj antibiotika penicilínového typu. Shodou okolností tedy jedno z mála antibiotik, které se s alkohlem poměrně dobře snáší. To náš dobrák ovšem nevěděl a jako ukázněný občan věděl, že člověk beroucí antibiotika by pít neměl. A tak přestal. Následné delirium jej přivedllo na jednotku intenzivní péče a čtyři týdny s ním musel dýchat stroj, protože jeho delirium vyústilo do zástavy dechu.
Ve Svitě žil manželský pár. Rodina manželky byla alkoholem poznamenaná už několik generací, její maminka se před nedávnem upila k smrti a staří kolegové si pamatovali ještě na to, jak vyprovázeli na poslední cestě i její babičku (sklon k alkoholu se v této rodině dědil kupodivu po ženské linii). Její manžel se snažil svou ženušku od démona alkoholu chránit. Nosil jí svačiny do práce, odvážel ji z práce domů, aby ji nenapadlo zajít do hospody, snažil se ji chránit před zlými kamarády a kamarádkami. Nic nepomohlo. Žena se opila už v práci, či doma, když on doma hodinku či dvě nebyl. Po několika letech to vzdal a začal pít s ní. A po několika dalších letech skončil na naší jednotce intenzivní péče v těžkém deliriu. Jeho žena ho chodila navštěvovat, vždy namalovaná a distingovaná, i když z ní táhl alkohol na míli. Ale jak už jsem řekl, u ní byla daná genetická výbava, jež se už po několik generací cvičila v odbourávání této jedovaté látky a proto vydržela očividně nepoměrně více, než její ubohý netrénovaný životní druh.
Ten ležel v posteli, skrčené nohy u brady ( po několika týdnech takové polohy se mu vytvořily kontraktury, které se už nikdy nepodařilo zcela rozvolnit.) Nenudil se, protože na stěně proti posteli sledoval dobrodružné i válečné filmy (které tam viděl jen on). Vzrušeně je komentoval, bál se, prosil nás, abychom je vypnuli, což se bohužel nedalo. Paní doktorka Schwarzová, zástupkyně primáře, denně kontrolovala jeho aktuální stav a snažila se zjistit jeho stav orientovanosti. Ten byl důvodem její těžkomyslnosti, protože milý se pacient na otázku, kde právě je, nacházel jednou na Kanárských ostrovech, pak zase v Londýně a sem tam zabloudil i do Las Vegas. Když jednou přiznal, že je v Košicích, zadoutnala v paní doktorce malá naděje, kterou on ale rozptýlil hned druhý den tvrzením, že je na jižním pólu. Plynuly dny a týdny, on se nacházel stále na své cestě okolo světa a paní doktorka byla stale trudnomyslnější.
A pak přišel zase jednou den, kdy přišla se svou obvyklou otázkou „Kde práve ste?“. „V Bratislave,“ odpověděl, jako když střelí a paní doktorka se zlomeně obrátila k odchodu. Sledoval ji účastným pohledem a když se za ní zavřely dveře, pronesl zamyšleně. „Možno by som už mal paní doktorke povedať, že som v Poprade, aby nebola stále taká smutná.“
Když to sestřičky doktorce Schwarzové prozradily, měla tolik duševních sil, aby se rozesmála. Náš milý delirant byl obratem propuštěn z intenzivky. Potkal jsem jej několik let později, dělal recepčního v jednom ze svitských hotelů. Chodil sice o holi, protože jeho kontraktury se nikdy nepodařilo zcela odstranit, byl ale střízlivý, oblečený do obleku s kravatou, nadšeně mne zdravil a dařilo se mu očividně dobře. Později jsem se dozvěděl, že se po návratu z nemonice rozvedl.