Za několik dní uplyne 100 let od smrti předposledního císaře rakouského Františka Josefa I. Věnoval jsem mu jeden medailon už před několika lety a při této příležitosti si jej dovolím umístit na můj web ještě jednou – doufám, že uplynula dost dlouhá doba, aby mí čtenáři na ten článek už buď zapomněli, nebo tehdy moji stránku ještě vůbec nenavštěvovali.
A tak si ho – v poněkud upravené podobě, dovolím zveřejnit ještě jednou.
Po celé století, jež uplynulo od jeho smrti, je předposlední rakousko-uherský panovník symbolem konzervativizmu, zpátečnictví a neschopnosti. Byl to v podstatě on, kdo dohnal podunajskou monarchii do záhuby, jeho následovník Karel jako poslední rakouský císař už toho moc zachránit nemohl. „Starý Procházka“ jak se Františkovi Josefovi v Čechách s kousavou českou ironií říkalo, zůstal v paměti především jako stařičký mocnář, jenž se prochází s hůlkou po Karlově mostě, aniž by tušil, co se v jeho říši děje.
Slavnou se stala věta, jež má vyjadřovat jeho přístup k vývoji a k politickému uspořádání: „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“ Už jen tou větou se zapsal do galerie nejhloupějších politických výroků historie. Jeho konzervatismus šel tak daleko, že až do konce svého života odmítal používat splachovací záchod, i když byl tento v Schönbrunnu zabudován v roce 1860. Místo toho museli až do konce jeho života vynášet nejvznešenější stolici služebníci osobně.
Jenže – František Josef vládl prostě příliš dlouho, celých 67 let 11 měsíců a 19 dnů, tím se zapsal mezi nejdéle vládnoucí panovníky na světě vůbec. Stařičký mocnář v posledních letech svého života opravdu nebyl schopen držet krok s dynamickým vývojem světa na počátku dvacátého století a stal se loutkou v rukou svých poradců a bojechtivých generálů. Uniformy ostatně miloval, i když na válečném poli byl naprosto ztracená existence. Některé nosil i dvacet let – podle toho i vypadaly. Ale děsil se jakékoliv změny, tedy i té nové uniformy.
Jenže jak to vlastně s císařem Františkem Josefem vlastně bylo? Na trůn se dostal jako osmnáctiletý mladý muž, k němuž se upínaly naděje celého mocnářství. Potřeba říci, že naděje obou tehdy na smrt znepřátelených stran. František Josef se stal císařem 2. prosince 1848, tedy v roce, kdy v celé Evropě zuřila revoluce a nevynechala ani Rakousko. Lidé se domáhali svobody, práva spoluurčovat dění ve svých zemích. Z absolutních monarchií se měly stát monarchie konstituční, vázané zákony přijímanými v parlamentech, pro konservativní šlechtické kruhy opravdový strašák, jemuž bylo třeba zabránit za každou cenu. Období Metternichova absolutismu, výsledek vídeňského kongresu, se chýlilo ke konci.
Je třeba si uvědomit, že rok 1848 byl vlastně dítětem francouzské revoluce z roku 1793. Šlechta ve francouzské revoluci ztratila své největší privilegium – právo neplatit daně. V Rakousku ji zdanil pokrokový císař Josef II. Zdanění šlechty přinášelo do politiky dva pozitivní faktory. Zaprvé se tím naplnila státní kasa, zadruhé se výrazně zlepšila morálka při placení daní u ostatního obyvatelstva. Daňové úniky se tak přestaly hodnotit jako kavalírský delikt, jímž se bohatí snažili přiblížit svým chováním rodové šlechtě (a ze všech sil usilovali, aby dosáhli šlechtického titulu, což bylo spojeno s jednorázovou investicí do císařské pokladny za ekvivalent doživotního osvobození od dalšího placení).
Dědeček Františka Josefa I, císař František I., rozhodnutí svého strýce Josefa zrušil a šlechtu učinil znovu privilegovanou skupinou bez daňových povinností. Po porážce Francouzů u Waterloo se podařilo tyto poměry na více než třicet let vídeňským kongresem zakonzervovat. Vše pokrokové, co připomínalo reformy Josefa II., bylo pro císaře Františka „Jakobínstvím“ a v této atmosféře vyrostl i mladý František Josef. Na potlačování všeho pokrokového dohlížel všemocný kancléř Metternich se svou tajnou policií. František I. neoplýval syny nadanými pro úkoly vlády (i on se ostatně v této úloze neosvědčil a slavil mnohem větší úspěchy jako zahradník než jako panovník – každý Habsburk se musel ve svém mládí vyučit nějakému řemeslu, František se vyučil zahradníkem a toto své druhé povolání velice miloval). Jeho nestarší syn Ferdinand I., zvaný Dobrotivý je všeobecně označován za hlupáka neschopného vlády. Zřejmě to je příliš zjednodušený pohled. Ferdinand sice nesl svým životem obrovské dědičné zatížení – jeho rodiče byli bratranec a sestřenice prvního stupně, babička s dědečkem dokonce sourozenci – trpěl na epilepsii, křivici, pravděpodobně i hydrocefalus a pro úlohy vlády se naprosto nehodil. I on byl ale stejně jako jeho otec výtečným botanikem a hovořil plynně pěti jazyky – něco takového hlupák nedokáže.
Rok 1948 byl jednoznačně nad jeho síly. Byl přinucen odstoupit z trůnu, a když se matce Františka Josefa Sofii Bavorské podařilo přesvědčit jejího manžela Františka Karla, císařova bratra a otce nového císaře, jenž byl přirozeným následníkem trůnu, aby se tohoto práva vzdal, byla cesta pro osmnáctiletého Sofiina syna na císařský trůn volná.
Jak jsem napsal, jeho nástup na trůn přijaly s velkými nadějemi jak konservativní šlechtické kruhy, tak i kruhy revoluční, zejména proto, že slíbil přijetí ústavy a liberalizaci vlády. V tomto bodě se ukázaly být sliby chyby. Už v roce 1849 byla tzv. „oktrojovaná“, tedy císařem vyhlášená, ne parlamentem odhlasovaná ústava odvolána a nastalo období nového útlaku pod taktovkou nového všemocného ministra Bacha, který vystřídal revolucí vyhnaného Metternicha. Nový císař zůstal věrný své výchově na vídeňském dvoře a odkazu tzv. „Svaté aliance“, kterou na Vídeňském kongresu v roce 1815 vytvořil kníže Metternich. Bylo to spojení tří nejmocnějších křesťanských panovníků, jež měli dbát na potlačování jakýchkoliv projevů liberalismu a demokracie v tehdejší Evropě. Bylo to vpravdě ekumenické spojení, jež nemělo do té doby obdoby. Vedle katolického rakouského císaře sem patřil pravoslavný ruský car a protestantský pruský král. Tato aliance skutečně i fungovala a zasloužila se o to, že v Evropě panoval na mezinárodním poli mezi roky 1815 a 1853 nebývale dlouhý mír. V roce 1846 potlačila Svatá aliance společnými silami povstání Poláků v Krakově namířené proti ruskému útlaku (Polské království bylo Vídeňským kongresem začleněno do Ruského císařství a car byl současně i polským králem stejně jako rakouský císař králem českým a uherským).
V roce 1848 musela Svatá aliance zasahovat znovu, prosebníkem byl ale tentokrát rakouský císař Ferdinand, tedy spíše jeho ministři. Nebyli si totiž schopni poradit vlastními silami s povstáním Maďarů, toužících po nezávislosti. Maďaři dokázali porazit 20. září 1848 jednotky chorvatského generála Jelaviče, snažící se je přivést k rozumu, tedy k poslušnosti. Rakouská armáda byla proti odhodlaným Maďarům bezmocná a tak se nový císař obrátil na ruského cara Mikuláše I. s prosbou o pomoc. A obdržel ji. Proti sto padesáti tisícům Rusů nedokázala maďarská armáda obstát. Dokázali sice ještě na jaře 1849 zvítězit nad Rakušany u Gödöllö, obsadit Budín a 14. dubna 1849 rozhodnutím uherského zemského sněmu zbavit mladého Františka Josefa I. uherské koruny, (což ambiciózního mladíka rozlítilo k nepříčetnosti) pak to už s nimi ale šlo s kopce. Po porážce u Segesváru, kde zahynul i básník Petöfi, museli nakonec kapitulovat před ruskou přesilou v srpnu 1849 u Világose. František Josef byl tedy zachráněn, jeho koruna taky a jeho reakce překvapila zřejmě jen neinformované nebo naprosto naivní – odvolal nedávno předtím vyhlášenou ústavu.
František Josef se totiž na politiku prostě nehodil – stejně jako jeho dědeček František či strýc Ferdinand. Rakousko produkovalo nebývalý počet neschopných panovníků, posledním schopným byl Leopold II. a ten zemřel v roce 1792. Mladý císař měl za sebou strohou militantní výchovu, už ve třinácti letech nastoupil vojenskou službu (v hodnosti plukovníka!) a do konce života miloval uniformy – jak už jsem zmínil, vlastně se do ničeho jiného ani neoblékal. Za tragédií jeho osobní ale i jeho říše pak ale stála jeho duševní porucha, o níž jsem se zmínil už v článku o Sissi. Trpěl na takzvanou alexythymií, poruchou komunikace. Člověk s touto poruchou je neschopen vnímat emocionální složku sdělované informace, jež je vždy v každém hovoru obsažena. Následkem toho rozumí sice slovům, ne ale sdělované informaci. A navíc není schopen sdělit své myšlenky tak, aby jim někdo byl schopen porozumět. Měl jsem čest zápasit se stejnou poruchou u mého bývalého šéfa celých šestnáct let, nebylo to vždy zrovna snadné či radostné. Když jsem mu oznamoval pro oddělení strategicky důležitou informaci, přerušil mne, protože se chytil nějakého slova, jež jsem podle jeho názoru nezvolil úplně správně a poté vedl čtvrhodinovou přednášku, jak by se to mělo říci správně. Že mu důležitost sdělované informace nemohla za takových okolností dojít, je nabíledni. Pro panovníka, ale hlavně pro jeho říši je taková porucha naprosto fatální. František Josef se stejně jako každý takto postižený člověk považoval za mistra komunikace, všechny ostatní musel tedy logicky považovat – protože mu nerozuměli – za idioty. Proto tedy ony stálé konflikty s předsedy vlád a vojenskými veliteli, proto jeho snaha rozhodovat o každém detailu vlády. Proto jeho neúnavné úřadování, kdy vstával už v pět ráno, aby mohl od šesti „vyřizovat spisy“. S papíry dokážou alexythymikové vyjít mnohem snadněji než s lidmi, napsaná správa totiž žádné emoce nemá. (Můj šéf se taky cítil nejšťastnější ve své kanceláři u svých mailů a dostat jej ven, třeba na vizitu, bylo rok od roku těžší) Dosáhnout u císaře audience bylo nesmírně těžké, a aby se v případě problému jel přesvědčit o skutečnostech na dané místo, bylo přímo nemyslitelné – raději si o tom nechal sepsat zprávu a byl tímto způsobem lehce manipulovatelný.
Díky této své poruše se stal tragickou postavou, jednou z nejtragičtějších na evropských trůnech. V mládí dostal vlastně všechno, po čem mohl toužit. Stal se vládcem obrovské říše, našel si mladou a krásnou a dokonce i milující ženu, měl syna a několik dcer, tedy všechno štěstí světa. Přesto dokázal jak svou říši, tak i rodinu, dovést ke katastrofě a zániku. Ne ze zlé vůle. Lidé s danou poruchou jsou schopni lásky, dokonce po lásce touží a dokážou se dokonce zamilovat doslova nesmrtelně. Právě to se stalo i Františkovi Josefovi.
U let 1853 – 1854 bychom se měli zastavit déle, protože mají pro císaře i pro jeho říši klíčový význam. Rok 1853 nezačal právě šťastně. 18 února se císaře pokusil zavraždit atentátník – maďarský krejčí János Libényi. Císaři zachránil život před atentátníkovým nožem tuhý límec jeho uniformy. Byl jen lehce zraněn (a nelze se tedy divit, že od té doby už uniformu nesvlékl). Atentátník byl popraven a na místě atentátu postavena „Votivkirche“ – ta ostatně stojí při pobytu ve Vídni za návštěvu. V létě odjel císař s rodiči do Bad Ischlu. Jezdívali tam každé léto, protože dlouho neplodná císařova matka Sofie (měla za sebou celou řadu potratů), po pobytu v těchto lázních poprvé donosila potomka, právě našeho Františka Josefa a proto mělo toto lázeňské místo pro císařskou rodinu přímo symbolický význam, což se v roce 1853 mělo ještě dále zvýraznit. Sofie totiž hledala pro svého syna nevěstu a po několika odmítnutích ji našla ve vlastní rodině. Pro Františka byla vybrána jako vhodná kandidátka jeho vlastní sestřenice, dcera Sofiiny sestry Ludoviky Helena. Nešťastnou náhodnou se ale mladý mocnář zamiloval do Heleniny mladší sestry, tehdy patnáctileté Alžběty, která sestru do Ischlu doprovázela. Zůstal hluchý ke všem domluvám ze strany matky. 19. srpna se slavilo zasnoubení a svatba byla naplánována na jaro příštího roku.
A tehdy vstoupil do hry jako její kazitel ruský car Mikuláš I. – vypukla tzv. „Krymská válka“. Car nikdy neoplýval přílišnou inteligencí a dodnes je v Petrohradu terčem vděčných vtipů – během mého pobytu v tomto městě jsem si jich několik musel vyslechnout. Právě v roce 1853, kdy byl zamilovaný mladý rakouský císař v sedmém nebi, se car rozhodl napadnout Osmanskou říši. Turecko bylo díky svým ekonomickým i politickým problémům nazýváno „Nemocným mužem na Bosporu“ a jevilo se tedy jako lehká kořist. Pod záminkou ochrany křesťanů v Palestině, jež tehdy patřila k Turecké říši, vpochodovala ruská vojska 3. července 1853, tedy právě v době, kdy František Josef flirtoval s nezvedeným dítětem Sissi, do knížectví Moldávie a Valašska, jež formálně patřila Osmanům. Sultán se pokusil svolat do Vídně kongres, jenž by konflikt diplomatickou cestou urovnal. František Josef, jenž měl být hostitelem této konference, měl ovšem právě jiné starosti a tak Turecko vyhlásilo 16. října 1853 Rusku válku.
Stále ještě existovala „Svatá aliance“, slepená kdysi ve Vídni politickým géniem Metternichem. Rakouský císař a pruský král byli tedy vlastně povinni postavit se po bok ruskému carovi. Jenže pruský král Fridrich Vilém IV. neměl zájem rozházet si to s Tureckem, v němž správně viděl budoucího obchodního partnera (a neměl se mýlit, Německo bylo až do první světové války nejdůležitějším tureckým hospodářským partnerem a mohutně z této ekonomické koalice profitovalo – i hlavní nádraží v Istanbulu je dílo pruských architektů) a snažil se tedy Františka Josefa přimět k neutralitě. Vzhledem na to, že pro rakouského císaře byla naprostou prioritou příprava svatby s milovanou ženou, měl pruský král lehkou úlohu. 20. dubna 1854, tedy pouhé tři dny před pompézním vídeňským svatebním obřadem, uzavřeli Fridrich Vilém s Františkem Josefem obrannou alianci a ponechali Rusy jejich osudu. Ti si nějak změny rakouského postoje nevšimli a zaujali vojenské pozice částečně i na území svého domnělého rakouského spojence. Poté co se u Varny vylodily 31. května francouzské a britské jednotky, jež měly ochránit Turky před ruskou agresí a Evropu před ruskou hegemonií, vyzval František Josef 3. června Rusy, aby opustili Moldavsko a Valašsko a když tak konsternovaně skutečně učinili, obsadila tato knížectví následně rakouská armáda. Zrada byla dokonána. „Obraz nejneuvěřitelnější nevděčnosti“, jak rakouské chování označil tehdejší tisk, byl hotov a svatá aliance mrtvá. František Josef se zbavil věrného, i když poněkud problematického ruského spojence, jenž mu ještě před pěti lety zachránil korunu. Na skutečnost, že o šedesát let později leželi rakouští a ruští vojáci v zákopech první světové války na opačných stranách fronty, bylo zaděláno právě tehdy. Rusko bylo tímto způsobem vytlačeno z pozice evropské velmoci na evropský okraj a Prusko, jež s Rakouskem konkurovalo o vliv v Německu, se za spolehlivého spojence nemohlo považovat ani náhodou. Rakousko bylo náhle jedinou fatální chybou svého panovníka samo.
Následky této nerozvážnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. V Itálii stejně jako v Německu vládla už po celá desetiletí touha po sjednocení země. Vůdčí silou v této snaze bylo Sardinské království, sdružující Piemont s ostrovem Sardinií, s hlavním městem v Turíně. Největší překážkou sjednocení Italů v jednom státě bylo Rakousko, jež drželo nejbohatší severní provincie Lombardii s Milánem a Benátsko (jakož i jižní Tyrolsko). Sardiňané vstoupili rafinovaně během turecko-ruské války do protiruské koalice a poslali na Krym nějaké malé vojenské jednotky. Šlo jim o to, zavázat si francouzského císaře Napoleona III. a získat si jej pro boj proti Rakousku. František se pokoušel navázat s novým francouzským vládcem přátelské styky a mazanému Francouzi naletěl. Ten mu slíbil modré z nebe, paktoval ale mezitím se sardinským králem Vittorem Emanuellem, jenž mu slíbil za odměnu za pomoc proti Rakousku odstoupit italská území – Nizzu a části severního Savojska s Anecy a Alberville (kdyby k tomu nedošlo, byla by zimní olympiáda 1992 v Itálii nebo by spíš byla někde plně jinde).
Rakousko mělo ovšem v Itálii jeden významný trumf a ten se jmenoval Jan Radecký z Radče. Prastarý generál, narozený už v roce 1766, jenž udělal kariéru v napoleonských válkách, byl vojenským správcem italských provincií a po celá léta s neúprosnou důkladností potlačoval v zárodku jakýkoliv italský pokus o povstání nebo nepokoje. Znal v Itálii každý kámen, měl své informátory, a i když měl už 92 let, myslelo mu to stále jako zamlada. 5. ledna 1858 ale zemřel. Generálním guvernérem italských provincií byl vyjmenován mladší bratr Františka Josefa Maxmilián. Maxmilián byl chytrý člověk a rychle pochopil hrozící nebezpečí. Snažil se bratra přesvědčit o potřebě změny italské politiky, aby si císař zabezpečil loajalitu společenských elit Lombardie a Benátska. Marně. František Josef neměl zaprvé bratra rád, jako už lidé s jeho psychickou poruchou nemají rádi lidi chytré a oblíbené. Oni sami totiž oblíbení být nedokážou, a že jsou chytří, dokážou díky své komunikační neschopnosti přesvědčit tak maximálně sami sebe. Zadruhé pak zvítězil jeho konzervativizmus s heslem, „nic se nesmí měnit“.
Výsledkem bylo italské povstání roku 1859. Protože Radeckého nástupce generál Ferenc Gyulay na Italy nestačil, rozhodl se císař zasáhnout osobně. Je to neuvěřitelné, ale František Josef se skutečně považoval za geniálního vojevůdce. U armády přece sloužil do svého třináctého roku a to, co zvládal starý Radecký levou zadní, musí přece on jako mladý schopný muž zvládnout ještě mnohem snadněji. Velení armády převzal osobně (přestože jeho pokynům nikdo nerozuměl). Jestliže vede armádu do boje alexythymik, je o tragédii už postaráno. Nikdo nerozumí jeho rozkazům a on nerozumí dodávaným informacím. Výsledkem byla bitva u Solferina, jež vstoupila do dějin jako jeden z nejchaotičtějších masakrů v lidských dějinách. Dodnes se historici diví, proč rakouská armáda nezabránila spojení francouzské a sardinské armády, když k tomu měla jedinečnou příležitost. Jenže to by napřed velení rakouské armády, tedy František Josef, muselo vědět, kde se nepřítel vůbec nachází! Celá bitva u Solferina, kde se jednalo vlastně o bitvy tři na sobě nezávislé a naprosto nekoordinované, bylo náhodným střetem zmatených jednotek, které neměly tušení, kde jsou jejich vlastní vojáci a kde nepřítel. I když měli Rakušané početní převahu, (150 000 vojáků proti 120 000 Francouzů a Italů) bitva skončila katastrofální porážkou a ztrátou Lombardie jako nejbohatší rakouské provincie. František Josef neztratil sice důvěru ve své vlastní schopnosti, zato ale ve schopnosti rakouských generálů a po zbytek života se zoufale snažil vyhýbat jakémukoliv vojenskému konfliktu.
Jeho znechucený bratr Maxmilián se stáhl na svůj zámeček Miramare u Terstu (rozhodně stojí za návštěvu a je dalším důkazem, jak dědičná byla láska Habsburků k botanice – zámecký park projektoval arcivévoda Maxmilián sám) a posléze se nechal přesvědčit oním lstivým Napoleonem III., strůjcem rakouské tragédie u Solferina, aby jako nový mexický císař zastupoval v této zemi francouzské zájmy. (Tvrdilo se, že Maxmilián byl plod aféry císařovy matky Sofie se synem Napoleona I. Františkem knížetem z Reichstadtu a tedy vlastně druhostupňový synovec Napoleona III.) Když jej později nechal Napoleon III. na holičkách, skončilo Maxmiliánovo mexické dobrodružství porážkou a nakonec v roce 1867 jeho popravou. Myslím si, že František Josef smrti nadanějšího bratra příliš neželel – pro jeho záchranu nepohnul ani prstem.
Abychom ale byli spravedliví, musíme přiznat, že měl v době, kdy Maxmilián bojoval o holé přežití, zcela jiné starosti. Na světovou scénu vstupovala nová velmoc – Prusko. O vliv v Německu se s Rakouskem přetahovalo už od roku 1848. Tehdy se Prusku podařilo zmařit takzvané „Velkoněmecké řešení“, tedy vytvoření sjednoceného Německa s dominancí Rakouska a hlavním městem Vídní. Rakušanům zůstal vliv na jihu Německa, zejména v Bavorsku, kde vládl duševně poněkud nevyrovnaný bratranec císařovy manželky Ludvík II., Prušáci politicky ovládali takzvaný Severoněmecký spolek. František Josef nesahal pruskému králi Vilémovi a hlavně jeho ministru Bismarckovi politickým rozhledem ani po kotníky. Napřed se nechal vyprovokovat pro společný zásah ve válce v roce 1864 proti Dánsku (existovala přece spojenecká smlouva z roku 1854 o vzájemné pomoci), kde maličkému statečnému sousedovi společnými silami odtrhli převážně německy hovořící jižní provincie Schleswick a Holstein. Nikdo netušil, nač Rakousku jedna malá zemička na konci světa je.
Obě odtržené provincie byly nejprve spravovány oběma „vítěznými“ mocnostmi společně, což samozřejmě nemohlo fungovat. Proto v roce 1865 uzavřely smlouvu v rakouském Bad Gasteinu, kam jezdil jak císař Vilém, tak i Bismarck rád do lázní. Ta smlouva je obrazem Bismarckova génia a naivity Františka Josefa. Rakousko dostalo do správy jižní provincii Holštýnsko, Prusko pak severní Šlesvicko. Rakousko ale prodalo jižní část Holštýnska za 2,5 milionu dánských tolarů – Prusku. Rakouské Holštýnsko se tak dostalo mezi dvě pruská území a muselo akceptovat pruské právo na transferové trasy pro zboží, pro armádu, otevřít holštýnské přístavy pro pruské loďstvo. Bismarck si tak otevřel desítky vhodných záminek pro vyvolání příštího konfliktu – a ten na sebe nedal dlouho čekat. S německou důkladností připravená politická rozbuška explodovala už v příštím roce a válka o dominanci v Německu skončila rakouskou katastrofou v bitvě u Hradce Králové 3. července 1866.
Porážku zřejmě ve skutečnosti způsobila převaha pruské armády a její taktiky i výzbroje a neutralita rakouských jihoněmeckých spojenců, především Ludvíka II., jenž nechal svého švagra Františka Josefa na holičkách. Rakousku přišli na pomoc jen Sasové, jež se Prusů – právem – báli ze všech Němců nejvíce. Ale kroky rakouského císaře Němcům úlohu hodně ulehčily.
Už jen skutečnost, že velením svých armád pověřil císař maršála Benedeka (aspoň, že tentokrát nevedl vojáky do bitvy on sám!) a to přes jeho odpor, byla hloupost. Benedek byl zkušený, i když poněkud málo kreativní voják. Prožil ovšem svůj vojenský život v Itálii, již dobře znal a kde bylo taky třeba bojovat (Italové se samozřejmě přidali na stranu Německa a za svou nepříliš vydatnou pomoc obdrželi po válce nakonec Benátsko, po němž tolik toužili). V Čechách se ale Benedek naprosto nevyznal. Puška jehlovka, jež se nabíjela zezadu a umožňovala tak střelbu vleže, byla součástí výzbroje pruské armády, Rakušané měli předovky tzv. Lorenzky. Vynálezce nové zbraně nabídl svůj vynález nejprve rakouské armádě. Tam byl ale odmítnut, údajně z rozhodnutí samotného císaře, jenž mínil, že nová zbraň by vedla k „plýtvání střelivem“. Je pravdou, že předovky byly spolehlivější, přesnější a měly delší dostřel. Kdyby tedy Rakušáci dokázali využít jejich výhod, mohlo to spolu s jejich jednoznačnou převahou v dělostřelectvu vést k německé porážce. Jenže místo aby využili výhod svých zbraní k střeleckým duelům na dálku, útočili podle starého vzoru v sevřených útvarech „na bodák“. Aniž mohli proti ležícím Prusům využít palbu salvou a byli vydáni střelbě ležícího a tím krytého nepřítele na milost a nemilost.
Porážka u Hradce Králové měla katastrofální důsledky. Ztráta vlivu v Německu a vytvoření Německého císařství pod dominancí Pruska v roce 1871 byly ještě tím nejmenším zlem. Ztráta Benátska byla už mnohem bolestivější. Ale nejhroznější bylo nové povstání Maďarů, kteří znovu zatoužili po samostatnosti a toužili po pomstě za porážku z roku 1849. Rusové už na pomoc přijít nemohli a Prusové koketovali otevřeně s myšlenkou rozdělení Rakouska, aby mohli následnické státy snadněji ovládat. Údajně jen emocionální apel císařovny Sissi před uherským parlamentem, kam přišla i se svými dětmi (ale bez manžela) dokázal Maďary pohnout k tomu, aby se vzdali myšlenky nezávislosti, prosadili ale konfederativní řešení říše – takzvaný Dualismus, který de facto rozdělil císařství na dva víceméně nezávislé celky spojené jen osobou císaře, zahraniční politickou, společnou armádou a víceméně i měnovou politikou (i když obě části razily své vlastní mince, emise byla společná, něco jako dnes Euro).
Bylo zaděláno na malér, jenž už nikdo nebyl schopen řešit, nejméně pak stárnoucí císař. V životě jej stíhaly už jen tragédie – žeň jeho předchozí neschopnosti, zejména při navazování lidských a sociálních kontaktů.
V roce 1867 popravili Mexičané jeho bratra Maxmiliána.
V roce 1889 spáchal sebevraždu jeho jediný syn a následník trůnu Rudolf, s nímž František Josef nikdy nedokázal navázat adekvátní vztah – opět následek jeho duševní poruchy.
V roce 1898 byla zavražděna jeho manželka Alžběta, s níž žil víceméně odděleně.
V roce 1914 pak podepsal ve své kanceláři v Bad Ischlu deklaraci „Mým národům“, jež spustila hrůzy první světové války – a to, i když on si žádnou další válku nepřál. Nedokázal svým „jestřábům“ v čele s náčelníkem generálního štábu Konrádem von Hötzendorf (po tomto válečném štváči, zodpovědném v konečném důsledku za smrt milionů lidí, se v Grazu jmenuje jedna z hlavních ulic).
Cítil se sám, puštěný a stíhaný osudem. Nikdy nepochopil, že to byl on, kdo od sebe lidi, spojence i přátele odháněl. Ať už to byl ruský car, manželka či syn. Jeho samotu mu od roku 1885 zpříjemňovala jen jeho přítelkyně a milenka Kateřina Schrattová. Jejich vztah podporovala samotná Sissi, syn Rudolf jím trpěl. František Josef se určitě cítil potvrzen ve svém konzervatismu, když v březnu 1881 zavraždili anarchisté v Rusku cara Alexandra II., jenž se snažil zemi modernizovat, zrušil nevolnictví a poskytl lidem nové svobody. František Josef si zřejmě vzpomněl na slova dědečka Františka – jehož ovšem osobně sotva znal, jenž říkal, že „Jakobínům se nesmí poskytnout ani trocha svobody, jinak nás dovedou na popraviště jako svého krále Ludvíka XVI. a tetu Marii Antoinettu“. František Josef chtěl stav, jenž se nemění – a to v době průmyslové revoluce! Nebyl v podstatě zlý člověk, nadevše nenáviděl politiky, jež šířili nenávist a nepokoj mezi jeho poddanými, tedy nacionalisty a socialisty. Několikrát odmítl vyjmenovat do funkce vídeňského starosty doktora Lugera, známého svým antisemitismem (Hitler jej v „Mein Kampfu“ nazývá svým velkým učitelem). Nakonec se ale musel tlaku ulice podvolit. Tlak ulice nenáviděl, proto se uchyloval vždy na celé léto do romantického Bad Ischlu v Solné komoře, kde měl od otravných lidí pokoj a mohl tu pěstovat své krásné vzpomínky, jež se k tomuto místu vázaly. Tady slavila svou svatbu i jeho nejmladší dcera Marie Valérie. Jenže svět směřoval k smrtelné konfrontaci a František Josef ve své snaze nestát na žádné straně stál na straně špatné. Ještě v roce 1907 navštívil Rakousko anglický král Eduard VII. Snažil se při svém dlouhém pobytu nejprve v Bad Ischlu a poté v Mariánských lázních přesvědčit starého císaře, aby odstoupil do spojenectví s Německem a připojil se k britsko-francouzsko-ruské alianci. Britové se tak snažili o izolaci expandujícího Německa. Bez úspěchu. František Josef se bál Německa, bál se další války, bál se už svého vlastního stínu. Přesto nadále vstával v pět ráno a odebíral se za svůj pracovní stůl aby „vyřizoval spisy.“
Jedním z takových spisů byl i podpis anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Tu zemi Rakousko spravovalo u od roku 1878, její připojení k císařství ale znamenalo otevřený konflikt se Srbskem a s jeho spojencem Ruskem, které považoval Balkán za oblast svého výsostného zájmu.
Ve stejném roce slavilo Rakousko pompézně šedesát let panování svého císaře. Ani padesátileté jubileum se neslavilo tak intenzivně. Císaři byla tím poskytnuta iluze, že dělá svou práci dobře a že ho jeho poddaní milují. Lidé dosáhli (přes císařův odpor) všeobecného volebního práva, ekonomika (navzdory jeho reakčním opatřením) prosperovala, životní úroveň obyvatelstva se (díky sociální demokracii, kterou on nenáviděl) zvyšovala. Rakousko tedy rozkvétalo navzdory politice svého císaře, jehož vliv se stále zmenšoval. Stávala se z něj směšná, ale vlastně tragická figurka. Tu skutečnou tragédii měli lidé ale pocítit až v posledních dvou letech jeho vlády.
Pracovitý ale neschopný vládnout doúřadoval svou říši až k zániku. Že se jejího konce nakonec nedožil, byl jen akt božího milosrdenství. Zemřel 21. listopadu 1916, tedy právě před sto lety.
Přesto zůstane příkladem politické neschopnosti – příkladem, jak je možno pod praporem dobré vůle ztratit v životě úplně všechno, co člověku osud nadělil vrchovatou mírou.