Umění být rozuměn

Tak už to zase začalo. Po dvou týdnech, které jsem strávil v Česku a na Slovensku, kdy jsem mohl normálně vždy jen jednou sdělit,, co jsem chtěl a nemusel to pokaždé opakovat, jsem se vrátil do reality. A současně si uvědomil, jaká je to pohoda, když vám lidé rozumějí.

Zřejmě bude problém i u mě. Samozřejmě že mi v němčině zůstal cizí přízvuk, i když mí známí tvrdí, že zcela nepatrný. Nepatrný je ale zřejmě pro lidi, kteří mě znají, kteří jsou i vzdělaní a dobře slyší. Když jsem krátce před mou dovolenou dělal vizitu na oddělení a mohl si popovídat z 67 pacientů se třemi, naprosto mě to zlomilo a naplnilo zoufalstvím. V podstatě je pět možností, proč pacienti na mé otázky nereagují, či na mé vysvětlování reagují naprosto neadekvátně.

1)      Jsou hloupí. U našich početných alkoholiků žádný výjimečný fenomén. Tito lidé hovoří pouze dialektem a nerozumí ani zprávám v televizi, protože se tam mluví spisovně. Pro mou útěchu  – profesorovi Olschewskému, na klinice v Grazu, který pochází z německého Hessenu, se daří stejně jako mně.

2)      Jsou dementní. Velká část naší klientely, vlastně tato část stále narůstá.

3)      Jsou psychicky nemocní. Schizofrenici a lidé s jinými duševními chorobami jsou mezi našimi pacienty samozřejmě zastoupení nadproporcionálně, protože trpí častěji tělesnými chorobami.

4)      Neumí německy. Stále rostoucí skupina lidí, kteří někdy žijí v Rakousku i dvacet třicet let a neumí ani slovo německy. Protože to zatím nepotřebovali nebo jim v tom bránil manžel. Samozřejmě teď přibývají sezónní pracovníci z Maďarska, Rumunska či Slovinska a jejich rodinní příslušníci.

5)      Neslyší. Samozřejmě tato skupina je mimořádně velká. Jsou to přece jen převážně staří lidé, naslouchací přístroje buď nemají, nebo s nimi neumí zacházet nebo se jim vybila baterie, nebo ten přístroj nechali doma. A právě u těch může i „údajně nepatrný“ akcent vyvolat fenomén, že nerozumí. A pravidlem poté, co COKOLIV řeknu je prázdný pohled a po chvíli klasická otázka: „Biiittee?“ Už dávno se mi nestalo, že bych nemusel svou větu opakovat. Je to vyčerpávající.

Nicméně magistra dnes v lékárně nedoslýchavá nebyla. Nepůsobila ani schizofrenicky ani dementně, a protože vystudovala vysokou školu, neměla by být úplně hloupá. Nicméně mě i kontakt s ní vrátil do depresivní reality.

„Prosil bych si Balmandol,“ řekl jsem jí.

Přišlo ono známé: „Bitte?“

Po oněch dvou týdnech dovolené mě to překvapilo. Pochopil jsem, že to bude opět jednou zlé a zopakoval jsem svou prosbu. „Balmandol.“

„Balmandöl?“ ujistila se.

„Ne, Balmandol,“ opravil jsem ji. Snažil jsem se opravdu vyslovovat pomalu a zřetelně naše normální české „o“.

„Vždyť rozumím,“ zavrčela nevrle. „Balmandöl.“ Zírala do počítače a pak řekla. „Nic takového není na trhu.“

Nenechal jsem se odbýt. „Je.“ Řekl jsem jí. „Mám ho doma a pravidelně ho u vás kupuji. Je to koupací olej (Badeöl),“ vysvětlil jsem.

„Tak už ho asi stáhli z trhu,“ mínila ona.

„Nestáhli,“ nedal jsem se vyhodit. „Balmandol Badeöl“ zopakoval jsem a dal si záležet, abych „o“ a „ö“ vyslovil rozdílně.

„Jak jste to říkal?“ znejistěla.

„Balmandol Badeöl,“ zopakoval jsem, abych potlačil nutkání ji zabít.

Znova zírala do počítače. „Ach ano Balmandol,“ vyslovila tentokrát z mého hlediska správně. „To je mandlový koupací olej.“

„Ano,“ potvrdil jsem. „Ten právě chci.“

„Ten nemáme,“ řekla. Když jsem odcházel, slyšel jsem ještě ve dveřích lékárny, jak za mnou volá. „Ale můžeme vám ho objednat.“ Nevrátil jsem se. Pochopil jsem, že už je zase zle. Šel jsem se domů připravit na mou první vizitu po dovolené a na ono „Biiitee?“ Budu na to potřebovat pevné nervy a ty nějak nemám. Ani po dovolené.

Když se mě ptají, kde jsem doma, říkám, že momentálně v Gössendorfu. Domov podle mé teorie netvoří domy, ale lidé, které máme rádi. Jenže i lidé, kteří vám rozumí…