Mcdonaldizace medicíny

Proč měl vlastně řetězec McDonalds takový úspěch? Vždyť nabízí nekvalitní jídlo, které je navíc nezdravé, způsobující obezitu, cukrovku a další choroby a člověk v těchto restauracích jí skoro jako u stánku v parku. Obsluha u pultu a odpadky aby pak sám vyhodil do připravených kontejnerů. Neosobní, chladné, nekvalitní – ale rychlé a levné! A ovšem, abych nezapomněl, je tam bezkábelové připojení k internetu. A záchod. Tyto vymoženosti stánek s párky nemá.
Právě to je hlavním hnacím motivem dnešní společnosti – vše udělat rychle a levně. Zejména ten čas přitom nesmí přijít nazmar. Ve stále se zrychlujícím tempu se rychlost stala hlavním zákonem – rychlost výměny informací, rychlost obratu peněz a zboží, rychlost cestování, rychlost výroby. Vše se měří na sekundy, minuty, nejvýše na hodiny. Při výkazu hospodářských výsledků jsou už samozřejmě dávno zapomenuty pětileté plány. Ale i roční vyúčtování je už obsoletní, přešlo se na kvartály a brzy se bude hodnotit bilance měsíčně či možná týdně. Dlouhodobé plány a perspektivy? Koho už něco takového dnes zajímá? Kdo neudělá zisk rychle, bude převálcován a spolknut někým, kdo si takové skrupule nedělá. Pokud pak firma díky chybějícímu dlouhodobému plánu ztroskotá? Pak se propustí spolupracovníci, šéfové si vyplatí odměny a založí firmu novou. Pokud se jedná o firmu velkou jako například banku, pak musí zaskočit stát. Jinak mu zůstanou davy nezaměstnaných propuštěných spolupracovníků a závazky zkrachovaných finančních ústavú stejně na krku.
Zvykli jsem si na toto vražedné tempo, zanadáváme si, ale běžíme s ním. Na oddych nezbývá čas, vlastně jsme už skoro zapomněli, co to je. Manželé spolu hovoří v průměru 7 minut denně, s dětmi se pak hovoří ještě méně. Je pak divné, že jsou jejich školní úspěchy velmi mizerné? Není čas, běžíme, abychom neztratili kontakt s vývojem! Musíme být „in“. Kdo nestačí, padne. Skončí u psychiatra nebo v márnici. Je „out“!
Zdravotnictví nezůstalo tohoto trendu ušetřeno. Za posledních deset let se neskutečně zhustily výkony, zkrátil se pobyt nemocných na lůžku, zvýšil se neporovnatelně rozsah dokumentace. Před patnácti lety nás bylo na interně na Stolzalpe všeho všudy pět kmenových lékařů a měli jsme na starost 64 lůžek. Přesto jsme měli čas každý jednotlivý nový příchod s mladým turnusarztem (rozuměj mladým lélařem před první atestací), který nového pacienta přijal, prodiskutovat a ještě si dát kávu. Dnes je nás osm, lůžek je 46, čas na rozhovor s turnusarzty je pryč, případy se prohovoří maximálně na vizitě, pokud se k ní turnusarzt vůbec dostane. Přesto jsme se dozvěděli, že jsme přebyteční a naše oddělení se bude rušit. Nikdo se nezajímal o počty výkonů, nikoho nezajímala obložnost. Reforma se dělala údajně za zavřenými dveřmi nad mapami a prognózami demografického vývoje obyvatelstva z počítačů a pravítkem se rýsovaly čáry k nejbližším nemocnicím, zda se tam těžce nemocný dostane či ne.
Na světě totiž neexistuje ani jeden stát, jenž by si myslel, že si může dovolit svůj zdravotní systém. Ani Somálsko ne, ačkoliv tam žádný neexistuje. A je úplně jedno, zda se jedná o poměrně dobře fungující, jako v Rakousku či v Česku nebo špatně fungující jako v Anglii, jedno zda je převážně privátní jako v USA či převážně státní. Všude z něj chtějí odebírat prostředky a dávat je tam, kde je je víc třeba – například na záchranu krachujících bank. Lékař je odjakživa nepřítelem ministra financí, protože nejen spotřebovává finanční prostředky, ale navíc prodlužuje život těm, jimž se pak musí vyplácet penze. Je přízračné, že rakouský ministr financí Pröll poté, co skutečně vážně onemocněl plicní embolií, jen co si od své nemoci odpočinul, okamžitě se vzdal ministerského postu a odešel z politiky. Poté, co byl sám se zdravotnickým systémem konfrontován, nepřenesl přes srdce, že jej má likvidovat.
Experti pravili, že oddělení, kde se nedělají žádné srdeční katetry či speciální endoskopické výkony nemá nárok na existenci. K tomu jen poznámku, že jsme specializovaní na revmatická onemocnění a pohybový aparát, čehož si ovšem daní experti (aspoň podle jejich zprávy) nevšimli. Ani nemohli, jak jsem už napsal, výkony a obložnost nebyly vůbec brány v ohled. To, co děláme, zvládne prý soukromý internista. (Poznamenám jen, že v našem okrese je jeden na 35 000 obyvatel a rozšíření o další místo v souvislosti se zavřením oddělení pojišťovna rozhodně vyloučila, Že řadu našich výkonů nenabízí, nebylo součástí vypracované analýzy – abych se pořád neopakoval, ale výkony nebyly vzaty v potaz).
Dozvěděli jsme se, že cílem má být průměrná ošetřovací doba 3 dny a proto nás nikdo nepotřebuje a ti co by nás potřebovali, budou holt muset jet oněch 70 kilometrů do nejbližší další nemocnice. (Průměr v současném Rakousku je 5,9 dne, přiznávám, že jsme s naší dosti přestárlou klientelou měli zločinně vysoký průměr 6,2 dne na pacienta).
Jak by tedy měla medicína vypadat, aby tohoto cíle dosáhla? Musí být rychlá a levná – jako u Mc Donalda. Obvodní lékař by měl sám bez příslušného vybavení a přístrojů stanovit diagnózu a zavolat do nemocnice: potřebuji u pacienta srdeční katetr, odstranění žlučových kamenů, či dialýzu. Telefonicky se domluví termín, pacient se dostaví, napíchají se do něj přístroje, provedou se s ním patřičné výkony a pak bude poslán domů. Čili objednat u příjezdu k Mc Drive a vyzvednout si u okýnka – co jste dostali, zjistíte pak na cestě. Tak i vysvětlení, co se s pacientem dělo, jakož i provedení doporučené léčby by měl obstarat opět obvodní lékař – který při nejlepší vůli nemůže stačit na to, aby znal celou medicínu do patřičných detailů a samozřejmě selže, pokud nastanou komplikace. A to i kdyby byl génius, protože je prostě všechny při nejlepší vůli nemůže znát. A v ambulanci má šedesát netrpělivých pacientů. Dnes. Po reformě jich tam bude mít osmdesát.
A v nemocnici? Hovořit s pacientem? Vysvětlit mu něco – tedy kromě povinného informovaného souhlasu před operací či zákrokem – zbláznili jste se? – na to nebude čas! Spokojenost pacienta? Co to je? Samozřejmě nesmí přetížení a vystresovaní lékaři udělat žádnou chybu, která by se dala žalovat – to by stálo peníze. Ale aby byl pacient spokojen a dokonce se mu snad v nemocnici líbilo? To se nesmí stát! Prosím vás, pokud vám budou dávat při propuštění z nemonice dotazník s otázkami, zda jste byli spokojeni a zda byste se v dané nemocnici rádi nechali léčit znova – buďte při odpovědích hodně opatrní. Pokud byste totiž napsali, že na dané oddělení rádi přijdete znovu, podepsali jste tomuto oddělení možná právě rozsudek smrti.
Pacient se do nemonice nesmí těšit! Pacient musí mít z nemonice panickou hrůzu, aby tam šel, jen když už opravdu mele z posledního a není jiného východiska. (Samozřejmě ještě lepší je, když pacient ze strachu do nemonice vůbec nepůjde a zemře doma – pak nestojí vůbec nic. Budu teď hodně nepříjemně sarkastický, ale z pohledu ministra financí je mrtvý pacient nejlevnější pacient, dokonce i pohřeb si musí zaplatit sám).
Aby pacient do nemonice přišel s nejasnými symptomy, tam byl přijat usměvavým lékařem, který se skutečně o jeho problémy zajímá, který si na něj vezme čas, naordinuje příslušná vyšetření, odhalí diagnózu, zaléčí a počká, zda jeho léčba zabere, aby pak uzdravujícího se pacienta poslal domů, to je bohužel minulost. Ano, já vím, všude jsou idealisté, lékaři, sestry, rehabilitační pracovníci a další, kteří se snaží takto jednat a pro něž je pacient stále partner. Těm nechci v žádném případě křivdit, mají můj obdiv. Stále mám v živé paměti perfektní a obětavou péči, jíž se dostalo mému otci v nemocnici v Porubě, když byl smrtelně nemocný a díky trpělivosti personálu a kvalitě tamější léčby se uzdravil. Z pohledu reformátorů jsou ale takovíto pracovníci nežádnoucí a v podstatě by měli být odstraněni. Jsou totiž sice kvalitní, ale drazí! Čas který věnovali jednomu pacientovi, byl příliš drahý, za ten čas se mohly udělat tři gastroskopie nebo dva srdeční katetry. Že se tato vyšetření dělala zbytečně, protože si nikdo nedal práci popovídat si s pacientem, aby zjistil, že nemá anginu pectoris ale zablokovanou páteř a že netrpí žaludečními vředy, ale větry? To není důležité. Ne v systému, kde se počítá se solidaritou, kde se platí ze sociálního pojištění, do něhož přispívají všichni.
Chcete takové vyšetření? Chcete, aby se vám někdo věnoval? Pak si z to zaplaťte! Když půjdete místo do McDonalda do luxusní restaurace, bude se vám číšník taky věnovat, bude mít trpělivost, než si něco vybetere k jídlu, poradí vám s výběrem vína a ještě se na vás bude usmívat. Vás úsměv přejde, až budete platit, ale platili jste právě za tyto služby.
Ve všech zemích Evropy i světa je tato tendence – přesunout zdravotní péči do privátní sféry. Přinejmenším zvýšit podíl, který platí pacient z vlastní kapsy. Platí pak totiž jen za svoji chorobu, nepřispívá tím na léčbu jiným. Kdo nemá peníze, má smůlu. Má to co do činění s celkovým posunem myšlení. Od společnosti altruistické (solidární) se přesouvá k společnosti egoistické. O těchto dvou modelech snad někdy příště, dnes na podrobnosti není prostor. Úspěch západního poválečného světa spočíval v tom, že našla správný mix obou těchto modelů. Jenže kyvadlo se v sedmdesátých a osmdesátých letech vychýlilo příliš doleva směrem k altruistickému modelu, od začátku devadesátých let se pohlo na opačnou stranu. Jak daleko to půjde, o tom rozhodne práh bolesti společnosti, občana. Ve zdravotnictví pak v naprosto nepřeneseném smyslu. Jsem opravdu zvědav, jak dlouho bude občan ochoten nakupovat svou lékařskou péči u McDonalda. Mimochodem – řetězec Mc Donalds začal vykazovat ztráty. Poprvé v historii. Třeba je to dobrý signál. Škoda jen, že to nezaznamenali politici, prosazující tzv. reformu zdravotnictví. Reformu, v níž nevládne zdravý rozum, ale koruna či euro.