Nestíhám. Kdo moje stránky navštěvuje pravidelně, už si toho určitě všiml. Týdenní rytmus článků se rozpadl a nevidím možnost, jak do něj zase naskočit. Nestíhám tedy. Jedná se o definitivní a neodvolatelný stav. Určitě ho většina z vás zná a je považován v podstatě za normální. Problém je jen v tom, že pro mne je ten stav nový. Zatím jsem měl pocit, že mám svůj život pod kontrolou, teď je ten pocit pryč. Jak a kdy se to stalo, nevím. Ale najednou je to tady. Už se nesnažím zabránit vzniku požáru, už jen hasím.
Přesto, že si vedu podrobný kalendář termínů – a to v psané podobě, protože v elektronické by v mém případě určitě došlo k zhroucení systému a tím bych byl definitivně ztracen. Ale v poslední době jsem svůj zápisník s termíny už dvakrát zapomněl v Grazu, když jsem odjížděl na Stolzalpe. A hlavně, než si stačím poznačit termín, domluvený právě telefonicky, už zvoní telefon znovu a někdo po mně chce něco dalšího strašně důležitého a než to s ním dojednám, zapomenu, že jsem něco domluvil právě předtím.
A přitom toho zas až tak moc nemám, abych se měl nač vymlouvat. Sice poměrně náročné zaměstnání se zákroky a pacienty na oddělení, o něž se musím starat a měl bych vědět všechno podstatné o jejich chotobách, pak plánování nočních služeb, příslužeb a vyšetřovacích výkonů pro celý tým. K tomu těch pět až šest nočních služeb do měsíce. Kromě toho se musím starat taky o vzdělávací proces, rozdělovat páteční krátké přednášky a ve středu vyučovat mladé lékaře. Zavázal jsem se k tomu a baví mne to. Takže se toho nechci vzdát.
Potom ještě každý čvrtek soukromou praxi v Grazu, kam musím ujet oněch 145 kilometrů ze Stolzalpe a v pátek pak musím zase zpět na kopec (ráno) a dolů do nížiny (odpoledne). S touto praxí jsou spojeny hádky s lékařskou komorou o placení nesmyslných příspěvků a pojistek, sledování plateb pacientů a placení nájmu a dalších poplatků.
Potom se samozřejmě ještě musím zabývat hledáním nového zaměstnání, protože to mé je s ručením hodně omezeným. Potíž je v tom, že mne ze Stolzalpe nechtějí pustit pryč, protože za mne těžko budou shánět náhradu. Takže mi toto snažení rozhodně neulehčují.
S mými knihami vlastně momentálně žádný problém nemám. Právě nepíšu nic, už proto, že nestíhám. Třeba se to někdy v budoucnosti zlepší.
Samozřejmě bych měl pravidelně psát na mou webovou stránku. Jenže když dostanu nápad a nemám právě čas se jím zabývat, odšumí jako vánek a je pryč. A potom si už nemůžu vzpomenout, co mne to vlastně tak zaujalo, že jsem o tom chtěl psát. A pokud si vzpomenu, je to vždycky v okamžiku, kdy už zase nemám na psaní čas.
Čas si ovšem musím udělat pro mou zahrádku. Šlechtil jsem ji roky, kosil, hnojil, postřikoval proti škůdcům, poléval, v tom není možno přestat, protože pak by bylo všechno toto letité snažení vyšlo vniveč. Samozřejmě mi tuto aktivitu komplikují rozmary počasí a fakt, že jsem po většinu týdne vzdálen skoro 150 kilometrů. A taky to, že se mi právě pokazily obě kosačky, jak ta benzínová (zřejmě vzduchový filtr) tak i elektrická (ještě nevím proč se rozhodla blbnout i ona).
Nesmím ovšem zapomenout vyhradit si dvě hodinky na úterní tenis, daří se mi zatím štvát líné tělo po kurtu každý týden a doufám, že to tak i zůstane.
Pak je tu samozřejmě má sbírka známek. Sice už známky nenakupuji tak vášnivě jako ještě před několika roky (hlavně proto, že ty levné už skoro všechny mám a ty drahé jsou prostě drahé). Přesto mi to nedá, abych pravidelně nepročesal ebay a nepodíval se, zda tam pro mne něco zajímavého nemají ( většinou nemají, ale co kdyby?) Sám jsem s prodejem známek na ebay přestal – prostě nestíhám. A taky ten šílený nápad začít sbírat i mince, jsem omezil na absolutní minimum.
Co se týká domácích prací, je tu chválabohu rakouská fotbalová liga a formule jedna. Oba programy se totiž skvěle hodí k žehlení. Nic se tam v podstatě neděje a pokud se něco přece jen náhodou stane, jako že třeba někdo vystřelí na branku nebo někdo někoho předjede, ukáží to stejně několikrát v záznamu z různých úhlů a ještě k tomu spomaleně.
Neměl bych tolik zanedbávat facebook. Moji přátelé na něm prezentují jejich nejnovější životní události a nějak nejsem up-to date – prostě nestíhám.
Co zanedbávat nemůžu, je pošta. Denně přistane v mé schránce několik dopisů a odborných časopisů, kromě toho musím pročíst maily na mé služební i soukromé adrese. Jejich počet stále narůstá a zjistil jsem, že musím kontrolovat i spamy, protože můj počítač mi laboratorní výsledky od jednoho pacienta ukáže na mé adrese jako legální mail, od druhého ale jako spam. Bez ohledu na to, že byly oba poslány stejným způsobem a ze stejné adresy. Prokousat se všemi dopisy od zaměstnávatele, farmakologických firem s aktuálními informacemi o lécích s jejich nově zjištěnými vedlejšímu účinky, složenkami, pojistkami, vyúčtováním sociální pojišťovny atd. je prostě nutnost.
Stejně tak i prokousat se odbornou literaturou. Jak už jsem napsal, denně přistane v mé schránce několik odborných časopisů. Snažím se je selektovat na důležité a méně důležité, snažím se začít číst ty tenké v naději, že s nimi budu rychleji hotový. Málokdy se to splní. Vlastně se nemůžu na text ani pořádně soustředit při představě, kolik dalších článků bych ještě měl přečíst. A pak je tu šéf, jež mi posílá několik mailů denně, z nichž většina má přivěšené odborné články v délce mezi pěti a dvaceti pěti stranami. Bylo by slušné je přečíst, když už si s tím dal tu práci, ale kdy?
A samozřejmě bych si měl zopakovat anglická slovíčka, protože se můj trenér angličtiny už cobydup vrátí ze zahraničního pobytu a já budu zase na prvním společném setkání vypadat jako blbec a ignorant. Kromě toho bych se hrozně rád začal učit konečně pořádně italsky, už proto, že na červenec plánuji zase jednou dovolenou v Itálii (soukromě bez cestovky) a tam to bez italštiny prostě nejde.
A taky nesmím zapomenout vyvážet pravidelně odpadky. Příslušný kalendář je dost složitý, protože se musí v jiném termínu vyvážet na ulici biologický odpad, v jiném zase žluté pytle s plastikem, papír či zbytkový odpad. Pokud bych jednou zapomněl, budu mít dost velký problém, protože kontejnery jsou stejně přeplněné a do dalšího termínu nevydrží.
Jak jsem tedy už řekl, nemám toho zas tak moc, ale najednou nestíhám. Možná je to stářím. Zrak už neslouží jako kdysi, sluch už taky ne. To unavuje, zhoršuje komunikaci a způsobuje, že večer, když bych se konečně mohl pohoužit do čtení odborné literatury, mi oči už slzí a tím pádem se číst nedá. Kromě toho už není samozřejmé, že mne nebolí loketní kouby, záda a kolena. To si je třeba koupit pravidelným cvičením. Kdy ale?
Prostě musím si to přiznat, nestíhám. Bylo to to pro mne frustrující. Když jsem propásl důležitý termín, protože jsem si ho nepoznačil do kalendáře, omlouval jsem se pořád dokola, protože mi to bylo nanejvýš trapné. Můj protějšek mne nechal vypovídat a pak poznamenal: „Teď aspoň chápete, pane doktore, jak se daří nám chaotikům celý život. Váš problém je pouze v tom, že vám to ještě vadí. Ale nebojte se, zvyknete si.“
Zlatá slova. Přestávám s pocitem, že nestíhám, bojovat. Zvykám si na něj.
A abych nezapomněl. Měl bych občas i trochu spát. Jenže nestíhám.