Už jsem v mém životě několik reforem prodělal a nepamatuji si, že bych na některou z nich měl pozitivní vzpomínky. Má to svou logiku, reformami řeší politici SVÉ problémy, nikdy ne problémy obyvatelstva. Reformy se rozdělují na ty, kde se reformátoři od začátku snaží obyvatelstvo odřít z kůže a na ty dobře míněné. Ale i ty dobře míněné se ve svém konečném dopadu od těch prvních příliš neliší, protože jak víme, „dobře míněno“ je pravým opakem „dobrého“.
Teď tedy uhodila reforma zdravotnictví v Rakousku. Ne že by nebyla dopředu dostatečně nahlášená, přesto rakouské politiky zcela překvapila a vyvedla z míry. Je to něco podobného, jako když jsou údržbáři cest každý rok překvapeni až šokování příchodem zimy (letos možná nepřijde a tak si svůj obvyklý šok ušetří). Už v roce 2003 totiž Evropská unie oznámila,a že hodná snížit týdenní pracovní dobu lékařů ze 60 na 48 hodin. Při současné pracovní zátěži – mohu samozřejmě hovořit pouze za nemocnici ve Wagně, ale tam se těch 60 hodin týdně prostě vydržet nedá – je to logické přání. Ti, kdo právě nadávají, že doktoři prostě nechtějí pracovat a ještě z toho dělají politikum (takových není málo, četli jsme to téměř denně v novinách zejména v bulvárním Krone Zeitung), ať si poctivě spočítají, kdo z nich pracuje víc než 40 hodin týdně s plnou zodpovědností a s hrozbou soudního procesu při každé chybě, která se samozřejmě může kdykoliv vloudit. Zejména když člověk už únavou neví, jak dál.
Kdyby naši politici uměli počítat (je to matematika, kterou se museli učit v druhé až třetí třídě základní školy) muselo by jim dojít, že když budou lékaři pracovat kratší dobu, bude na zdolání stejné hory práce těch lékařů zapotřebí o něco víc. Pro ty ještě vzdělanější nebo aspoň zvídavější, bych doporučil jednoduchou formuli – 12:60×100 a dostanou to přímo v procentech, že budou potřebovat přesně o 20 procent lékařů víc než před zavedením onoho nového pracovního času. Bohužel se nikdo takový nenašel. Ministr zdravotnictví byl, jak už jsem se zmínil – vyučený zámečník a s matematikou toho očividně neměl moc co do činění a s lékaři už nechtěl mít vůbec nic společného. Protože neustále upozorňovali na to, že blížící situaci je třeba řešit, vyloučil je nakonec z rozhovorů a reformě zdravotnictví a dělal ji jen se svými úředníky a zástupci pojišťoven. A byl spokojen, jak se rázem zlepšilo klima u vyjednávacího stolu. Všechny strany si byly najednou jednotné v tom, že je třeba šetřit, počty lékařů je třeba redukovat a platy snižovat. Dařilo se, jen během posledních let opustilo Štýrsko (s něco víc než jedním milionem obyvatel) šest set lékařů.
Politici v Bruselu z podnětu Slovinců, kteří nějak vytušili, že by mohly vzniknout problémy, se pokusili ještě zavést novelu, která by u lékařů počítala jako pracovní dobu jen přímou práci na pacientovi a pauzy na jídlo, kávu a ev. i ony 2 hodiny spánku v noci by se do pracovního času prostě nepočítaly. Skoro by to bylo prošlo, kdyby se lékaři neozvali, že budou žalovat ve Štrassburku, protože by tím byli znevýhodněni proti policistům, hasičům a jiným povoláním, které pracují podobným způsobem. Toho se politici lekli a novelu stáhli. A nedělo se nic.
V září tohoto roku byl náš milý zámečník náhle překvapivě stažen z ministerstva zdravotnictví a stal se ministrem pro infrastrukturu a na jeho místo přišla nová tvář – tentokrát opravdu lékařka. Bylo to překvapivé, protože tím ministrovi Stögerovi neumožnili prosadit základní bod jeho zdravotnické reformy – totiž zabezpečení rovnátek na zuby pro všechny děti. To byla jediná část zdravotnického zabezpečení, o kterou usiloval a vyhlásil ji za hlavní bod zdravotnické politiky. Teď musel odejít a rovnátka na zuby tak pravděpodobně padla.
A brzy jsme měli pochopit, proč své místo vyklidil. Přišla totiž směrnice z EU, že ta pracovní doba se prostě zkrátit musí a že lékaři po noční službě musí mít možnost jít domů. Vznikla panika, protože Rakousko argumentovalo, že nemělo žádný čas se na tuto směrnici připravit, a žádalo přechodní lhůty. Paní ministryně správně argumentovala, že ona za nic nemůže, protože tam celé ty roky nebyla (i když pochází ze stejné politické strany jako její předchůdce – totiž sociální demokracie). S hrůzou se zjistilo, že lékařů je málo a začali se hledat. Intenzivně ale marně. Kupodivu nejsou – odešli.
Zaměstnavatelé začali vyjednávat s lékařskou komorou, jak opět udělat povolání lékaře atraktivním a lékařská komora přispěla k zlepšení situace svou troškou do mlýna a přijala novelu, kterou neuznává odborné lékařské zkoušky z ostatních států Evropské unie a tím se jí podařilo zabránit, aby na ona prázdná neobsazená místa mohli přijít lékaři ze zahraničí.
Prostě mi to všechno smrdí do nebe. Možná by to tolik nesmrdělo, kdyby politici už před deseti lety nevyhlašovali, že místo současných 22 nemocnic ve Štýrsku by stačilo sedm. Zatím se jim podařilo jen některé sloučit a zavřít některá oddělení – většinou naprosto nesmyslně, tedy tam, kde jich bylo nejvíc zapotřebí, zatímco ta přebytečná zůstala – hlavně proto, že měla za sebou politickou lobby. Na víc si politici netroufali. Teď ale, tváří v tvář akutnímu nedostatku lékařů budou nuceni k nepopulárním krokům. Tedy pokud na určitých odděleních klesne počet lékařů pod povolené minimum – a tato situace na mnohých odděleních nastala už prvního ledna – budou MUSET ona oddělení zavřít – aby zabránili nekvalifikované zdravotnické péči na takových personálně poddimenzovaných odděleních: Řešit, kam ti pacienti pak půjdou, to už není jejich úkol, prostě někam budou muset jít anebo budou moci umřít, ale politika konečně dosáhne toho, co chtěla. Zredukováním přístupu obyvatelstva k bezplatné lékařské péči se ušetří peníze, které se mohou použít na sanaci bankovního sektoru, který si nějak ze svých průserů v roce 2008 a ze svých rizikových obchodů na Ukrajině a v Rusku nemůže odpočinout. Jen jediná banka korutanská Hypo Alpe Adria stála rakouské daňové poplatníky 19 miliard Eur, to by se muselo zavřít nějakých nemocnic a nechat umřít nějakých nemocných důchodců, aby se podařilo takovou díru zacelit.
Protože jsme v Rakousku, našlo se přechodné řešení – jak víme, přechodná řešení mají jednu zajímavou vlastnost, vydrží proklatě dlouho. Aby se oddělení nemusela zavírat, museli lékaři podepsat takzvaný opting-out, to znamená, že jsou ochotni nadále pracovat oněch 60 hodin týdně. Za to nám zvýšili plat. O celých osmnáct procent! Když jsem ty peníze ovšem hledal na výplatní pásce, nemohl jsem je najít. Plat se mi zdál být stejný, i když podle mých výpočtů mělo oněch 18 procent dělat 1200 Euro hrubého. Pak jsem zjistil, že 600 euro si vzal daňový úřad (máme tady 50 procentní daň z příjmu) a dalších 600 pak lékařská komora – prý nám za to zvýší důchod, pokud se ho dožijeme. Když jsem se u lékařské komory pobouřeně zeptal, proč tomu tak je, opravili mě, že si vzali pouze 550 Eur, takže mi 50 z onoho zvýšení platu zůstalo. Abych si to přepočítal. Přepočítal jsem si to. Měli pravdu. No hlady kvůli tomu neumřu a mám aspoň o něco větší motivaci se toho důchodu dožít. Pokud by se mi to nepodařilo, uklidnil mě úředník z lékařské komory, dostane moje žena vdova – za předpokladu, že se znovu nevdá – celých 60 procent mého důchodu. Jak vidíte, je tu o nás dobře postaráno a přebytečné peníze nám hned ukládají kompetentní lidé někam do bytových bloků v Berlíně s nadějí, že to bude vynášet. Zatím to nevynáší.
Ale přesto – máte chuť na trochu dobrodružství za dobrý peníz? Přihlaste se a přijďte. Budete moci makat bez přestávky, hodně se naučit, hodně se nasrat a slušně vydělat. Čeští kolegové, čekáme na vás. Němčina je jen marginální problém, v okrese Leibnitz stejně nikdo německy nemluví.
Mimochodem, ty šílené odvody do lékařské komory se cizinců samozřejmě netýkají.