Vlastně jsem chtěl tento článek publikovat až koncem října, ale výsledky (i když očekávané) italských voleb mě nutí, abych stoleté výročí vítězství italského fašismu vzpomenul už o měsíc dřív – protože bez jednoho měsíce o sto let později se tento fenomén zase vrací.
Vítězka voleb Giorgia Meloni se svými „Fratelli d´Italia“ se totiž k odkazu Benita Mussoliniho nepokrytě hlásila a neváhala někdejšího fašistického diktátora označit za „velkého politika“. Sice před volbami svou rétoriku zmírnila a snažila se od někdejšího fašistického režimu držet odstup, což se ovšem dá vzhledem na její předchozí působení považovat pouze za předvolební taktiku. Znamená to, že na rozdíl od našich fašistů není hloupá a o to je nebezpečnější.
V Bruselu způsobilo vítězství Meloniové paniku, nejinak je tomu zřejmě i v centrále NATO. I když Itálie, svou zadlužeností odkázaná na finanční pomoc EU, zřejmě nebude chtít z Unie vystupovat, dají se očekávat velké problémy, které řádově převýší problémy, které EU působí už po řadu let Viktor Orbán. Ostatně ten, stejně jako Vladimír Putin v Moskvě, vítězství italské pravice euforicky pozdravil. Meloniová se totiž – pokud bude chtít vytvořit pravicovou vládu – bude muset spojit s Mattheem Salvinim, jehož strana Liga Nord je už po roky financována z Moskvy a Salvini rád pózuje v tričku s portrétem kremelského diktátora, a s politickou zkamenělinou Silviem Berlusconim, který je známý svým osobním přátelstvím s Vladimírem Putinem.
Mají údajně stejného plastického chirurga. Berlusconi svými intrikami přivedl vládu Maria Draghiho k pádu a už před volbami dal jasný signál, kam se bude italská politika, na níž se bude podílet, ubírat, když vyhlásil, že Putin byl k válce donucen a chtěl pouze vyměnit vládu v Kyjevě za slušné lidi. Stejně jako Viktor Orbán dává Berlusconi vinu za napadení Ukrajiny Západu. Můžeme tedy počítat s odklonem Itálie od jednotné protiruské fronty a příklonu k ruské agresivní politice. Italové s podporou fašistického moskevského režimu nebudou mít velké problémy. Dalo by se říct, že se Itálie „vrací ke svým kořenům“.
Benito Mussolini neměl problém spojit se s nacistickým režimem v Berlíně. Jeho politická dědička Giorgia Meloni nebude mít problém spojit se s nacistickým režimem v Moskvě.
Ale napřed si řekněme něco o Benitovi Mussolinim a jeho politickému vzestupu po první světové válce. Benito se narodil 29.července 1883 v městečku Predappio v provincii Emilia Romana nedaleko města Forli. Byl původně nadšeným marxistou, ovšem Leninovo hospodářské fiasko v Rusku ho od idey znárodnění průmyslu odradilo. Podle Paula Johnsona se Mussolini v roce 1919 rozhodl, že kapitalismus nezničí, ale využije. 25.března 1919 založil s e svými přáteli novou stranu. Ta měla v programu částečnou konfiskaci finančního kapitálu, kontrolu zbývajícího hospodářství korporativními hospodářskými radami, vyvlastnění církevních statků, zemědělskou reformu a odstranění monarchie a senátu. Program nové strany byl inspirován myšlenkami Kurta Eisnera, na kterého se Mussolini hojně odvolával. Kurt Eisner se pokusil v listopadu 1918 vytvořit komunistickou republiku v Bavorsku. Byl 21.února 1919 zastřelen na mnichovské ulici, k čemuž – jak mě poučila mnichovská průvodkyně – měli Bavoráci hned čtyři dobré důvody – byl komunista, Žid, Prušák a intelektuál. Každý jednotlivý z těchto důvodů už prý v Bavorsku stačí na zdůvodnění vraždy.
Už tato skutečnost, že budoucí fašistická strana čerpala svou ideologii v komunismu, svědčí o tom, jak si mají tyto dva politické směry blízko. Jejich problémem je, že bojují o stejné voliče a neváhají sáhnout k násilí. Násilně se ale v té době chovali především italští socialisté, v Mussolinim hledalo občanstvo hlavně ochranu před násilnostmi. Mussolini sám násilí rád neměl, (chtěl z politiky vlastně jen dobře žít, o čem svědčí jeho 169 dokumentovaných milenek) i když s trochou strachu akceptoval řádění svého spojence Itala Balby, který táhl se svými komandy střední Itálií a zanechával za sebou spáleniště lidových domů a hromady mrtvol.
Italské království se po válce potýkalo s nesmírnou chudobou, korupcí a od roku 1871 bylo na nože s katolickou církví. Kněží z kazatelen kritizovali neděli co neděli poměry v zemi, což vládě na autoritě nepřidalo. Navíc byla Itálie frustrována i výsledky první světové války. I když patřila k vítězným mocnostem a dostala po válce Jižní Tyrolsko (což jí Rakušáci neodpustili dodnes) a Istrii s Terstem (což jsou ochotni odpustit ještě méně), nedostala dalmatské pobřeží, které si také nárokovala. 11.září 1919 obsadil básník a válečný hrdina Gabriele d´Annunzio s hordou dobrodruhů a válečných dezertérů město Fiume (Rijeka) a Británie s Francií, které měly město až do referenda hlídat, se stáhly. D´Annuncio zde vyhlásil svobodnou (lidovou?) republiku a poté dal hlasovat o připojení k Itálii. Ne, není to podobnost čistě náhodná. Takto se chovají fašistické režimy vždy znova. Mussoliniho ovšem tento snadný úspěch motivoval.
Po volbách v roce 1921 vstoupil spolu s dalšími 53 poslanci dostal do italského parlamentu, tvořil zde ovšem menšinu. Ve stejném roce ho členové jeho strany přinutili ke kompromisu. Za to, že dostal titul „duce“, tedy „vůdce“, souhlasil s použitím násilí a rok 1922 se tak stal rokem teroru. Fašisté táhli od města k městu, všude za mlčenlivého souhlasu místních úřadů obsadili radnice, vyhnali odtud všechny socialistické poslance, a prefekty, kteří se odvážili protestovat, prostě propustili. Předsedou italské vlády byl Giovannni Gioliotti z liberální strany, vytvoření demokratické koalice pravicových katolických stran s umírněnými socialisty ale svými intrikami úspěšně blokoval papež (území Vatikánu jako svou svéprávnou enklávu dostal papež až v roce 1929 v Lateránské smlouvě právě od Mussoliniho.) Vláda tedy fašistickému teroru příliš nebránila, protože nebojoval vlastně proti státu a komunisté doufali, že se fašistický režim uskuteční a uspíší tak komunistickou revoluci. To byl jejich fatální omyl.
Italo Balbo se v červenci 1922 zmocnil Ravenny a socialisté odpověděli generální stávkou, která uvrhla zemi do naprostého chaosu. Mussolini se rozhodl uchopit moc a uspořádal takzvaný „Pochod na Řím“. Celkem asi 40 000 jeho mužů v černých košilích vyrazilo na pochod proti hlavnímu městu. Tato špatně vyzbrojená, mizerně oblečená a hladová armáda dorazila 28. října 1922 k Římu – lilo jako z konve a byla zima a promočení bojovníci byli ochotni se při prvním útoku armády rozutéct. Mussolini u svých bojovníků nebyl, pro jistotu se zdržoval v Miláně. Římská vojenská posádka 28 000 dobře ozbrojených vojáků se schopným velením by dokázala rozehnat tento houf za hodinu, jenže král, kterému vyprávěli o davu 100 000 zuřivých a po zuby ozbrojených fašistů a pouhých 6000 neukázněných vojácích propadl panice a odmítl podepsat dekret o mimořádném stavu. Místo toho byl Mussolini požádán, aby vytvořil novou vládu. Až potom nasedl v Miláně do vlaku a odjel do Říma.
„Duce“ začal svou vládu nadějně. Nevytvořil tajnou policii, tisk zůstal svobodný a opoziční politici nebyli zatčení a zavřeni. Vraždilo se sice dál, ale méně než před převzetím moci. Volby v roce 1924, kdy u volebních uren stála komanda v černých košilích, se sice sotva daly označit za svobodné, ale fašisté v nich získali většinu hlasů. Jenže moc je svůdná a diktátoři – i ti budoucí – nesnášejí kritiku. 10. června 1924 zavraždili fašisté opozičního poslance Giacoma Matteotiho. Bylo jasné, že za vraždou stojí Mussolini. U obyvatelstva ztratil „duce“ náhle většinu své popularity, poslanci opozičních stran odešli z parlamentu a komunista Giovanni Corvi zastřelil jako pomstu za Matteotiho fašistického poslance Casaliniho.
Mussolini se rozhodl reagovat zrušením i zdánlivé demokracie. 3.ledna 1925 převzal „morální, politickou i historickou zodpovědnost“ za Matteotiho vraždu, aniž by se k svému podílu na ní přiznal, současně zrušil parlament a vyhlásil počátek fašistického zřízení. Nezávislé noviny byly zrušeny, opoziční politici internováni a on sám se stal „Duce del fascismo“ a „Capo del governo“, tedy neomezeným vládcem – diktátorem. Následovalo ovládnutí Libye, která tehdy z Mussoliniho iniciativy dost nesmyslně vznikla z dvou provincií Tripolitany a Cyrenaiky, (tímto chybným spojením dvou vzájemně znenáviděných provincií trpíme dodnes), pak přišla nesmyslná válka v Habeši (Etiopii) v roce 1936 a obsazení Albánie v dubnu 1939. Diktátor, který potlačuje svobodu svého obyvatelstva a není schopen nabídnout slíbený blahobyt, potřebuje nutně válku a v ní úspěch, který může triumfálně prezentovat.
Útok na Řecko v říjnu 1940 ovšem skončil pro italskou armádu katastrofou, ze které ji musel tahat spojenecký wehrmacht. Kvůli balkánskému tažení v dubnu 1941 musel Hitler odložit útok na Sovětský svaz z jara na červen, a i díky tomuto zpoždění zmrzla jeho armáda pod Moskvou. Aspoň takto udělal Mussolini pro svět něco užitečného, i když neúmyslně.
Jeho poslední roky byly tragické. Po vylodění spojenců na Sicílii v červenci 1943, kterému italské jednotky nedokázaly klást odpor, byl Mussolini 25.července, tedy čtyři dny před svými šedesátými narozeninami, při audienci u krále zbaven hodnosti ministerského předsedy a zatčen. Itálie poté začala vyjednávat o kapitulaci, což vedlo k obsazení země (a ostrovů v Jaderském i Egejském moři – viz film „Corelliho mandolína“ s Nicolasem Cagem a Penelope Cruz v hlavních rolích) německou armádou. Italové Mussoliniho převáželi z místa na místo, protože se báli, že ho Němci osvobodí. Právem. Když ho internovali v hotelu v horském masivu „Gran Sasso“ v provincii Abruzzo nedaleko Pescary, podařilo se ho německému komandu pod vedením vídeňáka oberststurmbannführera SS Otta Skorzenyho 12. září osvobodit. (Mimochodem Skorzeny proslul i jako lovec partyzánů v našich Beskydech – o tom se píše v románu Ladislava Mňačka „Smrt si říká Engelchen“ – byl po válce obžalován z válečných zločinů, před výslechem v norimberském procesu se mu podařilo utéct, po znovuobjevení v roce 1950 zastával významné funkce – například jako zástupce rakouského koncernu VÖEST – a zemřel v roce 1975 v Madridu).
Mussolini byl dopraven do Milána a stal se předsedou vlády loutkové severoitalské „Republiky ze Saló“ pod německou kuratelou. 25. dubna 1945 utekl před postupujícími spojeneckými armádami z Milána, o dva dny později byl zajat komunistickými partyzány a 28.dubna 1945 spolu se svou milenkou popraven.
Co vede současné Italy k tomu, aby volili stranu odvolávající se na odkaz této poněkud groteskní ale i tragické postavy? Je zřejmé, že pro takovou volbu nemůžou být racionální ale hlavně emocionální důvody. Důvodů takového chování je více a jsou hodně podobné situaci v letech 1919-1922:
- Sociální nejistota a chudoba nebo strach z ní. Jistěže, Italové se nepotýkají s chudobou srovnatelnou s dobou po roce 1918. Ale nezaměstnanost, pochybená zaměstnanecká politika posledních let, diskriminující mladé lidi, současná inflace a ekonomické problémy s růstem cen energií jsou podhoubím pro nespokojenost, která volá po změně vlády a poměrů.
- Masové přistěhovalectví ze severní Afriky, které se nedaří zastavit nebo nad ním získat kontrolu vyvolává pochybnosti, zda jsou toho demokratické vlády vůbec schopny. V Itálii je afrických přistěhovalců spousta, jen část z nich se dokáže integrovat. Italská demografie se rychle mění, což souvisí i s extrémně nízkou porodností rodilých Italů (což zase souvisí se sociální nejistotou, vzpomenutou v bodě jedna.)
- Tlak levicových radikálů, kteří chtějí měnit strukturu společnosti – genderové hnutí, ekologické hnutí, me too, liberalizace potratů nebo propagace homosexuality budí u velké části společnosti strach. Není třeba agresivitu této skupiny podceňovat, i když se snaží prosadit své zásady „zákonnou cestou“, tedy lobováním u politických stran. Jestliže německý předseda společnosti na ochranu zvířat veřejně proklamuje zákaz sexu a tím pádem i rozmnožování pro muže, kteří jedí maso, vzbudí to sice u vzdělaných lidí soucitný úsměv, u voličů pravicových extrémistů je to ale při jejich rozhodování vodou na mlýn. Lidé se pitomců podvědomě bojí a hledají před nimi ochranu. A podobní pitomci dostávají bohužel v médiích nepřiměřeně mnoho prostoru podle hesla, že „skandál prodává náklad“.
- Nedostatečné historické vzdělání. Mladá generace už sotva ví něco o Benitovi Mussolinim a druhé světové válce. Je to jen látka z učebnic, na kterou už zapomněli. Nevědomost je pak nevaruje, že režim podobný Mussoliniho fašismu jim vezme jejich svobody, mimo jiné i možnost změnit režim v případě nespokojenosti v dalších volbách. Mussolini vyhlásil „organizovanou, centralistickou a autoritativní demokracii na národním základě“. Tedy něco velmi podobného „iliberální demokracii“ propagované Viktorem Orbánem. Opozice je zbytečná a nežádoucí. Mussolini k tomu řekl, že „opozice vůči monolitickému národu je zbytečná. Pokud nějaké bude zapotřebí, dokáže ji najít on sám v sobě a v odporu objektivních sil.“ Vsadím se, že tyto duceho výroky nezná ani jedno procento volících Italů. Proto se nebojí návratu starých duchů. Většina Italů nevolila vědomě fašisty, volila změnu, aniž si byla vědoma toho, co vlastně volí.
- Internet se svými „fake news“ a dezinformacemi hraje podstatnou roli. Zejména Rusové jsou velmi aktivní v ovlivňování jakýchkoliv voleb v „nepřátelských“ zemích a snaží se, aby se zde dostaly k moci síly jim nakloněné. Jako to bylo při volbě prezidenta Zemana, Trumpa či teď při volbě Meloniové, Salviniho i Berlusconiho.
Fašismus v Itálii je po sto letech od svého vzniku znovu na vzestupu. Ale nejen tam. Ve Španělsku je strana Vox třetí nejsilnější, rakouská FPÖ bojuje v Rakousku o druhé místo, Marie Le Pen opakovaně bojuje v druhém kole prezidentských voleb ve Francii (se stoupajícím úspěchem), ve Švédsku vstoupili do vlády „Švédští demokraté“. Není to tedy náhodný vývoj. Je to ale vývoj, z něhož jde strach. Zejména v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami v USA.