Vlastně jsem hodně dlouho váhal, zda se k tomuto datu mám vyjadřovat. Ostatně jsem už minule slíbil, že nebudu politizovat, protože jsou mé názory mým čtenářům dobře známé a nehodlám je nudit.
Ale nakonec mi to přece nedalo. Zkouším na poslední chvíli vytvořit článek k datu, které otřáslo světem, jako žádné jiné před ním. Protože mám pocit, že pokud bych to neudělal, přidal bych se k těm, kteří si myslí, že na minulost, zejména pak na tu hroznou, je nejlepší zapomenout. Osmdesát let je totiž na zapomenutí dobrý čas – poslední pamětníci vymírají a s nimi i memento, kterým jsou.
Nehodlám hovořit o tom, „CO“ se prvního září 1939 stalo, o tom budou psát všechny noviny a časopisy, o provokaci na německo-polské hranici, o útoku na Westerplatte, o marném, i když hrdinném odporu polské armády, která byla na útok wehrmachtu absolutně nepřipravena (i když legendy o útocích polské jízdy na koních proti tankům jsou samozřejmě jen mýtem.
Chci klást otázku „PROČ“, protože mám tuto otázku z mé medicínské praxe tak nějak v krvi, jedině hledáním příčin choroby je možné je i správně zaléčit a hlavně předcházet. Nenávist je choroba a nenávist vedla ke katastrofě šestiletého šílenství, které stálo život nejméně 72 milionů lidí. Naproste nepředstavitelné číslo! Z toho na frontách v palbě děl a kulometů zahynulo „jen“ 25 milionů vojáků, 47 milionů mrtvých připadá na civilní obyvatelstvo (v tom je samozřejmě započítáno i 6 milionů zavražděných Židů). Až když si člověk nechá tato čísla projít hlavou, uvědomí si nestvůrnost tohoto konfliktu.
Přičemž jsou ztráty naprosto nerovnoměrně rozloženy. Spojenci, tedy strany, bojující proti Německu a Japonsku, ztratili 61 milionů lidí, Německo s Japonskem jen 11 milionů. A přesto prohráli. Protože války jsou o zdrojích, lidských i materiálních a o připravenosti akceptovat ztráty. Ostatně Afgánci vyhráli svou válku se Sovětským Svazem, když zabili 50 000 sovětských vojáků, jejich ztráty obnášely 3 miliony lidí, ve válce ve Vietnamu byly poměr ztrát podobný – a Američané prohráli.
Nejvíc bylo za druhé světové války postiženo Polsko, první oběť německé expanze, které ztratilo 16 procent svého obyvatelstva. Z toho „jen“ 700 000 vojáků, 1 900 000 civilních obětí a 3 miliony polských Židů. Je skoro nepředstavitelné, když zahyne každý šestý obyvatel země.
Sovětský svaz na druhém místě ztratil 13 procent svého obyvatelstva, z toho bylo ale „jen“ 8,7 milionu vojáků padlých na frontě, zbytek připadá na civilní oběti (např. jeden milion zavražděných Židů nebo milion obyvatel Petrohradu, kteří během blokády zemřeli hladem).
Německé ztráty představovaly něco okolo 10 procent obyvatelstva, v porovnání s ruskými ztrátami padlo na VŠECH frontách 5,5 milionu německých vojáků, civilní ztráty dosáhly necelých dvou milionů.
Rusové měli prostě mnohem větší zdroje, vítězství dosahovali za cenu nepředstavitelných lidských obětí, i při svém největším vítězství u Stalingradu zahynulo víc než milion Sovětů proti 350 000 Němcům – ovšem na rozdíl od Sovětů se Němci z této porážky už nevzpamatovali.
USA ztratily 400 000 padlých, čili „pouhých“ 0,32 procent obyvatelstva, přesto je to bezmála půl milionu lidských obětí!
Když člověk tato čísla hodnotí, uvědomuje si, jaký strašný a nesmyslný masakr tato válka byla. Smysl by tyto lidské oběti dávaly pouze tehdy, kdyby byly dostatečným mementem, aby se něco podobného už nikdy nezopakovalo. Ale je tomu tak? Výuka dějepisu se na školách jako nepotřebná redukuje, jakási občanská výchova nebo vzdělání politologii se nepěstuje vůbec – takže si mladá generace ani neuvědomuje význam demokracie a míru – a volí silné muže se sklonem k diktátorství a očekává od nich, že vyřeší všechny jejich problémy.
Abychom si rozuměli – ani demokracie není zárukou, že k válce nedojde – americká expanze do Iráku v roce 2003 to ukázala zřejmě nejjasněji, přesto je mnohem těžší rozpoutat válku politikovi vázanému souhlasem parlamentu a vlády, než diktátorovi, který tam může rozhodnout v podstatě bez jakýchkoliv námitek.
Pokud pátráme po příčinách druhé světové války, musíme se ponořit do dějin ještě o několik desetiletí hlouběji, totiž k první světové válce a zejména k jejímu konci. První a hlavní příčinou vzniku ničivého konfliktu let 1939 – 1945 byl totiž nesmyslně nespravedlivý versailský mír. Už ten programoval budoucí konflikty, které byly víceméně neodvratné.
Pokud chci zabezpečit budoucnost, musím poraženého nepřítele získat pro mou věc. Nabídnout mu čestnou kapitulaci a pomoc, nesmím ho trestat, a pokud, tak s mírou, kterou je schopen unést. Mít ve Versailles takový v žádném případě nebyl. Je třeba si uvědomit, že v čase kdy Německo kapitulovalo, stála jeho vojska ještě na cizím území Belgie a Nizozemí a generálové kapitulovali, jen aby zabránili dalším nesmyslným ztrátám na životech. Německo mohlo ještě bojovat, ovšem nevidělo žádnou šanci na vítězství. Proto i očekávalo gentlemanské chování od vítězů, kterým sovu kapitulací ušetřilo stotisícové ztráty. Mělo se strašně zklamat a toto zklamání otrávilo německou duši jedem nenávisti.
Vítězové totiž využili skutečnosti, že se Německo po kapitulaci propadlo do chaosu. Císař musel zemi opustit, ve vícero německých zemích vznikly revoluční komunistické vlády, země se víceméně rozpadala a už nebyla schopna znovu mobilizovat jen proto, že jí byly nadiktovány ponižující mírové podmínky. Velmi negativní roli sehrál i Woodrow Wilson, který díky opakovaným mozkovým příhodám ztratil soudnost a jen z důvodu, že se mu nezdálo chování německých delegátů, se rozhodl proti nim postupovat s největší tvrdostí. Válečné reparace, které rozvrátily německou ekonomiku a roztočily superinflaci, zabrání Sárska Francií, politický diktát, kdy si Němci, nesměli rozhodnout ani o budoucím politickém uspořádání země, to vše vedlo k enormní frustraci v populačně nejsilnější zemi Evropy. Takzvaná Výmarská republika byla u obyvatelstva nesmírně nepopulární, už proto, že ji Němci vnímali jako diktát zvenku. S demokracií, kterou vám někdo poručí, se nedokážete sžít – podívejme se dnes na Irák, Afghánistán a jiné výplody exportu demokracie dnešního západního světa. Křehká demokracie, která navíc nikdy nedostala podporu od vítězných velmocí a to ani v době vzestupu nacismu, kdy stačilo udělat drobné ústupky demokratickým vládám, aby měly co předvést svým voličům a zastavit tak Hitlerův nástup, nemohla sama vydržet, pokud neměla dostatečnou podporu v obyvatelstvu, A tu neměla.
Druhým velkým problémem bylo, že první světová válka zanechala ve střední Evropě konglomerát malých nových samostatných států, které bojovaly o svůj charakter, o svou pozici na světovém jevišti a které byly nesmírně nestabilní, zranitelné a přímo se nabízely jako snadná oběť možné expanze. Rozpad Rakouska-Uherska se ukázal jako velká politická chyba – vytvořilo se mocenské vakuum, a jak z fyziky víme – vakuum má vlastnost nasávat. Německo se sem rádo nechalo nasát.
Nové Rakousko, zdecimované Versailským mírem, se potácelo po celou dobu své existence v hospodářské krizi. Hyperinflaci zvládlo jen s pomocí kreditu, který splácelo i po druhé světové válce až někdy do sedmdesátých let dvacátého století. Rakušané sami nevěřili na schopnost samostatné existence, už v roce 1918 se chtěli připojit k Německu (proto vypadá zdánlivě nesmyslná idea odtržení českého pohraničí mnohem logičtěji – Nordböhmen nebo Sudetenland neměly být součástí vzdáleného Rakouska, ale k těmto oblastem přiléhajícího Německa. V Rakousku existovalo vždy silné hnutí za připojení k Německu, i když to velmoci „zakázaly“. Hospodářská krize, z níž se Německo díky Hitlerovu „New dealu“ se zbrojařskou výrobou a stavbou dálnic vymanilo mnohem dříve než hospodářsky slabé Rakousko, tento trend zesílila.
Maďarsko se utápělo ve frustraci ze ztráty dvou třetin svého území, žilo revizionismem a mělo územní nároky prakticky vůči všem svým sousedům.
Polsko, které vzniklo nově spojením německých a ruských území, přisouzených těmto velmocím před sto lety na Vídeňském kongresu mělo problémů víc než dost. Především inhomogenitu populace jak národnostní s velkou německou ale i litevskou menšinou, tak i kulturní, protože východní část země, která žila v diktatuře ruského samoděržaví, se vyvíjela sto let zcela jinak, než industrializovaná západní část německá. Zajímavé je, že toto dělení není očividně překonáno ani dnes. Ve volbách v roce 2015 vyhrála Kaczynského strana Právo a Spravedlnost prakticky ve všech okresech, které kdysi patřily k Rusku, tehdy vládnoucí Občanská platforma pak prakticky ve všech okresech někdejšího císařství německého. Spolu s neutěšenou hospodářskou situací, která se opírala především o zemědělství a s problematickým řešením přístupu Polského státu k moři (to měl zabezpečovat mezinárodní status Gdaňska, který byl ovšem německý a tím pádem i silně proněmecký), to znamenalo prakticky neudržitelnou situaci pro polskou demokracii, nakonec se prosadila Pilsudského demokratura, podobná prvním letem Putinovy vlády v Rusku. Kromě toho mělo Polsko konflikt nejen s Německem a Sovětským svazem, ale i se svým jižním sousedem Československem, s kterým se hádalo o Těšínsko. Navíc ho ochromoval silný antisemitismus.
Pokud si děláme iluzi, že právě Československo bylo čestnou výjimkou v tomto středoevropském chaosu, máme pravdu jen částečně. Kniha Vladimíra Mertlíka „Lví silou, vzletem sokolím“ odhaluje nemilosrdně slabiny našeho prvního státu, který vznikl na principu nacionalismu a nikdy se od něho nedokázal oprostit, což oslabovalo nejen jeho kredit v zahraničí, ale i vnitrostátní stabilitu. Vzhledem k tomu, že Češi tvořili v novém multinacionálním státě menšinu (podobně jako kdysi Němci v Rakousku-Uhersku) , nebyl to zrovna nejšťastnější koncept a jeho důsledkem byla přetrvávající nestabilita politického systému. Čechům se nikdy nepodařilo získat Němce žijící na území republiky, pro smysluplnou spolupráci (nepopírám, že by to byl velmi těžký úkol, ale aspoň se mohli pokusit) a doslova je hnali do Hitlerovy náruče – zejména, když byly pohraniční oblasti mnohem více postiženy hospodářkou krizí let 1929 – 1933 než české oblasti. Ne, že by Češi německé oblasti hospodářsky diskriminovali, katastrofa vznikla díky struktuře průmyslu, ale neudělali nic, aby už hluboce zažitou nedůvěru mezi etniky ztlumili hospodářskou pomocí. Křehká demokracie, která žila z velké koalice prodemokratických stran, které se stále rozcházely a po volbách zase scházely, velmi připomínala nestabilní obraz italské politiky, kde se vlády střídají dodnes v několikaměsíčních intervalech. Ostatně protidemokratické strany odebíraly extrémně potenciál k vytvoření stabilní vlády. Ve volbách v roce 1936 získala Sudetoněmecká strana 15,18 procent hlasů a volby vlastně vyhrála, Komunisté získali 10,32 procent, Autonomistický blok Hlinkovců a dalších nacionalistických stran 6,86 procent a spolu s dalšími malými nacionalistickými a fašistickými stranami získali dohromady 119 mandátů v 300 členném parlamentu. To se pak vládne opravdu těžko, zejména když v čele státu sedí člověk, který této úloze nedorostl a to byl Eduard Beneš.
Suma sumárum, ve střední Evropě nebylo státu, který by představoval mocenský protipól agresivního Německa, ale nebyl zde ani jeden stát, za který by se západním mocnostem opravdu chtělo táhnout do boje. Ani jeden neodpovídal jejich představám stabilního demokratického systému. To bylo jedním z důvodů Mnichovské dohody, kdy nás nechali prostě padnout.
Protože třetím faktorem podmiňující vznik ničivého válečného konfliktu, byla chybějící vůle postavit se zlu. Tedy nést důsledky chybné politiky z let 1918 – 1921. Existovalo nesčetně možností Hitlerův vzestup zastavit. Vyjmenuji jen některé z nich.
V roce 1932 pomocí tehdejší německé vládě odpuštěním reparací – nestalo se.
V roce 1933, kdy Německo vystoupilo ze Společnosti národů.
V roce 1936, kdy se Němci rozhodli obsadit padesátikilometrový pruh demilitarizovaného Porýní.
V březnu 1938, kdy Němci obsadili Rakousko.
V září 1938, kdy západní mocnosti podepsaly ostudný mnichovský pakt.
V březnu 1939, kdy Hitler obsadil zbytek Československa, kterému mocnosti mnichovskou smlouvou slíbily garanci další existence.
Ve všech těchto případech měl ještě Hitler strach z odpovědi, testoval ochotu Západu bojovat a zjistil, že tato neexistuje. Existovala vždy dobrá výmluva, že se jedná o vnitřní záležitost Německa a demokraticky projevenou vůli jeho obyvatelstva, nebo že se Hitlerovy oběti dopustily provokace, opravňující jeho postup. To mu propůjčilo křídla.
Poznal, že ekonomicky slabá Francie a do svého koloniálního impéria zahleděná Británie nejsou schopny, ale ani ochotny nic podniknout a USA, které kdysi rozhodly první světovou válku si hoví ve svém izolacionismu za oceánem. Francie nedodržela své závazky vůči Československu v roce 1938, Britové uzavírali na poslední chvíli spojeneckou smlouvu s Polskem 25. srpna 1939, kdy už bylo o útoku na Polsko dávno rozhodnuto – rozhodující byl pakt Molotov Ribbentrop o dva dny dříve, kdy si následníci německého císaře a ruského cara rozdělili Polsko podle staré hranice, dané Vídeňským kongresem. (Mysleli si Britové snad, že tím Hitlera zastraší, když už jednou podepsali Mnichov?) Hitler se Britů rozhodně nebál, přesto mu jejich smlouva s Polskem zkazila náladu. Konflikt s Brity, s kterými podle své rasové teorie jako s Germány počítal jako s přirozenám spojencem, si v žádném případě nepřál a proto ještě jednou – ale opravdu naposledy zaváhal. Ovšem jen na chvíli.
Anglická spojenecká smlouva s Polskem zdržela útok na Polsko a začátek druhé světové války právě jen o jeden týden.
Tragédie, která byla už několik let neodvratná, mohla nabrat svůj běh. Nabrala ho 1. září 1939, právě před osmdesáti lety.
Na závěr jen poznámka na okraj – máte pocit, že si současní lidé váží demokracie více než Němci ve Výmarské republice? Že je mezi obyvatelstvo rozséváno méně nenávisti než tehdy? A je ochota postavit se zlu, ať už se jmenuje Trump, Putin, Erdogan, Saúdský princ nebo třeba jen Orbán neb Kaczynsky větší než tehdy?
Jediným rozdílem ke stavu roku 1939 je existence Evropské Unie, která se začíná rozpadat, protože si její obyvatelé neuvědomují její přínos. Totiž, že je poslední zárukou míru.