Už roky si lámu hlavu, proč mají Rakušáci a Němci takovou neuvěřitelnou afinitu ke Gardasee, čili k Jezeru Garda, italsky Lago di Garda. Jezdí tam všichni, někteří i každý rok a vyprávějí o tom jako o neuvěřitelném zážitku. Protože jsem příčinu jejich chování dlouhodobě nechápal, vypravil jsem se, abych tu záhadu odhalil.
A přišel jsem na to. Za všechno může Goethe! Johan Wolfgang vyrazil v roce 1786 z Karlových varů (odkud taky jinak, ve Varech byl pečený vařený) na svou italskou cestu. Během ní se měl konečně dočkat naplnění svých erotických představ, znovu se definovat a začít novou část své spisovatelské kariéry. Měl za sebou zatím kariéru úspěšného úředníka ve Weimaru, sedm let platonického vztahu k dvorní dámě, u níž neměl na skutečnou praktickou lásku šanci (román Utrpení mladého Werthera, inspirovaný tímto vztahem, ho ovšem učinil spisovatelskou hvězdou své generace).
Z mně nepochopitelných důvodů odbočil z obvyklé cesty z Tridentu do Verony západním směrem a v září roku 1786 dorazil do Rivy na severním pobřeží Jezera Garda. Byl krásou místní přírody tak uchvácen, že si zapsal do svého deníku, jak moc lituje, že tento neuvěřitelný zážitek s ním nemohou sdílet i jeho němečtí přátelé. Z Rivy se přesunul do Torbole. A 13.září chtěl na lodi pokračovat do Verony, nicméně nepříznivý vítr ho zanesl do Malcesine, kde byl sice napřed jako možný špion rakouského císaře Josefa II. (region tehdy patřil benátské republice, která měla před sebou ještě celých deset let existence) zadržen, ale díky své výřečnosti podezření rychle rozptýlil a dokázal se spřátelit dokonce i s místním starostou (který měl za sebou studijní pobyt ve Frankfurtu nad Mohanem). V Torbole je ostatně i pamětní deska připomínající návštěvu císařovny Marie Teresie a jejího syna Josefa. Severní cíp jezera totiž patřil k provincii Trident, a tedy k Jižnímu Tyrolsku, jižní část pak k Benátkám. Ta hranice se dá i dnes dobře vysledovat, je to ten nejdelší tunel na východním pobřeží. Cestu okolo jezera dal totiž budovat až Mussolini, do třicátých let existovalo spojení mezi severem a jihem jezera jen po vodě.
Goethe své zážitky z regionu Gardasee popsal ve svém deníku a později po návratu do Německa v roce 1788 je i publikoval a bylo vymalováno. Od té doby proudí davy Němců a potažmo i Rakušáků k té kouzelné přírodní scenérii, kterou kdysi dávno tak sugestivně popsal kníže všech německých básníků. A Italové rychle pochopili ekonomickou výnosnost tohoto germánského šílenství. Ostatně Johannovi Wolfgangovi jeho zásluhy nezapomněli. V Riva di Garda je mu věnována fontána na náměstí před hradem, v Torbole má pamětní desku na domě, kde bydlel a v Malcesine je mu v místním hradu věnován celý sál dokumentující jeho italskou cestu.
V jednom ale dejme „poeta mirabilis“ zapravdu. Lago di Garda nebo Benaco, jak se jezero jmenovalo v Goethově době, je krásné. Je to největší jezero v Itálii s objemem 49 miliard kubických metrů vody (celá Itálie spotřebuje ročně osm miliard). Je samozřejmě pozůstatkem doby ledové, kdy ledovec tekoucí z Alp vytvořil morénu a za ní jezero – je to tedy takové italské Štrbské pleso.
Pro srovnání ovšem: vzdálenost od jižního cípu jezera v Sirmione k severnímu v Rivě je asi šedesát kilometr a, cesta trvá hodinu a půl. Nebo i déle, když si uděláte zastávku, podnětů k tomu budete mít víc než dost.
Začneme-li na severu, pak je zde už vzpomenutá Riva di Garda. Kouzelné městečko s pevností Roca, kterou kdysi dali postavit vládcové z Verony z rodu Della Scala, proto se jmenuje Rocca Scaligera.
Údajně ho dali veronští vládci stavět už v roce 1124 ale ještě v roce 1393 je tato pevnost označována jako „castrum novum“, takže možná si dali se stavbou na čas. Později tu byla letní rezidence biskupů z Trientu, kteří dali pevnost renesančně přestavět, největší rozkvět zažila pevnůstka i městečko za biskupa knížete Cristofora Mandruzza, který musel před svými rozzlobenými poddanými utéct z Trientu a udělal Rivu v roce 1568 svým sídelním městem, kam pozýval politiky i učence a městečko mohlo tak mít aspoň na krátkou dobu pocit, že je pupkem světa. Později zde byla kasárna rakouské armády, Riva byla totiž nejjižnějším vojenským postem rakouského impéria – na tuto skutečnost upozorňuje jméno Františka Josefa na průčelí pevnosti s datem 1852. V pevnosti, klasickém vodním hradě, je muzeum s archeologickými vykopávkami, historií města v první světové válce, kdy bylo na frontové linii i v druhé. Město se podařilo koncem dubna 1944 osvobodit od Němců místním partyzánům, takže 10 horská americká divize už přišla „k hotovému“. Ne tak v blízké Torbole, kde došlo k intenzivnímu střetu s ustupujícími německými tanky. Městečko má dochovanou bránu „Svatého Michaela“ a velký jednolodní barokní kostel „Inviolata“ z roku 1603. Dá se nad něj vyjet výtahem k „Bastione“.
K pevnůstce, kterou zničili v roce 1703 Francouzi v době války o španělské dědictví – tedy války, která se místních vůbec, ale vůbec netýkala. Odtud je nádherný pohled na městečko z ptačí perspektivy, takže těch pár euro za „funikulare“ se vyplatí.
Ostatně pro spořivé je zde i chodník, kterým se dá vystoupat pěšky. Riva je krásná doslova zabudovaná do vysokých skal, při pohledu z úzkých uliček nahoru se člověku tají dech při představě, že by se tam nějaký kus skály utrhl. Což není při současných změnách klimatu nic neobvyklého. Nezdá se ovšem, že by to Italy nějakým způsobem zneklidňovalo, oni se ostatně zas až tak lehce zneklidnit nedají. A tradice je nade vše, už ve středověku soudili místní starostové občany města pod podloubím budovy, kde je i dnes městská radnice.
Mimochodem obrovská budova na břehu jezera blízko přístaviště a výtahu k Bastione je místní elektrárna. Voda je k jejím turbínám přiváděna potrubím z vysokých skal, které se tyčí přímo nad ní, je to tedy čistě zelená elektřina, je třeba jen doufat, že si to nějaká z těch skal nerozmyslí a neudělá pro Rivu „black out“
Fontána uprostřed města upomíná na Goethovu návštěvu, stejně jako expozice v Roce. Tam jsou ovšem vyjmenováni všichni slavní, kteří městečko někdy navštívili, pokud možno i s citáty, pokud Rivu chválili A nic jiného, než chvála, se nedochovalo.
Jestliže Riva spoléhá na historický šarm, blízké Torbole, oddělené od Rivy jednou skálou, je typické plážové městečko s plážemi s valounků a s velkou školou surfu.
Horské větry jsou pro surfování příznivé a Torbole to využilo. Rakouská posádka byla i tady a sice v domě Beuz, kde je dnes velmi dobrá italská restaurace.
Směrem na jih po východním pobřeží dorazíte do Malcesine. Hlavní atrakci je „Funiculare“ tedy lanovka, která turisty vyveze na Monte Baldo. Monte Baldo je nejen vyhlídková hora, ale je zde i velmi bohatá příroda. Protože tento kopec nebyl nikdy zcela zaledněn, kombinuje se zde středoevropská vegetace se středomořskou. Lanovka vás vyveze do výšky 1790 metrů a odtud je pak možná celá řada túr všemi směry. Nejatraktivnější je zřejmě procházka po hřebeni ve směru na jih k Monte Telegrapho s výškou 2215 metrů nad mořem. Prý je odtud nádherný výhled na celé jezero. Pokud ovšem v polovině května nesněží a hory se neutápějí v hustých mracích, jako se to stalo nám. Hlavní důvod našeho pobytu v tomto malebném městečku jsme tedy mohli odepsat. Zdálo se mi ovšem, že to manželku nějak zvlášť nemrzelo. Ještě ovšem není všem dnům konec, neměla by se těšit předčasně.
Malcesine má také hrad který postavili Della Scala, tedy hrad Scaligerský.
Kromě Goetheho sálu, který popisuje jeho italskou cestu, je zde přírodní muzeum s ukázkami fauny a flóry gradského jezera a je zde popsána jedna neuvěřitelná vojenská operace ze středověké Itálie. V první polovině patnáctého stoletá bojovali o hegemonii v severní Itálii Benátky s Milánem. Benátské vojsko vedl slavný condottiere Gattamelata (jeho sochu můžete obdivovat před kostelem svatého Antonína v Padově), milánskou armádu vedl neméně slavný vojevůdce Piccinino. Milánským se podařilo v roce 1438 dobýt Brescii a tím získali i kontrolu nad Gardským jezerem. Gattamelata měl nápad, o kterém dokázal přesvědčit i benátskou městskou radu. Chtěl Milánské, kteří měli svou flotilu lodí v Desenzanu na jihu jezera, překvapit odvážným trikem. Přesunout benátskou flotilu proti proudu řeky Adiže a pak lodě přes horský průsmyk Mori dotáhnout po souši až do Rivy. Byla to poměrně velká flotila 2 velkých fregat, 6 galér a 25 menších lodí. Do dějin se celá akce zapsala pod jménem „Galeas per montes“. Akce trvala půl roku do května 1439 (sultán Mehmed tedy nebyl s podobným trikem, kterým přepravil svou flotilu do zálivu Zlatý Roh při obléhání Konstantinopole v roce 1452 první). Gattamelata sice dokázal benátskou flotilu k jezeru dopravit, milánští se ale nedali překvapit a lodě zničili už při vyplouvání na jezero.
Malcesine, to jsou úzké uličky na břehu jezera, sestoupit se dá až pod hrad k zátoce, kde kdysi ženy z hradu chodily prát prádlo a která sloužil místnímu správci jako přístav pro možnost útěku, kdyby bylo nejhůř. Nebylo. Obrovský palác benátského správce, kde kdysi vyslýchali Goetheho, je přímo na břehu jezera se zahradou a vlastním přístavištěm.
O jeho minulosti svědčí velká freska s benátským lvem na stropu chodby spojující ulici s onou zahradou a s jezerem. Kousek dál je pak současné přístaviště zdobené moderními plastikami.
Mezi osadami na pobřeží se dá totiž přesouvat i lodí (přístaviště je v každé větší obci), ovšem časy přepravy jsou poměrně dlouhé – z Malcesine do Sirmione by cesta lodí trvala tři hodiny, takže jsme raději volili auto.
Na jih od Malcesine je Garda, po které jezero dostalo své jméno s velkými víkendovými trhy (stánky jsou otevřeny v sobotu i v neděli) a dál pak Lazise s velkým, ale veřejnosti nepřístupným hradem a zachovalými středověkými hradbami.
A všude okolo víno, prodejny, vinohrady a vinárny. Poseďme, na západní břeh jezera se podíváme za týden.