Situace protestantských povstalců nebyla na začátku roku 1620 nijak růžová. Po dvou neúspěšných pokusech napadnout Vídeň v minulém roce už na další útok neměli síly. Museli tedy čekat, co udělá nepřítel a pouze reagovat na jeho akce.
Na začátku roku se Moravou prohnali Lisovčíci. Kozáci polského krále Zikmunda, kteří koncem minulého roku odlákali Bethlena zpět na východní Slovensko, tentokrát očividně na pozvání samotného Ferdinanda zpustošili velké části Moravy. Díky své rychlosti byli v podstatě nezastavitelní. Vyplenili žerotínský zámek ve Valašském Meziřící, vypálili a zcela zničili Bystřici pod Hostýnem. Ušetřili ale Holešov, kde jim vyšlo naproti před město procesí se svatou hostií – tato akce měla později stát holešovického faráře Jana Sarkandra život. Lisovčíci dorazili beze ztrát do Vídně a posílili katolická koaliční vojska. Hlavní slovo v katolickém táboře přebíral velitel Katolické ligy bavorský vévoda Maxmilián. Ferdinand mu za jeho – rozhodující – pomoc odevzdal Horní Rakousko, které, jak víme, stálo na straně povstalců s pravomocí tuto zemi vrátit do náručí katolické církve a později mu udělil kurfiřtský hlas, který protiprávně odebral falckému kurfiřtovi.
Maxmilián nesl i hlavní finanční náklady na válečné tažení, na které přispívalo i Španělsko. Za španělské peníze byly naverbovány pluky zejména v jižní Itálii. Přesto trvalo dlouho, než se katolická liga rozhodla k frontálnímu útoku na české území.
Vojenské tažení začali císařští ve spojení s vojskem katolické ligy nezvykle pozdě – až v září. Bylo to hodně riskantní, válka se tehdy v zimě nevedla a na úspěšné ukončení vojenského tažení zbývalo tedy poměrně málo času.
Jenže císař nebyl v první polovině roku nečinný. Příprava generální ofenzívy proti českým povstalcům byla připravena tak dokonale, že jsem přesvědčen, že za ní prostě nemůžeme vidět Ferdinandův rukopis, ten by něčeho takového nebyl schopen. Pravděpodobně převzal strategii boje skutečně Ferdinandův švagr, bratr jeho v roce 1616 zemřelé manželky Marie Anny, bavorský vévoda Maxmilián.
18. ledna se podařilo dosáhnout příměří se sedmihradským vévodou Bethlenem. Za ochotu nepodpořit Čechy (jejichž delegace v té době byla v Uhrách) dostal Bethlen od císaře Horní Uhry (tedy dnešní Slovensko) a k tomu dvě slezská knížectví Opolsko a Ratibořsko.
V únoru dorazili do Vídně Lisovčíci jako podpora od polského krále Zikmunda, kteří měli v rozhodující bitvě před Prahou hrát velmi významnou roli.
21. března se Ferdinand dohodl se saským vévodou Janem Jiřím. Za odstoupení obou Lužic se saský vévoda – i když protestant, připojil k protičeské koalici a Lužice opravdu i obsadil – a ty zůstaly dodnes součástí Německa. Tedy jejich větší část západně od řeky Nisy, ta menší východní připadla v roce 1945 Polsku.
3. července se konečně podařilo uzavřít dohodu s Protestantskou Unií o vzájemném neútočení. To v podstatě znamenalo, že Protestantská Unie umožnila katolickému vojsku bezproblémový průchod Říší a nechala kalvínského Fridricha Falckého v kaši.
V červenci tedy císařské vojsko spolu s Bavory v celkové síle 30 000 mužů zpacifikovalo Horní Rakousko – dva hornorakouské pluky ustoupily do Čech a připojily se k české armádě.
8. září se konečně spojily císařská a ligistická armáda a společně vyrazily do Čech.
10. září zaútočila španělská armáda z Nizozemí, které tehdy patřilo Španělsku, na Dolní Falc, tedy na kmenovou zemi Fridricha Falckého.
Na Moravě se podařilo zaktivizovat oportunistickou skupinu okolo Karla Staršího ze Žerotína, která nejenže zabránila odeslání moravské zemské hotovosti do Čech, ale rozhodujícím způsobem zpomalila postup uherského pomocného sboru o síle 12 000 mužů – nevyzpytatelný Bethlen se na poslední chvíli přece jen rozhodl Čechům pomoci – bylo však už pozdě.
Císařským se navíc podařilo neutralizovat část stavovských vojsk pod velením generála Mansfelda v Plzni. Mansfeld uzavřel s císařskými příměří a do bojových akcí už v roce 1620 nezasáhl.
Stavovské armádě tedy opravdu nebylo co závidět. Počtem byla slabší než spojené síly císařské a ligistické armády, navíc byli vojáci špatně placení a tím pádem měli mnohem horší morálku. Vrchní velitel Kristián z Anhaltu byl zvolen vrchním velitelem 7. srpna 1619 z politických důvodů – v očekávání volby Fridricha Falckého českým králem (Anhalt byl nejmocnějším mužem v Horní Falci), nebyl ale profesionální voják a neměl tedy u vojska dostatečnou autoritu. Velení navíc bylo hodně nejednotné, čeští velitelé, jako například Thurn, se mu jen neradi podřizovali. To se nakonec ukázalo v rozhodující chvíli jako fatální.
Armáda povstalců nemohla dělat nic jiného než manévrovat a snažit se získat čas. Jedinou nadějí byla přicházející zima a tím pádem přerušení bojových akcí. Ovšem co si mohli povstalci slibovat od příštího roku? – situace mohla být už jen horší.
Císařská armáda měla v podstatě dva velitele. Vévodu Maxmiliána, který velel ligistickým sborům o síle 11 000 mužů a zkušeného bijce, generála Buquoye, kerý velel císařským o síle zhruba 19 000 mužů.
Ovšem na rozdíl od hádek ve stavovském vojsku Maxmilián respektoval válečné zkušenosti Buquoye a nechával ho vypracovávat strategii tažení. Buquoy se pokusil vynutit si rozhodující bitvu u Rakovníka, Anhaltovi se ale podařilo šikovně se bitvě vyhnout a císařským uniknout. Rychlým pochodem dorazil k Praze, kde zaujal postavení na Bílé Hoře před městem. 6. listopadu dorazil do Prahy i Jindřich Matyáš Thurn s dvěma pluky a dvanácti praporci jízdy.
Buquoy, který u Rakovníka utrpěl velmi nepříjemné zranění – kulka mu ustřelila „žalud jeho údu“, považoval tímto tažení za víceméně ukončené. Zranění přijal se skutečným mužským humorem, kdy pravil, že ho kulka jako Boží trest zasáhla na údu, kterým proti božím přikázáním nejčastěji hřešil. Jako bolestné dostal od císaře panství Rožmberk, které jeho vojáci na začátku roku 1619 obsadili, jeho rod zde zůstal až do roku 1945. Buquoy sám ale si ten dárek slouho neužil, padl už v červenci 1621 u Nových Zámků v boji proti Uhrům. České vojsko sice pronásledoval (ležíc obložen polštáři v kočáře), ovšem spíš jen, aby se neřeklo. Když dorazil před Prahu a viděl, jaké postavení stavovské vojsko zaujalo, utvrdil se v přesvědčení, že vojenské tažení je u konce a že je třeba vojsko rozpustit do zimních táborů. Vévoda Maxmilián byl ale proti. Z jednoduchého důvodu – celé tažení financoval. A nebyl ochoten platit vojsko přes zimu a pak ještě příští rok. Z finančních důvodů potřeboval rychlé rozhodnutí – a naděje na takové rozhodnutí podle jeho názoru ještě neumřela.
Buquoy nevěděl, jak demoralizovaný je jeho protivník. Vojáci, kterým už dlouho nebyl vyplacen žold (měli být na zimu vyplaceni v botách, prádle a proviantu!!!) byli po vyčerpávajícím pochodu od Rakovníka na konci svých sil. Část jich dezertovala, přes výslovný zákaz jich několik tisíc odešlo do Prahy. V studeném dešti měli kopat zákopy – lopaty a krompáče jim byly přivezeny z Prahy. Odvedli svou práci jen formálně. Zákopy, které měli vyhloubit na poměrně mírném svahu proti vesnici Řepy (ostatní svahy Bílé Hory byly pro útok pěchoty, zejména v deštivém počasí, kdy se v blátě smekaly nohy, neschůdné) byly jen plytké a nepředstavovaly pro útočící vojsko žádnou velkou překážku. Počet vojáků, které měl Anhalt k dispozici, se v různých ramenech výrazně liší. V podstatě totiž nikdo neví, kolik vojáků na stráních Bílé Hory skutečně stálo. Oficiálně měl mít k dispozici 21 000 vojáků, ve skutečnosti to mohlo být ale jen něco okolo 15 000. Král Fridrich Falcký, jehož přítomnost by morálku vojska zřejmě přece jen pozdvihla, u armády nebyl. 8. listopadu hostil anglické vyslance, které hodlal přemluvit, aby jeho tchán Jakub I. přece jen poslal příští rok vojáky a peníze. Ani on s bitvou začátkem listopadu už nepočítal, zejména, když mu bylo referováno, že Anhaltova armáda zaujala skvělé obranné postavení na Bílé Hoře, které podle tehdejších strategických pouček mohlo být označeno za nedobytné.
Fatální byla nerozhodnost stavovského velení a jeho tvrdošíjné trvání na defenzivní taktice. Den 8. listopadu nezačal dobře. Polští Lisovčíci napadli tábor uherské lehké jízdy, zdržující se na druhém břehu Litovického potoka, který se svými močály představoval, zejména po dešti, značnou překážku postupu císařského vojska. Zbytky Uhrů, kteří byli překvapeni ještě ve spánku a zcela zmasakrováni, se zachránily útěkem, byli ale zcela ranním zážitkem otřeseni, demoralizováni a nepoužitelní pro další boje.
Císařští se pohnuli k jedinému mostu přes rozvodněný a močály obklopený Litovický potok, který bránil stavovský oddíl o 500 mužích. V podstatě v té chvíli měla stavovská armáda poslední šanci. Kdyby poslala k tomuto mostu několik pluků, mohla postup císařských zastavit a Buquoy by se zřejmě rozhodl pro spořádaný ústup. Jenže místo akce svolal Anhalt poradu velitelů. Zatímco se radili, překročili císařští potok a postoupili na úpatí Bílé Hory. Přesto pořád ještě nikdo nevěřil, že by zaútočili. Anhalt se spoléhal na skutečnost, že Buquoy je zkušený profeionál a ve slušné vojenské společnosti se na takovou pozici, jakou stavovské vojsko na Bílé Hoře zaujalo, prostě neútočilo.
Císařští se radili taky. Buquoy, trápený bolestmi, bitvu odmítal, Maxmilián na ní trval. Podplukovník Lamotte měl zato, že je třeba zaútočit buď plnou silou, nebo vůbec ne, generál Tilly ho v tom podporoval. Nakonec se prosadil kompromisní návrh plukovníka Spinelliho. Poslat do útoku dva pluky a 1800 jezdců a počkat, co to udělá. Pokud se protivník položí, útok zintenzivnit, když bude klást odpor, stáhnout se a přistoupit na Buquoyův plán zimních táborů.
Maxmilián přikázal zpívat chorály a pro lepší motivaci katolických vojáků běhal před armádou karmelitánský mnich Dominik s obrazem svaté rodiny z kostela ve Stěnovicích, kde Madoně a svatému Josefovi nějaký voják protestantské armády vypíchl oči. To bylo pro katolíky důkazem barbarství jejich nepřátel. Útočili prý pod heslem „Santa Maria“, aby pomstili toto zneuctění svatého obrazu. Říká se, že právě mnich Dominik byl rozhodujícím faktorem při poradě velitelů, kdy tvrdil, že měl vidění, v němž viděl velké vítězství císařské armády. To bylo nakonec rozhodující pro rozkaz k útoku na stavovské pozice.
Zbytek je znám. Pluk Jindřicha Thurna, který měl bránit právě ono povlovné návrší nad Řepy, naprosto selhal a dal se na útěk už při prvním kontaktu s útočícími císařskými. Jindřich Thurn se v tu dobu u svého pluku ani nenacházel. Na chvíli se zdálo, že by průběh bitvy mohli ovlivnit dva schopní mladí velitelé, syn Anhalta Kristián II. a František Thurn (údajně mnohem lepší voják než jeho otec), kteří se vrhli s jízdou do protiútoku. Skutečně na chvíli útok zadrželi, obrátili útočící španělskou jízdu na útěk a rozrazili jeden z útočících císařských pluků. Statečných bylo sice beznadějně málo, přesto tento protiútok přiměl Buquoye, aby se nechal vynést z kočáru a vsedl do sedla (jaké bolesti přitom musel mít, si nedovedu představit, ale byl to očividně tvrdý chlap, který něco vydržel). Císařští už útočili plnou silou a odpor se rozpadal. Fatální byl pokus poslat do protiútoku Uhry, demoralizované ranním zážitkem. Když se proti nim vyrojili Lisovčíci s šavlemi v zubech, dali s Uhři na panický útěk a strhli s sebou i další jednotky, které ještě kladly odpor.
Hrdinství moravského pluku (tedy ne moravské domobrany, která do Čech vůbec nedorazila, ale žoldnéřského pluku financovaného z moravské zemské pokladny) je častým tématem této bitvy. Moravané měli prostě smůlu. Stáli poměrně vysoko na kopci hned vedle samotného Anhalta, vlevo od nich byly dva hornorakouské pluky plukovníka Pechmanna. Rakušáci poznali včas, že je bitva prohraná a dali se na spořádaný ústup. Moravani je následovali. Dostali se ale do kontaktu s neapolským plukem plukovníka Spinelliho a ten na ně zaútočil. Tím se ústup zpomalil a když moravský pluk dorazil ke konci ohrady letohrádku Hvězda, okolo které mohl ustoupit k Praze, byla cesta už uzavřená. Dorazil tam totiž Valonský pluk a Moravani se dostali do dvojitého ohně bez možnosti ústupu. Hrdinství jim bylo vnuceno i proto, že jejich velitel hrabě Jindřich Šlik nehodlal snadno kapitulovat. Statečným odporem svých vojáků zvyšoval svou cenu, pokud měl v úmyslu, přestoupit do služeb nepřítele. Což v roce 1621 opravdu učinil. Moravský pluk tak zůstal v pasti, přitlačen ke zdi obory a ostřelován ze dvou stran. Většina jeho vojáků padla, než se Šlik konečně rozhodl kapitulovat.
Bitvou byla válka víceméně rozhodnuta. Král Fridrich den nato z města utekl – i když neměl kam. Jeho Falc i s hlavním městem Heidelbergem už mezitím císařské vojsko obsadilo. Zemřel nakonec v exilu. Boje trvaly ještě několik let – velmi dlouho se bránila kladská pevnost pod vedením Františka Thurna, pokus bratra braniborského kurfiřta Jana Jiřího Krnovského o obrat ve válce ve spojení s nespolehlivým Gáborem Bethlenem v roce 1621 ztroskotal a krnovský vévoda brzy nato umřel. Odpor postupně utichl a na Čechy čekalo tři sta let habsburské nadvlády – už ne té rozumné, založené na kompromisu a zdravém rozumu, jak to provozovali první habsburští vládci Ferdinand I. a Maxmilián II. V roce 1627 vydal Ferdinand II. „Obnovené zemské zřízení“, kterým odebral poraženým zemím jejich práva a učinil je bezprávnými provinciemi své říše. Válka měla trvat ještě dalších nekonečných dvacet osm let, ale to už na právním postavení Českého království v rámci Habsburského soustátí nic nezměnilo.
Zřejmě by to tak dopadlo i bez Bílé Hory. Stavovská vláda, nejednotná a skrblická v placení své armády s neschopným a politicky nekompatibilním vládcem by nebyla schopna klást dlouhodobě odpor, i kdyby k této bitvě nedošlo. Svou šanci povstalci propásli v roce 1619 – tehdy měli šanci přinutit císaře aspoň k vyjednávání, i když on k vyjednávání v žádném případě nebyl ochoten a byl spíš připraven „opustit svou zemi třeba jen v jediné košili nebo i zemřít, než učinit ústupky, které by poškodily pravou víru v jeho zemích“. Kdyby se ho podařilo tehdy ve Vídni zajmout, byla to určitá možnost konce války. Nepodařilo se to. Rozhodovala tedy vůle k vítězství a té měl císař mnohem víc než stavovská vláda.
Ale boj na kopci nad Prahou, kde se skutečně drží sníh déle než v jiných pražských lokalitách, má velký symbolický význam. Tragédie „Bitvy u Prahy“ zasáhla celý protestantský tábor, píseň o této tragédii se hrála ještě dlouho do devatenáctého století – vzpomíná ji i Mark Twain v „Dobrodružství Huckelberryho Finna“.
Často se podceňuje velikost této srážky. Bývá nazývána šarvátkou nebo malou vojenskou srážkou. Není to pravda. Bitva byla sice krátká, trvala jen něco přes dvě hodiny, byla ale velmi intenzivní. Na místě zůstalo 1600 mrtvých. Počítáme-li poměr mrtvých k zraněným obvyklým koeficientem 10:1, je zřejmé, že ztráty byly výrazné. Ale hlavní význam této bitvy je přece jen symbolický. Až tak, že bývají celá staletí po ní pojmenována „Pobělohorská doba“.
Pro české dějiny zůstává tato bitva trvalým traumatem i po čtyřech stech letech.