Tento článek jsem už dlouho nosil v hlavě a už jeho titul naznačuje, že se nejedná o jeho konečnou formu, ale že ho hodlám doplňovat novými informacemi. Kdo by zde hledal údaje „evidence based medicine“ je tu špatně. Samozřejmě, že se budu snažit, jak je mým zvykem, zůstat věrný realitě a tím pádem budu mé články opírat o vědecky podložené vědomosti, ale neodpustím si i mé vlastní úvahy, podpořené jen mými osobními zkušenostmi. Ale hlavně, pokusím se podat téma tak, aby mu rozuměli laici. Tento slovník tedy není primárně určen medicínské veřejnosti, ale veřejnosti laické. Proto prosím o porozumění ze strany odborníků. Určité údaje se jim budou zdát zjednodušené, ale to je principem sdělování komplikovaných informací laikům tak, aby jim rozuměli a aby se přestali bát věcí, kterých se bát nemusí a naopak, aby zpozorněli tam, kde je to potřebné.

Je mi zřejmé, že text bude dost dlouhý, ale termíny jsou seřazeny podle abecedy a jsou poměrně krátké. Nemělo by tedy být obtížné najít konkrétní heslo, které člověka zajímá. Za připomínky budu jen vděčný, už vzhledem na vysokou dynamiku vývoje znalostí o tomto zatraceném Číňanovi.

Hesla:

ACE Receptor

Antigenový test

Cytokinová bouře

Inkubační doba

Karanténa

Kontraindikace k očkování

Koronaviry

Léčba

MERS

Mutace

Očkování

Očkovací látky

PCR Test

Protilátky

SARS

Spike Protein

Trombózy

Vedješí účinky očkování

Viry

Vitamíny

               ACE receptor

               Tento receptor máme všichni ve svém těle. Je to bílkovina na povrchu buňky, která umožňuje působení angiotensin-konvertujícího enzymu (odtud jeho zkratka). ACE je součást systému renin-angiotensin-aldosteron, který je rozhodující pro regulaci objemu tekutiny a soli v těle a sekundárně tak i pro udržování krevního tlaku. ACE 2 receptor se nachází v srdci, plicích, ledvinách a v trávicím traktu. Bohužel využívají koronaviry, a tedy i kovid 19 tyto receptory jako vstupní bránu do buněk. ACE 2 receptor tedy hraje pro vznik těžkého onemocnění s postižením výše jmenovaných orgánů rozhodující roli. Patofyziologicky vznikly obavy, že léky, blokující aktivaci angiotensin konvertujícího enzymu (klíčové v léčbě vysokého tlaku) a tím vedoucí sekundárně k namnožení těchto ACE receptorů na buněčném povrchu mohou průběh choroby zhoršovat. Zdá se, že tomu tak není, i když studie, který měly dokázat pravý opak, musely být staženy, protože byly zfalšované.

               Antigenový test

               Na rozdíl od přesnějšího PCR testu je při tomto testu prokazována kapsida viru, tedy jeho povrchový protein, ne genetická RNA. Test má výhodu rychlé interpretace během patnácti minut, bohužel je ale mnohem nepřesnější než PCR test. Jeho citlivost (sensitivita) se pohybuje okolo 70 procent (to znamená, že třicet procent nakažených nebude tímto testem odhaleno), ale i jeho specifita není stoprocentní. Existuje tedy mnoho falešně pozitivních i falešně negativních výsledků. Očekávání od tohoto testu jsou spíše v tom, že by měl odhalit lidi s vysokou zátěží viru, a tedy vysoce nakažlivé.

               Cytokinová bouře

               Je to nejobávanější ve většině případů smrtelná komplikace průběhu choroby. Cytokiny jsou látky, které tělo produkuje v případě zánětu, jsou zodpovědné za spuštění obranné zánětlivé reakce. Patří k nim například Interleukin 6 nebo Tumor nekrotizující faktor. V případě cytokinové bouře se tato obranná zánětlivá reakce vymkne kontrole a obrátí se proti vlastnímu tělu. Virus není cílem ale spouštěčem této reakce a tato není bezprostředně spojena s aktivitou choroby. Zánětlivá reakce se obrátí mylně proti vlastním orgánům, vytvoří se protilátky proti tkáním i povrchovým bílkovinám, což vede ke generalizovanému srážení krve a zničení postižených orgánů. Určitou ochranu před touto reakci prokázaly monoklonární protilátky tlumící chybnou imunitní odpověď – bývají používány u autoimunitních chorob.

               Inkubační doba

¨             Jedná se o dobu mezi nákazou a vypuknutím choroby, je to tedy bezpříznakové období, kdy člověk ještě neví, že je nakažen. I v této době je ale už sám nakažlivý a může tedy infekci roznášet dál. Inkubační doba je rozdílně dlouhá, od několika dní až po desítky let (u lepry). U koronaviru se jedná zpravidla o jeden až tři dny. Právě tento fakt opomíjejí odpůrci hygienických opatření, kteří se domnívají, že člověk, který nemá příznaky nemoci, nemůže chorobu roznášet. Je to fatální omyl, který přispívá masívně k šíření jakékoliv epidemie, tedy i současné pandemie Covidu 19.

               Karanténa

               Období, po které je nemocný člověk, nebo člověk, který byl v kontaktu s nemocnou osobou a tím pádem je potenciálním přenašečem choroby, izolován. Původní izolace pacientů až do negativního PCR testu už byla zrušena, v současnosti se pacient považuje za neinfekčního od desátého dne od začátku příznaků. V Rakousku je rozhodující hodnota CT, stoupne-li nad 30, je pacient prohlášen za neinfekčního. Název karanténa pochází ze čtrnáctého století a vznikl v Benátkách v době velkého moru. Námořníci, kteří přistáli v benátském přístavu, museli zůstat čtyřicet dní v izolaci na lodi (Quaranta je italsky čtyřicet), než byli vpuštěni do města. Dnešní karanténa je bohudík podstatně kratší.

               Kontraindikace k očkování

               Jsou, ale je jich poměrně málo. V žádném případě by se neměli očkovat lidé, kteří měli po prvním vpichu alergickou reakci prvního typu, tedy anafylaktickou s poklesem krevního tlaku nebo s křečí průdušek. Došlo-li ke kožní vyrážce, je očkování možné, doporučuje se ale před vpichem podání protialergických látek – antihistaminik a lékař má být připraven k možnému rychlému podání kortisonu a katecholaminů – nedá se totiž nikdy vyloučit, že druhá reakce může být u citlivého člověka silnější než ta první. Alergické reakce vznikají spíše na látky, ve kterých je očkovací látka „zabalená“ než na látku samu. Kontraindikací je tedy například alergie na etylenglykol. Relativní kontraindikací je překonaná choroba, při které došlo k tvoření trombóz. Pravděpodobnost, že se trombóza může po očkování zopakovat je totiž poměrně vysoká – samozřejmě ne, pokud člověk ještě bere látky blokující srážení krve – Warfarin, Eliquis, Xarelto, Lixiana, Pradaxa). Tyto je ale třeba 48 hodin před očkováním vysadit, aby se zabránilo zakrvácení do očkovaného svalu.

               Obecně existují stavy, které tvoření protilátek po očkování blokují. Proto by měli být proočkováni pacienti, kteří mají dostávat imunologickou léčbu například při chronických střevních nebo revmatických onemocněních, proočkování pokud možno ještě před začátkem této léčby. Dva plně očkovaní pacienti, kteří přesto skončili u nás na JIPce a museli být uměle dýcháni (oba přežili) měli leukemii vycházející z B-lymfocytů, tedy buněk zodpovědných za tvoření protilátek. Jestliže jsou tyto buňky nemocné, očividně nejsou schopny protilátky proti viru tvořit.

               Koronaviry

               Jedná se o poměrně velkou skupinu RNA-Virů, jsou to hlavní původci respiračních onemocnění u malých dětí (Infekce v jeslích ve školkách a na nižších stupních základních škol). Své jméno dostaly koronaviry podle své podoby s množstvím výrůstků na svém povrchu, připomínajících korunu. Jsou v podstatě neškodné, pokud se usadí v dýchacích cestách, okupují postižené buňky pro sebe a nedovolí vstupu jiným virům. Proto mají malé děti očividně lepší obranu proti zhoubnému viru Kovid-19. Pokud totiž v jejich nose sídlí nezhoubný koronavirus, nepustí „zlého Číňana“ dovnitř. Dítě s nudlí u nosu je tedy proti infekci kovidem poměrně dobře chráněno.

               Léčba

               Obecně se dá říct, že je léčba virových infekcí problematická. Nemáme mechanismus, kterým bychom virus mohli zabít, protože se mimo lidskou buňku nemnoží ani nic neprodukuje a je-li v buňce, je těžké ho vypudit, aniž by člověk nezabil i hostitelskou buňku, tedy buňku nemocného člověka. V podstatě jsou jen dvě možnosti léčby. První je zamezit množení viru, druhá zabránit jeho vstupu do buňky. Ta druhá možnost je výhodnější, samozřejmě je ale možná jen v počátečním stádiu choroby, dokud virus do buněk nevstoupil. U kovidu byla vyzkoušena celá řada substancí většina z nich však účinek neprokázala.

               Hydrochlorochin – byl populární na začátku pandemie. Malá studie z Marseille poukazovala na účinek v zabránění úmrtí pacientů. Velké studie to ale nepotvrdily. Je třeba si uvědomit, že u malých studií v řádu desítek pacientů se může jednat o náhodu, chybu malých čísel. U studií s tisíci pacientů se tato možnost výrazně snižuje.

               Camostat – neprokázal žádný účinek

               Ivermectin – lék proti svrabu a na odčervování dobytka byl nositelem nadějí. Anekdotické příběhy líčily pozitivní účinek, velké studie (jedna z nich běžela i v nemocnici u Svaté Anny v Brně) efekt nepotvrdily. Byl zde sice naznačen minimální tendenční profit, který ale nebyl signifikantní. Zato otravy touto látkou jsou hodně nebezpečné a bohužel nejsou až tak zřídkavé. Účinek proti koronaviru byl totiž „in vitro“ tedy ve zkumavce opravdu prokázán, ovšem při padesátinásobné dávce, než jaká se užívá v humánní medicíně, a tedy v dávce pro člověka jedovaté.

               Remdesivir – antivirální látka vyvinutá původně k léčbě Eboly. Tu doporučoval i prezident Trump. Prokázala minimální účinek u lehce nemocných, u pacientů na umělé ventilaci neměla účinek žádný.

               Lidská plazma od vyléčených pacientů. Byla používána v naději, že obsahuje neutralizační protilátky, které můžou virus inaktivovat. Neprokázal se žádný účinek, koncentrace těchto protilátek byla v plazmě dárců příliš nízká.

               Molnupiravin – lék původně vyvinutý proti chřipce. V čtyřnásobné dávce (v porovnání s chřipkou), podané do třetího dne onemocnění, prokázal určitý účinek, firma Merck ale nejnověji přidusila velká očekávání. Snížení úmrtí či hospitalizace je údajně 30 procent, čili ve skutečnosti zřejmě nižší.

               Isoprinosin – lék aktivující T-Lymfocyty, takzvané killer lymfocyty, tedy zabijáky. Doporučuje se při léčbě virálních infektů horních dýchacích cest, existují k tomu pozitivní studie profesora Berana. Egyptská studie podávající Isoprinosin u Covidu 19 však neprokázala žádný pozitivní účinek, žádný pokles úmrtnosti či umělé ventilace. Může posílit odolnost organismu na samém začátku infekce, pozor! zvyšuje hladinu kyseliny močové a u pacientů s dnou může vyvolat záchvat.

               Kortison – Dexametason jako tablety nebo Budesonid jako inhalace ukázaly pozitivní účinek pro postižení plic a redukci cytokinové bouře. NNT (number need to treat) je osm, to znamená, že je třeba léčit kortisonem osm pacientů, aby se zabránilo jedné umělé ventilaci či smrti pacienta.

               Monoklonární protilátky –   Bamlanivimab a Etesevimab – zdá se, že dokážou zabránit těžkému průběhu choroby, pokud jsou podány v prvních dnech onemocnění. U ventilovaných pacientů nemají účinek. Podobně i Baricitinib – látka podaná prezidentu Trumpovi. Casirivimab a Indevimab se podávají subkutánně, tedy injekcí pod kůži. U lidí bez protilátek (tedy bez očkování a bez prodělané choroby) ukázaly dobrý účinek, u pacientů s protilátkami byly neúčinné.

Paxlovid – rovněž blokátor proteázy, podobně jako Molnupiravin, čili blokátor množení viru, od firmy Pfizer je před připuštěním. Podle výrobce snižuje pravděpodobnost hospitalizace či úmrtí o 89%. Je třeba počkat, co ukáže reálný život, naděje tu ale je.

               MERS

               MERS byl virus z rodu koronavirů, který v roce 2013 vyvolal smrtící epidemii v oblasti Středního Východu. Odtud jeho jméno „middle east respiratory syndrom“. Způsoboval těžké zápaly plic, úmrtnost dosahovala u nakažených až 35 procent. Protože ale podobně jako jeho příbuzný SARS  v Číně v roce 2003 napadal jen dolní dýchací cesty, nebyl příliš nakažlivý a epidemii se podařilo hygienickými opatřeními potlačit.

               Mutace

               Každý virus má tendenci mutovat, tedy měnit se. Je to dáno jeho poměrně jednoduchou strukturou a odkázaností na množení se v buňkách jeho hostitele. Mutace jsou tří typů. První zhoršuje schopnost přežití, tyto mutace většinou velmi rychle zaniknou, protože nemohou obstát v konkurenčním boji s původním virem. Druhý typ nepřináší ani výhody ani nevýhody, tyto mutace můžou ale nemusí přežít, tvoří zpočátku nepatrnou menšinu virové nálože a mohou zaniknout. Třetí typ přináší viru výhody při množení a nakažlivosti. Tyto mutace mají potenciál převládnout a vytlačit původní typ viru z jeho životního prostoru. Koronavirus mutuje velmi rychle. Po původním Wuchanském viru – tzv. „Wildtyp“, přišly typy alfa, beta, nyní vládne typ delta. Delta, rozšířená od dubna 2021 už díky výhodám, které díky svému genetickému vy bavení má, vytlačila už prakticky všechny starší mutace. Například alfa existovala do srpna 2021, od té doby už nebyla prokázána. Delta vykazuje osmkrát nižší citlivost vůči neutralizačním protilátkám získaným očkováním proti původní variantě viru. Typy lambda a mí se neukázaly jako nebezpečné a pomalu zmizely, nyní se objevila nová jihoafrická mutace (poprvé detekovaná v Botswaně), která dostala jméno „omikron“. Nakolik je nebezpečná není zatím jasné. Viry dostávají jména podle řecké abecedy. Co přijde po viru „omega“ si neodvažuji odhadnout.

               Očkování

               Očkování je způsobem aktivní imunizace, kdy se prostřednictvím neškodné nákazy vytváří obranyschopnost proti nebezpečnějším infekcím. Princip je znám od osmnáctého století. Právě před dvěma sty lety, tedy v roce 1721, si všiml anglický lékař Edward Jenner, že dojičky krav, které se nakazily kravskými neštovicemi, způsobující vyrážku na rukou, jsou odolné proti tehdejšímu „moru“, čili černým neštovicím (variole), na které umíraly desetitisíce lidí a úmrtí se nevyhnuly ani například rakouské císařské rodině – zemřel na ně císař Josef I. nebo manželka císaře Josefa II. Isabela Parmská. Jenner začal vtírat lidem do kůže extrakt z oněch kožních vyrážek dojiček krav a měl s tím úspěch. I jinak konzervativní Marie Terezie se stala velkou podporovatelkou očkování – šlechtická rodina, která se nechala naočkovat proti černým neštovicím, měla zabezpečený „all inclusiv“ pobyt na císařském zámku „Hof“. Zavedení povinného očkování proti černým neštovicím v roce 1912 mělo za následek velké nepokoje ve Vídni, kdy odpůrci očkování dokonce obsadili vídeňský parlament. Přesto se právě kvůli očkovací povinnosti podařilo tuto chorobu zcela vymýtit, poslední případ černých neštovic byl dokumentován v roce 1978. Proto se dnes už proti variole neočkuje.

               Očkování se provádí buď mrtvou nebo živou vakcínou. Jde o to dostat do těla část původce choroby, který tělo pozná jako cizí těleso (antigen) a začne se proti němu bránit vytvořením imunitní odpovědi. Buď se tedy do těla dodává virus mrtvý – cholera, záškrt, klíšťová encefalitida, Haemofilus influenzae, Hepatitída A a B, Herpes zoster, Papilomavirus, chřipka, japonská encefalitida, meningokoky, černý kašel, pneumokoky, dětská obrna, tetanus, vzteklina a tyfus. Nebo se podává virus živý ale oslabený: žlutá horečka, chřipka (nosní očkování dětí) spalničky, příušnice, zarděnky, rotavirus, plané neštovice. V principu se při očkování proti životu nebezpečným infekcím používají převážně mrtvé vakcíny. Očkování živými vakcínami je na rozdíl od mrtvých vakcín problematické u lidí s oslabenou imunitou.

               Nové vakcíny využívající technologii mRNA jsou typem mrtvé vakcíny.

          Očkovací látky

               Dramatický průběh pandemie přiměl farmakologické firmy k rychlému vyvinutí očkovacích vakcín. Tato rychlost vzbudila určitou nedůvěru, kterou pak plně využily dezinformační weby k diskreditaci očkovací kampaně. A měly přitom zejména v postkomunistických zemích velký úspěch. Pokud bylo jejich cílem destabilizovat společnost, pak toho dosáhly.

               Na trhu jsou následující očkovací látky:

               Corminaty firmy Biontech/Pfizer – jedná se o očkovací látku využívající mRNA technologii. Protože americký koncern Pfizer sám v této oblasti nebádal, koupil patent od německé firmy Biontech, která výhody této technologie prezentovala už v roce 2018, tedy dva roky před vypuknutím pandemie. V tomto případě je z viru vystřižena jeho ribonukleová kyselina (RNA) a synteticky je pak namnožena. Protože je to velmi nestabilní látka, která by se rozpadla v několika sekundách, musí být pak zabalena do lipidového obalu a pak „ponořena“ do polyetylenglykolu. Poté musí být uchovávána při teplotách okolo minus 70 stupňů a rozmrazena může být jen 1-3 dny před podáním. Virová RNA aplikovaná do svalu je pak tělem rozeznána jako antigen, proti kterému tělo vytváří protilátky a uloží informaci o něm do paměťových T-Buněk pro případ opětného setkání s antigenem – tedy virem. Odpůrci očkování argumentují toxicitou polyetylenglykolu, což je v podstatě pravda, jedná se ale o minimální množství, které je do těla podáno a je poté metabolicky rychle odbouráno. A to kdekoliv se ony partikly s očkovací látkou dostanou.

               Spikevax firmy Moderna. Pracuje na stejném principu jako vakcína firmy Pfizer, Moderna pracovala sama na vývoji mRNA vakcín od roku 2013, má tedy v tomto oboru vlastní výzkumnou laboratoř a není odkázána na externí spolupráci jako Pfizer na Biontech. Účinek vakcíny Moderna je zřejmě o něco silnější než u Pfizeru a slábne pomaleji. Jsou ale u ní popsány silnější reakce po očkování s teplotami, bolestmi kloubů a únavou – což svědčí o poměrně silné imunologické (tedy žádané) reakci na podaný antigen. Vzhledem na vyšší počet zápalů srdečního svalu u mladých mužů než u jiných vakcín se tato vakcína na Islandu, ve Švédsku a ve Finsku nepoužívá.

               Vaxzeuria firmy Astra Zeneca. Jedná se o takzvanou vektorovou vakcínu. V tomto případě je vzat neškodný adenovirus, v tomto případě adenovirus napadající pouze opice a ne člověka, což zajišťuje, že člověk se s tímto virem ještě nesetkal. Poté je tento virus upraven tak, že je na svém povrchu totožný s koronavirem, nemá ale jeho infekční vlastnosti. Tělo ho rozezná jako antigen a vytvoří imunitní odpověď. Problémem je, že v tomto případě reaguje tělo jen na tento virální povrch. Pokud virus mutuje a svůj povrch změní, účinek vakcíny rychle slábne. To je patrné i u této očkovací látky, ochrana proti variantě delta poklesla na čtyřicet procent.

               Sputnik V – vektorová ruská vakcína. Pracuje na stejném principu jako Astra Zeneca, jen místo opičího adenoviru používá dva lidské adenoviry. Dva proto, že je velmi pravděpodobné, že se člověk už s infekcí adenovirem v životě setkal a nebude tedy na očkování reagovat, protože ho považuje za už „dobře známý“ antigen. Při dvou adenovirech se tato pravděpodobnost snižuje, přesto čím je člověk starší, tím větší je pravděpodobnost, že vakcína nebude fungovat. Proti patentu se v podstatě nedá nic namítat, Rusko ale opět prokázalo své tradiční deficity v průmyslové výrobě, zejména při kontrole kvality. Vakcína byla mnohokrát znečištěna bílkovinami, ve kterých byly viry pěstovány, takže ji řada zemí – jako Brazílie – nakonec zakázala používat.

               Janssen (Ad26.COV2.S) firmy Johnson and Johnson je rovněž vektorová očkovací látka. Její výhodou mělo být podání pouze jedné očkovací dávky. Ukazuje se ale, že toto očkování neposkytuje dlouhodobou ochranu před virovou infekcí, proto se nově doporučuje přeočkování 28 dní po prvním vpichu nebo přeočkování vakcínou mRNA.

               Vero čínské firmy Sinopharm pracuje s klasickou technologií chemicky inaktivovaného koronaviru, který je pak podán ve vakcíně. Jedná se o tradiční způsob přípravy očkovacích látek známý už od padesátých let minulého století. Bohužel se ukázalo, že tato očkovací látka dokáže chránit pouze proti původnímu typu viru (wildtyp). V Evropě se používala jen v Srbsku a v Turecku.

               mRNA technologie měla nabídnout především flexibilitu v případě mutací viru. Detekování změněné RNA mutovaného viru a jeho namnožení do nové vakcíny mělo podle vyjádření firmy Pfizer trvat maximálně šest týdnů. Naskýtá se tedy oprávněná otázka – proč není vakcína používaná k booster očkování adaptovaná na variantu delta a zda se bude pracovat na vakcíně proti nové mutaci omikron, proti které současné vakcíny nemusí účinkovat. Proč se nic neděje? Nedokáže se Pfizer dohodnout s Biontechem o ceně nebo potřebuje doprodat zásoby původní vakcíny? Chování farmakologického giganta vzbuzuje oprávněnou nevůli a zpochybňuje proces očkování.

               PCR Test

               Polymerase chain reaction, česky reakce polymerázového řetězce umožňuje identifikaci přítomnosti DNA nebo RNA na sliznicích či jinde – využívá se i v kriminalistice při důkazu přítomnosti DNA pachatele na místě činu. Vznik této metody dal vzniknout i filmům Jurassic Park. Materiál ze stěru ze sliznice je v laboratoři namnožen, až se stopy RNA dají detekovat. Právě toto namnožování materiálu v laboratoři je časově náročné a trvá okolo 24 hodin, proto není možno na rozdíl od antigenového testu dostat výsledek PCR testu ihned. Tento proces se dá kvantitativně určit pomocí čísla CT (cycle treshold), čili kolikrát musí být materiál namnožen, než se dá virus dokázat. Nízké hodnoty CT svědčí o vysoké koncentraci viru, vysoké hodnoty o nízké. Hodnoty CT nad třicet svědčí o minimální přítomnosti viru, ev.  viru už mrtvého, který může na sliznicích přetrvávat i měsíce. Obecně se člověk s CT nad třicet považuje za již bezinfekčního. Na začátku infekce mohou být ale CT hodnoty JEŠTĚ vysoké, protože virus teprve vstoupil do těla a začíná se množit. Výpověď CT je tedy možná jen už po překonané chorobě.

               Protilátky

               Protilátky jsou základním kamenem imunitní obrany proti infekcím, tedy i proti koronaviru. Při infekcích rozlišujeme tři různé druhy protilátek, IgA, IgM a IgG. Protilátky se tvoří buď po překonané infekci nebo po očkování, tedy aktivní imunizaci. V těle se většinou tvoří podle potřeby, po překonané infekci zůstane informace v bílých krvinkách, takzvaných paměťových T – lymfocytech. Tyto v případě opakované infekce poznají škůdce a aktivují B-lymfocyty, zodpovědné za tvorbu protilátek. Protilátky IgA se tvoří na sliznicích a chrání tedy proti nové infekci. Protilátky IgM (akutní) a IgG (trvalé), se tvoří v krvi. Je tedy logické, že očkováním, podaným do svalu a obcházejícím tím slizniční bariéru, nemohou vzniknout protilátky IgA. Zato ale dojde k aktivaci imunitního systému přítomností protilátek IgG a uložení informace v paměťových T-lymfocytech. Očkovaný člověk tedy není logicky chráněn proti nákaze, a pokud ano, pak jen v omezené míře. Je chráněn proti těžkému průběhu choroby, protože jeho imunitní systém dokáže reagovat na přítomnost viru mnohem rychleji než u lidí neočkovaných. Hladina protilátek se dá měřit a například u Hepatitidy B je hladina protilátek rozhodující pro opakování očkování. Pokud poklesne pod určitou kritickou hladinu, je třeba očkování obnovit. U kovidu-19 je problém poněkud komplexnější. Nejen že existují tři firmy (Abbot, Roche a Diasorin) které měření nabízejí, mají ale rozdílné referenční hodnoty. Hladina celkových protilátek není pro ochranu před chorobou rozhodující, k tomu jsou potřebné takzvané neutralizující protilátky, které blokují navázání viru na receptory buněk. Ty tvoří jen část z celkového množství protilátek. Je sice možné neutralizační protilátky měřit buď v takzvaném neutralizační testu na buněčných kulturách nebo surogátovým testem, ale obě metody jsou poměrně náročné a trvají několik dní. U neutralizačního testu se do buněčných kultur přidá virus spolu se sérem očkované nebo uzdravené osoby. Pak se zjišťuje počet takto ochráněných receptorů. U surrogátového testu je postup poněkud jednodušší. Zde se nepracuje s buněčnými kulturami, ale se syntetickými ACE-receptory. I zde se měří po podání séra počet takto ochráněných receptorů. Spoléhat se tedy na hladinu protilátek je problematické. Je sice pravděpodobné, že celková hladina, pokud je vysoká, zabezpečuje i dostatečnou hladinu neutralizačních protilátek, jistotu to ale nenabízí. Proto jsou odborníci k měření protilátek jako indikátoru pro boosterové očkování skeptičtí. Klinické studie k tomuto tématu ještě nebyly vyhodnoceny.

SARS

               SARS (pojmenovaný podle choroby, kterou vyvolával „severe acute respirátory syndrom“) je virus z rodiny koronavirů, který se objevil v Číně v roce 2003. Choroba způsobovala těžké a často smrtelné virové zápaly plic. Úmrtnost nakažených dosahovala dvaceti procent. Obavy ze smrtící pandemie se tehdy nepotvrdily. Virus napadal dolní dýchací cesty a byl proto sice smrtící, ale relativně málo nakažlivý. Díky tomu se podařilo epidemii hygienickými opatřeními potlačit. Kovid-19, nazývaný také SARS-2 je tomuto viru nápadně podobný. Je sice méně smrtící (zhruba 2%), ale protože napadá i horní dýchací cesty, je nepoměrně víc nakažlivý. Skutečnost, že se objevil ve Wuchanu, kde je hlavní laboratoř zkoumající viry, zvyšuje podezření, že se jedná o uměle změněný SARS virus, který byl zde zkoumán a podařilo se mu z laboratoře uniknout. Důkazy se ovšem zřejmě nikdy nepodaří získat. Čína důkladně zametá stopy už dva roky a nezávislé vyšetřování nikdy nedovolila.

               Spike protein

               Tato bílkovina je klíčová pro existenci kovidového viru a pro jeho infekčnost. Díky této bílkovině, která je na oněch výrůstcích na povrchu viru se virus navazuje na povrch lidské buňky, konkrétně na ACE receptor. Díky tomuto navázání na onen receptor může virus vstoupit do buňky, tam se rozpadne jeho povrch (kapsida) a uvolní se jeho RNA, která slouží jako podklad tvorby potřebných proteinů i pro množení viru v buňce. Důležité je, že lidská imunita poznává virus převážně podle tohoto spike proteinu. Pokud se tedy tento rozhodujícím způsobem změní (prostřednictvím mutace nebo vícero mutací) nemusí být virus imunitním systémem odhalen a imunitní reakce k potlačení choroby se nespustí. To platí jak pro stav po překonání choroby (chřipka se opakuje každou zimu, protože přichází každý rok jinak zmutovaná) tak i pro stav po očkování. Očkování ani prodělaná choroba proti viru s výrazně změněným spike proteinem nemusí chránit.

               Trombózy

               Trombózy, tedy tvoření krevních sraženin, je při infekci kovidem 19 zatím nevídaně častou komplikací. Mohou se tvořit prakticky všude, nejčastější jsou končetiny, odkud se můžou sraženiny uvolnit a dostat se do plic, kde mohou způsobit i smrtelnou plicní embolii. Tyto komplikace postihují pacienty na intenzivních jednotkách až v 46 procentech případů, mohou se ale vyskytnout i po lehkých průbězích choroby, a to i s odstupem několika týdnů. Prevencí je podávání nízkomolekulárního heparinu pod kůži, ani tato ochrana ale není stoprocentní.

               Vedlejší účinky očkování

               Ano, jsou. Tak jako při každé léčbě, při každé aplikaci cizí látky do těla, může dojít k neočekávané reakci. Při léčbě, jedno čím, ať už antibiotiky, léky proti diabetu nebo proti vysokému tlaku. Problém je v něčem jiném. Zatímco léky dostává člověk nemocný, očkování se týká lidí sice potenciálně chorobou ohrožených, ale zdravých. Čili můžeme vyvolat nežádoucí účinek u zdravého člověka. Což budí emoce. Navíc, zatímco nemocný člověk je prostě nemocný a chce, aby se mu pomohlo, člověk, který se bojí injekční jehly se může stále utěšovat, že ho to možná choroba nepotrefí. A svůj strach přebíjí hraním si na hrdinu, odmítajícího státní „teror“.

               Samozřejmě moc nepomohla úporná snaha EMA, tedy evropské agentury pro schvalování nových léků, která ještě i v době, kdy bylo jasné, že vedlejší účinky jsou, zatloukala jako doktor Plzák.

               Nejobávanějším vedlejším účinkem je trombotická trombocytopenická purpura s fatální generalizací trombóz v celém těle a ucpáním cév v životně důležitých orgánech. Je extrémně řídká, ale možná, jak v Rakousku, tak i v Česku byly popsány jednotlivé případy se smrtelným koncem. V Rakousku se jednalo o dva případy (při šesti milionech očkovaných). O něco častější jsou trombózy. Postiženy jsou hlavně mladé ženy a komplikacemi byly zatíženy více vektorové vakcíny než vakcíny mRNA. Nejobávanější z nich je trombóza kavernózního sinu tedy mozkových žil, která neléčená může být smrtelná. Ale i trombózy v končetinách jsou potenciálně nebezpečné tím, že se krevní sraženina může uvolnit a ucpat plicní žíly – vznikne plicní embolie. Zvýšené riziko trombóz je vzhledem na protrombotický účinek kovidu logické. V očkovací látce zůstane stopové působení původního viru, tedy i onoho trombotického účinku. Dalším vedlejším účinkem jsou záněty srdečního svalu a osrdečníku. Postiženi jsou především mladí muži, častost je 66 případů na milion očkovaných. V Evropě bylo registrováno k 8. říjnu 2021 3008 případů myokarditidy při 400 Milionech naočkovaných. Častost představovala 1:133 000 u očkovací látky Corminaty (Pfizer/Biontech) a 1:74 000 u očkovací látky Spikevax (Moderna) Bohužel dostal případ hokejisty Borise Sádeckého, který zemřel při zápasu Bratislavských Capitals v Dornbirnu s následnou sebevraždou bratislavského přednosty klubu Dušana Paška, velkou publicitu. Samozřejmě, jestliže hlásí hokejista, který musí na ledě hrát permanentně na kyslíkový dluh, srdeční problémy, musí být jeho trenér ostražitý. Dva případy, které jsem viděl já, (jedna myokarditida a jedna perikarditida) se vyléčily bez následků. Nicméně na Islandu, ve Švédsku a Finsku bylo očkování mladých mužů vakcínou Moderna zastaveno. Kromě trombotické trombocytopenické purpury jsou všechny ostatní komplikace léčitelné a v žádném poměru k nebezpečí pocházejícího z viru samotného.

Podle statistiky Paul Ehrlichova institutu (německá hlavní infektologická společnost) hlásí k 28.listopoadu 2021 celkově pro všechny vedlejší účinky 21 054 případů, což dělá 2 případy na 10 000 naočkovaných, přičemž u očkovací látky Astra Zeneca (kterou se už v Evropě neočkuje), je ta častost zhruba třikrát vyšší než u očkovacích látek Pfizer nebo Moderna.

               Existují i lokální reakce v místě vpichu. Většinou odezní v průběhu jednoho až třech dní, jsou ale popsány případy, kdy bolesti v rameni přetrvávají i několik měsíců – očividně zde došlo k lokální zánětlivé reakci. Tato reakce sice není životu nebezpečná, ale nepříjemná a omezující životní kvalitu. Principiálně by se člověk měl nechat očkovat do končetiny, kterou používá méně, tedy praváci do levého a leváci do pravého ramene.

               Viry

               Jedná se o nejmenší živé organismy. Jejich název se odvozuje od latinského „virus“, což znamená „jed“. Dlouho se virová onemocnění považovala za otravy, protože viry pro svou miniaturní velikost nebyly dlouho jako příčiny chorob identifikovány. Virus je cizopasník, protože nemá svůj vlastní metabolismus a může se rozmnožovat a přežívat jen v buňkách svého hostitele. Existují viry, které svou genetickou informaci mají zakódovánu v jednořetězcové RNA (ribonukleové kyselině), jiné v DNA (desoxyribonukleové kyslině), která je dvojřetězcová.  Sem patří virus Hepatidídy B, herpesviry, virus pravých černých neštovic či papilomavirus. Ostatní viry jsou RNA viry, sem patří hepatitida A nebo C, chřipka, klíšťová encefalitida, dětská obrna, hantanvirus nebo právě koronaviry. Podle RNA se tvoří bílkoviny potřebné k přežití a množení viru – virus přitom využívá struktury buňky, kterou napadl. U DNA virů je jejich činnost poněkud komplikovanější, nejprve musí podle své DNA vytvořit RNA, podle níž se pak tvoří bílkoviny. Virová RNA nebo DNA zůstává v cytoplazmě buňky, kde jsou pro ni potřebné struktury (chemická továrna buňky v podobně mitochondrií), neproniká do buněčného jádra (nemá tam žádnou funkci) a proto nemůže změnit genetickou informaci napadeného organismu. Virus napadá svého nositele, aby sám přežil a rozmnožil se. Pokud tedy vyvolá těžké onemocnění, jedná se vlastně o vedlejší – a pro virus nežádoucí – vedlejší efekt, protože se smrtí hostitele zaniká samozřejmě i celá virová populace, která se v něm nachází.

               Vitamíny

               Vitamíny jsou důležité pro posílení lidské imunity, zejména zde hrají důležitou roli vitamíny C a D. Jejich nedostatek v zimních měsících (spolu s oslabením ultrafialového slunečního záření) je spoluzodpovědný za zimní epidemie respiračních chorob. Nedostatek vitamínu C je dán nedostatkem čerstvého ovoce (to dovážené vypěstované ve sklenících ho má nedostatek), vitamin D pak chybí v zimních měsících kvůli slabému slunečnímu záření. Vitamín D vzniká v kůži působením ultrafialového slunečního záření. V zimních měsících je poloha slunce nad obzorem tak nízká, že se právě spektrum, potřebné k jeho vzniku, přes atmosféru v našich zeměpisných šířkách vůbec nedostane, automaticky tedy mezi říjnem a březnem vzniká nedostatek tohoto vitamínu. Na tom v těchto měsících nemění ani pobyt na čerstvém vzduchu či na horách, a dokonce ani opálená kůže ze zimního lyžování. Při hnědnutí kůže se totiž jedná o jinou frekvenci ultrafialového záření, než jaká je potřebná k tvoření vitamínu D. Ta, na rozdíl od oné „vitamínové“ atmosférou proniká, i když v prosinci a lednu také v podstatně omezené míře. V zimních měsících se tedy doporučuje podávání vitamínu D, ovšem nízké dávce okolo 30 kapek týdně. Vysoké dávky můžou způsobit i životu nebezpečnou otravu. Vitamín D se ukládá v tukové tkáni a na rozdíl od vitamínu C či B není v případě přebytku vylučován ledvinami.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.