24. února dal tedy Putin rozkaz k útoku na sousední zemi. Už o dva dny dříve vstoupila ruská vojska do separatistických republik na Donbase, přičemž mnoho politických pozorovatelů předpokládalo, že právě udržení a případné těchto oblastí je Putinovým cílem. Nikdo si nedovedl (nebo nechtěl) představit, že jsou jeho cíle mnohem větší. Tedy nikdo z politiků. Americká špionážní služba pracovala ovšem velmi dobře a útok předpověděla. Nemohla například přehlédnout pontonový most v oblasti Černobylu, který tam najednou vyrostl z ničeho nic a směřoval na území Ukrajiny.

               Putin měl hned několik plánů, jak Ukrajinu rychle dostat do kolen. Byly ostatně určité precedenty, které přinesly v minulosti úspěch, přinejmenším dočasný.

               Plán A by se dal nazvat Československo-afgánskou variantou. Jak v roce 1968 v Praze, tak v roce 1979 v Kábulu postupovali Rusové stejně. Obsadili letiště v hlavním městě, odkud pak speciální výsadkové jednotky obsadily vládní budovy přepadené země a paralyzovali tak organizaci jakéhokoliv odporu. K tomu využili pokaždé místních kolaborantů, kteří výsadek usnadnili. V Československu se jim to podařilo bez prolévání krve, téměř celý ústřední výbor a vláda (s výjimkou předsedy vlády Štrougala a prezidenta Svobody) se podařilo zajmout a unést do Sovětského svazu, kde byli přinuceni k podepsání kapitulace. V Afganistánu to bylo krvavější, výsadkáři speciálního komanda narazili na houževnatý odpor Aminovy osobní stráže a museli celé osazenstvo prezidentského paláce včetně afgánského prezidenta povraždit. I tak se podařilo během první noci paralyzovat jakýkoliv odpor, což vedlo k rychlému obsazení hlavního města a poté i země. Že se Afganistán se svými přírodními podmínkami trvale obsadit ani kontrolovat nedá, měli Rusové poznat až následně. Samotná akce okupace proběhla bleskově a úspěšně.

               Na Ukrajině měli ale Ukrajinci od americké zpravodajské služby přesné zprávy a na centrálním kyjevském letišti Hostomel na ruské výsadkáře čekali. Podařilo se jim je během krátké doby eliminovat. Moment překvapení, na kterém se taková akci zakládá, zde nebyl, a proto plán A skončil fiaskem.

               Nicméně pro tento případ měl Vladimír Vladimirovič připraven plán B. Ruská armáda se nacházela v Bělorusku jen několik desítek kilometrů od ukrajinského hlavního města. Dosáhnout ho v průběhu jednoho maximálně dvou dnů neměl být problém. Že by Ukrajinci během tak krátké doby dokázali zorganizovat účinný odpor Rusy ani nenapadlo. Proto taky ruské tanky postupovaly v kolonách po dálnici – nevím z historie o žádném podobném útoku – tak se můžou útočníci chovat jen když nepočítají s žádným odporem. Ostatně vojáci dostali rozkaz vzít s sebou i parádní uniformy, aby je měli k dispozici pro slavnostní parádu na Chresčatiku po dobytí Kyjeva. Jenže…

               Rusové byli v Bělorusku zhruba čtrnáct dní. V té době čile obchodovali s místními, zejména oblíbený byl prodej pohonných hmot výměnou za alkohol. O útoku na Ukrajinu nebyli předem informováni, z důvodu utajení nevěděli o datu útoku ani vrchní velitelé. Když tedy vyráželi směrem na Kyjev, řada tanků měla poloprázdné nádrže a palivo jim prostě na oněch zhruba sedmdesát kilometrů nevystačilo. Ukrajincům se podařilo zlikvidovat cisterny, které vezly vozidlům palivo na doplnění nádrží a kolona se zastavila, když prvním tankům došlo palivo. Cisterny se k nim neměly jak dostat a celá kolona se stala nepohyblivým a tím pádem bezbranným cílem ukrajinských útoků. Mezitím se podařilo v Kyjevě připravit město na obranu před útokem ze severu, pokud by Rusové vůbec byli schopni postoupit k městu, očekával je už organizovaný odpor, zátarasy a protitankové střely. Rusové museli vědět, že Ukrajinci mají Javeliny, přesto jejich velitelé tuto skutečnost naprosto ignorovali. Výsledkem byl pravý masakr mezi jejich obrněnými vozidly. Vychvalovaná pancéřová ochrana proti těmto střelám, které útočí přes horní poklop, nefungovala. Rusové se sice pokusili probojovat se ke Kyjevu od východu, nedokázali se ale dostat až k městu, a nakonec se museli kvůli logistickým problémům s doplňováním paliva a munice stáhnout. Blesková válka se nevydařila, plán B selhal.

               Putin měl ovšem ještě plán C. Jeho zpravodajci mu sdělovali po několik let, že v řadách ukrajinské armády je řada vysoce postavených důstojníků, kteří jsou ochotni převzít velení a provést státní převrat. Svrhnout Zelenského, instalovat Janukoviče, který čekal na své znovuuvedení do funkce v Minsku a přimět ukrajinskou armádu k přechodu na ruskou stranu nebo přinejmenším ke kapitulaci. Přesvědčení, že budou Rusové vítání jako osvoboditelé od „nacismu“ bylo tak silné, že mnozí vojáci ale zřejmě i Putin sám, očekávali, že budou vítáni květinami (v únoru dost nepravděpodobné, ale budiž). Tomu odpovídají i výpovědi ruských zločinců z Buči a dalších měst na sever od Kyjeva. Údajně měli instrukce, že je lidé budou vítat jako osvoboditele. Kdo to nebude dělat, je nacista a je ho třeba zlikvidovat. Výsledky tohoto sebeklamu byly otřesné, tisíce mrtvých civilistů. Prostí ruští vojáci – většinou příslušníci menšin z daleké Sibiře – se chovali prostě podle instrukcí a u jejich důstojníků zřejmě převládly jejich sadistické rysy a své vojáky v jejich bestialitách nijak nebrzdili. Jenže se jednalo o ruský sebeklam. Ukrajinská armáda se během osmi let bojů s doněckými separatisty podporovanými ruskými žoldnéři zcelila a nebyla ani zdaleka tím chaotickým útvarem jako v roce 2014. Když si Putin uvědomil, že jak plán A, tak plán i B selhaly, vyzval velení ukrajinské armády, aby svrhlo své „nacistické vedení“ a převzalo v zemi moc. Výzva zazněla do prázdna a zůstala bez reakce. Až v tomto okamžiku si zřejmě Putin uvědomil, jakou udělal chybu. Z bleskového vítězství nebylo nic (ostatně nepočítal s ním jen on ale například i němečtí politici, kteří odmítli ukrajinskému velvyslanci pomoc se slovy „není důvod vám pomáhat, máte před sebou několik hodin existence“) Byl to začátek trapného německého lavírování, které trvá dodnes. Po celá desetiletí budovalo Německo svou prosperitu na základě levného ruského plynu, takže mnozí si zřejmě i rychlou porážku Ukrajiny přáli. Podepsali by protestní nótu a pak se smířili s danou skutečností. Život by šel dál a „Nord stream II“ byl dodával do německé ekonomiky ruský plyn.

               Problémem je, že ruský prezident nemohl připustit, že se katastrofálně zmýlil a stáhnout své vojáky za hranice sousedního státu. Porážky se v Rusku neodpouštějí, byl by to jeho politický (a možná i fyzický) konec. Osud cara Mikuláše II. a jeho rodiny na něho sáhl ledovou rukou. Proto nezbylo, ať se to už armádě líbilo nebo ne, pokračovat ve válce, která se měnila z bleskové ve vleklou a z útočné na poziční. Musel být vytvořen plán D. A ten je klasický ruský. Spolehnout se na nevyčerpatelné zdroje vlastní země – lidské i ekonomické a vyčerpat soupeře. Evropa visela na ruské ropě a plynu. Putin byl přesvědčen, že už jen pouhá hrozba odstavení plynovodu a dodávek ropy přinutí Evropany k vyjednávání. Ekonomické sankce nebyly dostatečně důrazné a ani být nemohly. Kdyby Evropa ztratila ze dne na den přístup k surovinám, zkolabovala by velmi rychle. Proto například nebyly odstřihnuty všechny ruské banky od systému SWIFT, proto dodnes v Rusku podniká například Raiffeisen international. Evropou oslabení zásobování plynem a ropou skutečně zatřáslo. Zejména plyn a elektřina extrémně zdražily a jejich ceny byly pro obyvatelstvo šokem. Putin nepočítal s tím, že evropské vlády, odkázané na přízeň svých voličů, budou riskovat pokles životní úrovně a setrvají jednotně v protiruské linii (výjimkou bylo Maďarsko, ale to je jiná kapitola). Přes omezení dodávek plynu, přes diverzní útok na Nord stream I se Evropa nezlomila a v sankcích pokračovala. Navíc se Bidenova americká administrativa ukázala jako rozhodná a solidární s Evropou. Evropě se podařilo extrémně rychle doplnit zásobníky plynu a mrznutí v nevytopených bytech přestalo hrozit. Extrémně teplá zima Rusy taky potěšit nemohla. Ani plán D tedy nevyšel.

               Ale je tu ještě plán E. Ne nadarmo investovali Rusové po celá desetiletí do pravicově radikálních stran po celé Evropě. Volební prezidentská kampaň Marie Le Penové byla financována rusko-českou bankou, rakouská FPÖ má už řadu let smlouvu o spolupráci s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ a snaží se ze všech sil, aby rakouská vláda zrušila protiruské sankce. Ostatně Rakousko si ve svém lavírování s Němci nezadá. Tajně nakupuje ruský plyn a jeho objem dosáhl v lednu předválečné úrovně. Na jednání „Rady pro bezpečnost a spolupráci v Evropě“ (OBSE), které se bude konat ve Vídni vydalo Rakousko navzdory celosvětovým protestům víza ruským diplomatům, kteří se nacházejí na sankčním seznamu EU. A rakouská banka Raiffeisen International financuje Rusům válku a skvěle na tom vydělává. Italský Salvini stejně jako český Okamura přijímali po celé roky peníze z Ruska a museli se tedy ukázat být vděční a za tyto peníze odvést patřičnou práci. S jinými politiky jako se Silviem Berlusconim, Wolfgangem Schüsslem nebo Gerhardem Schröderem udržuje Putin osobní srdečné přátelské vztahy. Ne všichni jsou ovšem prakticky použitelní. Rakouská bývalá ministryně zahraničních věcí Karin Kneissl, se kterou Putin tancoval v roce 2018 (tedy čtyři roky po okupaci Krymu!) na její svatbě v rakouském Gamlitzu, emigrovala kvůli údajnému „politickém pronásledování“ do Arabských emirátů – nechápu proč ne do Moskvy. Prakticky v každé evropské zemi mají Rusové svou pátou politickou kolonu. Jedná se prakticky výlučně o extrémně pravicové strany, které to s demokracií moc vážně neberou (Viktor Orbán pro takovou demokracii vymyslel výraz „iliberální demokracie“ a úspěšně ji praktikuje). Očekává se tedy, že pokud by se jim podařilo dostat se k moci, získají dostatek moci, aby mohly obrátit veřejné mínění ve prospěch Ruska, zrušit sankce a rozvrátit evropskou jednotu. Ta je právě tím, co ruskému diktátorovi leze na nervy nejvíc. I tady ho ovšem potkalo už jedno tragické zklamání. Po volbách v Itálii se dostala k moci Giorgia Meloni a i když vytvořila koalici s proruskými stranami Salviniho a Berlusconiho, nezměnila kurs italské politiky. Pokračuje v protiruských sankcích a přihlásila se k evropské jednotě. Přesto může tento plán E přinést výsledky. V Rakousku hrozí naprosto reálně, že příští volby vyhraje FPÖ, která má, jak už jsem uvedl, s jednotným Ruskem spojeneckou smlouvu a celou dobu tvrdí, že za všechny nesnáze, které vznikly od inflace po drané energie můžou jen a pouze protiruské sankce a žádá vehementně jejich zrušení. Na Slovensku je situace ještě fragilnější. Několikaletá hybridní válka na internetu obrátila už slovenské chápání reality natolik, že bezmála polovina Slováků přešla na ruskou stranu. To vycítily populistické strany, zejména SMĚR Roberta Fica, a přešly ve své argumentaci rychle k odporu vůči podpoře Ukrajiny. Volání po zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu, protože „prodlužují válku“ se ozývá stále častěji nejen od proruských kolaborantů, ale i od naivních matek a babiček, které nemají tušení, co to vlastně žádají. Fico jde do volební kampaně se sloganem „Ani náboj pro Ukrajinu“ a bude s ním mít úspěch. Po příštích volbách může být opět ve vládě a vytvořit s Viktorem Orbánem koalici, která jednotu Evropy naštěpí. V Česku chválabohu prohrál Andrej Babiš jak parlamentní, tak i prezidentské volby a v Polsku nemá jakákoliv proruská agitace šanci. Na to historická nenávist mezi oběma národy příliš velká. Ovšem největším trumfem měli být američtí republikáni. Díky Donaldu Trumpovi se v jejich straně vytvořilo silné radikální křídlo, které nemá vůči fašismu žádné výhrady a Putinův způsob politiky jim imponuje. Rusové velmi spoléhali na vítězství republikánů ve „Midterms“ volbách. Cherson nevyklízeli až do oznámení výsledků, protože čekali, že v USA „naši chlapci vyhrají.“ Teprve když toto vítězství nenastalo, stáhli se za Dněpr.

               Nedá se tedy zatím říct, že by plán E vycházel. Ovšem Rusové mají výdrž a spoléhají na únavu západu. Kolaboranty si získali na mnohých vlivných místech. Předseda olympijského výboru Thomas Bach dostal přece od Putina v Soči vysoké státní vyznamenání a může se roztrhat úsilím dostat ruské sportovce na olympiádu, aby to jeho přítel Vladimír mohl dostatečně propagandisticky využít. Dlouholetý předseda Mezinárodní hokejové federace René Fasel, původem Švýcar, přijal ruské občanství – spolu s většinovým podílem v továrně na výrobu jablek v Krasnojarské oblasti – dokonce letos, tedy v době, kdy by si člověk myslel, že dobrovolně by se chtěl stát Rusem jen blázen. Pierre de Gaule, nejmladší vnuk někdejšího francouzského prezidenta navštívil slavnost sovětského vítězství u Stalingradu a popřál ruskému lidu úspěch v jeho spravedlivém boji. Slabinou demokratických systémů jsou totiž volby a svoboda vyjadřování, což dává ruským dezinformátorům a politickým spojencům obrovské možnosti. Je zřejmé, že by při dlouhém trvání konfliktu mohli začít spojenci a s nimi i Ukrajina tahat za kratší konec provazu. Než sankce skutečně bolestivě naruší ruskou ekonomiku, může to ještě trvat – zejména když ve zbraních vyplnily trhlinu Irán a Severní Korea, ekonomicky Čína a Turecko (člen NATO!). Teď jde opravdu o to, kdo vydrží déle. V tom má ještě Vladimír Vlamirovič Putin šanci. Ještě zdaleka neprohrál.  Ostatně za dva roky jsou v USA prezidentské volby. Narozeniny mu sice Ukrajinci pokazili (skoro vůbec je neslavil), ale ztracen ještě není. Ovšem zda budou ty tisíce mrtvých Ukrajinců stačit na to, aby se po smrti dostal do nebe, mu zřejmě nemůže slíbit ani jeho zpovědník Tichon.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.