Šťastný nový rok 2024 – to štěstí budeme hodně potřebovat

               Znáte ten pocit, když se ráno probudíte a máte pocit, že něco není v pořádku. Nenacházíte pro to žádný důvod. Nic vás nebolí (což je samozřejmě v mém věku spíš alarmující než uklidňující skutečnost), v práci se daří, dům a zahrádka jsou uklizené, a přesto máte pocit jako před hrozící bouří.

               Takový pocit mám při vstupu do nového roku. V práci jek minulý rok skončil, tak nový začal. Od 29 prosince se někde protrhla hráz a jsme zavaleni proudem pacientů, který naprosto nejsme schopni zvládat – už proto že celá řada lékařů je taky na marodce a z nedostatku zdravotního personálu máme zavřených 15 postelí. Stručně řečeno, na nový rok jsme dosáhli na našich 46 postelích stavu 70 pacientů – samozřejmě v mé službě. Ne nebyli na patrových postelích, odkud by stařečkové z horního poschodí mohli být hned přesouváni na traumatologii, zachránila nás naše chirurgie, která chválabohu kromě urgentních případů neoperovala a poskytla nám část vlastního lůžkového fondu. Ovšem personál byl dimenzován na oněch 46 pacientů.

               A po novém roce se nic nezlepšilo, dokonce 2.ledna útok na naší ambulanci kulminoval. Přežíváme s pocitem rezignace a vyčerpání. Projevila se redukce lůžek a oddělení v našem okolí a zvyk pacientů, chodit s každou blbostí přímo do nemocnice se nezměnil.

               Ale o tom jsem psát nechtěl. Rok 2024 totiž hrozí být opravdu přelomovým i v dějinách této zeměkoule, na které žijeme – a jinou k dispozici nemáme. Poslední roky byly jakýmsi varováním, seismologickými otřesy, které mohou předpovídat velký sopečný výbuch. Situace je totiž připravena.

               Co přinesl rok 2023 a co slibuje rok 2024?

               Válek a válčených hrozeb zase přibylo. Ukrajinská ofenzíva selhala i přes dodávky západních moderních zbraní. Přišly příliš pozdě. Rusové se mohli za měsíce čekání zakopat a položit statisíce min. A věčně diskutující Západ se stále nerozhodl poskytnout bojujícím Ukrajincům skutečnou plnou pomoc. Letadla stále ještě nemají a útočit bez vzdušné podpory může v moderní válce jen šílenec – naposledy to byla Hitlerova Ardenská ofenzíva, která se spoléhala na špatné počasí. Když se mraky rozešly a spojenecká letadla mohla vzlétnout, byl německý postup ihned ten tam. Rusové se militarizují a vyhrožují celému světu stále víc. Nechceme to tak vnímat, ale ta podpora válce je mezi Rusy skutečně víc než osmdesátiprocentní a stejně velká je i důvěra v jejich šíleného vůdce. Statistiky klamou, jestliže říkají, že pokračování války si přeje jen 32 procent Rusů a pro ukončení bojů je 55 procent. Ano, jsou pro ukončení války, ale pouze, pokud Ukrajina kapituluje a přijme ruské podmínky.  Rusové jsou k tomu vedeni už od mateřské školky, už tam chlapci pochodují a děvčata pějí válečné písně. Má to logiku. Pokud nedokážete nic kloudného vyrobit, musíte si to buď koupit nebo to ukrást. To druhé je samozřejmě lákavější a Rusové byli v rabování vždycky mistry světa. To zdědili po svých tatarských předcích. Této hrozby se prostě nezbavíme a uklidňovat se tím, že když dáme Rusům Ukrajinu, zklidní se a nebudou chtít nic víc připomíná blouznění Chamberlanina a Daladiera v Mnichově, když si mysleli, že když Hitler dostane Sudety, dá definitivně pokoj. Pokud Ukrajina padne, zařadí Rusové Ukrajince ihned do svých bojových jednotek a poženou je v první linii jako potravu pro děla na nás. Podle hesla, že čím víc jich padne, tím líp. Plán vytvořit jednotný kulturní prostor od Lisabonu po Vladivostok s hlavním městem v Moskvě zdaleka nezemřel kvůli nějakým zádrhelům u Kyjeva a Charkova.

               Rusové přešli na vojenskou ekonomiku a vyrábějí tolik zbraní, že je Ukrajinci nedokážou stejným tempem ničit. A co nevyrobí, to si koupí v Severní Koreji v Iránu nebo v Číně.

               „Osa zla“ se v roce 2023 zcelila. Pod dojmem spojenectví s Ruskem a Čínou slibuje obézní vláce Severní Koreje v novoročním projevu za jásotu obyvatelstva zničením Soulu a Washingtonu a dává na hranici s Jižní Koreou střílet.

               Irán hrozí stále víc, že se zapojí do války na Blízkém východě, škrt přes rozpočet mu udělal Islámský stát, když se přiznal k teroristickému útoku na vzpomínkovou akci u hrobu jednoho z nejhorších světových teroristů a iránského národního hrdiny generála Soleimaniho.  Iránští duchovní vůdcové se už těšili, jak obviní USA nebo Izrael, případně oba. Po naprosto perverzním režimu v Severní Koreji je Irán asi nejbrutálnějším státním zřízením. Popravuje se zde za kdeco, v minulém roce to bylo víc než 600 lidí. A pracují velmi pilně na sestrojení atomové bomby. Umožnil jim to Donald Trump, když zrušil smlouvu kontrolující iránský jaderný program. V okamžiku, kdy tato zločinná náboženská diktatura bude mít v ruce atomovou zbraň, což je na spadnutí a mohlo by se podařit právě letos, dostane svět jiné kontury. Irán má stále zničení Izraele ve své ústavě.

               Čína haraší zbraněmi stále hlasitěji a zbrojí úžasným tempem. Nové typy zbraní a neviditelné ponorky mají umožnit první pokusný válečný balón – obsazení Taiwanu. Pokud se to podaří, budou se její expanzivní choutky těžko zastavovat – je to přece Říše středu.

               A nemusíme si nic namlouvat, všechny tyto diktatury úzce spolupracují při svém cíli zničit demokratické systémy. Protože demokracie v některých zemích světa a její svobody jsou lákadlem pro obyvatelstvo a vzorem pro jejich opozici, jakkoliv utlačovanou. Dokud demokracie ze světa zcela nezmizí, nebudou se diktátoři na svých trůnech cítit bezpečně. Osa Rusko (s Běloruskem jako satelitem), Čína, Severní Korea a Irán jsou pro demokratický svět smrtelnou hrozbou.

               Bohužel s nimi spolupracují i některé demokratické režimy v rozvojových zemích jako je Indie, Brazílie nebo Jižní Afrika. Jižní Afrika dokonce žaluje Izrael z genocidy proti palestinskému lidu. A bohužel stále více demokratických zemí vytlačuje z podvědomí, co k útoku Izraele na Gazu vedlo. Bestiální vraždění, jaké zatím svět zřejmě nezažil od mongolských vpádů do Evropy chtějí všichni zapomenout. Doufám, že Izrael promítne soudcům videa, která natočili násilím opilí a nadrogovaní palestinští teroristé. Potom sotva někdo upře Izraeli právo tyto krvelačné bestie vyhubit. I přesto, že Netanjahu není zdaleka ideál demokratického politika. Ale aby někdo vyzval Hamáš k propuštění rukojmí, které drží už 100 dní proti všem lidským právům v zajetí, i když se jedná o nevinné civilisty, k tomu se neodhodlal ani generální sekretář UNO António Guterres. Dobře ví, že absolutní většinu zemí, kterým předsedá tvoří nedemokratické nebo přímo zločinné režimy, které se na západní hodnoty, jako je právo na život, nebo na spravedlivý soud či nedotknutelnost majetku dívají s opovržením.

A demokratický svět – i když demokracie tvoří v UNO relativně malou menšinu, se ani za těchto podmínek nedokáže spojit a marně hledá společnou řeč. Ve světě, který ovládají především ekonomické zájmy, se nějaká vyšší idea hledá jen těžko. A i demokratičtí vládcové vědí, že voliči volí hlavně žaludkem a že je pro ně nejdůležitější životní úroveň – jedno jakou cenu za to budou muset v budoucnosti zaplatit. V konzumní společnosti se nehledí na budoucnost, platí jen „právě teď.“

               Na stranu diktatur přechází jeden demokratický stát za druhým. Po Maďarsku teď i Slovensko, Turecko ostatně nikdy nemělo se spoluprací s Moskvou problém. Ostatně jak o Turecku, tak o Maďarsku se dá sotva hovořit jako o demokraciích, jedná se o režimy ne sice diktátorské, ale autoritativní, které jsou skutečné demokracii se svobodnými a férovými volbami na hony vzdálené. Slovensko se vydalo cestou likvidace právního státu, o což se už pokoušelo i Kaczynského Polsko, o autoritativní způsob vlády se ale Robert Fico určitě pokusí.

               V roce 2024 přijdou volby v Rakousku. Je celkem jisté, že zde vyhraje proruská strana FPÖ, která má s Putinovou stranou Jednotné Rusko dokonce písemnou smlouvu o spolupráci. Od začátku války vystupuje proti sankcím, proti podpoře Ukrajiny a netají se snahou Rakousko „orbanizovat“. Její preference jsou stabilně okolo 30 procent s velkým náskokem před ostatními stranami. Strana vyrostla zejména v boji proti covidovým opatřením, proti očkování a štvaním proti zdravotníkům. A samozřejmě proti uprchlíkům, ovšem i proti cizincům všeobecně. Díky tomu sedí už ve třech spolkových zemích v zemských vládách. Díky tomu už Rakousko bojuje s nedostatkem pracovních sil, protože země Horní a Dolní Rakousko se staly pro zahraniční pracovní síly neatraktivními. Jde hlavně o to, že tito „Svobodní“ ve vládách posílí sebedůvěru svých voličů a ti pak projevují veřejně s pocitem beztrestnosti své nepřátelství nebo opovržení vůči lidem v Rakousku nenarozeným. Je to sice jen malá menšina, jenže po těchto volebních úspěších se stala hlučnou. Na podzim bude ještě hůř.

V Německu se na setkání AfD zúčastnil představitel rakouských „Idenditäre“ Martin Sellner. Tam  k vyhnání všech lidí s imigračním původem, jedno, zda mají německé občanství nebo ne. Buď zákony nebo individuálním terorem. Bitím rozbíjením oken domů a bytů, zapalováním aut. Když vyzvali v ten den v rakouské televizi pana Kickla, aby se od toho distancoval, neudělal to. Řekl, že se nejedná o pravicový extremismus, ale patriotismus a on je připraven přistěhovalcům  „kteří se proviní proti rakouským zákonům“ občanství odebírat. Rozhodnout mají samozřejmě soudy, které by měly být „orbanizovány“, tedy podřízeny politickým příkazům.

               Ve Štýrsku zatím „Svobodní“ ve vládě nejsou, popravdě řečeno, nedovedu si představit provoz v naší nemocnici bez slovinských lékařů a zdravotních sester. Mimochodem v Endoskopii ve Wagně byla včera jediná rakouská sestra, takže jsme měli poměr cizinců k domorodcům 3:1.

               I když prezident Van der Bellen deklaroval připravenost předsedu této strany Kickla premiérem nevyjmenovat, i kdyby nakrásně volby vyhrál a současný předseda vlády ho poté, co Kickl hlasitě protestoval proti budování protiletecké evropské obrany (ruské rakety jsou přece přátelské rakety, a tak se jim není třeba bránit) označil za bezpečnostní hrozbu, stranu s 30 procenty hlasů nebude možné ignorovat, a nakonec v té vládě bude. A k Maďarsku a Slovensku přibude další proruský spojenec v rámci EU.

               Proč lidé volí strany slibující autoritativní vedení státu je psychologický fenomén. Demokracie a s ní spojená volba jakož i svoboda projevu je pro mnohé lidi příliš velkou duševní zátěží, zejména v čase internetu a s ním spojené vlně dezinformací. Lidé hledají jednoduchá řešení, aby mohli pochopit dění okolo sebe, a to jim právě autoritativní lídři slibují. Řídit stát jako firmu čili nedemokraticky oslovuje nejen lidi nevzdělané. Svoboda je pro mnohé příliš velkou zátěží, i když si to nepřipustí, a právě naopak tvrdí, že volbou těchto populistů bojují „Za svobodu a demokracii“. Argumenty jim přihrávají fanatičtí levičáci, kteří by nejraději cenzurovali opravdu všechno. Ostatně ruská propaganda tvrdí, že nikde není tolik svobody projevu jako v Rusku. A věřte či nevěřte, jsou lidé, kteří tomu věří (nebo věřit chtějí). Před nedávnem projevil v rozhovoru s mou manželkou jistý kolega ze Vsetína touhu se odstěhovat do Ruska, protože „tam je pořádek a svoboda.“ Člověku zůstává sice rozum stát, ale nebude to ojedinělý případ. Jediný povolený názor skutečně život podstatně zjednodušuje. Ovšem jen, než musí člověk narukovat do nesmyslné války, kterou diktátor rozpoutal, aby mohl velkolepě oslavit své sedmdesáté narozeniny.

               Ovšem největší nebezpečí hrozí z USA. I tam budou právě letos volby a vše nasvědčuje tomu, že proti sobě nastoupí dva geronti. Že Joe Biden nechápe, že by měl uvolnit místo a pustit do voleb nástupce, který by za demokratickou stranu Donalda Trumpa porazil, je nejen potvrzením jeho senility, ale i tragédií nejen pro Spojené Státy ale i pro celý svět. Jenže který dement o sobě ví, že je dement?

               Trump se stylizuje do postavy spasitele, který chce zachovat starý dobrý pořádek, kdy v Americe vládli „moudří bílí muži“. Vzhledem na demografickou situaci v zemi, kde se běloši stávají menšinou, to není demokratickými metodami dlouhodobě možné. Tvrdí se, že Trump se chystá na demontáž demokratických institucí, především justice, která je podle jeho představ levicová (troufá si soudit milionáře podle stejných zákonů jako nějakého Jacka z poslední vesnice, už to je důkaz extrémního levičáctví) a chce ji nahradit lidovými soudy složenými ze svých radikálních ozbrojených příznivců. Údajně jich má republikánská strana v záloze na 53 000. Hodně to připomíná situaci v Rusku roku 1917. Pokud by se o něco takového Trump pokusil – a odhodlání k tou by mu určitě nechybělo, nevyhnou se Spojené státy občanské válce – zda se po ní stanou fašistickým státem pod vedením Trumpa a jeho podporovatelů z oblasti velkého businessu, nebo se propadnou do dlouhodobého chaosu je z celosvětového hlediska v podstatě jedno. Nejsilnější demokratický stát by tak vyklidil pole a ostatní, především evropské demokracie, by se staly hračkou vydané na milost oněm státům osy zla.

               Ostatně v Rusku už před týdnem v televizi v pořadu Vladimíra Solovjova diskutovalo o tom, že poté, co Trump vyhraje v USA volby, stáhnou se Američané z Evropy a smluvně přenechají své základny v Německu Rusům, kteří se po jejich ozbrojeném převzetí budou starat o zachování míru v Evropě. Samozřejmě podle svých představ. Němců se na jejich názor nikdo ptát nebude, bude se přece jednat o smlouvu mezi velmocemi a Čína proti tomu taky nic nebude mít.

               Hlavním problémem demokratického světa je, že si lidé neuvědomují, jak je demokracie křehká a jak jsou diktatury naopak stabilní. Při současných prostředcích k sledování lidí je prakticky nemožné diktaturu svrhnout. To ukázaly protesty v Iránu nebo v Bělorusku, ale například i ve Venezuele. Diktátoři se většinou nespoléhají na státní aparát, tedy policii a armádu, ale budují vlastní kriminální organizace, jejichž členové jsou svým životem závislí na tom, aby režim dál existoval. Tak se vytvořily OMON v Bělorusku nebo v Rusku nebo Revoluční gardy v Iránu. Tyto složky jsou diktátorům bezmezně věrné a udrží je u moci, i kdyby povstal celý národ, jako se to stalo v Bělorusku.

               Lidé v demokraciích považují své svobody za jisté a neměnné a jejich ztrátu si uvědomí až příliš pozdě. I iránští studenti, když je dva roky po revoluci, kterou oni sami rozpoutali, hnali přes minová pole ve válce proti Iráku, se ptali „Toto jsme opravdu chtěli?“ Ptají se tak dodnes a ptají se jejich děti a už i vnuci. Změnit na tom už nemohou nic.

               Bohužel je i v demokraciích velká skupina lidí, kteří touží po tom, aby mohli vypnout mozek a nechali se vést. Jak to psal Karel Čapek „Třeba i na jatka, jen když nás vedou.“

               Ty mraky na obzoru jsou černé a hrozivé. V čem je naděje? Boží vůli neznáme. Může se stát zázrak jako při posledních volbách v Česku. Lidé si možná uvědomí nebezpečí, že by své svobody mohli ztratit. Třeba nejvyšší soud v USA odhodí své stranické preference, a přece jen zakáže Trumpovi kandidovat, aby se vyhnul fašizaci společnosti. Třeba se v Rakousku vytvoří navzdory volebnímu vítězství FPÖ vládyschopná koalice. Třeba se Ficova vládní koalice rozpadne. Třeba Orbána jeho obrovské břicho už konečně vyřadí z aktivní politiky. Třeba, třeba, třeba…

Někdy se takové mraky rozejdou, aniž by bouřka přišla. Přejme si všichni, aby se tak stalo v tomto tak hrozivém roce.