Bude se v Sýrii válčit?

Otázka samozřejmě není na místě, válčí se tam už dva roky. Jenže teď se skutečně zdá, jako by se tahle země, jež v podstatě nikdy nikoho nezajímala (protože nemá ropu) mohla stát rozbuškou k velkému konfliktu na předním východě.

Pomiňme záminku, která se pro harašení zbraněmi vždycky najde. Že by právě Assad vydal sebevražedný rozkaz k použití chemických zbraní, musí připadat padlé na hlavu každému, kdo má zdravý rozum. Teď jsem sice nechtíc téměř citoval Vladimíra Putina, jenže i diktátor v Kremlu má právo na normální rozumný projev.

Jenže Amerika chce válčit. Očividně se už zase ve skladech nashromáždily rakety Tomahawk v nadměrné míře, je třeba je vyprázdnit a jen tak střílet do vzduchu, jako to dělá Severní Korea se na velmoc jako Amerika nesluší. Je třeba ukázat celému světu svou sílu  a nahnat strach. Ze tejného důvodu rozbombardovali v roce 1999 Srbsko, teď se tedy chystají na stejnou akci v Sýrii. Je zajímavé, že každý americký prezident musí aspoň jednou během svého úřadu vést někde válku. Někteří to dělali rádi jako například Bush, jiní neradi jako Carter nebo Cinton. Taková je ale prostě tradice a teď to zřejmě nemine ani Baracka Obamu. Navzdory tomu, že je nositelem Nobelovy ceny míru. Osobně si myslím, že po odpálení první rakety na Damašek by mu měla být odebrána. Samozřejmě se to nestane, se silným hráčem za Atlantikem si to Švédové ani Norové nebudou chtít rozházet. Pravdou ovšem je, že udělení Nobelovy ceny americkému prezidentovi na začátku jeho mandátu bylo bianco šekem bez záruky a tím pádem naprosto skandálním rozhodnutím. Možná by se ta Nobelova cena míru měla zrušit, její nositelé se stávají pomalu už značně obskurní společností, vedle Jásira Arafata či Baracka Obamy je v ní i Evropská Unie jako celek, začíná to být už dost trapná záležitost.

Obama zřejmě ale nemá na výběr. Tlak na něj je zřejmě obrovský a z historie je varován. Když se Bill Clinton bránil zásahu v Srbsku zuby nehty, poslali na něj Moniku Lewinskou a tím ho zcela odstavili na vedlejší kolej. Pražská rodačka Madeleine Albrightová se poté mohla vyřádit a vyprázdnit zásoby raket na území Srbska. Zabila přitom okolo 2500 lidí převážně civilistů. Že toto bombardování podporoval i Václav Havel a nazýval je dokonce „humanitárním bombardováním“ mu nemůžu tak nějak zapomenout. Ovšem on se s Madeleine znal a  byli kamarádi. Osobní vztahy není co podceňovat. Díky onomu bombardování se dostali k moci v Kosovu mezinárodním zatykačem hledaní zločinci jako Hashim Thaci, zda to bylo cílem akce, je otázka kterou nikdo nebude chtít zodpovědět. Osobně si myslím, že jediným cílem bylo vyzkoušet si nové zbrojní systémy a demonstrovat americkou sílu celému světu. Ani tehdy nedostaly USA mandát UNO.

Nedostanou ho ani teď a přece bombardovat budou.  Baracka Obamu nezachrání zřejmě ani to, kdyby si přes práh Bílého domu nepustil žádnou praktikantku a pokud možno ani uklízečku. Jsou i jiné prostředky jak jej přinutit zastávat „správný“ názor a on nikdy nevynikal silnou vůlí. Ministr obrany Kerry tvrdí, že má „nezvratné“ důkazy, že Assad je natolik blázen, aby se rozhodl v době, kdy má vítězství v občanské válce na dosah ruky, poštvat na sebe americké rakety. Od začátku konfliktu křičely USA, že použití zbraní hromadného ničení je hranicí, která nesmí být překročena, jinak zasáhnou. V době, kdy Assadovi teklo opravdu do bot a ozbrojená opozice měla pod kontrolou většinu země, tyto zbraně nepoužil, teď, když má vítězství nadosah ruky, je použije. Jediná otázka, která se k tomu nabízí, je, zda jsou Američané opravdu tak hloupí nebo považují za hlupáky celý zbylý svět. Myslím, že jde spíše o druhou variantu. Rakety, které zabily stovky lidí nervovým plynem, byly údajně sestrojeny amatérským způsobem – doslova „na koleně“. Myslím si, že syrské vládě dodali Rusové rakety podstatně lepší. Ostatně jak jsem se doslechl dnes ráno v rádiu, americké ministerstvo obrany už změnilo mandát vyšetřovatelů UNO. Prý nebylo jejich úkolem zjišťovat, kdo chemické zbraně použil, ale jen ZDA byly použity. To samo prý už stačí, aby USA zasáhly.

Celá ta historie dostane pravou šťávu, až když si člověk uvědomí, s kým se tentokrát Američané vlastně spojují. Poté, co byl jejich věrný psík Cameron ponechán svým parlamentem na holičkách, zbývá jim jako spojenec turecký premiér Erdogan a samozřejmě al Kajda. Že má Erdogan v Istanbulu s demokracií zhruba stejné problémy jako Putin v Moskvě, Američany zřejmě neodpuzuje, o poměrech v syrské povstalecké armádě, kde v poslední době získaly převahu teroristické živly s vazbou na al-Kajdu je lepší raději pomlčet. Konflikt v Sýrii byl totiž od samého začátku konfliktem náboženským. Syrský stát byl přesto, že se v něm samozřejmě o demokracii nemohlo mluvit a vládla zde diktátorská rodina Assadů, rozvinutý, s poměrným blahobytem a dobrou sociální sítí. Problém byl jen v tom, že většinu obyvatelstva tvoří sunnitští Arabi, zatímco vládnoucí vrstvou jsou Alevité, představující okolo 8 procent obyvatelstva. Proto má opozice podporu sunnitských států včetně nearabského Turecka, jemuž navíc konflikt na jeho jižní hranici už pěkně leze na nervy.

Co se tedy stane, když se Američanům a Turkům podaří Assada porazit a svrhnout. Samozřejmě budou následovat „demokratické“ volby. Stejně jako v Egyptě – ovšem s mnohem fatálnějšími následky. Vyhraje samozřejmě většina – tak už to v demokracii chodí –  tedy sunnité. Stát nebude fungovat, ekonomika se dále zhorší, bude se hledat viník – a najde se. Alevité a křesťané jsou na ráně. Hesla, jež provolávali demonstranti ještě než do nich Assad začal střílet byly přece: „Křesťany o Libanonu, Alevity do rakve.“ Teď k tomu dostanou posvěcení největší velmoci na světě. Masakru se asi nebude dát zabránit. Rwanda roku 1994 dává pozdravovat. I tam byly na začátku největšího masakru všech dob demokratické volby. Vyhráli je většinoví Hutuové a vysvětlili si toto vítězství jako právo na to, aby menšinu Tutsiů vyvraždili. Kdo si myslí, že se arabští vítězové voleb budou k Alevitům chovat jinak, měl by se konečně probudit.

USA chodí očividně k smrti rádi se svíčkou okolo sudu se střelným prachem. Že se nepoučili ani z katastrofálních následků své intervence v Iráku, kde každý měsíc hynou desítky lidí, je na pováženou. I tam hledali chemické zbraně. V Sýrii si tedy mohli vymyslet aspoň něco jiného, aby to nebylo tak nudné.

Nakolik může bojechtivé Američany k rozumu přivést ruská vojenská flotila, kterou tam teď Putin narychlo posílá, je otázka. Pochybuji, že by Rusové začali na americká plavidla, vypalující na Damašek své smrtící Tomahawky, střílet. I Iránci se zmůžou jen na protesty. Možná si to vezmou za záminku, aby konečně zablokovali Hormuský průliv, po čemž už dávno touží. Vědí, že Američané na dvou frontách bojovat nemůžou.

Co se ale s určitostí stane, a co bude mít opravdu fatální následky, je, že nenávist mezi „Západem“ a „Východem“ a s ní nebezpečí vzniku opravdového světového válečného konfliktu, se opět výrazně zvýší. Že se pod tento nárůst nenávisti podepíše nositel Nobelovy ceny, je jen paradoxem, za který se musí stydět onen „Západ.“

Policajti nejsou nikde oblíbení. Američané hrají světového policistu odjakživa, od pádu „Železné opony“ si pak na tuto funkci nárokují monopol. Hloupý policajt je ovšem všude nejčastějším objektem lidového humoru.

Aha, ještě bych měl napsat, co mi vlastně na celém tom harašení zbraněmi u břehů Sýrie vadí. Ne, nesympatizuji s Assadem, rozčiluje mne jen, když mě někdo považuje za blbce. To mě uráží, pane prezidente Obamo!