Česká xenofobie

Císař František Josef proslul svou větou „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“  Je úsměvné, že národ, který se s tímto krédem dokázal nejvíc ztotožnit, jsou očividně právě Češi, kteří jinak na „Starém Procházkovi“ nenechali niť suchou, stařičký mocnář byl vděčným cílem jejich sžíravého humoru.

Ovšem, odhlédnouc od skutečnosti, že František Josef skutečně nebyl politik největšího kalibru, politik, který by Čechy dokázal uspokojit, se zřejmě ještě nenarodil. V podstatě každý se dočká jen kritiky, a dokonce i nenávisti, jedno, zda dělá svou práci dobře nebo špatně, zda ctí pravidla demokracie a dobré mravy nebo po nich šlape. Češi mezi těmito dvěma póly nevidí žádný podstatný rozdíl. Všechno je vždycky špatně. V této věci jsem citoval Jana Nerudu v článku o Bedřichovi Smetanovi, nebudu se opakovat.

               „Svět se v kravskou prdel obrací,“ pravila často moje babička, což jsem doplňoval – většinou v duchu – dodatkem „obrací, obrací, ale neobrátí“.

               „Každá změna je k horšímu,“ píše Joseph Heller ve své knize „Gold nad zlato“.

               Ovšem přesto, že svět se mění stále, a to ve stále vyšším tempu, lidem se daří stále lépe. I když tomu nechtějí věřit. Ta matematika prostě nevychází.

               Pokud nevěříte, srovnejte si současnou životní úroveň s životním standardem před sto lety, tedy v roce 1923 nebo v roce 1823. A pokud je vám to příliš dávno, pak stačí podívat se o padesát let zpět do roku 1973. Pamatujete si ještě na fronty před masnou (ale i před knihkupectvími – obě zmizely i když z odlišných důvodů), na pořadníky na auta (škodovky a trabanty, zvlášť vyvolení se dostali i k Ladě), kdy reklamám v televizi, kterým se nesmělo říkat kapitalistickým termínem reklamy, ale televizní tipy, kraloval Pan Vajíčko?

               Dobrá, žádný vývoj není lineární, jsou v něm pohyby vpřed i zpět a každá změna přináší vedle výhod i nežádoucí účinky – to znám při předepisování léků. Takže ani euforie devadesátých let minulého století po pádu reálného socialismu se neobešla bez stínů, jako byla organizovaná kriminalita a změna korupce z mimofinanční na monetární.

               Jenže Češi jako by měli přímo panickou hrůzu z každé změny. A jsou ochotni volit kohokoliv, kdo jim slíbí, že nebudou muset nic měnit na svých zvycích a způsobu života, ale přesto bude všechno nové a lepší. Přejít ze spalovacích motorů na elektrické? To je kacířství, za které by se mělo znova upalovat. A přitom mají Češi díky svým dvěma atomovým elektrárnám v Dukovanech a v Temelínu proudu relativně dost, aby mohli na proud přestoupit. Rozhodně rychleji než třeba Rakušáci, kteří se sami blokují svým zatvrzelým odporem vůči atomové energii – kterou jinak v zimě rádi z Česka nebo z Francie kupují. Ale jejich věčné trauma se jmenuje Zwetendorf a nedokážou si připustit, že ono lidové hlasování z roku 1978, kterým spuštění už hotové atomové elektrárny v Dolním Rakousku zmařili, byla dětinská chyba.

               Mluvit o ekologii v Česku se rovná pokusu o sebevraždu nebo je to aspoň žadonění o to, aby byl člověk vyhozen z hospody. A přitom se přechodu na „čistou energii“ zabránit nedá. Samozřejmě že tyto technologie mají své chyby. Nabíjení aut trvá dvacet minut, čerpání benzínu pět. Dojezd s nádrží plnou nafty je tisíc kilometrů, s nabitou baterií čtyři sta. V mrazu si člověk v zácpě může v autě se spalovacím motorem zatopit, baterii si tím naopak může vybít a už se nepohne. Ovšem tak to bylo se všemi novými technologiemi. První 24hodinové EKG, takzvaný Holter – vážilo 50 kilogramů, dnes je to 20 deka. Co viděli gynekologové u těhotných žen, když poprvé použili ultrazvuk, tehdy 1D – nechápu ani v náznaku. Dnes je 2D standard a používá se i 3D, kdy se dá dítko v matčině děloze zobrazit prakticky do detailu. Jděte do muzea podívat se na první telefon nebo ještě lépe na první počítač, který zabíral celou místnost a měl výkon setiny dnešního mobilního telefonu. A jak dopadla Nokia, která se rozhodla nejít s trendem a ponechat své telefony výhradně k telefonování – kterážto funkce hraje u dnešních smartphonů jen naprosto podružnou roli? Čili změny se nám nemusí líbit, ale pokud zaspíme a nenaskočíme do vlny vývoje, zůstaneme nakonec stát vedle cesty, po které se kolem nás budou prohánět ti, kteří do trendu vývoje naskočili. Jenže zatímco i největší ekologický hříšník – Čína – buduje obrovské fotovoltaikové elektrárny a investuje ve velkém do výroby elektrických aut, v Česku – ale i v Rakousku – je volebním tahákem slib návratu k spalovacím motorům.

               Aby bylo jasno, nehájím tady současný „Green deal“, protože ho považuji za „špatný krok správným směrem“. Že se něco změnit musí, je snad jasné každému, minimálně těm, kterým zaplavilo dům nebo jim ho odneslo tornádo, zemědělcům s vyschlými poli a lyžařským střediskům bez sněhu. Ovšem na největšího ekologického hříšníka – stavební lobby – si nikdo netroufne, protože by to mohlo stát spoustu pracovních míst. Když se rakouští zelení pokusili zavést limit na betonování nových ploch, narazili na zuřivý odpor starostů obcí, kteří právě v budování nových nákupních center a poskytování stavebních pozemků vidí své – mnohdy osobní – příjmy – a boj prohráli. Jenže právě stále nové betonové plochy reflektují teplo do atmosféry místo aby ho pohltily, odhlédnouc od CO2 zátěže, vznikající při výrobě materiálu pro současnou skleněnou a železobetonovou architekturu. Stavět nákupní centra povinně s podzemními garážemi by stavbu prodražilo a leckdo by pak od projektu couvl, což zase nemůžou připustit lokální politici. A zazaleňovat stávající plochy? Náročné a nevynáší to. Koho už zajímá, že ve Vídni na ulici bez stromů je v létě 45 stupňů Celsia a o dvě ulice dál, kde je cesta lemovaná stromy, jen 25? Automobilová lobby se dala zlákat snadněji, protože představa, že všichni řidiči budou v dohledné době přinuceni přestoupit na elektrická auta, voní výhledem velkých zisků. A tak souhlasili s bojem proti výfukovým plynům, které jsou v nejlepším případě zodpovědné za 5 procent oteplení (včetně letadel a lodí). A to přesto, že už nemají šanci, protože jim show dávno ukradla Muskova Tesla a čínská elektrická vozidla. Pro poslance je ovšem jednodušší vyvíjet tlak na normálního občana než na velké průmyslové korporace. Ty se mohou bránit – penězi.

               Češi jsou svou podstatou xenofobní – i to je spojeno s tím, že příchod jinak vypadajících a jinak hovořících lidí je změna, které se bojí. Nejsou na to zvyklí, v době komunismu k nám přišla pouze komunita z Vietnamu. Ta se integrovala, je pracovitá a naučila se už v druhé generaci česky, studuje s úspěchem na univerzitách a sklízí úspěchy v pracovním procesu, přesto ji Češi mezi sebe nikdy nepřijali. Čechy Čechům! I kdyby neměl kdo pracovat!

               Rasismus je zbytečné popírat. Samozřejmě za ním stojí dlouhodobé negativní zkušenosti s romskou komunitou. Ale zkuste být slušným Rómem – myslíte že vám to pomůže a že předsudky k vaší osobě zmizí? Horší je už jen snad být na předním východě slušným Palestincem – v tom případě jste zřejmě brzy mrtvý. Ale český rasismus se šíří i na Asiaty, černochy – komické je, že nejvíc tyto nálady šíří japonský míšenec – ovšem to mnohým Čechům až tak nevadí. Hlavně že jim mluví z duše a ventiluje jejich strach, ukrytý hluboko v duši.

               Ne nadarmo mají Češi v germánském prostoru pověst „slovanských Prusů“. Tedy někoho, kdo si myslí, že je prostě lepší než ti všichni okolo. O nadřazenosti vlastní kultury nad kulturami ostatními je přesvědčeno 55 procent Čechů – mezi Slovany je porážejí jen Rusové s 69 procenty, ale to už je jiná kapitola. Mimochodem naprostou špičkou v této statistice jsou Řekové, kde je o výjimečnosti řecké kultury přesvědčeno 89 procent obyvatelstva – stačí se podívat na film „Moje tlustá řecká svatba“, abyste o tom dostali představu.

               Symbolem pocitu nadřazenosti se stala česká koruna. Sotva se prezident v novoročním projevu zmínil o možném přijetí Eura jako platidla, strhla se na sociálních sítích doslova apokalypsa. Je to tak emocionální debata, že zde má člověk ještě méně šancí někoho přesvědčit než u ekologie. „Dopadneme jako Řecko“, „Všechno se zdraží“ „Důchodci umřou hladem.“ A další argumenty nebo spíše pseudoargumenty! Ale vše zakryto sloganem „Jsme hrdí na naši českou korunu!“. Z něho není cítit, že hlavním argumentem v odmítání evropské měny je strach.

               Páni okolo někdejšího prezidenta a současného bojovníka za ruské vítězství v Evropě Václava Klause a české banky vytvořili společně za poslední desetiletí atmosféru strachu. Úspěšně zakořenila a není ji možné vymýtit. Strach je nejhorším plevelem lidské duše, ale není proti němu účinný postřik. Strach lidskou duši zabíjí nebo aspoň mrzačí. A pan Klaus a jeho spojenci v šíření strachu pokračují. Samozřejmě, že jde v první řadě o peníze.

               Kdo na koruně vydělává:

1. Banky. Srážejí si procenta za každý převod peněz do zahraničí (za nákup a prodej valut, to je samozřejmě hodně náročné a je třeba si za to započítat pořádný honorář). Kromě toho můžou půjčovat za podstatně vyšší úrok, než je tomu v Evropské Unii – proč má asi Agrofert většinu svých kreditů v Euru? Pan Babiš sice proti Euru statečně bojuje, ale jeho výhody s radostí využívá. Ostatně, pokud by Česko opravdu vstoupilo do Eurozóny, musela by národní banka propustit většinu svých skvěle placených manažerů – co by si ti pak počali? V Bruselu prý musela belgická národní banka propustit v roce 2000 osm set manažerů!
2. Pojišťovny. Výrobci, kteří chtějí české zboží exportovat, se musí pojistit proti výkyvům kurzu, jinak s nimi žádná firma v europrostoru neuzavře smlouvu. Je to samozřejmě další zátěž, která české zboží zdražuje a zhoršuje tak jeho konkurenceschopnost.
3. Stát. Může se totiž zadlužovat bez velkých skrupulí. Tak to dělali Italové nebo Řekové po celá desetiletí. A když jim dluhy přerostly přes hlavu, znehodnotili liru nebo drachmu. Spořitelé sice přišli o úspory, ale dlužníci, a hlavně zadlužený stát, se části dluhů zbavil. To byla právě ona řecká tragédie. Řekové si neuvědomili, že to v euru takhle dál nepůjde, protože o devalvaci měny se už v Athénách rozhodovat nebude. Pamatujete si ještě, jakou měla hodnotu italská lira před zavedením eura? Tisíc lir za jednu marku, dva tisíce lir za euro – přičemž při vzniku Itálie v devatenáctém století měla lira stejnou hodnotu jako rakouský zlatý.

Kdo prodělává:

1. Firmy, které vyrábějí a zboží vyvážení do zahraničí. Jednak musí platit bankám za převod peněz, jednak se musí pojišťovat proti pohybu kurzu. Pokud musí dovážet suroviny ze zahraničí, platí pak bankám dokonce dvakrát.
2. Občané. Musí si půjčovat peníze za vyšší úrok, při každé platbě do zahraničí musí zaplatit za onen nákup valut. A samozřejmě platí víc i na dovolených v zahraničí. Jestliže se převod peněz v eurozóně uskutečňuje v reálném čase, při převodu do Česka to trvá až dva dny. A navíc, nikdy nevím, kolik těch peněz vlastně dojde, jak se změní kurz a kolik si banka započítá. Na Slovensko můžu převést peníze bez jakýchkoliv problémů, platbám do Česka se pokud možno vyhýbám. I vysoká inflace požírala úspory občanů mnohem víc než v eurozóně, i když i v některých zemích eurozóny byla inflace vysoká, jako například v Pobaltí. Všude platí pravidlo, které objevil náš známý Koperník – čím víc oběživa a méně zboží, tím větší znehodnocení měny vzestupem cen zboží. A kdopak napumpoval v Česku do oběhu před volbami obrovská množství peněz?
3. Zahraniční turisté. Ti jsou vystaveni skutečnému sdírání ze strany českých bank. Při výběru peněz nebo při platbě to znamenalo dříve, zda s přepočtem nebo bez přepočtu. Když už turisté pochopili, že s přepočtem znamená desetiprocentní obolus pro příslušnou banku, přišel nový trik – otázka: „platíte v eurech nebo v korunách“? Pokud zaskočený turista, mající doma konto v eurech, řekne neopatrně, že v eurech, poslal opět oněch deset procent sumy české bance. K atraktivitě Česka jako turistické destinace to rozhodně nepřispívá. A na tom zase prodělávají hospodští a hoteliéři.

               Samozřejmě je ten výčet hodně neúplný, ale šlo jen o orientační vzorek. Přesto právě ti nejvíc postižení proti euru nejvíc protestují. Zaprvé se bojí, zadruhé jsou hrdí. Dobře se to doplňuje. Rádi si tedy za korunu připlatí. Peněz mají přece dost! Rozdal jim je pan Babiš!

               Strach se zdražení po přijetí eura není tak úplně zcestný. Záleží hodně na kurzu a na opatřeních vlády. Jestliže měli Němci vstupní kurs 1:2, špatně se s tím manipulovalo. V Rakousku to bylo horší. Kurs 13,78:1 sváděl prodejce, a hlavně hospodské k tomu, aby přešli rychle na 10:1. S odpovídajícím vzestupem cen. Slováci měli 30:1 a ceny se nepohnuly – i díky opatřením slovenské vlády. Kurs české koruny 25:1 je v současnosti poměrně vhodný. Sto korun jsou čtyři eura, moc se s tím manipulovat nedá. A je ostatně možná i ona slovenská cesta – tu razil tehdy ještě proevropský premiér Fico. Prostě na dva roky po přijetí eura zmrazil ceny. Samozřejmě, že po těch dvou letech ceny stouply, ale jen o onu normální inflaci.

               Ale proč o tom vůbec píšu? Euro je něco cizího, a proto nebezpečného a Češi se mu udatně ubrání. Ať to stojí, co to stojí. Mají na to!

               A to lithium z Krušných hor budeme raději vyvážet za pakatel do ciziny, ale vyrábět baterie u nás? To nepřipadá v úvahu. Je to něco nového a hrozně nebezpečného.

               Samozřejmě, že se musí všechno zlepšit. Ale nic se nesmí měnit! Stařičký mocnář by se potěšil. Škoda, že se toho nedožil.