Byl opravdu symbolem, zda zaslouženě či ne, o tom můžeme pochybovat či se přít, ovšem Kennedy byl a zůstane jednou z nejvýraznějších osobností dvacátého století – i když byl americkým prezidentem jen něco víc než 1000 dní.
Byl prostě správným mužem ve správné chvíli na správném místě. Kolik toho dokázal, než jej zasáhla vrahova kulka a kolik by toho snad ještě dokázat mohl, je otázkou polemik, které trvají už víc než padesát let. Stejně jako spiklenecké teorie o atentátu na něho.
- května uplyne 100 let od jeho narozen9.
Politická kariéra irských přistěhovalců Kennedyovců začala v hospodě, čili v pubu. Kde taky jinde? Irové se scházejí jen v kostele (jsou v odpověď na protestantismus jejich anglických vládců striktně katoličtí) nebo v hospodě. A politika se dělá v hospodě. Pradědeček Johna Kennedyho přicestoval do Ameriky v době velkého irského hladomoru v roce 1845. Důvod byl prostý – Irové přešli v pěstování potravin na monokulturu brambor a bramborová plíseň, která jejich úrodu v tomto roce postihla, zahubila víc než milion lidí. Kennedyovci se zachránili na lodi, která je přivezla do Bostonu. Patrick Kennedy, tedy Johnův pradědeček, zemřel ale už v roce 1858 na choleru. Jeho vdova si pronajala pub, díky němuž začal Johnův dědeček Patrick Joseph dělat politiku. Stal se „bossem“ Irů v bostonské čtvrti. Získal tak nejen politický vliv ale i dostatek peněz, aby se stal akcionářem jedné bostonské banky. To umožnilo jeho synovi Josephovi začátek pozoruhodné kariéry, při níž se burzovními spekulacemi a bezohlednými obchody stal multimilionářem a nakonec i americkým vyslancem ve Velké Británii. Největším Josephovým úspěchem ovšem bylo, že se do něj zamilovala Rose Fitzgeraldová, dcera Johna Fitzgeralda, prvního irského starosty Bostonu, politika každým coulem. Ten se sice spojení se zbohatlíky typu Kennedyovců dlouho bránil, ale nakonec se lásce své dcery podvolil a spojení těchto dvou rodin se stalo skutečností. John převzal do svého jména i příjmení matky, právě proto, že její rodina byla slavnější, než rodina Kennedyovců. Tato praxe nebyla neobvyklá, vzpomeňme, že i náš první prezident převzal do svého jména příjmení své patricijské manželky Garrique.
Irové v Massachusetts ale i jinde měli problémy s tzv. WASP (White Anglo-Saxon Protestants). Ti se považovali za občany první třídy, přivandrovalci, zejména katolickými a židovskými opovrhovali. John Fitzgerald sváděl ostré boje s Henrym Cabotem Lodgem, reprezentantem WASPs v Bostonu, který v předvolebním boji napadl Fitzgeralda slovy: „Vy opravdu věříte, že Židé, Irové a Italové mají v této zemi nějaká práva?“ John Fitzgerald, zvaný pro své uhlazené způsoby „Honey Fitz“ mu odpověděl – „Přesně taková jako váš či můj otec. Jedná se vždy jen o rozdíl několika lodí.“ Jeho vnuk se měl stát prvním katolickým prezidentem Spojených států v historii.
Joseph Kennedy se své manželce Rose neodvděčil za to, že mu pomohla k přístupu do lepší společnosti. I když s ní zplodil 9 dětí, včetně čtyř synů (Josefa – Joea, Johna – Jacka, Roberta – Bobbyho a Edwarda- Teda) podváděl ji, jak jen mohl. Vlastnil v Holywoodu filmové studio a zdržoval se na západním pobřeží tak často jak jen mohl, už proto, aby mohl dovádět s herečkami. Své milenky přiváděl i domů a představoval je jako přítelkyně svých dcer. Jestliže chlapci vyrostli v takovém prostředí, nemohli se tatínkovými způsoby nenakazit. Ženy byly pro ně jen kořistí a důkazem úspěchu. Tak je to tatínek naučil. Ani jeden z nich manželskou věrností neoplýval, John Kennedy pak svého otce dokonce i překonal.
Patriarcha Joseph vkládal všechny své politické naděje do nejstaršího syna Josefa. John byl od mládí neduživý, věčně nemocný, nevynikal ani v prospěchu ani v tělesné zdatnosti. Až v roce 1947 objevili lékaři příčinu jeho potíží – trpěl na Addisonovu chorobu, tedy na nedostatečnou činnost nadledvin. Choroba to byla v minulosti smrtelná, v době, kdy ji Johnovi, který se mezitím po tragické smrti Joea v II. světové válce (jako pilot se nevrátil z bojového letu) stal vlajkonošem politických ambicí rodiny, byla ale už možná substituční léčba. Ovšem v té době byl kortison považován za zázračný lék a byl podáván v nesmyslně vysokých dávkách, protože o jeho vedlejších účincích se ještě nevědělo. U Johna vyvolaly kortikoidy těžkou osteoporózu páteře a při současně podávaném testosteronu i závislost na sexu – John byl sexem doslova posedlý. Domácí výchova ho přitom v jeho přímo patologické sexuální žádosti nemohla nijak omezovat.
John Fitzgerald Kennedy se svým otcem a tchánem
Přesto že byl John v důsledku svých zdravotních potíží prohlášen za neschopného vojenské služby, protekcí tatínka se stal nakonec kapitánem torpédového člunu – ten byl v jedné vojenské akci potopen japonským torpédoborcem a John, který se zachránil plaváním na ostrůvek v Pacifiku a zachránil i část své posádky, se stal válečným hrdinou. V rámci ozdravného pobytu po této události zplodil s krásnou herečkou rakouského původu Lisou Lanett svého nemanželského syna Tonyho – jediného dokumentovaného nemanželského potomka – což je s ohledem na počet jeho milenek skoro zázrak.
Po válce využívá svého statusu válečného hrdiny a s pomocí dědečkových zkušeností a tatínkových milionů se stává v roce 1946 poslancem Kongresu. Bylo mu 29 let. To mu ale bylo málo. V roce 1952 se rozhodl kandidovat do senátu. Jestliže počet kongresmenů se určuje podle počtu obyvatel jednotlivých amerických států a stát Massachusetts jich má v Kongresu devět, senátoři jsou z každého státu jen dva, je to tedy opravdu elitní společnost. Proti Kennedymu nekandidoval v roce 1952 nikdo jiný než vůdce WASPs Cabot Lodge. A stal se zázrak. Jestliže politologové nedávali mladému Irovi žádné šance, nakonec sice těsně ale přece jen vyhrál a vstoupil do senátu. Lodge vyjádřil své pocity slovy: „Cítím se jako někdo, koho právě přejel náklaďák.“
Kennedy ale mířil ještě výš. Na to potřeboval vhodnou ženu. Svobodný senátor, honící náhodné milenky nemohl být kandidátem na nejvyšší politický úřad – Američané volí jen člověka, jenž má svou rodinu. Výběr nevěsty byl určován politickými cíli, vyvolenou nejžádanějšího „starého mládence Ameriky“ se stala Jacqueline Bouvier, pravá princezna americké high society – jejich svatba 12. září 1953 byla událostí roku. (Šaty nevěsty byly ušity ze 46 metrů slonovinově zbarveného hedvábí.) Jacqueline bylo víceméně jasné, že svého muže nebude mít jen pro sebe a když ji přítelkyně zrazovaly, že ten muž jí zlomí srdce, odpověděla: „Ta bolest se vyplatí.“ Skutečnost ovšem překonala i nejhorší očekávání.
V roce 1957 obdržel John F. Kennedy Pulitzerovu cenu za knihu „Profiles in Courage.“ Samozřejmě mohlo i udělení této nejrenomovanější žurnalistické ceny ovlivnit jeho postavení senátora i tatínkovy miliony, odborníci se ale shodují, že ta kniha si cenu opravdu zasloužila a Johnův podíl nezaostává za prací spoluautorů Teda Sorensena a Julese Davidse. Určitě k tomu pomohla i jeho další vášeň. Kromě krásných žen totiž John doslova hltal knihy. Četl všude a při každé příležitosti, při jídle i při čištění zubů. Výsledkem bylo jeho opravdu široké vzdělání a historický i politický rozhled.
V roce 1958 obhájil s velkým náskokem své senátorské křeslo a platil za nejnadějnějšího kandidáta demokratické strany na post prezidenta. Když se prosadil v primárkách, nastoupil do předvolebního boje proti kandidátovi republikánů Nixonovi. Opět jednou se zdálo, že nemá šanci. Jestli ale něco John ovládal, byl to politický boj. Ze svého konkurenta z primárních voleb Johnsona udělal přes protesty svého bratra Bobbyho (vedoucího jeho volební kampaně a muže pro špinavou práci) svého viceprezidenta a díky tomu se mu podařilo zvítězit v Texasu, odkud Johnson pocházel. Tento tah se ukázal jako rozhodující, výsledky voleb byly nesmírně těsné (hovořilo se dokonce o volebních manipulacích v Kalifornii, ale Nixon sám tyto dohady uťal, když uznal svou porážku – protože zpochybňování výsledku voleb by mohlo poškodit světové mínění o americké demokracii – od té doby udělala politika v USA obrovský vývoj a takové mínění j každému srdečně ukradené. Ale tehdy ještě platily dobré mravy.) Ve volbách 8. listopadu 1960 Kennedy zvítězil a stal se prvním katolickým a nejmladším zvoleným prezidentem USA v historii.
Nejnápadnější na kariéře Johna Kennedyho je neuvěřitelný rozpor mezi jeho činy, jeho projevy a jeho popularitou. Je skoro nevysvětlitelné, jak se člověk s jeho morálním charakterem a s politickými katastrofami, které provázely jeho vládu, mohl stát symbolem dvacátého století. Možná místo popisu jeho politické činnosti a jeho konce bude zajímavější zabývat se právě těmito rozpory.
- Image příkladného otce rodiny si udržel navzdory všem svým sexuálním eskapádám. Bylo to možné jen v jeho době, kdy byl privátní život politiků skutečně privátním. Dnes by ho rozcupoval bulvár na kusy. I Bill Clinton, který byl v porovnání s Kennedym skoro svatý, měl při současném chápání svobody tisku nemalé problémy. Je pravda, že se Kennedy věnoval svým dvěma malým dětem každou volnou chvíli. Žily s rodiči v Bílém domě a Kennedy dal dokonce v Bílém domě zřídit mateřskou školku, aby jeho děti měly kontakt s normálními vrstevníky. To vše působilo na veřejnost pozitivně. Na druhé straně, když Jackie poprvé v létě 1956 potratila, zdržoval se Jack právě ve Středozemním moři na jachtě svého přítele George Smatherse a s blondýnou přezdívanou „Pooh„. Kennedy neprojevil žádnou chuť jet do Washingtonu ke své nešťastné ženě, jeho přítel ho musel z jachty doslova vyhnat argumentem, že může zapomenout na své ambice stát se americkým prezidentem, pokud se jeho žena rozhodne pro rozvod. Toto rozhodnutí bylo tehdy opravdu na spadnutí a Kennedy ho dokázal svým příjezdem jen tak tak odvrátit.
- Image tvrdého amerického politika a jeho appeasement vůči Rusku. Kennedy byl nepochybně skvělý řečník. Své projevy si sice nepsal sám, dokázal ale zaměstnávat skutečně geniální tvůrce. Jak jeho inaugurační řeč, tak i legendární řeč při návštěvě Berlína jsou prostě geniální. S činy to už bylo slabší. Hned v dubnu 1961, tedy tři měsíce po nástupu do funkce, musel spolknout hořkou pilulku v podobě katastrofy v „Zátoce sviní“ na Kubě. Sám zřejmě tuto akci neinicioval, nemohl ji ale už po nástupu do funkce zastavit. Vylodění 1400 exilových Kubánců s cílem svrhnout Fidela Castra skončilo naprostou katastrofou a Američané si ve strachu z ruské odvety nedovolili invazi vojensky přímo podpořit. Stejně se zachoval Kennedy i při stavbě berlínské zdi – nekladl žádný odpor, i když se jednalo o jednoznačnou Chruščevovu provokaci. „Kvůli Berlínu nebudu riskovat světovou válku,“ měl tehdy říci. Je pravda, že NDR stála díky masové emigraci (od roku 1945 opustilo Východní Německo 4 miliony lidí) nad propastí a jiné řešení než zablokování hranice neměla. Chruščov k tomu dal ale svolení, až když se přesvědčil o slabosti svého amerického protějšku. Při kubánské krizi ovšem zašel ruský vůdce příliš daleko. Atomové rakety sto kilometrů od pobřeží USA už nemohl spolknout ani Kennedy. Otázka je, zda by se Chruščov o něco podobného pokusil, kdyby nebylo berlínské zdi a Zátoky sviní. Každopádně nestál svět nikdy tak blízko atomové války jako tenkrát.
Kennedy nechal eskalovat vietnamskou válku natolik, že už nebylo cesty zpět. Ve svém boji proti komunismu (nedistancoval se ostatně nikdy ani od patologického mc carthysmu) byl jako slepý, jako by ztratil politický rozum. Úspěchem neskončila ale ani ona vietnamská expedice.
- Image zdravého silného muže při všech jeho zdravotních problémech. Kennedy jako první politik dokázal plně využít nového média – televize. Právě televizní debata s jeho republikánským protivníkem Nixonem (první v historii USA) mu přinesla rozhodující body. Zatímco Nixon v šedém obleku, který se velmi zle odrážel od pozadí studia, hovořil a potil se, Kennedy se v perfektním černém obleku jen usmíval do kamery. To stačilo. Pro ty Američany, kteří sledovali rozhovor v rádiu, byl vítězem Nixon, ti, kdo sledovali televizi, přiřkli vítězství jednoznačně Kennedymu. A televize byla u tehdy neodmyslitelnou částí „american way of life“. Zejména u žen bodoval naplno.
Od mládí nosil korzet, který mu zpevňoval několikrát operovanou páteř. Až fyzikální léčba lékaře Hanse Krause (původem z Vídně, odkud musel pro svůj židovský původ uprchnout) přinesla zlepšení stavu. Korzet byl ale nepřímo zodpovědný za Kennedyho smrt. Při atentátu totiž atentátník Oswald vypálil tři rány. První netrefila cíl. Druhá zasáhla Kennedyho do krku, nebyla ale smrtelná. Prošla prezidentovým krkem a zasáhla plíce texaského guvernéra Conallyho. Po této ráně by se Kennedy musel zhroutit dopředu a tím pádem by neposkytoval cíl pro třetí výstřel. Korzet jej ale i přes zásah do krku udržel ve vzpřímené poloze a proto jej třetí rána mohla zasáhnout smrtelně do hlavy.
- Image sociálně myslícího politika. Ačkoliv pocházel z milionářské rodiny a jeho žena rovněž z nejbohatších amerických kruhů, snažil se Kennedy v onom krátkém čase, který mu byl vymezen, o sociální politiku. Podařilo se mu zdvihnout minimální mzdu na 1,25 dolaru za hodinu, podpořil hnutí proti rasismu, když přijal Martina Luthera Kinga a nešel milionářské lobby na ruku ani tím, že by podepsal zákona o znovuzaložení FEDu. Tato centrální emisní banka USA byla kdysi zrušena prezidentem Andrewem Jacksonem. Od té doby neustaly pokusy ji znovu instalovat jako soukromou akcionářskou instituci. Pokušení z možnosti, moci si tisknout tolik peněz, kolik zrovna potřebují, byla pro lidi typu Rockenfellera či Morgana velmi lákavé. Kennedy se ale postavil proti. Jeho předobrazem byl Franklin Delano Rooswelt a chtěl tedy udržet nad financemi určitou státní kontrolu, alespoň nad emisí peněz.
- Samozřejmě nesmrtelného z něj udělala jeho tragická smrt. Zemřel mladý, neopotřebovaný, nedokázal své voliče a příznivce ještě dostatečně zklamat. Když umíral, byl stále ještě nadějí pro celou mladou generaci na novou a lepší Ameriku. Naději, kterou by zřejmě nemohl splnit, ale neuskutečnění tohoto snu přikládala celá ona generace, která se s ním dokázala ztotožnit, právě jeho tragické smrti. Smrti, která nebyla nikdy dostatečně objasněna, i když se jí zabývalo hned několik komisí. Vrahem byl zřejmě opravdu Lee Harvey Oswald – teorie druhého střelce nebyla nikdy dokázána, ale ani nijak věrohodně podložena. Jenže proč tento člověk střílel? Byla to jeho soukromá akce, nebo jednal v něčím zájmu? Sám nemohl být vyslechnut, protože jej už dva dny po atentátu zastřelil Jack Leon Ruby, který dokázal neuvěřitelné, totiž dostat se se střelnou zbraní do sklepa policejní stanice v Dalasu. Jack Leon Ruby měl kontakty na mafii, zřejmě měl tedy úkol Oswalda umlčet. Proč? Kdyby byl Oswald osamělý střelec, neměl by FBI co zajímavého sdělit: jenže zřejmě měl. Kdo tedy mohl stát za atentátem na prezidenta?
Oficiální teorie je teorie osamělého střelce Oswalda, muže, který byl Marxista, Leninista a stoupenec Castra, koneckonců žil až do roku 1962 na Kubě. Jak víme, Kennedy vyhlásil komunismu nesmiřitelnou válku a Castra se snažil všemi prostředky zbavit moci. To je tedy oficiální teorie, která dostala ale právě záhadnou smrtí atentátníka vážné trhliny.
Jack Leon Ruby střílí na Harweyho Oswalda
Druhou možností je, že Kennedyho dala zabít mafie. Jack Ruby byl jejím členem a o Kennedym se vypráví, že měl na mafii kontakty. Dodávala mu povolná děvčata a zřejmě i drogy. Kennedy trpěl nesnesitelnými bolestmi zad a byl v době své smrti údajně závislý na morfiu. Záhadná smrt Marilyn Monroe, se kterou měl dlouhodobější poměr a která jediná si dělala naděje, že by se prezident mohl rozvést a vzít si ji za ženu, vrhala a dodnes vrhá na bratry Kennedyovce podivné světlo. Monroe volala dokonce Jacqueline a tvrdila jí, že se Jack chce rozvádět a vzít si ji za manželku. Brzy nato zemřela, údajně sebevraždou. Možná ale jen proto, že se stala nebezpečnou. Kdo špinavou práci vyřídil a zda se za to dočkal patřičné vděčnosti, není dodnes jasné.
Třetí verzí je rasová teorie. Texas byl a je dodnes rasistický. Kennedy s rasismem bojoval. Dal vypracovat zákon o občanských právech, který apartheid a šikany proti černochům vyhlásil na ilegální. Kongres zákon sice zablokoval, Kennedy mohl ale použít možnosti zákon vydat dekretem. Váhal, protože takový zákon mohl samozřejmě jeho nástupce opět dekretem zrušit (to vidíme teď při vládě prezidenta Trumpa, který ruší všechny zákony, které vydal jeho předchůdce Obama dekretem, na zákony, které byly přijaty kongresem, je ale krátký). Snažil se tedy získat na svou stranu veřejné mínění a tím dostat kongres pod tlak. 28 srpna 1963 přijal v Bílém Domě mluvčího za práva černochů Martina Luthera Kinga po velké demonstraci 250 000 stoupenců zrušení apartheidu ve Washingtonu, na které pronesl Martin Luther King svou nejslavnější řeč. Rasisté tedy měli víc než dobrý důvod zbavit se nepohodlného prezidenta.
Čtvrtou verzí je spiknutí finanční americké špičky. FED byla pro ně klíčovou otázkou. FED byla následnicí American national bank, kterou zrušil v roce 1836 prezident Andrew Jackson. Trikem se podařilo tuto emisní banku znovu etablovat v roce 1913. Fakt, že spolek nejbohatších finančníků tiskne peníze, které od nich musí stát za úroky kupovat, byla Kennedymu solí v očích. 4. června podepsal Kennedy „exekutiv order number 11110“ který předával pravomoci emisní politiky do rukou prezidentovi a tedy státu. Je dokumentováno, že jej krátce předtím navštívil v Bílém domě jeho otec Joseph a že došlo k ostré výměně názorů, zakončené výkřikem Kennedyho seniora „Pokud to uděláš, zabijí tě.“ Je tedy možné, že se to opravdu stalo. Ostatně první zákon, který podepsal Kennedyho nástupce Johnson, bylo zrušení výnosu 11110. Možná nechtěl skončit jako jeho předchůdce. Bankovky, které dal prezident tisknout, byly okamžitě po jeho smrti staženy z oběhu a zničeny.
Lidí a zájmových skupin, které se chtěly prezidenta zbavit, bylo tedy víc než dost. Že se za takových okolností prezident rozhodl projíždět právě texaským městem v otevřené limuzíně, se podobá pokusu o sebevraždu. Která se i podařila a udělala z něj symbol, který se zabít nedá. Možná to právě měl Kennedy v úmyslu. S jeho zdravotními problémy, které hrozily udělat z něj v krátké době lidskou troskou, možná ani jinou možnost neměl.