Tento článek jsem publikoval 23.června tohoto roku, na mém webu se ale neobjevil, nebo ihned zase zmizel. Důvod neznám Pokouším se tedy publikovat jej ještě jednou.
Už se to stává skoro tradicí. Nějaký šílenec zabije bez důvodu spoustu lidí, svět strne v hrůze (stále si ještě tak úplně nezvykl), ale jako první se ozvou příbuzní vraha a začnou ho líčit jako milého a milujícího člověka bez jakéhokoliv sklonu k radikalismu či násilí. Prostě dobrák od kosti, který se nějakým nedopatřením dostal ke zbrani a zabil bezbranného člověka – případně 49 nevinných lidí. Z tohoto modelu vypadl snad jen norský atentátník Brejvik, který ovšem měl tu možnost se hájit sám, protože na rozdíl od mnoha jiných atentátníků přežil.
Chtěl přežít, vyšel policii naproti s rukama vysoko nad hlavou, aby na něj nemohli vystřelit. Kdyby to některý z policistů udělal, šel by sedět na deset let skoro stejně jako Brejvik sám. On to samozřejmě věděl a nyní sedí v luxusním vězení a žaluje vězeňskou správu za to, že má málo vycházek, že má pomalý internet, že mu nevyhovuje strava atd. atd. – a soud mu dává většinou zapravdu. Člověk se ptá, v jakém systému to tady vlastně žijeme.
Vrah britské poslankyně Jo Coxové Thomas Mair byl také milý člověk knihomol bez jakéhokoliv sklonu k násilí. Pak vzal pistoli a rozstřílel poslankyni hlavu. Jaké nervy musí mít člověk, který ležící ženu střelí do obličeje? Zřejmě jak on tak Brejvik doufají, že se jednou v jejich zemích dostanou k moci strany s podobnými názory, jaké mají oni a za které zabíjeli a pak budou omilostněni, případně se stanou národními hrdiny. Přičemž vyloučit se to nedá. I Adolf Hitler seděl víc než rok ve vězení.
Pamatuji si na jeden z prvních atentátů ve Francii. Islámský terorismus teprve začínal,když byl tehdejší atentátník médii představen jako milý, bezúhonný člověk, ochotný vždycky komukoliv pomoci a ve svém okolí velmi oblíbený. Jen tak mezi řádky prosáklo, že byl už šestnáctkrát trestaný, třikrát z toho k bezpodmínečnému trestu. Zřejmě jen detail, který na francouzských předměstích nic neznamená. Jemu ale zabránil v uskutečnění jeho snu vstoupit do francouzské armády a moci nosit a používat zbraň legálně. Tak ji použil nelegálně.
Chápu, že se příbuzní atentátníků snaží co nejrychleji a co nejhlasitěji se distancovat od činů svých synů, bratrů atd., aby se nestali obětí pomsty. Upřímně to ale nezní a nevěřím, že by svého příbuzného vydali policii, kdyby zjistili, že takový atentát připravuje.Či že by se ho vůbec snažili od něj odhovořit.
Před několika lety rozvířil v Rakousku atmosféru případ zabití šestnáctiletého chlapce. Spolu s kamarádem vykrádali supermarkety. Udělali to už šestnáctkrát, než je přistihla policejní hlídka. Protože chlapci vypnuli elektrický proud, museli policajti do obchodu potmě. A pak se na jednoho z nich vyřítil zamaskovaný muž s předmětem nad hlavou, který onen policajt považoval za nůž. Vystřelil a útočníka zabil. Ukázalo se, že to nebyl nůž ale jen šroubovák a onen útočník měl právě oněch šestnáct let. Vzápětí se vzedmula obrovská vlna solidarity se zabitým chlapcem. Rodiče hovořilo do rádia i televize, jak to byl skvělý bezúhonný hoch, který se skvěle učil a jak ho jeho spolužáci milovali. Tito zase nosili květiny k onomu supermarketu, kde ve střelbě došlo. Policista byl sdělovacími prostředky doslova lynčován, pak z toho měl soud a byl i právoplatně odsouzen a musel ukončit svou službu u policie. Být policistou, pojedu v budoucnosti okolo vykrádaného supermarketu a budu se tvářit, že jsem nic neviděl. Společnost si své zločince dokáže ochránit. Zajímavé je, že se k tomu přidávají i sdělovací prostředky.
Možná je skutečně poutavější nechat zabíjet či krást bezúhonného mladého člověka než patnáctkrát trestaného recidivistu. Taková story má rozhodně víc šťávy, líp se prodá, tedy přitáhne víc čtenářů. A o nic víc nejde. Anebo i novináři, znechuceni vládou všemocných finančních magnátů fandí každému, kdo si zahraje na Jánošíka? A pokud ho přitom chytí a pověsí za žebro, je o popularitu postaráno.
Většina atentátníků a vrahů totiž svůj čin nepřežívá.
Atentátník z Orlanda Omar Mateen byl opět jednou milující otec rodiny a hodný člověk bez násilnických sklonů. Aspoň tak ho chce vidět jeho otec. Jeho manželka mu i s vědomím, že její manžel nelítostně vraždí desítky bezbranných lidí, vyznala do telefonu lásku. Neřekla mu „nechej toho, nech je žít“, ale „miluji tě“. S tím vědomím se mu určitě střílelo lépe. Že Omarova manželka o připravovaném atentátu nic nevěděla, nevěří nikdo, samozřejmě jí to bude ale těžko dokázat. Že viděla, jak si nakupuje zbraně a munici,v Americe nic neznamená. To dělá každý a dělat to bude teď ještě víc. Právě strach je nejlepší kšeft pro všemocnou zbraňovou lobby.
Hrůzostrašný je nárůst připravenosti společnosti na násilí. Podhoubí roste a rozvíjí se. Vnímáme násilí, kdysi tak strašné a odpudivé, stále víc jako nedílnou a tím pádem i akceptovatelnou součást naší společnosti. Paramilitantně organizované skupiny ruských fanoušků na Euru či bandy anglických chuligánů jsou schopny klidně i někoho zabít. Skupina výrostků utloukla před dvěma roky v mnichovském metru k smrti padesátiletého učitele, protože se zastal dětí, které tito adolescenti obtěžovali. Kdysi v mých mladých letech platilo, že když v bitce někdo padl na zem, byl už ponechán v klidu. Dnes je právě pád na zem důvodem k eskalaci násilí. Do ležícího se kope, šlape se po něm ve snaze způsobit mu co nejtěžší zranění, případně ho zabít. Bezmocnost oběti stupňuje agresivitu útočníků, protože jim dává pocit beztrestnosti. I to je něco nového, nicméně stává se to pomalu normou. Běhá mi z toho mráz po zádech.
Je to opravdu jen glorifikací násilí ve filmech a televizi, kde jsou „tvrdí chlapci“ typu Silvestra Staloneho, čili Ramba, oslavováni a volají po následovnících? Jsou na vině počítačové hry, kde stříká fiktivní krev v proudech a hráč může zabít nejrůznějšími způsoby koho chce, aniž by mu reálně hrozilo nebezpečí? Až jednou dostane chuť si to vyzkoušet ve skutečnosti. Anebo je to prostě změna myšlení, rostoucí frustrace, pocit neúspěšnosti a bezmocnosti, která vyvolává agresivní pocity a volá po krvi?
Člověk se identifikuje s osobním úspěchem. Pokud mu je odepřen, hledá svou identitu ve skupině stejně smýšlejících, ať už jsou to nacionalistické strany nebo skupiny fotbalových fanoušků. Anebo IS!
Ti všichni mají společného jmenovatele ve frustrované mládeži. Mládeži bez perspektivy, bez budoucnosti. Jedno, zda vlastní vinou či ne. Napětí stoupá a stoupat bude, dokud budou peníze plynout do kapes několika málo desítek lidí na zeměkouli a v jejich zájmu a zájmu „optimalizace zisku“ se budou odbourávat pracovní místa a z daňových poplatníků se budou vyrábět přijímatelé sociálních dávek. Když se k tomu přidá ještě pár válek, ve kterých si světové velmoci zkoušejí nové zbraňové systémy a výrobci zbraní vydělávají miliardy, střelného prachu v sudu pod touto planetou přibývá. Kolik ho ještě dokáže unést, než dojde k opravdové explozi?