Morálka v ohrožení a její hrobníci

Melanie Trump přišla na pohřeb někdejší americké první dámy Barbary Bush sama bez manžela. Neměl čas uctít památku předchůdkyně jeho ženy, která proslula svou angažovaností v charitativní oblasti, protože hrál golf. Není divu, že Barbařin manžel George H.W.Bush skončil krátce nato na jednotce intenzivní péče.

Prezident Zeman chyběl na pohřbu kardinála Berana. Musel navštívit sněm komunistické strany, strany, která byla zodpovědná za pronásledování katolických kněží včetně kardinála Berana (který dostal jako mučedník po své smrti privilegium být pochován v chrámu svatého Petra v Římě, což jinak přináleží jen papežům). Současná komunistická strana se ostatně hrdě hlásí k odkazu svých předchůdců, kteří se těchto zločinů dopouštěli a i díky tomu (ale i proto, že její voliči přebíhají k Tomiovi Okamurovi) klesla blízko k hranici vstupu d parlamentu. Přesto považoval prezident Zeman za důležitější než uctít si památku kardinála Berana, uctít svou přítomností tuto stranu.

O slušném chování se nedá tedy hovořit. Pan Jiří Guth Jarkovský by se obracel v hrobě. Pro ty, kdo tuto postavu českých dějin neznají: Tento maják pravidel slušného chování se narodil v prostých poměrech, stal se ale nejlepším znalcem protokolů a pravidel slušného chování v Česku, takže byl dokonce prvním prezidentem českého olympijského výboru a zakládajícím členem mezinárodního olympijského výboru. Aniž by někdy sportoval. Tehdy šlo jen o to, že se člověk musel umět slušně chovat. Guth Jarkovský napsal knihu „Společenský katechismus“ kde se zabývá chováním lidí od podání ruky či správného úsměvu až po organizování svatby či účasti na honu. Šlo mu jen o jediné. Aby Češi, jejichž společenský život, jak sám napsal v úvodu své knihy, byl teprve v plenkách, nedělali ve společnosti ostudu a nebyli tedy pro smích. Chovat se slušně bylo tehdy podmínkou společenského úspěchu a úcty.

Dnes už to neplatí.

Samozřejmě se pravidla slušného chování z doby Gutha Jarkovského hodně rozvolnila, přesto by měly zůstat aspoň jejich základy nedotknutelné. A to je úcta k člověku, především úcta k jeho dílu. Mezi povinnosti politiků patřila účast na pohřbech lidí, kteří pro národ, který reprezentují, něco udělali. To platí jak pro kardinála Berana, tak i pro Barbaru Bush.

Prezidenti obou států ale nepovažovali vzdání úcty svým velkým krajanům na potřebné.

Člověk se musí ptát, jak je něco takového možné. Jak si představitel státu může dovolit takové chování? Odpověď je prostá. Politik si může dovolit všechno, co mu neškodí u jeho voličů, tedy co neohrožuje jeho znovuzvolení, případně volební preference jeho strany.  A tady jsme u jádra problému. Skalní voliči obou těchto prezidentů, které jsem jmenoval, takové chování nejen neodsuzují, ale dokonce ho posuzují jako „cool.“  Chování pánů Trumpa a Zemana tedy není jen známku jejich morálních deficitů, ale morálního propadu celé společnosti.

A to je něco, co ohrožuje naši společnost v jejím samotném základu. Morálka, jak psal Tomáš Sedláček, byla nedílnou součástí světové ekonomiky po dlouhých čtyři tisíce let. Právě to dělalo svět stabilním, bez ohledu na různé excesy a války. Po každé katastrofě se lidé vraceli zpět ke kořenům, k jistotám a jednu z nich byla i morální pravidla fungování společnosti. Jakmile politici, za kterými se houfoval národ, opustili tato pravidla, směřovalo lidstvo k další katastrofě. Stačí vzpomenout Adolfa Hitlera, ten to taky se slušností nikdy nepřeháněl.

V parlamentech na celém světě se množí vulgární urážky, nadávky a občas i pěstní výměny názorů. V podstatě tomu bylo tak vždycky, komunisty zbili a vyhodili z československého parlamentu poté, co Klement Gottwald sdělil přítomným poslancům, že se do Moskvy jezdí učit, jak jim zakroutit krkem. Že komunisté na slušnost nikdy nekladli velký důraz, není třeba dvakrát připomínat, ale i nešťastná Marta Gotwaldová se snažila zoufale (i když s velmi omezeným úspěchem) napodobovat paní Benešovou, protože obdivovala její chování a s ním spojený šarm. Prezident Zeman sráží politické chování úmyslně na úroveň čtvrté cenové skupiny a netají se tím – hrdě se hlásí k tomu, že to jsou jeho voliči. Problém je jinde. Tím, že se prezident přizpůsobuje svým chováním těmto lidem, často agresivním opilcům, a nadbíhá jim způsobem svého vyjadřování či svými činy, dělá jejich chování jakoby přijatelné a kryje jim záda. „Když se tak může chovat prezident, proč bychom nemohli my“?  Proto je vliv prezidenta na morálku národa devastující – protože ať chce nebo ne, je pro své občany určitým symbolem a vzorem.

Samozřejmě k rozvolnění morálky přispívají i veřejné sdělovací prostředky. V časech J.F.Kennedyho bylo nemyslitelné, aby noviny psaly o jeho sexuálních výstřelcích, protože by pobouření čtenáři takové noviny nekupovali. Prezident byl tehdy nekritizovatelný, lidé na něm chtěli vidět jen to dobré, aby je samotné dělal lepšími. O třicet let později přivedl Billa Clintona bezmála k pádu fakt, že měl orální sex s praktikantkou a kouřil doutník, s kterým ona předtím masturbovala. Zda se tím novináři pasovali do role ochránců morálky, či se jen hnali za senzací, která zvýšila prodejnost jejich novin, je celkem jednoduchá otázka. Lidé ovšem chtěli tentokrát slyšet o slabostech svého prezidenta, aby mohli ospravedlnit své vlastní slabosti a nemuseli se měnit.

Chápání morálky se tedy otočilo o sto osmdesát stupňů, už žádná touha po zlepšování, ale ospravedlnění vlastních slabostí. A spokojenost, která je vždy brzdou pokroku. A vývoj se nezastavil.

Od devadesátých let předali politici svou reálnou moc finančním trhům, vzdali se moci a přenechali ji penězům.  Peníze, jak víme, žádnou morálku nemají. Úspěch se hodnotí pouze čísly, není divu, že se tedy právě podnikatel Trump, jehož bezohlednost v businessu je známá, chová tak, jak se chová. Jenže peníze jsou sypké jako písek, dům ani stát se na nich stavět nedá. Z nich se žádný základní kámen nevytvoří a celá stavba naší společnosti, pokud se vzdáme onoho druhého sloupu společnosti, což je morálka, se zhroutí stejně, jako se pravidelně a s periodickou pravidelností hroutí finanční trhy na burzách.

Jenom pokud se slušní lidé zmobilizují a dostanou na viditelné posty s pozicí morálního vzoru slušné lidi, jen pak se může podařit obnovit úctu ve společnosti, položit ji na nové (vlastně staré ale zapomenuté) základy. Češi už minimálně dvakrát takovou možnost měli, dvakrát ji nevyužili. Rozvrat tedy pokračuje.

Ale kde je dno?

Je ve vulgární řeči, která nezná jiná slova než vole, ču… či pí….?

Je ve rvačkách?

Nebo až když se lidé vzájemně začnou střílet?

A jaké jsou mezi těmito etapami vzdálenosti?