Vánoční tabule moravsko slovenská

               Posledních deset let se před vánocemi pravidelně probírám biblí a apokryfy a hledám příběhy, které bych mohl svým čtenářům zprostředkovat. Letos poruším tradici a přesunu se z bible do kuchyně. Koneckonců k vánočním tradicím patří i typická jídla. Odlišná od regionu k regionu od země k zemi, ale každý rok stejná. Jestliže v Čechách patří na vánoční stůl kapr nebo aspoň ryba, což se děje například i v Horním Rakousku, tedy bezprostředně na jih od českých hranic, ve Štýrsku vydělávají nejvíc řeznictví a prodejní řetězce výrobou chlebíčků. Zatímco u nás je Štědrý den ještě dnem půstu v očekávání narození Spasitele, ve Štýrsku to tak neberou a nacpávají se salámy a šunkou – můj soused je hrdý na svůj vlašský salát, který vyrábí každý rok na Štědrý den a který jsem ještě neochutnal, protože je v něm šunka. A my se, jak už jsem řekl, postíme – za skutečnost, že je dovoleno jíst ryby, vděčíme církvi svaté, která ve středověku rozhodla, že ryby nejsou zvířata a nemají tedy maso. Jinak by byl problém, co v době půstu jíst.

Postíme se každý rok stejně, až do večera se nejí nic a všichni se těší na večeři – která ovšem nezačíná příliš pozdě. To je právě na Vánocích to hezké. Že jsou předvídatelné, svým opakováním dávají pocit jistoty a kontinuity. I klidu.

Přiznávám, že se tímto článkem pouštím na tenký led, protože mám už víc než třicet let zakázaný přístup do kuchyně. Ovšem informace o pokrmech mám z první ruky přímo od šéfkuchařky a navíc se pilně podílím na kontrole kvality hotových výrobků.

               Čili, jinými slovy: ne že bych měl přehled o tom, co se v kuchyni v našem domě děje, ale mám přehled o výsledných produktech, které ji opouštějí.

               V naší rodině je vánoční kuchyně pestrá, protože multikulturní. Moje žena dokázala spojit tradice moravské i slovenské – vlastně východoslovenské. A i ty naše moravské nejsou tak úplně jen moravské, protože moje babička pocházela ze Staré Bělé u Ostravy a obohatila vánoční stůl slezskými vlivy.

Takže krok za krokem. Prvním pozdravem jsou lázeňské oplatky s medem. Tím medem dělávala babička přítomným křížek na čele se slovy „Abys byl dobrý jako med.“ Moje žena v této tradici pokračuje.

1. Následuje polévka. Nejprve polévka moravská, která se dělá z loupaného sušeného hrachu. Sehnat tuto surovinu v Rakousku je doslova „mission impossible“. Prostě se to tu nevede. Jednou se mi podařilo najít jedno kilo loupaného hrachu někde v zadním nejhornějším regálu u Hofera – zapotili jsme se prodavačem oba, on byl tím potrestán za svou ochotu a soucit s mým zoufalým obličejem. Od té doby děláme zásoby dopředu při návštěvách v Česku. Hrachová polévka s jíškou (slovensky zásmažkou) z másla a mouky – bez téhle polévky si nedovedu Vánoce představit, i když v jiný den bych za ni manželce zřejmě nepoděkoval.

1. Rybí polévka se na Lašsku, odkud pocházím, nenosí, je to očividně zvyk v Čechách, tedy jak my tady říkáme „v Böhmen“ a potom zase až v Maďarsku – jejich slavné Halászlé.
2. Na Slovensku je to ovšem jinak. I tady se začíná polévkou, ovšem houbovou. A na kyselo.  Houby jsou v podání mé ženy pomleté a smíšené se šťávou z kyselého zelí (které se na východním Slovensku říká „juška“).

1. Opět je v tom jíška čili zásmažka s potom už jen koření sůl, pepř a česnek. Polévky tedy míváme dvě.
2. Omáčka, která následuje, je vzpomínkou na kuchyni mé babičky a je to jednoznačně vliv polský. Jedná se o omáčku ze šťávy ze švestkových kompotů (nejlépe domácích, ale dá se to i z kupovaných) s nakrájenými mandlemi a s hrozinkami. Hrozinky se předtím naloží do vody, aby nabobtnaly a byly měkké. Není to tedy sice ta tradiční česká černá omáčka z vařených švestek, ale ty švestky z oněch kompotů jsou tam taky, ovšem oloupané ze slupek a rozmixované. Moc cukru není potřeba, omáčka je i tak hodně sladká.

1. Zajímavé je, že děti do určitého věku tuto omáčku vždy odmítaly, aby se po ní v dospělém věku mohly utlouct. Tradičně se podává i na snídani na První hod vánoční a občas zbude něco i na snídani na Štěpána. Jí se k ní tradičně vánočka.

1. Jenže i na Slovensku se podává omáčka, ne ale sladká, ale kyselá a opět z hub. V podání mé ženy se jedná o takzvanou „bardejovskou máčanku“. A je to očividně vliv rodiny mého tchána, který z Bardejova pocházel. Ve hře jsou podobné ingredience jako u polévky, jen tentokrát nejsou houby mleté, ale nakrájené na plátky (sušené stačí namočit na určitou dobu do vody), jíšky je podstatně víc, šťáva z kyselého zelí (čili ona juška) je tu opět, a pak česnek, pepř, bobkový list a sůl. Protože se při výrobě jíšky (zásmažky) máslem nešetří, chutná to opravdu výborně.

1. Následují dva slovenské moučné chody. Prvním jsou „bobálky“. Jsou milovaným jídlem paní Gollmann, první kontaktní osoby při našem příchodu do Rakouska, která nám vstup hodně usnadnila. Pochází totiž ze Spiše, konkrétně z části města Popradu Velká (která byla v době, kdy tam ona žila, ještě samostatným spišským městem). Musela odtud utéct jako čtyřleté dítě před postupující ruskou armádou a skončila se svými rodiči v Rakousku. Její maminka „bobálky“ každé Vánoce dělala. „Bobaľky“, jak se jmenují správně po slovensky, se dělají z kynutého těsta s vajíčkem cukrem a solí. Upečou se třeba i o několik dní dřív, ale před konzumací je třeba je namočit do teplého mléka s mákem, medem nebo cukrem, aby v něm změkly.

1. Dalším chodem jsou vařené pirohy s různou náplní – s povidly, tvarohem, zelím nebo brambory. Vybírám si ty barevné, protože v těch jsou povidla nebo ty úplně bílé (tvaroh). „Kapustové“ a „zemiakové“ tak úplně nemusím, nicméně ty se zelím jsou překvapivě nejoblíbenějšími pirohy mé šestileté vnučky. Podávají se solené a zalité máslem.

1. Až nakonec se kuchyně moravská a slovenská sejdou v podobě smažené ryby s bramborovým salátem.

1. Přiznám se, že od té doby, co jsme v Rakousku, netrvám na kaprovi. Jsou totiž chuťově lepší ryby než kapr, který se všeobecně považuje za rybu spíše méněcennou. Ale v Česku je to tradice, rybníkářství s chovem kaprů přineslo do Jižních Čech v šestnáctém století prosperitu a zahnalo permanentní nebezpečí hladomorů. Tehdy lidé ještě neměli tak mlsný jazýček a kapra si dali rádi. Mnozí to určitě dělají i dnes, a to nejen v Čechách ale jak jsem už psal i v Horním Rakousku. Lidové zvyky neznaly státní hranice, ty byly narýsovány politiky až později. ¨

U bramborového salátu jde samozřejmě o onu rozhodující otázku, salát s cibulí nebo bez ní. Přiznám se, že se bez cibule obejdu a žena ji tam nepřidává. Když už nemůže odolat, vylepší ten salát pórkem. Dokáže si cibuli odepřít – k mému štěstí – i u oné houbové polévky a omáčky čili máčanky, kde se cibule v originálních receptech většinou vyskytuje. Ten salát si obvykle si dávám ještě jako přídavek v noci předtím, než jdeme na půlnoční mši nebo po vánočních večerních pohádkách.

• Jako přípitek bývá koňak, protože ho moje žena ráda. Nevím, zda se to slučuje s půstem, ale je to jedno. Vánoce jsou Vánoce a takový hřích pán Bůh určitě odpustí – když už těm Rakušákům odpustí jejich šunkové chlebíčky a vlašský salát (v originále „italienischer Wurstsalat“).

Takže to je osm tradičních chodů, které se nacházejí na naší štědrovečerní tabuli. Pokud obdivujete moji ženu, která to všechno dokáže na Štědrý den ukuchtit, sdílíte mé mínění. Obdivujeme, jíme a chválíme. Ona pak každý rok prohlásí, že takhle slavila Vánoce naposledy a že příští rok si koupí na svátky pobyt někde v hotelu na horách a nechá se tam obskakovat. Protože to už říká více než dvacet let, strach, že by to mohla myslet vážně, už poněkud ochabl.

       Takže tak vypadá naše skromná vánoční tabule. Pokud moji se moji čtenáři chtějí podělit o recepty na pokrmy, které se podávají na jejich vánočním stole, budu vděčný a určitě všechny takové příspěvky zveřejním.

A teď se odebírám – co se týká psaní – na vánoční dovolenou. Přeji všem mým čtenářům krásné vánoce a – dobrou chuť.