Co se děje s katolickou církví v Česku?

Moje babička mě vychovala v katolické víře. Se samotnou vírou jsem neměl nikdy problém, s jejím nositelem ano. Se strukturami katolické církve jsem se nikdy nedokázal úplně ztotožnit. Možná tu byl vliv místního faráře, který nám byl dosazen v čase mého dětství. Byl členem hnutí „Pacem in terris“, kolaborujícího s komunistickým režimem a požíval tedy ochrany vládnoucí moci, ať už dělal cokoliv. Dokázal během svého působení udělat z naší vesnice (zejména z mladé generace) ateisty. Komunisté si nic lepšího než takového faráře, nemohli přát. Dnes jako by se historie opakovala jen na mnohem, mnohem vyšší úrovni. To, co provádí kardinál Duka, znamená další masívní oslabení už tak jako tak nejisté pozice katolické církve v Česku. Komunisté by měli nefalšovanou radost – a možná ji i mají.

               V čase, kdy byla víra nežádoucí, kdy jsem musel jak k prvnímu přijímání, tak k biřmování tajně (protože oba rodiče byli učitelé a mohlo je to stát zaměstnání), byl pro mě a nejen pro mě symbolem vzdoru kardinál Tomášek, žijící tehdy v Praze s jedním jediným zaměstnancem – kterého navíc ani nemohl platit. Byl prostě přes všechny naschvály, věznění a perzekuce nezlomný a muselo být pro něho velkým zadostiučiněním, když ho v listopadových dnech přišel prosit o pomoc sám velký bolševik Miroslav Štěpán. Nedostalo se mu jí a svatořečení svaté Anežky 25.listopadu 1989 zlomilo komunistické moci (ne ale komunistům) definitivně vaz. Kardinál Tomášek mohl slavit vítězství.

               Přiznám se, že jsem byl jeho osobou tak zhýčkaný, že jsem měl jeho nástupci Vlkovi za zlé, že se nedostatečně vyznal v otázce učení mistra Jana Husa. Dodatečně se mu na mé výhrady omlouvám, bylo to trochu hnidopišství, i když jsem si myslel, že by měl kardinál v Čechách toto téma ovládat. V souvislosti s tím, co mělo přijít, to byla opravdu prkotina.

               Teď totiž sedí od roku 2010 na Vlkově místě kardinál Dominik Duka. A jeho řádění mi nechává běhat mráz po zádech.

               Kardinál protlačí do rady české televize osobu, která následně kandiduje do parlamentu za extremistickou stranu Volný Blok a odmítá se od slečny Lipovské distancovat, i když už to udělal jménem biskupské konference olomoucký arcibiskup Graubner (chválabohu za něho). Kardinálův zaměstnanec Nerušil, který je zodpovědný za jeho internetové stránky, a tedy obraz arcibiskupství navenek, kandiduje za Okamurovu SPD, označenou už víckrát tajnou službou za extremistickou stranu. Duka vyjádří sympatie neonacistické skupině s obskurním názvem „Slušní lidé“ z Brna jen proto, že narušili divadelní představení (odhlédnouc od faktu, zda toto představení bylo v souladu s křesťanskou morálkou – útoky ve stylu NSDAP do naší společnosti nepatří a neměly by být chváleny nejvyšší církevní autoritou.) Duka ale pěstuje velmi přátelský až důvěrný vztah k opilému prezidentovi a zřejmě už zapomněl, jak se prezident Zeman v jeho přítomnosti skoro pozvracel na korunovační klenoty. Duka navštěvuje rodinu kancléře Mynáře, známého svými dotačními podvody a nechá v katedrále svatého Víta, tedy na nejreprezentativnějším místě české církve číst z bible chronického lháře a rozsévače nenávisti, zarputilého komunistu a novináře z Haló novin Ovčáčka. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

               Co se to proboha v arcibiskupském paláci děje?

               Církev vždy bažila po moci. Od čtvrtého století, kdy se v podstatě rozpadla úřednická struktura Západořímské říše a byla nahrazena administrativou místních křesťanských biskupů, vytvářela církev alternativní mocenské centrum. Toto dvojvládí se mělo nakonec ukázat jako blaho pro západní společnost, přivedlo ji k demokracii, sekularismu a osvícenství. Na vrcholu moci stála církev po vyhubení císařské rodiny Štaufů na začátku čtrnáctého století za vlády Bonifáce VIII., který ovšem přepjal své síly. To, že se nazýval „Imperator verus“ neznamenalo, že mohl poroučet francouzskému králi Filipovi IV. Následovalo „avignonské zajetí papežů“ a pokles jejich moci. Po porážce konziliárního hnutí, které se snažilo o jakousi demokratizaci církve, přišla doba renesančních papežů Sixta IV., Alexandra VI a Julia II. a arogance moci nemohla skončit jinak než reformním hnutím Martina Luthera, a nakonec rozštěpením církve. Poslední ránu mocenskému postavení církve dala francouzská revoluce, napoleonské války a sekularizace, to vše hnáno duchem osvícenství, které podhrabalo církvi její ideologický fundament s nárokem na světovládu.

               Pozice české církve byla ještě o něco komplikovanější. První pokus o vytvoření paralelního mocenského centra biskupem Ondřejem po Lateránském koncilu v roce 1215 potlačil okamžitě energicky král Přemysl Otakar I. Církev dosáhla svého vrcholu za vlády Lucemburků, když vládla v souladu s panovníkem Karlem IV. (arcibiskupové Arnošt z Pardubic nebo Očko z Vlašimi) nebo vytvářela opozici ke králi (Jan z Jenštejna a Václav IV.) Jenže pak přišla nepromyšlená poprava Jana Husa v Kostnici a husitské hnutí, po němž církev ztratila nejen veškerou moc ale i majetek. Symptomatické bylo, že se nového pražského arcibiskupa odvážil jmenoval císař Ferdinand I. až v roce 1561 a jmenoval pro jistotu vojáka, křižáka Jana z Mohelnice. S masivní podporou Habsburků dokázala církev v Čechách pomalu znovu vybudovat svou mocenskou pozici – nezískala ale nikdy zpět ztracenou důvěru. To se projevilo ihned po pádu mocnářství – mimo jiné založením Československé církve nebo i vandalskými činy, jako bylo zničení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Jestliže na Moravě byla pozice církve díky blízkosti k Vídni a zavedení kultu svatých Cyrila a Metoděje stabilnější, v Čechách stála její mocenská pozice vždycky na hliněných nohou. V takovém případě je diplomacie hlavní zbraní mocensky oslabeného subjektu – věc arcibiskupovi Dukovi očividně cizí.

               Kdy k jeho příklonu k fašizující soldatesce placené z Moskvy došlo? Nebo mu byly názory prezentované Tomiem Okamurou vždycky blízké? Církev nikdy neměla přílišný strach z kontaktů s autokratickými a fašistickými režimy. Byla to katolická církev, která prolomila mezinárodní diplomatickou izolaci Benita Mussoliniho a podepsáním Lateránských dohod v roce 1929 jako první relevantní politická síla legalizovala jeho fašistický režim. Vídeňský arcibiskup Theodor Innitzer přivítal „Anschluss“ Rakouska na Německou říši a zavedení nacistického systému vlády. Struktura církve je totiž autokratická, organizovaná shora dolů bez známek demokracie. I zde, stejně jako v každé diktatuře, je loajalita důležitější než vlastní iniciativa. Protože takový systém zajišťuje „pořádek“. přesto se katolická církev vždy neodvratně dostane do konfliktu s vládnoucí autokratickou mocí, dělá jí totiž nevítanou konkurenci. Proto vytáhli komunisté proti církvi v zničujícím tažení, a proto se proti církvi obrátili i nacisté. Ale demokracie a svoboda není něco, co by církevní struktury mohly přijímat bez opatrné nedůvěry, která často přerůstá v otevřenou nenávist. Jinými slovy – autokracie jsou církvi ideologicky bližší než demokracie.

               Kardinál Duka o sobě nechal poprvé slyšet, když se vyjádřil v roce 2016 proti přijímaní uprchlíků. Aplaus, kterého se mu dostalo, zřejmě zapůsobil jako balzám na jeho duši a rozhodl se vydat tímto směrem. Odtud jeho přátelství s Tomiem Okamurou, pozitivní vztah k východním diktaturám a posléze i rezidentovi těchto diktatur v Čechách, k prezidentovi Zemanovi. V tomto rauši z možnosti nabýt politický vliv, který byl církvi po staletí upírán, zapomněl rychle na to, že by měl být nositelem křesťanských hodnot a slov evangelia, která hovoří především o lásce k bližnímu. Tedy udělal totéž, co kdysi Sixtus IV., neváhající organizovat atentát na mladíky z rodiny Medici ve Florencii, Alexandr VI., jehož syn Cesare obracel v jeho jménu Itálii v doutnající trosky, či Julius II., který v tom díle pokračoval osobně. Moc se totiž s láskou neslučuje. Milující vládce je slabý vládce a většinou se na trůně dlouho neudrží. Lidé mají vlastnost považovat laskavost za slabost.

               Církevní touha po moci není zdaleka českým fenoménem. Pokusy zasahovat do politiky a ovlivňovat tak mocenské poměry jsem zaznamenal hned po roce 1989. Na Slovensku to byla právě katolická církev, která pod ochranou kardinála Tomka v Římě vytáhla do boje za samostatnost. Její situace byla složitá. Arcibiskup Sokol byl prokazatelně agentem StB a držel se na svém trůně jen díky velkým finančním darům do Vatikánu. Vyjmenování Alojze Tkáče košickým arcibiskupem, jako jakéhosi morálního protipólu k Sokolovi neznamenalo žádný odklon od nacionalistické propagandy. Ta se opírala o knihy katolických kněží jako Jána Hnilicy nebo Štefana Poľakoviča, který hovoří o „počeštění moravský Slováků jako o ekvivalentu poněmčení Slováků ve východním Rakousku či pomaďarštění v severním Maďarsku“ anebo Milana Stanislava Ďuricy, který neváhal požívat dokonce rasistickou terminologii, kdy slovenskou „rasu“ označoval za nadřazenou „rase české“. Zřejmě není třeba připomínat, že zejména Ďurica měl ideologicky velmi blízko k fašistickému režimu Tisovu a o Tisovi napsal i biografii. Po osamostatnění Slovenska vyučoval na Bratislavské univerzitě v letech 1993–1997 církevní dějiny. Katolická církev byla jednou z hlavních opor vlády Slovenského štátu a s její podporou se uskutečňovala arizace i holokaust. Koneckonců se v Popradě dodnes jedna z hlavních ulic jmenuje po tehdejším „komisaři“ a organizátorovi transportů do Oswietimi Štefanovi Mnoheľovi. Není třeba připomínat, že Mnoheľ byl kněz a o této jeho činnosti nenajdete na wikipedii ani slovo. Kněží v zpovědnicích podmiňovali v roce 1992 nezřídka absoluci zpovídaných hříchů volbou nacionalistických stran v nastávajících volbách. A nedávno se slovenští biskupové postavili jednotně proti kandidatuře Zuzany Čaputové a podpořili Štefana Harabína. Jako neuvěřitelný paradox zní, že Harabín byl v letech 1980–1989 komunistickým soudcem (a členem strany), který odsuzoval právě kněze za jejich „diverzní činnost“ k trestům odnětí svobody a zákazu výkonu povolání. Ale Čaputová se vyjádřila proti pronásledování homosexuálů, zatímco Harabín proti nim tvrdě vystupoval. To stačilo, aby byly Harabínovy staré hříchy zapomenuty. Reprezentace slovenské církve zase jednou přiznala – hnědou – barvu. Že si Slováci přesto zvolili Čaputovou, je třeba hodnotit vysoko a svědčí to o vyzrálosti slovenského voliče. Při pohledu do Lán je to skutečnost, o které mohou Češi snít.

               Homofobie je v katolické církvi strašidlo, kterého se nedokáže zbavit. Už proto, že jsou homosexuálové mezi kněžími nadproporcionálně zastoupeni. Je to do jisté míry logické a je to následkem povinného celibátu. Uchazeči o kněžské povolání se samozřejmě sami částečně selektují podle tohoto kritéria. Komu nevadí, že nebude moci založit rodinu a mít děti? A seminář sdílí adept s množstvím jiných mladých mužů. Církev si je tohoto problému vědoma. O to úporněji se ho snaží skrývat a navenek působit rozhodně v boji proti „potírání perverze“. Podívejme se například do Polska! Přesto stále znova někde tento krunýř praskne a hnis se vyvalí na povrch. František sám očistnou práci nezvládne.

               Homofobii a boj proti homosexuálům si tedy církev dala vepsat do svého praporu pravé víry, to znovu spojuje Duku s Okamurou. Že pan Nerušil žil ve společné domácnosti s homosexuálem? No, vždyť o tom jsem právě psal. Do karet jim hraje, že je postkomunistická společnost svázána z mnoha fobiemi. Protože za komunismu jsme museli všichni tvořit jednotný optimistický budovatelský blok, kde se nikdo nesměl odlišovat, je jakákoliv odlišnost sledována s nevraživostí. Proto v lidech zůstala xenofobie, homofobie a mnoho dalších fóbií. Živná půda pro pana Okamuru, na které se chce očividně přiživit i Dominik Duka.

               Katolická církev stojí znovu před novou výzvou. Další ztrátu důvěry v beztak prekérní situaci v Česku si sotva může dovolit. Kardinál Duka přesto kategoricky odmítl se setkat se signatáři otevřeného dopisu, který mu věřící, znepokojení jeho postojem ke kandidatuře „jeho lidí“ za fašistické a fašistoidní strany poslali. (Patřím k nim) Zapomněl, že evangelium je třeba šířit řečí a že důvěra se získává v dialogu. Ale o tu důvěru panu kardinálovi očividně už vůbec nejde. Jen o moc nebo spíš o pocit moci. Protože skutečnou moc nemá a ani mít nebude.

               Až ho jednou Bůh k sobě povolá, bude mít nemalé problémy vysvětlit svou podporu šíření nenávisti ve společnosti. Zda se pro něho najde místo v nebi, o tom si dovoluji vážně pochybovat.