Volba prezidenta

Dlouho jsem váhal, zda mám vůbec k této události psát nějaký příspěvek. Koneckonců se mě tato volba přímo netýká. Celý minulý rok jsem se tedy tomuto tématu vyhýbal. Jenže mám pocit, že to někteří z mých čtenářů očekávají, a tak jsem se rozhodl hned na začátku nového roku kousnout do kyselého jablka. Skoro mě od publikování tohoto článku odradila současná zuřící vlna chřipky, ale usoudil jsem nakonec, že prezident může být mnohem horší než chřipka, poslední zkušenosti ukázaly, že se dokáže vyrovnat i moru a choleře současně, proto dostal tento článek přednost a o chřipce se rozepíšu příští týden. Jaroslav Hašek a sto let od jeho úmrtí musí vůbec počkat. Stal se koneckonců svým Švejkem nesmrtelným a tak má čas.

               Volba prezidenta má v Česku stále nálepku určité bezvýznamnosti. Praktickou politiku, zákony týkající se daňového zatížení, kompenzace sociálních nouze, ekonomických smluv, to vše dělá vláda. Prezident nemůže zákonodárství rozhodujícím způsobem ovlivnit, může sice zákony vetovat a vrátit na nové projednání, může být ale poslaneckou sněmovnou vždycky přehlasován.

               Jenže právě posledních dvacet let ukázalo, jak je tento úřad důležitý. Bylo to právě řádění posledních dvou nejvyšších státních představitelů Klause a Zemana, které přivedly Česko do politického suterénu. Které přispělo k masivnímu poklesu důvěryhodnosti naší země v Evropě i ve světě, a hlavně k naprostému rozvratu morálky v zemi samotné. Těchto dvacet let v podstatě legalizovalo někdejší komunistický systém, učinilo udávání, kradení, korupci a kriminalitu normálním folklórem, práh bolesti u obyvatelstva vůči vulgaritám, lžím a obcházením zákonů stoupl do neměřitelných výšin. Lidem nevadí už prakticky vůbec nic. To vše je jen částečně zásluhou poslanců obou komor zákonodárného shromáždění (i když na stole sněmovny rokující poslanec Voráček taky k úctě k této instituci příliš nepřispěl). Z největší části je to „zásluha“ oněch dvou pánů, kteří okupovali pražský hrad a lánský zámek v posledních dvaceti letech. A teď nemluvím o ukradeném chilském peru.

               Dvacet let je velmi dlouhá doba. Naši současní třicátníci, tedy generace, která se právě dere na výsluní a chce dělat kariéru, nezažila vlastně nic jiného než tuhle otrávenou atmosféru nestoudných lží, bezbřehé mstivosti, poklonkování totalitním režimům Číny a Ruska a zpochybňování evropských hodnot. Čtyřicátníci si ještě mohou vzpomenout na prezidentování Václava Havla, nemohou se ale vyhnout nenávistné propagandě současných politických „elit“ vůči jeho působení a je těžké pak nepochybovat o správnosti vykonávání funkce prvním porevolučním prezidentem. Sedmdesátníci a osmdesátníci (a kupodivu i mnoho mých vrstevníků, tedy šedesátníků) vzpomíná s nostalgií na doby komunismu, kdy nebyl nikdo bohatý a rohlík stál čtyřicet haléřů. A kdy nám vládl Gustáv Husák. Tedy aspoň formálně, ve skutečnosti se vládlo z Moskvy a když to Michail Gorbačov nechtěl dělat, vedlo to jen k chaosu, protože ani českoslovenští komunisté samostatně svému národu vládnout neuměli.

               Možná by bylo načase dobu zase změnit. Volba prezidenta je možností začít ve společnosti obrat – ale současně i znamením, zda je společnost na takovou změnu vůbec připravená a zda ji ve své většině vůbec chce. Zdá se, že většině lidí se v té žumpě, kterou svou volbou pomáhali utvářet, žije docela dobře. Paradoxně jsou to především ti, kteří nejvíc nadávají a jsou navenek nejvíc nespokojeni. Právě ti žádnou změnu současných neutěšených poměrů nechtějí. Zřejmě podle hesla, když se nedaří dobře mně, nesmí se dařit dobře ani nikomu jinému.

               Prezident je především morální autoritou a v době krize je jeho povinností být ostrůvkem stability. Protože parlamentní demokracie je jen zřídka skutečně stabilní, tedy natolik stabilní, aby lidem dokázala dodat pocit jistoty. Právě k tomu je tady prezident. Když se člověk podívá do Vídně, může vidět, jak důležitou úlohu může mít prezident v době politických krizí. Stačí, když je slušný a není hloupý. Neškodí ani, když se umí slušně chovat.

               Na Slovensku, kde je situace v parlamentu ještě neutěšenější (politický rybník je tam už tak vylovený, že lidé s demokratickým smýšlením skutečně nemají do parlamentu koho volit, Matovič se Sulíkem dokázali udělat z tohoto pro stabilitu země rozhodujícího potenciálu nevoliče) než v Česku se podařilo dvakrát po sobě zvolit prezidenta, který onu morální autoritu a politickou stabilitu představuje. Jak Andrej Kiska, tak Zuzana Čaputová jsou jedinými – uznávám že skromnými – úspěchy slovenské demokracie. Samozřejmě poté, co si Slováci museli projít obdobím Schusterova a Gašparovičova prezidentování. Přičemž právě z volby Gašparoviče se poučili. Vstup do společensky konformní politické kultury v roce 2004 trestuhodně propásli. Tehdy kandidoval vedle Ivana Gašparoviče a Vladimíra Mečiara i Eduard Kukan. Morálně silný politik evropského formátu, zkušený diplomat a favorit střední a vzdělanější vrstvy. Jenže právě velká část těchto voličů se nedostavila k prvnímu kolu voleb. I mí příbuzní v Bratislavě první kolo vypustili, s tím, že půjdou Kukana volit v kole druhém. O jeho postupu do druhého kola nikdo nepochyboval. Prognózy mu dávaly do prvního kola 31 procent hlasů s desetiprocentním náskokem před ostatními kandidáty. Jenže třetího dubna bylo krásně, ideální počasí na výlet s rodinou, velká část právě jeho voličstva se k volbám nedostavila. Kukan skončil třetí o 3 500 hlasů za druhým Gašparovičem, což dělalo 0,17 % voličů. V druhém kole si pak mohli Slováci vybírat mezi Mečiarem a Gašparovičem, čili mezi morem a cholerou. 

               Slováci se z této blamáže poučili. Zaprvé není třeba věřit předvolebním prognózám. Určitá část voličů nechce své rozhodnutí zveřejnit (zejména ti, kteří mají v úmyslu volit grázly) nebo se rozhoduje až na poslední chvíli. A je třeba chodit k volbám! V roce 2014 si Slováci zvolili Andreje Kisku, v roce 2019 Zuzanu Čaputovou. K jejímu zvolení přispělo i spojení „slušných“ politických sil. Zejména pozitivně se zapsal Robert Mistrík. Člověk, kterého by určitě volila celá rodina mé ženy poznal včas, že nemá šanci dostat se do druhého kola, z volby odstoupil a doporučil svým voličům, aby volili Zuzanu Čaputovou. Bylo to velké gesto a fungovalo – Slováci to totiž skutečně udělali a Čaputová vyhrála první kolo se čtyřiceti procenty hlasů. A to přes masivní negativní kampaň slovenských biskupů, kteří označovali volbu Čaputové za smrtelný hřích a doporučovali volbu Štefana Harabína – mimochodem právníka, který za komunistického režimu posílal právě kněze za jejich kázání do vězení. Neptejte se mě, co se odehrává v hlavách představitelů slovenské katolické církve! Slováci očividně politicky dozráli. Pravicoví extrémisté Kotleba a Harabin něco takového nedokázali a skončili se 14 a 10 procenty hlasů na třetím a čtvrtém místě. Volby tedy sice ukázaly nebezpečný potenciál pravicového populismu (25 procent), tento zůstal ale nevyužitý. V parlamentních volbách Slováci opakovaně selhali, stačí se jen podívat, kolik nových stran v té zemi stále znova vzniká, před každými volbami je jich několik a dostanou se do parlamentu, většinou na jedno volební období. Obskurní názvy těchto stran svědčí o tom, že pro nová politická uskupení už dokonce docházejí i vhodná jména. Ale prezident je právě v takovém chaosu ostrůvkem stability.

               A může blokovat úlety populistických či nacionalistických vlád. Jestliže si Viktor Orbán v Maďarsku nebo Jaroslav Kaczinsky v Polsku nechali zvolit prezidenty poslušné poskoky z vlastních stran, vypadá to v těch zemích tak, jak to vypadá. V Maďarsku ještě hůř než v Polsku.

               V podstatě všechny postkomunistické země mají se zaváděním demokracie nemalé problémy. (To se týká dokonce i východního Německa!) Je zde základní nepochopení principů demokracie, které obsahují nejen svobodu ale i zodpovědnost, nezvládnutelná korupce, zkorumpovaný soudní systém (na Slovensku je údajně až 93 procent soudců poplatných politické a ekonomické mafii, v Rumunsku si pro jistotu odhlasovali zákon, že korupce v politice není trestná). Samozřejmě, jak v politických úřadech, tak v soudní síni je člověk svůdně blízko kohoutku s penězi a pokušení je velké. Zejména, když Václav Klaus označil zloděje a podvodníky za „šikovné lidi“ a tím je de facto před společností legitimizoval. A svou amnestií všech stíhaných i odsouzených za korupci vytvořil pocit bezmocnosti u těch, kteří by se o pořádek měli starat – u policie a justice. Někdy stačí k likvidaci občanské společnosti málo.

               Otázka je, zda Češi už mají sílu a odhodlání něco na těch neutěšených poměrech změnit. Tedy zda je ta vůle VĚTŠINOVÁ. Pokud po té změně totiž touží jen 49 procent společnosti, nezmění se nic a zapadání do smrduté žumpy bude pokračovat.

               Dovolím si zde citovat Karla Schwarzenberga. V roce 1989, vědom si katastrofálního stavu občanské společnosti v postkomunistickém státě, řekl: „Podaří-li se Čechům jednou nějak dát ten stát zase do pořádku, já sice nevím jak, ale podaří-li se to, tak nejdéle bude trvat, než se lidé naučí zase chodit se vzpřímenou páteří. Než si lidé zase odvyknou udavačství, než přijdou na to, že fízl není část folklóru jako vodník či rusalka. To bude trvat moc a moc dlouho. Protože demokracie a právní stát to je rostlina, která potřebuje mnoho času a fištrón.“

               Ne nadarmo vodil Mojžíš Židy čtyřicet let po poušti, i když by to byl z Egypta do Palestiny stihl za týden. Ale napřed musel naučit své Židy chodit s rovnou páteří, jinak by mu při první srážce utekli zpět do pohodlného egyptského otroctví. Máme za sebou třicet tři let, trošku tedy ještě chybí. A lidé na Mojžíše žili kratčeji než dnes. Ale je třeba mít k změně odvahu a nespoléhat se na spasitele. Tedy na někoho, kdo se za spasitele vydává. Bohužel jsem zapomněl, komu se tento citát připisuje, ale je pro současnou českou společnost jako vyšitý:

               „Koupit se dá každý. Ale skutečné umění je koupit si lidi za jejich vlastní peníze.“

               Fascinuje mě, jak vulgární udavač, který devastoval společnost i rozpočet státu v čase své vlády, který ukázal naprostou neschopnost v zvládání pandemie, což vedlo k obrovským ekonomickým i lidským ztrátám, člověk, který nedokáže vytvořit souvislou českou větu, který se bojí chodit do diskusí se svými oponenty a uráží děti, má stále šanci stát se novým nejvyšším představitelem státu. Lidé si tedy stále ještě neuvědomili, že fízl není součástí folklóru jako vodník nebo rusalka. Přímo příšerné je, že po komunálních volbách v mnoha velkých i malých městech uzavřely strany vládní koalice, která se proti hnutí ANO tak vyhrazovala, se zaměstnanci politické větve Agrofertu koalice či smlouvy o spolupráci. Tím toto hnutí jednoho muže legitimizovaly před českými voliči a výrazně zvýšily šance majitele hnutí na jeho zvolení. Samozřejmě, členové Babišovy sekty, která ho zbožňuje, ho volit budou a na tom se nedá nic změnit. I ti, kteří si stejně jako on myslí, že měsíc a slunce jsou planety. I Miloš Zeman a jemu podobní, kteří jsou přesvědčeni, že čím hůř, tím líp. To všechno ale nemusí stačit. Otázka je, kolik voličů si dokáže koupit mimo tuto skupinu. Na volbu prezidentem totiž nestačí 30 procent věrných, ale 50 procent. Existuje tedy minimálně dvacet procent, které musí kandidát přesvědčit nebo si je koupit. Za předpokladu, že budou levně ke koupi. Což není vyloučeno. V tom je šance Andreje Babiše, kterou není třeba podceňovat. Už proto je třeba jít k volbám už v prvním kole. A to i když nejste úplně rozhodnuti, koho volit. Chybějící hlasy totiž zvyšují procenta. Milion hlasů z deseti milionů voličů je jen deset procent. Pokud ale k volbám přijde jen pět milionů, je to dvacet procent. A při dvou milionech je to už padesát procent a vítězství v prvním kole.

               Nedovolím si dávat doporučení, koho z oněch ostatních kandidát volit. Samozřejmě že se vede drsná kampaň, která má protikandidáty zdiskreditovat. To je u nás ještě pořád poměrně snadné, řetězové maily bez autora jsou mezi důchodci pořád ještě hit. A je neuvěřitelné a důkazem chybějícího intelektu značné části obyvatelstva, kolik lidí je ještě ochotno věřit Parlamentním listům.

Pavlovi vyčítají jeho minulost v komunistické armádě, kdy jako mladý důstojník vstoupil do komunistické strany – mám pocit, že v partaji byli v armádě zřejmě všichni čili zda mu to je třeba vyčítat si nejsem úplně jistý. Dokonce i Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg jsou ochotni mu to odpustit. Jak to bylo s tou vojenskou kontrarozvědkou, nevím. O to víc se o tom píše.

               Danuši Nerudové je vyčítáno její vedení Mendlovy University v Brně. Zda opravdu všichni studenti odevzdali dizertační práce tak, jak se má, zda byla dostatečná kontrola prostřednictvím publikací v renomovaných časopisech, zda existoval mezi ní a jejím mužem konflikt zájmů, atd. Přesto ji jsou připraveni volit především mladí. Tedy ti, které budoucnost jejich země musí zajímat nejvíc. Nerudová bývá často přirovnávána právě k Čaputové. Ovšem paní Zuzana měla před svým zvolením nepoměrně víc politických zkušeností, než má paní Danuše. Být ženou na zvolení nemusí stačit, i když je to v současnosti moderní trend. Do slovenské prezidentky je očividně zamilovaný i papež František a nechá si od ní vozit vánoční cukroví. Minimálně by ovšem nebylo srovnání fotografií hlav států Česka a Slovenska tak tristní, jak je tomu teď.

               Pavlovi Fischerovi se přičítají malé šance na postup do druhého kola a doporučuje se mu, aby se zachoval jako Robert Mistrík na Slovensku. Osobně by to zřejmě byl kandidát, kterého bych volil já a má i velkou podporu mezi intelektuály. Jenže intelektuální vrstva je v každé společnosti hodně úzká – je to zhruba pět procent – kandidát na prezidenta si musí umět naklonit i lidi nevolící rozumem ale prostřednictvím emocí. Na to je Pavel Fischer příliš málo emocionální. Navíc na něm lpí nálepka volebního neúspěchu. Už to jednou v prezidentské kampani zkoušel, prohrál, skončil třetí s 10 procenty hlasů daleko nejen za Milošem Zemanem ale dokonce i za poměrně necharismatickým Jiřím Drahošem. Poraženým politikům se daří zvítězit v opakovaném pokusu jen velmi zřídka. Preference mu klesají, protože už začal fungovat fenomén sněhové koule. Ti, kdo mají hodně hlasů a zdají se být schopni vyhrát, přitahují hlasy, ti, kdo jsou pozadu, je ztrácejí, protože voliči považují hlas odevzdaný pro ně za ztracený. Tak přemýšlí i většina mých kamarádů.

               Josef Středula je kandidát levice, jak se na odboráře patří. Spekulovalo se, že by ho mohl podporovat Andrej Babiš, kdyby si sám do voleb netroufl. To je samozřejmě už pasé. I když se osobně považuji za člověka nalevo od středu, jak se na státního zaměstnance patří, byl by pro mě odborový funkcionář svázaný se současnou ČSSD, která se v posledních letech kompromitovala působením Jana Hamáčka, Jiřího Paroubka, Michala Haška či Jany Maláčové, nevolitelný. Zejména, když za jeho kampaní jsou tušeni lobyisté Miroslav Sklenář a Pavel Vlček, spojení se zájmy Číny a Ruska. Tuhle orientaci jsme tu už jednou měli.

               Jaroslav Bašta je zoufalý výkřik SPD Tomia Okamury, který si netroufl kandidovat sám, protože se bál ostudy. Bašta má za sebou bohatý politický život, vězení za komunistického režimu, podpis Charty 77, působení v ČSSD zejména v době Miloše Zemana, kariéru velvyslance v Rusku (2000-2005) a posléze i na Ukrajině 2007–2010. Jaké dojmy si přinesl z působení v obou těchto zemích je těžko posoudit, každopádně víme, že SPD je stranou financovanou z Ruska, hájící ruské zájmy a jinak by to nemohlo být ani u Jaroslava Bašty. Na syndrom Tomáše Becketa, kdy politik postaví svou funkci nad poslušnost svému šéfovi (stalo se například v osobě slovenského prezidenta Michala Kováče), bych se u Bašty raději nespoléhal.

               Marek Hilšer je bezúhonný, je lékař, což by mi mohlo imponovat, nicméně je na můj vkus dost bezbarvý a jeho volební potenciál je malý. Bojuje v podstatě o stejné voliče s Pavlem Fischerem, ale i v tomto souboji tahá za kratší konec provazu. O něm platí v podstatě totéž jako o Pavlovi Fischerovi – ve volbách 2018 získal dokonce o dvě procenta hlasů méně než Fischer, což stačilo jen na páté místo. Podobnost s Fischerem demonstruje i jejich volební potenciál – v případě postupu do druhého kola by je podle agentury Median volilo shodně 52 procent voličů. Možná v tomto případě by stálo za pokus, aby buď Hilšer nebo Fischer odstoupili ve prospěch konkurenta. Podle toho, kdo bude mít větší šance. Místo toho útočí Hilšer na Nerudovou. Tím může jen poslat Babiše do druhého kola. Zda je to rozumné, o tom pochybuji.

               O ostatních kandidátech Tomáši Zimovi a Karlovi Divišovi vím příliš málo, než abych o nich mohl psát. Ovšem jestliže někdo popírá covid a pak skončí na mimotělním oběhu se selháním plic a zabere tak místo někomu, kdo přišel k chorobě nevinně, není to zrovna doporučení, že je schopen chovat se zodpovědně.

               Čili jaké je moje doporučení? – tedy pokud o něho někdo stojí. Jděte k volbám, a to už v prvním kole. Volte podle svého přesvědčení. Kandidátů, kteří slibují změnit katastrofální kulturu vykonávání prezidentské funkce je dostatek čili je z čeho vybírat. Držím vám palce, držím palce České republice. Je nejvyšší čas na vykoupení z marasmu, ve které se nachází.